Marissa Meyerová: Winter

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Poslední díl tzv. Měsíčních kronik jsem dostala od Ježíška a začetla jsem se do něj ještě během vánočních svátků, jenže protože je to slušná bichle (nějakých 760 stran) a protože s chozením do práce po svátcích mi opět znatelně ubylo volného času, trvalo mi až do začátku února, než jsem ji dočetla, ale musím říct, že počteníčko to bylo zase náramné :o)

---

"Vaše Výsosti!"

Oba se zastavili. Jacin ztuhl a rukou sklouzl k pouzdru se zbraní, ale bylo to jen nějaké děvče, které je pozorovalo ze dveří obchůdku. U nohou jí stál nedotčeně kbelík plný mýdlové vody a oči měla velké jako Země v úplňku.

"Ahoj," řekla Winter a pohodlněji chytila košík. "Ty jsi Astrid, viď?"

Děvče přikývlo a zčervenalo, když tam tak stálo a zíralo na princeznu s otevřenými ústy. "Já..." Pohlédla za sebe do obchodu a potom opět na Winter. "Počkejte tady!" vypískla, upustila hadr do kbelíku, až to šplouchlo, a vběhla do dveří obchůdku...

"Vy to děvče znáte?"

"Její rodiče vedou tohle květinářství." Přejela prsty po plazivé rostlině v truhlíku na okně.

Jacin zabručel. "Co chce?"

"Jak to mám vědět? Škoda, že jsem jim nic nepřinesla..."

Děvče se opět objevilo a tentokrát s sebou vedlo dva mladší chlapce. "Vidíte? Povídala jsem vám, že se vrátí!" říkala. Oba chlapci se zarazili a zůstali na Winter koukat s otevřenou pusou. Mladší svíral oběma rukama věneček spletený z větviček a sušených květů.

"Ahoj," pozdravila je Winter a udělala před každým z nich pukrle. "Myslím, že jsem ještě neměla to potěšení se s vámi setkat. Já jsem Winter."

Když ani jeden z chlapců nenašel odvahu promluvit, Astrid odpověděla za ně. "Tohle jsou mí bratři, Vaše Výsosti, Dorsey a Dylan. Vyprávěla jsem jim, jak jste si u nás v obchodě koupila květiny, a oni mi nevěřili."

"Nu, je to tak. Koupila jsem si svazeček modrých verdandií a celý týden jsem je měla na nočním stolku."

"Páni," vydechl Dorsey.

Winter se usmála. "Mrzí mě to, ale dnes ráno se nemůžeme zdržet a prohlédnout si váš obchod. Jsme na cestě za pomocnicí kloboučnice. Už jste se byli podívat na její miminko?"

Všichni tři zavrtěli hlavami. Potom Astrid šťouchla loktem mladšího chlapce, Dylana. Ten nadskočil, ale pořád se nedokázal přimět promluvit.

"Něco jsme vám vyrobili," řekla Astrid. "Čekali jsme, až se vrátíte. Je to... je to jen ze zbytků, ale..." Znovu strčila do bratra, tentokrát silněji, a ten konečně zvedl květinový věneček.

"Co je to?" zeptala se Winter a vzala jej do dlaní.

Jacin se zamračil a potom sebou trhl, když si uvědomil, co to je.

Starší chlapec odpověděl: "To je koruna, Vaše Výsosti. Trvalo nám skoro celý týden, než jsme nasbírali všechny části." Tváře měl jasně červené.

"Vím, že to není nic moc," řeklo děvče, "ale je pro vás."

Mladší chlapec, který dar předal, náhle vyhrkl: "Jste moc krásná," a schoval se za svého bratra.

Winter se zasmála. "Všichni jste moc milí. Děkuji vám."

Jacinovu pozornost upoutalo bledé světlo. Vzhlédl a všiml si boule na okapu vedlejšího obchodu – byla to malička kamera sledující obchody a služebnictvo. Stejných kamer byly ve všech sektorech po celém Měsíci tisíce a Jacin věděl, že pravděpodobnost, že někdo sleduje stopáž z nudného rána v AR-2, je velmi nízká. Přesto mu po zádech přeběhl mráz.

"To je krásná koruna," prohlásila Winter a obdivovala drobné snítky bílých květů. Posadila si ji na husté černé kudrny. "Stejně krásná jako královniny klenoty. Budu ji opatrovat."

Jacin jí se zavrčením strhl korunu z hlavy a hodil ji do košíku. "Stejně dobře ji můžete opatrovat tam," vykřikl varovně. "Princezna má práci. Vraťte se dovnitř a ne abyste se tímhle vychloubali všem svým kamarádům."

Děti polekaně zapištěly a s vytřeštěnýma očima prchly do květinářství, seč jim nohy stačily. Jacin chytil Winter za loket a vlekl ji pryč, i když s emu brzy vyškubla ze sevření.

"Proč jsi to udělal?" chtěla vědět.

"Nevypadalo to dobře."

"Přijmout dárek od několika dětí? Vážně, Jacine, nemusíš být tak zlý."

"Vám by zas prospělo být o něco méně milá," odsekl a očima prozkoumával zdi a okna, ale žádné další kamery už neviděl. "Dát si to na hlavu. Copak jste zešílela?" Winter se na něj mračila a on jí to bez výčitek oplácel. "Máte štěstí, že to nikdo neviděl." Ukázal na košík. "Zakryjte ho, než ho roztrhám a zahrabu do jednoho z těch květináčů."

"Přeháníš to," řekla Winter, ale poslechla ho a přisunula k větvičkám koruny pár svých malých osušek.

"Nejste královna, princezno."

Šokovaně na něj pohlédla. "Já nechci být královnou."

"Tak přestaňte přijímat koruny." (str. 107-109)

---

Jediným zádrhelem tak byl fakt, že pro mě byl překvapivě trochu nezvyk číst další díl Měsíčních kronik v opravdové knižní podobě (rozumějte: papírové a nikoli coby e-knihu jako všechny předchozí díly), na což jsem si musela zcela nečekaně chvíli zvykat :o). Děj byl opět skvěle vymyšlený, a i když to o mně nebude vypovídat nic lichotivého, musím se přiznat, že jsem zase byla naivně překvapená i z takových dějových zvratů, které se vlastně daly předpokládat, protože stejně jako drtivá většina lidí pohádku o Sněhurce znám a vím, že například lovec předstíral, že princeznu zabil, nebo že po kousnutí do otráveného jablka skončila ve skleněné rakvi (jsou to až skoro taková klišé), a stejně jsem pak byla při čtení překvapená, když na ně v určitých mutacích došlo (jako bych na to všechno, co o pohádkách vím, v průběhu čtení zapomněla :o). Byly to poměrně silné okamžiky (a taky poměrně brutální), a i když bylo jasné, že je to nevyhnutelné, stejně jsem nechtěla, aby se to stalo, a měla jsem sto chutí u toho vykřikovat: Ne, to néé! – co na to říct, jsem prostě nepoučitelná :o). Jinak bylo celkem vtipné i to, jak jsem se už od samého začátku nemohla dočkat nějakého toho šťastného konce (přeci jen šlo o poslední díl) a jak jsem pak byla pokaždé zklamaná a řekněme si to na rovinu i lehce otrávená, když se hlavním hrdinům něco nevyvedlo, což bylo v úvodu skoro na každém kroku, protože přeci jen spunktovat revoluci není žádná sranda a navíc před sebou měli ještě nějakých 600 stránek dobrodružství :o). Nakonec mi tudíž nezbylo nic jiného, než se za tu netrpělivost vyplísnit a číst dál :o).

---

"Rozmazlená princeznička," zasyčel voják a shrbil se, aby mohla ucítit jeho dech na tváři. Winter se zachvěla a věděla, že má uslzené a prosebné oči. "Za princezny nebojujeme. S těmi si hrajeme."

Alfa Strom se ušklíbl. "Připraveni k zábavě?"

Scarlet odstrčila Winter. Tvrdě, takže se princezna s výkřikem natáhla na podlahu. Skrz závoj vlasů pozorovala, jak Scarlet praštila jednoho z mutantů loktem do čumáku. Sáhla po pistoli ukryté pod její mikinou, ale vojáci už ji drželi a srazili jí ruce k bokům. Zbraň spadla neužitečně na zem.

Tucet obrovských rukou Winter postavilo zpátky na nohy. Bezvládně visela v jejich sevření, nohy příliš slabé, než aby jí unesly. Třásla se od hlavy až k patě a tihle muži jí poblikávali před očima. V jednu chvíli to byli upravení vojáci a v další smečka divokých vlků. Plížili se kolem a cenili obrovské zuby.

Scarlet cosi zaječela. Válečný pokřik. Rvala se jako tygřice v kleci, vlasy jí létaly, zuby cvakaly, zatímco Winter jen čekala, slabá a křehká a snažila se potlačit vizi, než ji přemůže. Hlavu měla těžkou jako měsíční skálu a motala se jí stejně rychle jako asteroid na oběžné dráze. Obtěžkána strašlivým vědomím, že toto bylo skutečné. Zemřou. Budou pozřeny.

Slzy přišly rychle a přelily se ven, tekly jí po tvářích. "Proč jste tak krutí? Ryu by se takhle nechoval. Bylo by mu za vás pořádně stydno."

"Dej se dohromady, Winter," zavrčela Scarlet.

Svět zaváhal. Ponořil se do tmy, než se znovu proměnil. Winter věděla, že padne na zem, pokud ji pustí, ale nedokázala najít pevnou půdu pod nohama.

"Počkejte, mám nápad!" oznámila jim jasně a zdvihla hlavu. "Zahrajeme si jinou hru. Jako když jsem si s Jacinem hrála na domácnost. Tohle může být náš domácí mazlíček." Převážila se vpřed a pokusila se položit dlaň na čumák nejbližšího vojáka, ale ten od ní překvapeně ucukl.

Zamrkala na něj. Snažila si vzpomenout, kdo to je. Kým byl. "Ne? Nebo bys raději aportoval?"

Jeho výraz se změnil ze zmateného v naštvaný během půl vteřiny. Ušklíbl se a zuby mu zabraly půl tváře.

"Co se s ní děje?" vyštěkl někdo.

"Nebo můžu být mazlíček já, pokud byste chtěli." Zakymácela se v sevření těch, kdo ji drželi. "Kosti a kameny, kladky a kameny. Budeme si hrát celé hodiny a já se nikdy neunavím a vždycky, vždycky se vrátím..." Hlas se jí zlomil. "Protože Ryu se taky vždycky vrátil. Klacky a kosti. Klacky a kosti."

"Měsíční nemoc," zamumlal někdo. Winter ho vyhledala očima. Viděla vojáka s teplou kůží, který mohl být kdysi pohledný, než ho tak strašlivě zohavili. Díval se na ni se stejným hladem jako všichni ostatní, ale taky v tom mohl být soucit.

Winter si nedokázala vzpomenout, co vyslovila tak šíleného. O čem se bavili? O odjezdu. Někam odcházeli? Chtěla odejít. Nebo možná domlouvali plány na večeři, pořádali koktejlový večírek.

"Přesně tak," oznámila jim Scarlet. Prudce oddechovala. "Odmítá kýmkoliv manipulovat nebo používat své osobní kouzlo, i když by to někdy bylo velmi výhodné. Na rozdíl od lidí, kterým zjevně sloužíte."

"Na její chuť to nebude mít vliv," křikl někdo.

Winter se začala chichotat. Ze všech se teď stala zvířata. Dokonce i Scarlet vypadala jako vlk, se špičatýma ušima, chlupatým ocasem a zářivě rudou srstí. Winter obrátila vlastní čumák ke klenoucímu se stropu a zazpívala: "A Země je dnes v úplňku, v úplňku, a všichni vlci vyjí: haúúúúúú..."

Jedna ruka... tlapa... na jejím předloktí povolila.

Znovu zavyla.

"Princezna z Artemidy," zamumlal alfa Strom, "která nepoužívá svůj dar? Dobrovolně?"

"Myslí si, že je špatné ovládat lidi," řekla Scarlet, "a nechce skončit jako královna. Vidíte, jakou si to na ní vybírá daň."

Winter se zlomil hlas a přestala výt. Když náhle znovu poklesla, ruce ji pustily, takže se zřítila na kolena. Bolestí zalapala po dechu a rozhlédla se. Scarlet byla opět Scarlet a z mužů se stali opět vojáci. Zamrkala a byla vděčná, že se jí halucinace nevrátily.

"Mrzí mě to," řekla. "Nechtěla jsem vás vyrušovat u jídla."

Scarlet zaúpěla." (str. 461-464)

---

Musím pochválit, že i tentokrát byl celý příběh hezky propracovaný, Sněhurčiny osudy umně modifikované a skvěle zakomponované do světa Měsíčních kronik, nechyběl tu humor, ani napětí (u některých scén prostě nešlo nepodlehnout pocitu, že jde o předzvěst budoucích katastrof :o), přičemž mě zase fascinovalo (podobně jako u prvního dílu, kde mi to přišlo obdobně hmatatelné), že se dá vzít klasická pohádka, kterou všichni znají, a udělat z ní svěží sci-fi příběh pro další generaci (vdechnout jí tak de facto nový život :o). Winter se mi až na malé výhrady k trochu uspěchanému finálnímu rozuzlení (klidně bych si nechala líbit nějaké širší vysvětlení jejího závěrečného "přepnutí do normálu", jakože kapitolu z jejího úhlu pohledu nebo tak něco, zvlášť když se tenhle díl jmenuje po ní :o) opět líbila, a to dokonce až tak, že jsem neodolala a pořídila si i poslední povídkovou knihu k Měsíčním kronikám s názvem Hvězdy nad hlavou :o). Jinak by mě docela zajímalo, jaké by to bylo číst tenhle závěrečný díl, aniž bych si bývala přečetla útlou novelu Nejkrásnější o královně Levaně, protože bych tím pádem nevěděla spoustu věcí o životě na Měsíci a čekalo by tak na mě v ději mnohem víc překvapení. Máte někdo z fanoušků Měsíčních kronik takovou zkušenost?

---

"Strážce se upřeně díval na zbraň ve své ruce, jako by ji ještě nikdy předtím neviděl. "To je poprvé, kdy jsem sám stiskl spoušť." Zhluboka se nadechl, položil pistoli na pult a pak si dřepl k princezně Winter. Sklonil se, aby jí prohlédl hlavu. Prsty měl zakrvácené.

"Dýchá," řekl, "ale možná bude mít otřes mozku."

Iko se na okamžik zadrhl procesor. "Na čí straně jste?"

Vzhlédl. Nos mu zacukal, když si znovu všiml díry po střelné ráně, ale už se na ní nezdržoval pohledem. "Řekli nám, že je princezna mrtvá. Myslel jsem si, že ji zabil jiný strážce..."

Iko přimhouřila oči. "Proč jsi nám pomohl?"

Kinney opatrně položil princeznu zpátky na podlahu a potom přemýšlel. Všude byla krev. Z divotvůrkyně. Z Jerrika. Z Winter.

"Pomohl jsem jí," prohlásil Kinney, jako by byl ten rozdíl důležitý. Našel utěrku, jíž Iko začala dusit paní Pereiru, a ovázal ji Winter kolem hlavy tak dobře, jak jen zvládl. Když skončil, postavil se a zdvihl zakrvácený nůž.

Iko o krok ustoupila.

Zarazil se. "Chceš, abych ti přeřezal ta pouta, nebo ne?"

Chvíli si prohlížela jeho tvář a přála si, aby necítila takové nutkání se na ni neustále dívat. "Ano, prosím."

Otočila se a on ji během pár vteřin osvobodil. Napůl očekávala, že na rukou najde roztřepené částečky syntetické kůže, když si zdvihla ruce k očím, ale čepel nože ji ani neškrábla.

"Teď to uděláme takto," oznámil jí Kinney a ukázal na pistoli na pultě. Iko bylo jasné, že se na ni nechce dívat. Pořád si nacházel důvody, aby se mohl koukat jinam. "Podám falešné hlášení. Řeknu jim, že jsi se mnou zápasila a vzala jsi mi zbraň, s níž jsi pak zabila paní Pereiru a sira Solise, a pak se ti podařilo utéct. Nepovím jim, že jsem viděl princeznu. Nemusí ani vědět, že je stále naživu." Ukázal jí na nos a odvážil se podívat se jí do očí na víc než půl vteřiny. "A ty ji dostaneš daleko odsud. A dobře ji ukryješ."

Dala si ruce v bok. "A to jsme ji tady měli zašitou v maličkém domečku v naprosto náhodném těžebním sektoru. Proč nás vůbec nenapadlo, že bychom se mohli pokusit ji dobře skrýt?"

Kinney měl na tváři na dlouhý okamžik nečitelný výraz, než se zeptal: "Ty rozumíš sarkasmu?"

"Samozřejmě, že rozumím sarkasmu," ucedila. "Není to teoretická fyzika, nebo ano?"

Strážce na okamžik otvíral a zase zavíral naprázdno ústa, než zavrtěl hlavou a odvrátil se. "Prostě se o ni postarej." Ještě jednou princeznu zkontroloval a pak byl pryč." (str. 349-351)

---

Zpět na hlavní stranu blogu