Dvoudenní únava se nekompromisně přihlásila o slovo a já spala, jako když mě do vody hodí. Z pelíšku jsem se zvedla jen jedinkrát nad ránem, abych vypnula klimatizaci, protože díky omezené možnosti seřizování (na výběr byly pouze dvě pozice: zapnuto/vypnuto) se v pokoji udělalo až moc chladno. Před osmou jsem vyrazila na snídani (opět švédské stoly se vším, co si jen dovedete představit :o) a o půl deváté už jsme odjížděli směrem na 110 km vzdálený Gibraltar.
Tenhle poloostrov o rozloze 6,5 km2 v nejjižnějším cípu Pyrenejského poloostrova, jehož název je vlastně zkomoleninou arabského pojmenování Džabal Tárik neboli Tárikova hora oslavujícího jméno Tárika ibn Zijáda, 
který se tohoto území zmocnil v roce 711, je od roku 1713 britským územím, takže se při příjezdu nevyhnete kontrole cestovních dokladů (můj občanský průkaz prošel opět bez problémů :o). Vápencová skála, na které se Gibraltar rozkládá, má v nejvyšším bodě 426 m a není zde žádný zdroj pitné vody (což se v minulosti řešilo sběrem vody dešťové a v současnosti odsolují vodu mořskou). Zato je na Gibraltaru neuvěřitelných 50 km tunelů.
Při cestě od hranic jsme přejížděli místní velice sympatickou raritu – křižovatku silnice s letištěm (řízenou semafory :o). Po příjezdu na jakési "sběrné" parkoviště jsme si přesedli do místního minibusu, který nás za 20 EUR na osobu vzal na okružní jízdu s nahraným dokonce i českým komentářem. Nejdříve nás vyvezl k majáku na místo zvané Punta de Europa neboli Konec Evropy, odkud je krásný výhled na zátoku Algeciras se stejnojmenným přístavem a vzhledem k poměrně dobré viditelnosti se nám podařilo zahlédnout i 851 m vysoký vrcholek 
Jbel Musa na africkém kontinentu na opačné straně gibraltarského průlivu, který býval ve starověku označován jako Herkulovy sloupy a pod heslem Non plus ultra (ve významu "dál už není nic" či "nejzazší bod") představoval konec tehdy známého světa. Nejblíže k Africe je však nedaleký přístav Tarífa vzdálený pouhých 14,2 km od marockého pobřeží. Nedaleko majáku stojí mešita Ibrahim-al-Ibrahim, dar od saúdského krále Fahda bin Abdulazize z roku 1997, a malá kaple Panny Marie Evropské (Shrine of Out Lady of Europe) postavená Španěly po dobytí Gibraltaru z područí Maurů v roce 1462 na místě, kde původně stála malá mešita. Zajímavostí je také to, že Španělské království má svoje území i na Africkém kontinentě, konkrétně jsou to města Ceuta a Melilla.
Z Punta de Europa s námi minibus vyšplhal po úzkých silnicích ještě o kus výš k Jeskyni svatého Michala (St. Michael's Cave), ve které jsme se pokochali krásnými vápencovými krápníky (kromě těch, které visí ze 
stropu či rostou ze země, je pro návštěvníky vystaven na odiv i jeden jejich průřez) a zabudovanou koncertní síní využívající jedinečnou akustiku jeskyně. U vstupu do jeskyně se díky vysokému počtu turistů navíc potulují poněkud přidrzlí makakové bezocasí, kteří neváhají při honbě za něčím na zub vlézt i za volant minibusu a jejichž gibraltarská kolonie je jedinou volně žijící v Evropě. Zdejší obyvatelé si je hýčkají, protože existuje legenda, podle které bude Gibraltar patřit Británii tak dlouho, dokud tam budou opice žít.
Po prohlídce jeskyní nám minibus zastavil ještě na jedné krásné vyhlídce s dělem, odkud bylo vidět na přístav a runway křižující silnici, a potom nás svezl dolů do centra, přičemž nám po cestě "ukazoval" turisticky významné budovy. Následný rozchod jsem využila k procházce po hlavní nákupní třídě Main street (žádné zboží mě ale nezaujalo natolik, abych si ho koupila), okoukla jsem The Convent, oficiální sídlo guvernéra Gibraltaru od roku 1728, Královskou kapli (King's Chapel) a skončila jsem na Casemates Square, od kterého už to bylo jen pár kroků zpět ke sběrnému parkovišti autobusů. Nad bránou směřující na toto náměstí přitáhly můj pohled (a potažmo i objektiv foťáku :o) zbytky maurské pevnosti. Historie Gibraltaru je de facto historií vojenskou, protože díky strategicky 
výhodné pozici, která umožňuje kontrolovat spojení mezi Atlantikem a Středozemním mořem, byl vždy "horkou půdou" a dokonce i pod britskou nadvládou byl dlouho spíše vojenskou základnou než turistickou atrakcí a hodně míst nebylo bez zvláštního povolení civilistům přístupných. Mně se na něm nejvíc líbila právě ta blízkost k Africe – stát na kraji Evropy a sledovat africké pobřeží, které se zdá být téměř na dosah, má neopakovatelné kouzlo a téměř snovou atmosféru.
Při zpáteční cestě jsme se ještě zastavili v letovisku Marbella, kde jsme si prohlédli přístav Puerto Banús. Marbella je pro zdejší vysokou koncentraci milionářů a slavných osobností (své letní sídlo tady údajně má např. Antonio Banderas) často přirovnávaná k francouzskému Saint Tropez. Ovšem hnacím motorem zdejší ekonomiky byl až do své smrti v roce 2005 především arabský král Fahd bin Abdulaziz (ano, ten stejný, co je zodpovědný za mešitu na Punto de Europa), který si zde nechal postavit dům (mimochodem přesnou repliku Bílého domu) včetně nemocnice a banky a svým pobytem s téměř tisícičlennou "družinou" zaměstnal celé město i jeho okolí. Marbella, resp. Puerto Banús, mě ale příliš nenadchla, připadala mi až chorobně snobská a nepřístupná.
Po návratu do Benalmadeny jsem si neodpustila koupačku v moři (tentokrát vzhledem k prodlužujícím se stínům trochu kratší) a otestovala jsem i bazén (kam ještě svítilo sluníčko). No a po výborné večeři (grilované kuřátko, bramborová kaše a hrášek + nějaký ten meloun a kousek ananasu) jsme s několika nově nalezenými přáteli vyrazili na večerní procházku do přístavu.
