Winston Graham: Ross Poldark – Návrat domů

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Vzhledem k tomu, že se mi tak moc zalíbil seriál Poldark britské televize BBC, neodolala jsem a musela jsem si pořídit i jeho knižní předlohu, kterou jsem (nebo minimálně její první díl) měla přečtenou než byste řekli švec :o)

Při čtení jsem zjistila (a byla jsem za to moc ráda), že se seriál drží poměrně věrně své knižní předlohy (nebo aspoň jeho první série, dál jsem se ještě nedostala, neb si tenhle poklad tak trochu šetřím :o), v knize je samozřejmě pár detailů navíc, ale třeba takové dialogy jsou především v úvodu použité slovo od slova z knihy (např. Rossovo přivítání od tety Agathy s "blahoslavenými tam nahoře" i dole :o), což se mi moc líbilo. Taky se mi moc líbila postava lehce prostoduché manželky doktora Choaka (v seriálu sice nebyla, ale v knize se objevuje hned v úvodu coby host na slavnostní večeři u příležitosti Elizabethiných a Francisových zásnub), resp. způsob, jak si s její vadou řeči graficky pohrál autor a na výbornou poradil i český překlad, až jsem se u toho musela pokaždé smát :o). Jinak podle popisu v knižní předloze není hlavní hrdina Ross Poldark až takový brunet jako jeho seriálový představitel (v knize má spíš mahagonové vlasy a je tudíž víc znát příbuzenství s bratrancem Francisem), ale upřímně řečeno rozhodně bych na tom nic neměnila, neb na irčana Aidana Turnera je moc hezký pohled a líbí se mi i jeho fotka na přebalu knížky :o)

---

"No, dělej, jak chceš, chlapče," prohlásil nakonec Charles. "Já osobně si nedovedu představit, že bych dnes večer přijel do Nampary. Bude tam zima a možná tě ani nikdo neuvítá. Nenajdeš tam nikoho, kdo by ti nalil něco pro zahřátí."

Ross se však nenechal přemluvit. Krátce po sobě vypil tři sklenky vína a se čtvrtou v ruce vstal ze židle.

"Na Elizabeth... a na Francise," řekl pomalu. "Ať jsou spolu šťastní."

Jeho přání přijali všichni ve větší tichosti než předcházející přípitky. Elizabeth dosud stála za opěradlem matčiny židle a Francis konečně přešel ode dveří a uchopil svou nastávající v podpaží.

Do ticha, které pak zavládlo, promluvila paní Choaková.

"Musí být kuásné vuátit se domů. Já ať jedu kamkoliv, i docela blízko, pokaždé jsem šťastná, když se zase vuacím. Jak vůbec vypadají ty ameuické kolonie, pane Poldauku? Z toho, co se o nich povídá, má člověk dojem, že tam ani nevychází slunce. A úplně stejné je to puý i v místech, kde žijí cizinci."

Prostoduchost Polly Choakové jako kdyby uvolnila napjaté ovzduší, takže než Ross dojedl, u stolu se opět rozproudil hovor. Zároveň se několika lidem ulevilo, že vzal zprávu o chystané svatbě tak stoicky.

Na noc však Ross ve strýcově domě nezůstal a zakrátko se měl k odchodu.

"Přijedeš sem za pár dní zase, ne?" vyhrkl Francis v náhlém návalu vřelosti. "Zatím jsme se o tobě moc nedozvěděli, jenom kusé zprávy o tvém zranění a pak že se sem vracíš. Elizabeth zítra odjíždí domů. Chceme se vzít za měsíc. Pokud chceš, abych ti v Nampaře s něčím pomohl, dej mi vědět. Víš, že rád přijedu. Bože můj, když tě teď zase vidím, cítím se jako za starých časů. Báli jsme se o tebe, že mám pravdu, Elizabeth?"

"Ano," přitakala jeho nastávající.

Ross se chopil klobouku. Stáli spolu u dveří a čekali, až Tabb přivede Rossovi jeho klisnu. Odmítl totiž strýcovu nabídku, že mu na poslední tři míle půjčí odpočinuté zvíře ze své stáje.

"Za chvíli tu s ní bude, pokud ji ovšem zvládne," poznamenal Ross. "Varoval jsem ho, aby byl opatrný."

Francis otevřel dveře a závan větru zanesl dovnitř pár dešťových kapek. Poté taktně vyšel ven, aby se podíval, jestli už přichází Tabb s koněm.

"Doufám, že ten můj špatně načasovaný návrat nevrhl stín na váš slavnostní večer," řekl Ross bledé Elizabeth. Plameny svící v hale jí vrhaly matné světlo na obličej, v němž vynikaly šedé oči. Po tváři jí přelétl stín. Vypadala, jako by ji náhle schvátila nemoc.

"Jsem tak šťastná, že jste zpátky, Rossi. Bála jsem se, všichni jsme se báli... Co si o mně asi tak myslíte?"

"Dva roky jsou dlouhá doba, nemám pravdu? Asi příliš dlouhá."

"Elizabeth," zavolala náhle na svou dceru paní Chynowethová. "Dej si pozor, ať se v tom nočním vzduchu nenachladíš."

"Ano, maminko."

"Sbohem," rozloučil se Ross a vzal ji za ruku.

V tu chvíli se Francis vrátil. "Už je tady. Tu klisnu jsi koupil? Vypadá krásně, ale je zlostná."

"Špatné zacházení vyvolá nenávist i v těch nejlaskavějších z nás," poznamenal Ross. "Už přestalo pršet?"

"Ještě ne úplně. Cestu znáš?"

Ross zaťal zuby. "Každý kámen. Změnilo se něco?"

"Nic, co by tě mohlo zmást. Ale nepřejížděj Mellingey přes most. Fošna uprostřed je prohnilá."

"Byla prohnilá, už když jsem odjížděl." (str. 44-45)

---

Celkem vtipné mi přišly i takové detaily jako hostinec U Červeného lva, o kterém sice není v seriálu slovem ani zmínka, ale je dost dobře rozpoznatelný podle "vlajky" nad vchodem :o). A pěkná byla i ona lehká knižní paralela s kulhající špatně okovanou klisnou, kterou si Ross vypůjčil v hostinci na svoji cestu domů do Nampary a která byla nerudná kvůli předchozímu špatnému zacházení, což podle Rosse nebylo nic, co by se nedalo vlídným přístupem spravit (má zkrátka evidentně cit pro pochroumané existence a dost dobré srdce na to, aby jim poskytl šanci na nový domov :o). Naopak se mi víc líbilo seriálové pojetí "zlomu" ve vztahu Rosse a Demelzy, protože v knize si Demelza oblekla nóbl šaty z truhlice v knihovně jednoduše proto, aby Rosse svedla :o(, ale seriálové verze, kdy si šaty oblékne v rámci jakéhosi svého soukromého loučení se s domovem a Ross zkrátka přijede dřív, než čekala, byla mnohem něžnější (rozumějte: ne tak vypočítavá) a rozhodně vtipnější (zvlášť to, jak se pak Demelza snažila nenápadně plížit v těch šustivých luxusních šatech, aby si jich Ross nevšiml :o). A podobně se mi víc líbilo, jak Ross v seriálu krásně ponoukal svoji novomanželku, aby si zvykala na svoji novou roli a společenské postavení a že to byl on, kdo po ní chtěl, aby si najala služebnictvo, zatímco v knize přišla s nápadem najmout Jinny Demelza, protože jí bylo líto, že je dívka tak smutná ze zatčení svého manžela Jima za pytláctví, což mi přišlo takové ne úplně logické (jakože si Demelza moc rychle zvykla na svoje postavení). A stejně tak mi přišlo lepší a vtipnější, jak byl Ross v seriálu nekompromisní ohledně návštěvy Verity v Nampaře, zatímco v knize ji víc přemlouvá a vysvětluje (jakože chce Verity pozvat, aby přišla trochu na jiné myšlenky, protože se navzdory tomu, že už uplynulo docela dost času, pořád trápí nešťastnou láskou ke kapitánu Blameymu).

---

"Slečna Verity dnes působí velice vstřícně," poznamenala paní Teagueová, aby obrátila pozornost lady Whitworthové jiným směrem. "Ještě nikdy jsem ji neviděla takhle rozzářenou."

"Určitě za to může ta mladá společnost," poznamenala její přítelkyně suše. "Vidím, že je tady také kapitán Blamey."

"Bratranec Blameyových z Roselandu, pokud vím."

"Slyšela jsem, že o něm raději mluví jako o vzdáleném příbuzném."

"Skutečně?" Paní Teagueová nastražila uši. "Pročpak?"

"Říká se všelicos," odpověděla lady Whitworthová a lhostejně mávla rukou. "Ale takovéto věci se neopakují nahlas, pokud jsou nablízku tak mladé uši."

"Cože? Ehm – ne, to ne, samozřejmě, že ne."

Kapitán Blamey se právě ukláněl své partnerce.

"Je tu horko," vypravil ze sebe. "Možná... nějaké občerstvení?"

Verity, která měla stejně svázaný jazyk jako on, pouze přikývla. Během tance spolu nepromluvili ani slovo. Nyní přešli do přilehlé místnosti s občerstvením a našli si koutek zastíněný kapradím. Zde v ústraní pak Verity upíjela francouzský klaret a sledovala přicházející a odcházející hosty. On pil pouze limonádu.

Musím rychle vymyslet nějaké téma k hovoru, uvažovala Verity. Proč jenom nedokážu nenuceně konverzovat jako ostatní dívky; kdyby se mi podařilo trochu mu rozvázat jazyk, líbila bych se mu o něco víc; je stejně plachý jako já; měla bych mu to usnadnit, a ne mu všechno ještě komplikovat. Mohla bych se zmínit o našem hospodářství, jenomže moji vepři a drůbež by ho určitě nezaujali. A o těžbu mědi a cínu se zajímám stejně málo jako on. O moři nevím skoro nic, znám jenom rybářské čluny, šalupy a jiný malý lodní potěr. To ztroskotání lodi z minulého měsíce... Ale diskuze na tohle téma by byla netaktní. Proč jenom nedokážu šveholit, chichotat se a upoutat ho? Mohla bych mu polichotit, jak pěkně tančí, ale nebyla by to pravda, protože se pohybuje jako ten velký přátelský medvěd, kterého jsem viděla o Vánocích.

"Je tu chladněji," poznamenal kapitán Blamey.

"Ano," přitakala Verity.

"Na tanec je tu příliš teplo. Mám dojem, že by nevadilo, kdyby sem zavanula trocha čerstvého vzduchu."

"Počasí je teď velice mírné. Nezvykle mírné."

"Tančíte nesmírně elegantně," poznamenal zpocený kapitán Blamey. "Ještě nikdy jsem nepotkal někoho tak – ehm – hm –"

"Tančím nesmírně ráda," řekla. "Ale v Trenwithu k tomu nemám skoro žádnou příležitost. Dnešek je pro mě mimořádně příjemný."

"Pro mě také. Pro mě také. Nevzpomínám si, že by mě někdy těšilo –"

Odmlčel se a v tichu, které následovalo, se oba zaposlouchali do smíchu několika dívek a mužů, kteří spolu flirtovali ve vedlejším výklenku. Zjevně se všichni skvěle bavili.

"Co to ti mladí lidé vykládají za hlouposti?" vyhrkl náhle Blamey.

"Myslíte?" hlesla s pocitem úlevy.

Teď jsem ji urazil, blesklo mu hlavou. Ta poznámka nebyla moc dobře zaobalená. Ale na ni se nijak nevztahovala. Má tak nádherná ramena! Měl jsem využít příležitosti a se vším se jí svěřit, ale jakým právem doufám, že by o mě mohla mít zájem? Kromě toho bych jí to začal vysvětlovat tak neohrabaně, že bych ji už při prvních slovech odradil. Má tak čistou pleť, je jako západní vánek za úsvitu, výjimečný, svěží a blahodárný, pokud člověku pronikne hluboko do plic a do srdce.

"Kdy znovu vyplouváte do Lisabonu?" zeptala se ho.

"V pátek, během odpoledního přílivu." (str. 97-99)

---

Na druhou stranu v knize samozřejmě nechyběly myšlenkové pochody jednotlivých postav, ve které jsem doufala (jakožto příjemné rozšíření seriálového dění, i když jich podle mě mohlo být klidně mnohem víc :o), a jako bonus tam byly i moc pěkné posvatební noční rozhovory ústřední dvojice jako např. ten po stěhování spinetu :o). V knize je taky znatelnější časový posun, jakože se děj odehrává v delším časovém období, což ze seriálu není vždycky tak úplně patrné a občas tam máte pocit, že se to všechno děje den za dnem, přestože vlastně minimálně Elizabeth stihne být během dvou dílů těhotná (tzn. uplyne přinejmenším devět měsíců :o). Stejně tak je v knize víc znát, jak se Demelza díky lepšímu životnímu prostředí v Nampaře zajímá o svět kolem sebe a chce se učit nové věci, že má možnost rozvíjet i svého zvídavého ducha, kterého by jinak v domě svého otce nejspíš kvůli všemu tomu věčnému bití, chudobě a péči o šest mladších bratrů ani neobjevila. Zkrátka a dobře, kniha Winstona Grahama se mi velmi líbila a moc dobře se mi četla, naopak mi přišlo, že mi ty stránky ubíhaly až nějak moc rychle, třebaže první díl knižní série končí Vánocemi v Trenwith a nepokrývá tudíž ani celou první seriálovou řadu :o). Nakonec jsem se nijak dlouho nerozpakovala a hned jsem se pustila do dalšího dílu, tentokrát s názvem Demelza – dáma z chatrče :o)

---

"Chvilku se spolu tiše bavili a potom se k ní Francis naklonil a políbil ji. Elizabeth mu bezmyšlenkovitě nastavila rty, ale když ji pak vroucně objal, došlo jí, že tentokrát se její manžel nemíní spokojit s pouhým přátelským rozloučením před spaním.

Francis se od ní nakrátko odtáhl a nejistě se usmál.

"Stalo se něco?"

Elizabeth mávla ruku k dětské postýlce. "Vzbudíš ho, Francisi."

"Vždyť jsi ho zrovna nakrmila. Bude spát, jako když ho do vody hodí. Sama jsi mi to vysvětlovala."

"Jak se daří otci?" zeptala se. "Už je mu trochu lépe? Asi bychom neměli –"

Francis pokrčil rameny. Měl dojem, jako by mu chtěla Elizabeth naznačit, že se chová nepatřičně. Otcův kolaps ho mrzel a nebylo mu lhostejné, jaké bude mít následky, ale mezi otcovým stavem a tím, co dělají s Elizabeth, neviděl žádnou souvislost. Byly to pro něj dvě naprosto oddělené záležitosti. Když ji dnes zvedl z postele a snesl ze schodů, uvědomil si, že je lehoučká jako pírko. Zároveň ho těšilo, že se pod jejím křehkým zevnějškem skrývá silná osobnost. Od té chvíle neustále vnímal její vůni, a i když předstíral, že se věnuje hostům, ve skutečnosti měl oči pouze pro ni.

"Dnes večer mi není dobře," postěžovala si. "Velice mě rozrušilo, co se stalo tvému otci."

Francis se snažil zachovat si chladnou hlavu a vzepřít se svým citům. Stejně jako všichni hrdí muži však podobné odmítání nesnášel. Připadal si pak jako chlípný školák.

"Myslíš, že se z toho někdy vzpamatuješ?"

"To je nespravedlivé, Francisi. Nemůžu za to, že se cítím zesláble."

"Já také ne," opáčil a vybavil si, jak se musel v posledních měsících přemáhat. A nejen to. "Všiml jsem si, že ses odpoledne ani jednou nezamračila na Rosse. A když ses na něj dívala, vůbec se nezdálo, že je ti samou slabostí na omdlení."

Rozčilené Elizabeth zlostně vzplály oči. Od toho nešťastného rozhovoru s Rossem se neustále snažila najít pro slova, která jí vmetl do tváře, nějakou omluvu a vysvětlení. Poslední dobou ho téměř nevídala, ale bylo jí ho líto a během zimy, kdy čekala dítě, na něj často myslela – na jeho samotu, hluboké oči a ošlehanou tvář poznamenanou jizvami. Stejně jako jiné lidské bytosti se nedokázala ubránit úvahám, jaký život by nyní vedla, kdyby si nevzala Francise a všechno se vyvíjelo jinak.

"Rosse z toho prosím vynech," ohradila se.

"A jak to mám udělat, když to nedokážeš ani ty?" opáčil Francis.

"Co tím myslíš? Ross pro mě nic neznamená."

"Možná toho začínáš litovat."

"Ta jsi snad opilý, Francisi, protože jinak bys se mnou takhle nemluvil."

"Odpoledne ses točila jenom kolem něj. ,Rossi, posaď se tady vedle mě.‘ ,Rossi, není můj syn rozkošný?‘ ,Rossi, vezmi si kousek toho dortu.‘ Pěkně ses předvedla, má drahá."

Elizabeth zaplavil takový vztek, že téměř nebyla schopná slova. "Chováš se neskutečně dětinsky."

Francis se zvedl z postele. "To by se ti s Rossem určitě nestalo."

"Ne, to rozhodně ne," odsekla Elizabeth ve snaze mu ublížit.

Upřeně se na sebe zadívali.

"Takže máme jasno, nebo ne?" utrousil Francis a odkráčel pryč.

Když vešel do své ložnice, práskl za sebou dveřmi, aniž bral ohledy na nemocného otce nebo spícího syna. Ledabyle se svlékl, nechal všechny svršky ležet na zemi a zalezl si do postele.

Asi hodinu ležel s otevřenýma očima a rukama za hlavou a teprve potom usnul. Spalovala ho žárlivost a zklamání. A všechna láska k Elizabeth ustoupila pocitu hořkosti, prázdnoty a vyprahlosti.

Neměl u sebe nikoho, kdo by mu vysvětlil, že na Rosse žárlí zbytečně. Neměl nikoho, kdo by ho upozornil, že proti němu nedávno vyvstal jiný, mnohem silnější soupeř. Neměl nikoho, kdo by ho varoval před malým Geofreym Charlesem." (str. 230-232)

---

Zpět na hlavní stranu blogu