Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
J. K. Rowlingová: Harry Potter a Kámen mudrců
3. únor 2017 | 15.24 |
Přiznám se, že jsem nikdy nebyla žádnou velkou fanynkou brýlatého kouzelníka Harryho Pottera. Z filmů jsem viděla asi jen tři nebo čtyři, přičemž jakž takž se mi líbily jenom ty první dva, protože měly takový pohádkový nádech, a jakmile si to začalo hrát na nějaký rádoby temný thriller, tak už mě to nebavilo :o(. Ale na druhou stranu musím říct, že pokaždé, když náhodou koukám (poslední dobou je to opravdu spíš náhodou, než že bych si ho cíleně pouštěla) na první díl, už nejednou mě napadlo, že bych si mohla zkusit přečíst knížku, jako že by to možná nemuselo být špatné čtení. No, a tenhle týden k tomu došlo :o)
Chválím, že se mi úvodní dobrodružství Harryho Pottera četlo moc dobře, a protože jsem znala filmové zpracování, nebylo těžké si při četbě vybavovat jednotlivé scény a porovnávat, co je případně v knize navíc. Nakonec toho ale nebylo moc, spíš jen takové drobnosti a detaily, takže můžu s potěšením říct, že se minimálně první díl potterovské série drží své knižní předlohy poměrně věrně :o). A i ze stránek na mě Harry působil dost pohádkově (což je dobře :o) – je tak trochu jako Popelka, když žije u své tety a strýce, co říkáte? :o). Jediné, co pro mě osobně vyznívalo v knize jinak, byla postava Hermiony, protože ve filmu mi rozhodně nepřipadala tak nepříjemně otravná, v knize je ale hlavně ze začátku za příkladného všeználka a šprtku (i když to šprtání jí vlastně vydrží až do konce :o). A taky jsem díky knize konečně porozuměla pravidlům famfrpálu :o). Jinak se mi moc líbilo strašidlo Protiva, které si z filmu nějak moc nepamatuju (ono obecně ty duchy a hesla k obrazům mi nějak z televizní obrazovky v hlavě neuvízly) a přitom bylo děsně vtipné :o)
"Příštího dne ráno se Harry probudil časně. I když věděl, že venku už je světlo, zůstal ještě ležet se zavřenýma očima.
"Byl to jen sen," ujišťoval sám sebe. "Zdálo se mi, že z nebe spadl obr Hagrid a oznámil mi, že půjdu do čarodějné školy. Až otevřu oči, budu zas u sebe v přístěnku."
Vtom uslyšel hlasité zaklepání.
"Á, to už teta Petunie bouchá na dveře," napadlo Harryho a srdce mu pokleslo. Oči však ještě pořád neotevřel; byl to tak krásný sen!
Ťuk, ťuk.
"Dobrá, dobrá," zamumlal Harry. "Vždyť už vstávám."
Posadil se a spadl z něj Hagridův těžký kabát. Chatrč zaplavovalo sluneční světlo; bouře už skončila, Hagrid sám spal na zborcené pohovce a na okno ťukala pařátkem sova. V zobáku držela noviny.
Harry s námahou vstal; cítil se tak šťastný, jako by se v něm nadouval obrovský balon. Šel přímo k oknu a trhnutím ho otevřel. Sova vlétla dovnitř a upustila noviny na Hagrida, ale obr se neprobudil. Nato se sova snesla na podlahu a začala útočit na Hagridův kabát.
"Tohle nedělej."
Harry se pokusil sovu odehnat, ale ta se po něm prudce ohnala zobákem a nepřestávala trhat kabát. "Hagride!" hlasitě zavolal Harry. "Je tu nějaká sova –"
"No tak jí zaplať," zamručel Hagrid do pohovky.
"Cože?"
"Chce zaplatit, že přinesla noviny. Podívej se mi do kapes."
Hagridův kabát jakoby sestával jen ze samých kapes, ve kterých byly svazky klíčů, broky do vzduchovky, klubka provázku, větrové bonbony, sáčky s čajem... Konečně Harry vytáhl hrst podivně vyhlížejících mincí.
"Dej jí pět svrčků," řekl Hagrid rozespale.
"Svrčků?"
"To jsou ty malý bronzový."
Harry odpočítal pět malých bronzových mincí a sova natáhla pařátek, aby jí peníze vložil do malého koženého váčku, který na něm měla přivázaný. Pak vyletěla otevřeným oknem ven.
Hagrid hlasitě zívl, posadil se a začal se protahovat.
"Nejlíp, když vyrazíme, Harry, máme toho dneska spoustu; musíme zajet do Londýna a koupit ti všecky ty věci do školy."
Harry převracel kouzelnické mince na dlani a prohlížel si je. Najednou mu napadlo něco, při čem měl pocit, jako by ten balon štěstí v jeho nitru někdo propíchl.
"Ehm – Hagride?"
"Copak?" zeptal se Hagrid a natahoval si obrovské vysoké boty.
"Když já nemám žádné peníze – a slyšel jsi včera večer strýce Vernona – abych se někam šel učit kouzla, to on mi platit nebude."
"Tak s tím se netrap," řekl Hagrid, vstal a poškrábal se na hlavě. "To si myslíš, že ti rodiče nic nenechali?"
"Ale když jejich dům vyhořel –"
"Přeci si nenechávali svoje zlato doma, Harry! Nejdřív ze všeho musíme ke Gringottovejm – to je kouzelnická banka. Vezmi si párek, nejsou špatný ani za studena – a docela bych si dal i kousek toho tvýho narozeninovýho dortu."
"Copak kouzelníci mají banky?"
"Jenom tu jednu. U Gringottovejch. Vedou ji skřetové."
Harrymu upadl kousek uzenky, kterou držel v ruce.
"Skřetové?"
"Jo – takže bys musel bejt na hlavu, kdyby ses ji pokoušel vykrást, to ti říkám. Se skřetama si nikdy nezačínej, Harry. Gringottovic banka je to nejbezpečnější místo na světě, když si chceš něco spolehlivě uložit – kromě snad Bradavic." (str. 64-65)
Takže ve výsledku se mi knižní Harry Potter líbil (přestože je určen dětem od 9 let věku :o) a umím si představit, že být mladší, dovedl by mě celý ten jeho kouzelnický svět asi slušně pobláznit :o). Dokonce i teď totiž reálně uvažuju, že se pustím i do ostatních dílů (i když ne zrovna teď, protože když už mi konečně přišly knižní předlohy Poldarka, nemůžu se dočkat, až se do nich budu moct dát :o), zvlášť mě zajímá, jestli by se mi v knižní podobě nelíbily víc i ty další díly, co se mi ve filmovém zpracování zdály už moc temné :o). Kámen mudrců byl taková příjemná oddychovka, třebaže konec byl i pro mě hezky napínavý, neb jsem zjistila, že už si toho z filmu zdaleka nepamatuju tolik, kolik jsem si myslela :o). Každopádně mi jeho četba oživila vzpomínky na to, jaký to byl kdysi dávno fenomén, když šel do kin, a že k němu byla i speciální edice Lega s vlakem do Bradavic (to možná ještě někde doma máme :o), a taky jsem si při čtení o všech těch tajných chodbách, hýbajících se obrazech a levitujících schodištích vzpomněla na počítačovou hru, kterou jsem jednu dobu docela hrála, i když to byla asi spíš adventure k Tajemné komnatě, protože v jedničce se mám dojem hrál famfrpál :o). No, možná si nějakou tu hru najdu a v rámci víkendového relaxu se na chvíli vrátím do dětství :o)
"Ještě jsi naposled přišel na večeři, Pottere? A v kolik hodin nasedáš do vlaku zpátky k mudlům?"
"Teď když jsi zpátky na zemi a jsou s tebou tvoji malí kamarádíčkové, nějak si troufáš víc než předtím," řekl Harry chladně. Crabbe ani Goyle samozřejmě vůbec nebyli malí, jelikož však u čestného stolu seděla spousta učitelů, jeden jak druhý mohli jen svírat pěsti, až jim praštěly klouby, a mračit se.
"S tebou si to vyřídím sám, a kdy budeš chtít," prohlásil Malfoy. "Třeba hned dnes večer. Dáme si kouzelnický souboj – jenom hůlky, jeden druhého se ani nedotkne. Co říkáš? Ty jsi o kouzelnickém souboji nejspíš ještě neslyšel, že?"
"Samozřejmě že slyšel," otočil se k nim Ron. "Já budu jeho sekundant, a kdo tvůj?"
Malfoy se podíval na Crabbeho a Goyla, jako by posuzoval, kdo z nich je lepší.
"Crabbe," řekl. "Vyhovuje ti půlnoc? Sejdeme se v pamětní síni, ta je vždycky otevřená."
Když pak odešel, Ron a Harry se podívali jeden na druhého.
"Co je to kouzelnický souboj?" zeptal se Harry. "A co znamená, že jsi můj sekundant?"
"Sekundant je od toho, aby tě vystřídal, až budeš po smrti," řekl Ron ledabyle a konečně se pustil do studeného pudinku. Když postřehl výraz v Harryho obličeji, dodal spěšně: "Ale lidé přicházejí o život jen při opravdových soubojích, rozumíš, se skutečnými kouzelníky. Ty a Malfoy budete jeden na druhého nanejvýš sršet jiskry. Ani jeden z vás nezná tolik kouzel, aby tomu druhému mohl doopravdy ublížit. Ostatně se vsadím, že počítal, že odmítneš."
"A co když zamávám hůlkou a nic se nestane?" "Tak ji zahodíš a dáš mu jednu do nosu," navrhl Ron.
"Promiňte."
Oba chlapci vzhlédli. Byla to Hermiona Grangerová.
"Copak se tady člověk nemůže v klidu najíst?" ohradil se Ron.
Hermiona si ho nevšímala a obrátila se na Harryho.
"Já za to opravdu nemůžu, ale slyšela jsem, o čem jste s Malfoyem mluvili –"
"Vsadím krk, že za to můžeš," zamumlal Ron.
,– a nesmíš se v noci toulat po škole, uvědom si, o kolik bodů bys Nebelvír připravil, kdyby tě chytili, a oni tě určitě chytí! Vlastně to od tebe je velice sobecké."
"A tobě zas do toho vůbec nic není," odsekl Harry.
"Dobrou noc," řekl Ron.
Nicméně to nebylo právě nejlepší zakončení dne, říkal si Harry, když o dost později ležel s otevřenýma očima a poslouchal, jak Dean a Seamus usínají (Neville se ještě nevrátil z ošetřovny). Ron mu celý večer dával takové rady jako: "Pokud na tebe přijde s nějakou kletbou, radši uskoč, poněvadž si nemůžu vzpomenout, jak se proti nim bránit." Navíc bylo dost možné, že je přistihne Filch nebo paní Norrisová, a Harry měl pocit, že riskuje příliš, když ještě dnes opět poruší školní řád. Na druhé straně se před ním znovu a znovu vynořoval ze tmy Malfoyův posměšný výraz – a teď měl příležitost, aby si to s ním vyřídil pěstmi, a nehodlal o ni přijít.
"Je půl dvanácté," zamumlal konečně Ron, "už bychom měli jít."
Oblékli si župany, vzali si své hůlky a vyplížili se místností ve věži, dolů po točitém schodišti a do společenské místnosti Nebelvíru. V krbu ještě žhnulo pár uhlíků a v jejich záři všechna křesla vypadala jako hrbaté černé stíny. Byli už málem u průchodu zakrytého obrazem, když se z nejbližšího křesla ozval něčí hlas: "Nechce se mi věřit, že to opravdu chceš udělat, Harry."
Pak se rozsvítila lampa. Byla to Hermiona Grangerová, v růžovém županu a celá zamračená.
"Ty!" vybuchl Ron vztekle. "Vrať se pěkně do postele!"
"Málem jsem to řekla tvému bratrovi," odsekla Hermiona. "Percy je přece prefekt, ten by vám to zarazil."
Harry jen nevěřícně koukal, že někdo může být tak vlezlý.
"Prosím tě, pojď," řekl Ronovi. Zatlačil na podobiznu Buclaté dámy a prolezl otvorem.
Hermiona se však nemínila tak snadno vzdát. Prolezla otvorem v podobizně za Ronem a syčela na oba jako rozčilená husa.
"Vám totiž vůbec nezáleží na Nebelvíru, vám záleží jedině na vás. Nechci, aby Zmijozel získal školní pohár jen proto, že nás připravíte o všechny body, co jsem dostala od profesorky McGonagallové za to, že jsem uměla kouzelnická slova pro přeměny."
"Běž pryč!"
"To půjdu, ale varovala jsem vás; až zítra budete sedět ve vlaku domů, vzpomeňte si, co jsem vám říkala, oba dva jste tak –"
Už se však nedozvěděli, jací jsou. Hermiona se otočila k podobizně Buclaté dámy, aby se vrátila dovnitř, a zjistila, že se dívá na prázdné plátno. Buclatá dáma odešla na nějakou noční návštěvu, a Hermiona nemohla zpátky do nebelvírské věže.
"Ale co si teď počnu?" zavřískla na ně.
"To je tvoje starost," řekl Ron. "My už musíme jít, nebo přijdeme pozdě."
Ještě ani nebyli na konci chodby, když je Hermiona dohonila.
"Půjdu s vámi," řekla.
"To tedy nepůjdeš."
"Myslíte, že tady budu trčet a čekat, až mě Filch chytí? Jestli nás najde všechny tři, řeknu mu po pravdě, že jsem se vás snažila zastavit, a vy mi to můžete potvrdit."
"Tak drzou holku jsem ještě neviděl," řekl Ron nahlas. "Kušte, oba dva!" poručil Harry ostře. "Něco jsem zaslechl."
Jako by tam někdo frkal nebo čenichal.
"Že by to byla paní Norrisová?" vydechl Ron a mhouřil oči do tmy.
Nebyla to však paní Norrisová, ale Neville. Ležel na podlaze stočený do klubíčka a tvrdě spal, ale jak se připlížili blíž, vmžiku se probudil.
"Díky bohu, že jste mě našli! Jsem tady už kolik hodin; nemohl jsem si vzpomenout, jaké je nové heslo, abych se dostal do postele."
"Mluv tiše, Neville. Heslo je Prasečí rypák, ale teď ti nebude nic platné, poněvadž Buclatá dáma si někam vyrazila." (str. 155-158)
