Tak se ke mně víceméně nedopatřením dostaly lístky na přímý přenos Verdiho La Traviaty z Metropolitní opery v New Yorku, a protože šlo vlastně i částečně o dobrý skutek, nakonec jsem na ni v sobotu v podvečer vyrazila, i když se mi nijak zvlášť nechtělo (poslední dobou jsem pořád nějaká chcíplá a bojuju se zákeřnými bacily útočícími ze všech stran :o(.
S kamarádkou jsme vyrazily dřív a před začátkem představení jsme si ještě chvíli pokecaly nad šálkem čaje v kavárně u kina. V programu deklarovaný začátek v 18:45 nakonec neklapnul a přenos začal až někdy opravdu kolem sedmé, přičemž trval včetně přestávky tři hodiny. Představitelka hlavní role Sonja Jončeva, byla skvělá – krásná, sexy ženská, třebaže žádná vychrtlina, s neskutečným hlasem, až jsem si říkala, kde se to v ní bere a odkud na to všechno nasává vzduch :o). Před samotným začátkem a pak během přestávky se nás navíc snažila zabavit jakási uvaděčka, která dělala v angličtině rozhovory se zpěváky, režisérem a tak, což bylo celkem zajímavé a moc mě potěšilo, že jsem jim všem bez problémů rozuměla, ač k této části nebyly žádné titulky (ty byly jen při představení coby překlad z italštiny :o). Jinak mi ale nevyhovovalo ono na můj vkus příliš moderní a rozhodně velmi minimalistické pojetí scény, kdy na jevišti nebyly de facto žádné kulisy, jen jakýsi lepenkový oblouk kolem dokola celé scény, hodiny a gauč :o(. Pokud jde o operu, pořád mám zkrátka v podvědomí zažité očekávání "klasiky" se spoustou bohatých kostýmů a nádherných kulis, nejlépe v nějakém historickém slohu (asi jsem pořád pod vlivem českokrumlovského barokního divadla a zapomínám, že právě třeba takový Verdi žil v 19. století, takže to s tou historií nemůže být až tak horké :o). Každopádně mě hodně překvapilo, že během pauzy ponoukali diváky, aby na Metropolitní operu přispěli prostřednictvím telefonního čísla na obrazovce – sice mě trochu zarazilo už v úvodu, kdy se v titulcích objevilo, že je opera sponzorovaná nějakou soukromou rodinnou nadací, ale takový fundraising jsem rozhodně nečekala. To jako město New York nemá na to, aby si zaplatilo operní dům? No, jestli je to pravda, tak to jsme na tom podstatně líp, neb i v našich malých Českých Budějovicích máme filharmonii, divadlo a tak (a ještě jsme si s kamarádkou dělaly legraci, že pokud mají nedostatek peněz, vysvětluje to i onu úspornou scénu :o). I když teď když o tom tak přemýšlím, tak je to možná přesně naopak, že je to spíš naše ostuda, protože jsme natolik nekulturní společnost, že provoz filharmonie a podobných zařízení musí sponzorovat město, kdežto v Americe to možná považují za čest, že mohou přispět na takovouhle proslulou operní scénu...
Ať tak či onak, první část před přestávkou mi utekla hrozně rychle, zato druhé a třetí dějství v kuse za sebou mi už pak obzvlášť na konci přišlo neskutečně zdlouhavé :o(. A taky tam navzdory profláklému názvu vlastně nezaznělo moc známých melodií, ve výsledku jen asi jedna a ještě mi přišla nějak hrozně kratičká :o). Zjišťuju, že co se týče vážné hudby, vyhovuje mi víc jen ta instrumentální, opera není tak úplně to pravé pro mě. V samotném závěru, kdy hlavní hrdinka Violetta umírá na tuberkulózu a loučí se se všemi nejmíň na desetkrát (přičemž nejdřív se soužila, že zemře sama a opuštěná), to na mě bylo přehnaně dramatické a texty bych tipovala spíš na nějakou telenovelu, zkrátka místo abych byla dojatá, připadalo mi to už otravné (asi na mě byly ty tři hodiny operního zpěvu moc, o přesezené zadní části těla ani nemluvě :o( a modlila jsem se, aby už teda konečně umřela a byl konec :o(. Možná kdyby to bylo celé víc v historických kostýmech a kulisách, nepřipadalo by mi to tak hloupé, nevím, každopádně takových okamžiků tam bylo víc, např. by mě třeba nikdy nenapadlo, že je možné v rámci představení vidět operního pěvce v trenýrkách – to působilo taky trochu divně a řekněme směšně :o(. Jo a zvláštní byla taky role Violettina lékaře, resp. podle mě mohl stejně dobře ztělesňovat smrťáka, krátící se čas nebo prostě jen nemoc hlavní hrdinky, byl to prostě chlápek v dlouhém pršiplášti, který první dvě třetiny představení vlastně nezazpíval ani slovo, až jsem si říkala, jestli ta jeho role není náhodou němá :o(
Jinak jsem tentokrát vůbec neměla pocit, že jsme na přímém přenosu, naopak bych řekla, že to klidně mohl být jen záznam – nebyly žádné problémy s titulky, žádné trable s připojením k přenosu, což svým způsobem svědčí o profesionalitě všech zúčastněných, ale mně tam prostě něco takového chybělo, protože jak to potom máte coby divák poznat, že jedou fakt naživo, no ne? :o) A taky opět nastala ona zvláštní chvíle, kdy si říkáte, jestli máte taky tleskat, jako osazenstvo v sále, nebo se na to vykašlat, protože vás stejně do Metropolitní slyšet nemůžou. Já se přiznám, že jsem se na to tentokrát vykašlala, neb jsem z La Traviaty nebyla zas až bůhvíjak odvázaná :o(. Beru to spíš jako zkušenost, kterou jsem doplnila do trojlístku toho, že už jsem byla prostřednictvím kina v muzeu, na divadle a teď i na opeře, a aspoň už vím, že tohle je něco, co si víckrát zopakovat nemusím (nemluvě o tom, že lístek stál 400 Kč :o(, třebaže jsme na plátně měli stoprocentně lepší výhled než většina diváků přímo v sále (těch pět pater balkónů a obrovské hlediště je tak trochu obludnost a já bych si tam bez kukátka rozhodně neškrtla :o(. Takže toliko k mému nečekanému kulturnímu zážitku v sobotu večer :o)
Všechny fotografie jsem si vypůjčila z webových stránek /... :o)