Dan Brown: Inferno

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Inferno je další z knih od Dana Browna s profesorem Robertem Langdonem jakožto hlavním hrdinou celého příběhu a musím říct, že už definitivně potvrdila mé předchozí tušení, že si skutečně stačí přečíst jen jednu takovou knihu a znáte i všechny ostatní (osobně bych v tom případě doporučovala spíš Šifru mistra Leonarda :o).

Sice se autor tentokrát snažil oživit děj počáteční poúrazovou ztrátou paměti hlavního hrdiny, ale i tak je to prostě pořád jedno a totéž ohrané schéma. Nemůžu si pomoct, ale mám z Dana Browna pocit, že je to vlastně takový autor "červené knihovny", akorát pro muže (kteří místo romantických pletek raději zachraňují svět :o), zkrátka tak trochu brak (i když v tom lepším smyslu slova), kdy čtenář nemůže čekat bůhvíjaký posun či rozvoj hlavního hrdiny, o vybočení ze zajeté rutiny ani nemluvě :o(. Jako oddychová četba na dovolenou nebo tak asi celkem dobrý, ale mě osobně už to ani tak napotřetí moc nebavilo :o(. Chtělo by to něco malinko originálnějšího, něčím to oživit, i kdyby jen nějakou Robertovou stálou přítelkyní, nebo nějakou návazností na jeho předchozí dobrodružství :o(. Docela mě tu totiž štvalo, že poté, co se ve Ztraceném symbolu zapletl s tajnými službami, a tudíž už by mohl trošku vědět, zač je toho loket a být ve svém chování ostražitější a zběhlejší, alespoň co se týká takových těch základních znalostí, co člověk okouká i z televize, on místo toho se svou eidetickou pamětí běhá po městě jako vyplašený zajíc a zmateně tápe, co se tak asi mohlo stát (takže nejen jako po amnézii, ale i trochu jako po lobotomii :o(

---

"Langdon se ošil a pokusil se i přes svou výšku zaujmout v tom stísněném prostůrku jakž takž pohodlnou polohu. Zároveň zjistil, že hledí přímo na koláž z poměrně elegantních graffiti načmáraných na zadní stěnu latríny.

To jsou celí Italové.

Americké záchodky bývají obvykle vyzdobené pubertálními malůvkami vzdáleně připomínajícími velká prsa či penisy. Tyhle kresbičky vypadaly spíš jako ze studentského skicáře: lidské oko, zručně vyvedená ruka, mužský profil a pohádkový drak.

"Ne všude v Itálii se veřejný majetek ničí tímhle způsobem," objasňovala Sienna, jako kdyby mu četla myšlenky. "Za touhle zdí je Florentská akademie umění."

Jako na důkaz Sienniných slov se v dálce objevila skupinka studentů s deskami pod paží. Loudali se směrem k nim, klábosili, pokuřovali a vrtěli hlavami nad zátarasy před Římskou bránou.

Langdon a Sienna se ještě víc přikrčili, aby je studenti neviděli. V tu chvíli Langdona nečekaně napadla poměrně zvláštní myšlenka.

Hříšníci pohřbení do půl těla hlavou dolů.

Možná za to mohl pach lidských výkalů, možná vzpomínka na cyklistu s nohama zabírajícíma kolmo dopředu; ať už byl popud jakýkoliv, Langdon se v duchu přenesl do zamřelého světa Zlých žlebů a k holým nohám čouhajícím ze země.

Prudce se otočil ke své společnici. "Sienno, v naší verzi Mapy byly ty obrácené nohy v desátém příkopu, viď? Tedy na nejnižší úrovni Žlebů?"

Sienna se na něj podezíravě zadívala. Na to není moc vhodná doba. "Ano, bylo to až na dně."

Langdon se na zlomek vteřiny zase ocitl na vídeňské přednášce. Stál na pódiu a spěl do finále: právě předvedl publiku Dorého rytinu Geryona, okřídlené nestvůry s jedovým trnovým ocasem, která žila přímo nad Zlými žleby.

"Než se setkáme s Luciferem," pronesl Langdon a jeho hluboký hlas zarezonoval z reproduktorů, "musíme projít deseti příkopy kraje Malebolge neboli Zlých žlebů, kde jsou trestáni podvodníci – ti, kdo se provinili vědomě spáchaným zlem."

Langdon přešel na detailní obrázek Zlých žlebů a pak divákům představil příkopy postupně jeden za druhým. "Shora dolů tu máme: svůdce, které bičují běsi... lichotníky, topící se v lidských exkrementech... svatokupce, zaražené hlavou dolů do země... věštce s hlavami otočenými dozadu... úplatné politiky ve smolném jezeře... pokrytce v těžkých olověných kutnách... zloděje, sužované hady... špatné rádce, stravované plameny... rozsévače rozbrojů, které ďáblové sekají na kusy... a konečně lháře, znetvořené nemocí k nepoznání." Langdon se opět otočil k publiku. "Důvod, proč Dante vyhradil poslední jámu právě lhářům, byl zřejmě ten, že lži mohly i za jeho nucený exil z milované Florencie."

"Roberte?" Ten hlas patřil Sienně.

Langdon se vmžiku vrátil do přítomnosti.

Sienna na něj udiveně hleděla. "Co se děje?"

"Naše verze Mapy," řekl vzrušeně. "Je pozměněná!" Vylovil z kapsy u saka projektor a zatřásl s ním tak usilovně, jak mu to stísněné prostředí umožnilo. Kulička hlasitě zarachotila, ale ten zvuk přehlušily sirény. "Autor toho obrazu přeházel pořadí příkopů ve Zlých žlebech!"

Když se zařízení rozzářilo, Langdon namířil na hladkou plochu před nimi. V matném příšeří se jasně rozzářila La Mappa dell'Inferno.

Botticelli na chemickém záchodku, pomyslel si zahanbeně Langdon. Zřejmě to nejméně honosné místo, kde tenhle velikán kdy vystavoval. Langdon přejel pohledem všech deset jam a začal vzrušeně kývat hlavou.

"Ano!" vykřikl. "Je to špatně! Poslední příkop Žlebů má být plný nemocných, ne těch, co jsou zakopaní hlavou dolů. Desátý příkop je pro lháře, ne pro svatokupce!"

Siennu to udivilo. "Ale... proč by to někdo měnil?"

"Catrovacer," zašeptal Langdon a četl si drobná písmenka vepsaná do každého příkopu. "Ono to asi bude znamenat něco jiného."

I když mu zranění vymazalo vzpomínky na poslední dva dny, cítil teď, že mu paměť pracuje dokonale. Zavřel oči, představil si obě verze Mapy a pustil se do zkoumání jejich rozdílů. Změn ve Zlých žlebech bylo méně, než si původně myslel, ale přesto mu připadalo, jako by se najednou zvedla opona.

Náhle to totiž bylo nad slunce jasnější.

Hledej, a nalezneš!

"Co je?" naléhala Sienna.

Langdonovi vyschlo v ústech. "Já už vím, proč jsem ve Florencii."

"Vážně?"

"Vážně. A vím taky, kam mám jít."

Sienna ho popadla za paži. "Kam?"

Langdon měl pocit, jako by poprvé od chvíle, kdy se probral v nemocnici, nohama nahmatal pevnou zem. "To ta písmena," zašeptal. "Vlastně ukazují na přesné místo tady ve starém městě. Tam najdeme odpověď." (str. 61-63)

---

Na druhou stranu musím Inferno pochválit, že mi přišlo přece jen trochu lepší a čtivější než Ztracený symbol (možná za to mohly ty odkazy na Dantovo Peklo a fakt, že se děj odehrává převážně v Itálii, nevím :o). Opět se tu řeší nové poměrně zajímavé a kontroverzní téma, konkrétně jde o neudržitelný populační růst a omezené zdroje na planetě Zemi, kdy podle vědeckých analýz by mělo lidstvo v následujícím století vyhynout v důsledku hladomorů, nedostatku vody a celkově zničeného životního prostředí. A taky mi došlo, že každá z knih s Robertem Langdonem je vlastně svým způsobem i takový turistický průvodce – nikdy tu totiž nechybí poměrně detailní popisy nejatraktivnějších památek a všech možných uměleckých děl, včetně jejich zvláštností, takže se člověk při čtení dozví i spoustu informací jakoby nad rámec (tady konkrétně o Florencii a Benátkách, což je moje srdcovka :o). A oceňuju i to, jak se Dan Brown hezky snažil oživit své vyprávění i tím, že např. zařadil do děje i pohled úplně cizí a nezúčastněné postavy, to bylo moc pěkné a celkem i vtipné :o). Jinak mi ale přišel celý děj jako přes kopírák podle pořád stejné šablony (luštění šifer a hledání nápověd, svět v ohrožení, půvabná žínka po Robertově boku...) se zbytečně překombinovaným rozuzlením (hlavně co se té jeho amnézie týče :o(

---

"Mapa Arménie konečně povolila. Agent Brüder a jeho muži se nahrnuli do úzké chodbičky a zamířili k dřevěným dveřím na jejím konci. Když je otevřeli, ucítil Brüder závan chladného vzduchu a na okamžik ho oslepilo jasné sluneční světlo.

Ocitli se na venkovní rampě pro pěší, která se klikatila po střeše paláce. Očima přejel po cestě, která asi o padesát metrů dál za dalšími dveřmi opět mizela v budově.

Brüder pohlédl vlevo, kde se jako hora klenula vysoká střecha Sálu pěti set. Tu přelézt nemohli. Pohlédl vpravo, kde rampa končila strmým srázem spadajícím přímo do hlubokého světlíku. Tohle by byla jistá smrt.

Opět se podíval před sebe. "Tudy!"

Brüder a jeho lidé vyrazili po rampě k dalším dveřím a dron jim kroužil nad hlavou jako sup.

Vtrhli dveřmi dovnitř – a okamžitě se zastavili, divže do sebe navzájem nevrazili.

Stáli v nevelké kamenné místnůstce, z níž kromě dveří, kterými právě přišli, nevedl žádný východ. U zdi stál osamocený psací stůl. Groteskní postavy na stropních freskách jako by na ně shora posměšně shlížely.

Slepá ulička.

Jeden z Brüderových mužů přeběhl místností a přečetl informační tabulku na zdi. "Moment," řekl. "Tady se píše, že tu má být nějaká finestra. To je něco jako tajné okno?"

Brüder se rozhlédl, ale žádné tajné okno neviděl. Přešel sálek a přečetl si tabulku sám.

Tahle místnost podle všeho kdysi byla soukromou čítárnou vévodkyně Bianky Cappello a měla tajné okno – una finestra segrata –, kterým mohla vévodkyně Bianca nepozorovaně sledovat svého muže, když dole v Sále pěti set pronášel proslovy.

Brüder opět pohledem zapátral kolem sebe a tentokrát si všiml maličkého zamřížovaného otvoru, nenápadně umístěného v jedné z bočních zdí. To utekli tudy?

Přikradl se k okénku a prozkoumal ho: člověk velký jako Langdon by se tudy nejspíš neprotáhl. Přitiskl tvář k mřížce a nahlédl: chtěl se ujistit, že tudy opravdu nikdo utéct nemohl. Na druhé straně mřížky byla kolmá zeď, která končila až o několik pater níž, na podlaze Sálu pěti set.

Tak kam se sakra poděli?!

Brüder se otočil zpátky do maličké kamenné komůrky a náhle na něj z celého dnešního dne padla marnost. Nestávalo se často, aby dal nepokrytě najevo své pocity, ale teď zaklonil hlavu a zařval vzteky.

V tom nevelkém prostoru se jeho křik rozlehl přímo ohlušujícím způsobem.

Hluboko pod nimi v Sále pěti set sebou turisté a policisté trhli a zvedli hlavu k zamřížovanému otvoru vysoko ve zdi. Podle toho řevu by se zdálo, že vévodkynin soukromý kabinet momentálně vězní lítou šelmu." (str. 125)

---

No a pro úplnost jsem o víkendu zvládla zkouknout i filmové zpracování Inferna s šedesátníkem Tomem Hanksem v hlavní roli a třebaže bych tvůrcům ještě odpustila, že na plátně udělali z blonďaté Sienny tmavovlásku (i když to podle mě mělo svůj důvod, protože culík blond vlasů byl v italských ulicích určitě nápadnější), jejich rozvolněná autorská licence mi ve výsledku docela dost vadila. V jejich pojetí naprosto převrátili motivy většiny postav a ze všech udělali žoldáky nebo teroristy, přičemž knižní poselství o hrozbách našeho populačního růstu zůstalo jen bezzubým plkáním, podobně jako globální oteplování v politických debatách :o(. A nelíbilo se mi ani, že změnili i samotný konec :o(. Bylo to takové přehnaně zběsilé a hodně zmatené (nemít přečtenou knihu, nevím, jestli bych se v tom byla schopná orientovat :o(. Jediné, co tak bylo ve filmu přínosné, byly ty počáteční Robertovy vidiny z Dantova Pekla – ty jsem si při čtení knihy zdaleka nepředstavovala tak hrůzostrašně :o)

---

"Cikánka prodávající benátské masky si na náměstí svatého Marka právě udělala na chvíli přestávku a opřela se o vnější zeď baziliky, aby si trochu odpočinula. Jako vždy obsadila své oblíbené místo – malý výklenek mezi dvěma kovovými rošty v dláždění. Mohla tu v klidu odložit své těžké zboží a sledovat slunce klesající k obzoru.

Za ta léta už na náměstí svatého Marka viděla ledacos, ale bizarní dění, které teď upoutalo její pozornost, se neodehrávalo ani tak na náměstí, jako spíš pod ním. Když ji vylekaly zvuky ozývající se u jejích nohou, nakoukla do úzké, zhruba tři metry hluboké šachty pod mříží. Okno na samém dně bylo otevřené a teď se v něm objevila skládací židle, kterou kdosi vyzvedl do šachty.

K cikánčině překvapení následovala po židli hezká blondýnka s vlasy staženými do culíku, jíž zjevně někdo pomáhal vyšplhat oknem do těsného otvoru.

Blondýna se postavila na židli, a když zvedla hlavu, zjevně ji zaskočilo, že za mříží vidí hlavu cikánky. Položila si prst na rty a nervózně se pousmála. Pak rozložila židli, stoupla si na ni a natáhla ruce k mříži.

Na to jsi moc malá, pomyslela si cikánka. A co to tam dole vůbec vyvádíš?

Blondýna slezla ze židle a dala se do řeči s někým v podzemí budovy. Přestože vedle židle nebylo dost místa téměř ani pro ni samotnou, pokusila se uhnout co nejvíc stranou, aby v těsné šachtě udělala místo pro dalšího člověka – vysokého, tmavovlasého muže v pěkném obleku, který za ní vyšplhal z podzemí baziliky.

Také on hned zvedl hlavu a spatřil za železnou mříží cikánku. Potom si s blondýnou nemotorně vyměnil místo a vylezl na vratkou židli. Byl vyšší, a když se natáhl, dokázal odjistit bezpečnostní zástrčku pod mříží. Vytáhl se na špičky, chytil oběma rukama mříž a zatlačil. Mříž se o pár centimetrů nadzvedla, ale pak ji musel položit zpět.

"Può darci una mano?" zavolala blondýna na cikánku.

Pomoct vám? podivila se prodavačka masek, která neměla nejmenší chuť se do něčeho zaplést. Co to vůbec provádíte?

Blondýna vytáhla pánskou peněženku, vyndala z ní stoeurovou bankovku a zamávala s ní na cikánku. Tolik si prodavačka nevydělala ani za tři dny. Byla však zvyklá smlouvat, proto zavrtěla hlavou a ukázala dva prsty. Blondýna přidala druhou bankovku.

Cikánce se nechtělo věřit vlastnímu štěstí. Zdráhavě pokrčila rameny na souhlas, pak co nejlhostejněji přidřepla a popadla mříž. Pohlédla muži do očí, aby věděla, kdy má zabrat.

Jakmile muž znovu zatlačil, cikánka napjala paže zocelené léty nošení těžkého zboží a mříž se vyhoupla vzhůru. Ale jen napůl cesty. Ve chvíli, kdy už si cikánka myslela, že se jim to podaří, se pod ní ozvala hlasitá rána a muž zmizel – skládací židle se pod ním propadla a on se zřítil do šachty.

Železná mříž jí rázem ztěžkla v rukou a cikánka už měla dojem, že ji bude muset pustit, ale příslib dvou set euro jí dodal nečekanou sílu, takže se jí přece jen podařilo zvednout mříž až ke zdi baziliky, kde ji s hlasitým rachotem opřela.

Zadýchaně pak nakoukla do šachty na skrumáž dvou propletených těl a rozbité židle. Když se muž vyškrábal na nohy a oprášil se, hned k němu natáhla ruku pro peníze.

Žena s culíkem vděčně přikývla a zvedla bankovky nad hlavu. Jenže cikánka tak daleko nedosáhla.

Dej je tomu chlapovi.

Najednou k ní z šachty dolehl nový hluk – zlostné hlasy z nitra baziliky. Muž se ženou se vyplašeně otočili a odtáhli se od okna.

Potom nabraly události nový spád.

Tmavovlasý muž převzal velení, shrbil se a pevným hlasem přikázal ženě, ať si mu jednou nohou stoupne do spojených dlaní. Když to udělala, vyzdvihl ji vzhůru. Blondýna vzala bankovky do zubů, aby měla volné ruce. Přidržovala se stěn šachty, natahovala ruce vzhůru a muž ji zvedal výš a výš, dokud se nechytila okraje.

S ohromným úsilím se vytáhla na náměstí, jako kdyby lezla z plaveckého bazénu. Strčila peníze do ruky cikánce a hned poklekla u šachty a natáhla se pro muže.

Příliš pozdě.

Do šachty jako zmítající se chapadla nějaké hladové příšery pronikly dva páry svalnatých paží v dlouhých černých rukávech, sevřely mužovy nohy a stáhly ho do okna.

"Uteč, Sienno!" vykřikl vzpouzející se muž. "Běž!"

Cikánka si všimla, jak si ještě na okamžik vyměnili zmučený, lítostivý pohled. A pak bylo po všem.

Muže hrubě stáhli oknem a zmizel v přízemí baziliky.

Blondýna šokovaně hleděla dolů, do očí se jí draly slzy. "Moc mě to mrzí, Roberte," zašeptala. Pak, po krátké odmlce, dodala: "Všechno."

V následujícím okamžiku se otočila a vrhla se do davu. Rozeběhla se úzkou uličkou Merceria dell'Orologio a během chvilky se poskakující culík blonďatých vlasů ztratil kdesi v centru Benátek." (str. 215-216)

---

Zpět na hlavní stranu blogu