Sice mám doma v knihovně čtiva habaděj, ale když se mi do rukou dostala novinka od autorky série Divergence, stejně jsem neodolala a pustila jsem se přednostně do ní (navíc, když ji Iva celkem chválila, že :o)
"V jejich obýváku stáli tři muži. Jeden byl vysoký a štíhlý, druhý vyšší a široký a ten třetí byl malý a ještě zavalitější. Všichni tři na sobě měli brnění, které zářilo v nažloutlém světle plamenců, takže vypadalo skoro černé, ačkoli ve skutečnosti bylo tmavě modré. Všichni tři v rukou svírali proudoseky, kovové čepele spojené s jejich rukama černými pramínky proudu, které se jim obtáčely kolem zápěstí a spojovaly zbraně s jejich pažemi. Akos už takové čepele viděl, ale jen v rukou vojenských hlídek, které procházely ulicemi Hessy. V jejich domě, v domově farmáře a orákula, nebyly zbraně nikdy zapotřebí.
Akos netušil, jak to ví, ale věděl to: Tihle muži jsou Šotetové. Nepřátele Thuvhe. Jejich nepřátelé. Lidé jako oni byli zodpovědní za každou svíčku hořící na pomníku šotetské invaze; zjizvili tvář jejich města, rozbili skla, takže ukazovala pokřivené obrazy; připravili o život ty nejodvážnější, nejsilnější, nejudatnější z nich a způsobili utrpení jejich rodinám. A podle otcova vyprávění zabili babičku, která se jim postavila s kuchyňským nožem v ruce.
"Co tady chcete?" zeptal se Aoseh napjatým hlasem. Obývací pokoj vypadal netknutý, polštáře kolem nízkého stolu ležely na svých místech, kožešina, na které si Cisi četla u krbu, byla pořád tam, kde ji nechala. V ohništi ještě žhnuly uhlíky, ale v místnosti už bylo chladno. Otec se rozkročil, aby všechny tři děti chránil vlastním tělem.
"Žádná ženská," prohodil jeden z těch tří ke svým kumpánům. "To by mě zajímalo, kde je."
"Orákulum," odpověděl mu další. "Ty se daj těžko nachytat."
"Vím, že mluvíte naší řečí," řekl Aoseh o něco přísněji. "Přestaňte mezi sebou drmolit, jako byste mi nerozuměli."
Akos se zamračil. Copak otec neslyšel, že se dohadují o jejich matce?
"S tímhle budou potíže," řekl ten nejvyšší. Měl zlaté oči, všiml si Akos, matné jako roztavený kov. "Jak že se jmenuje?"
"Aoseh," řekl ten nejmenší. Měl tvář pokrytou jizvami a šrámy ze všech stran. Kůže kolem nejdelší rány, která jen těsně minula oko, byla svrasklá. Otcovo jméno znělo v jeho ústech cize.
"Aosehu Keresethu," řekl ten se zlatýma očima, ale tentokrát zněl jeho hlas... jinak. Jako kdyby najednou měl silný přízvuk – až na to, že před chvilkou mluvil úplně normálně. "Moje jméno je Vas Kuzar."
"Já vím, kdo jste," řekl Aoseh. "Nežiju s hlavou zahrabanou v písku."
"Chyťte ho," poručil ten, který si říkal Vas, a ten nejmenší se vrhl na otce. Když se Aoseh a ten šotetský voják zaklesli jeden do druhého, Cisi a Akos uskočili stranou. Oba muži chvíli smýkali jeden druhým a pokoušeli se navzájem povalit. Viděli, jak otec zatíná zuby. Zrcadlo v obýváku se rozletělo na kusy a střepy se vysypaly na podlahu. Potom ze skoby nad krbem spadl zarámovaný obraz, na kterém byli otec a matka v den svatby. Ale stejně se šotetskému vojákovi podařilo Aoseha chytit a odtlačit do obýváku, takže všichni tři, Eijeh, Cisi a Akos, zůstali bez ochrany.
Malý zavalitý voják vmžiku srazil otce na kolena a přiložil mu proudosek k hrdlu.
"Hlídej ty děti, aby neutekly," nařídil Vas tomu štíhlému. V tu chvíli si Akos uvědomil, že hned za nimi jsou dveře. Popadl kliku a stiskl ji, ale sotva zatáhl za dveře, dopadla na něj těžká dlaň. Druhou rukou ho ten Šotet vzal kolem pasu a zvedl ho ze země. Mačkal ho, že se Akos nemohl ani nadechnout. Vší silou toho chlapa kopnul do nohy, ale ten se jenom smál.
"Malý kluk s tenkou kůží," zasyčel sám pro sebe. "Udělal bys líp, kdyby ses rovnou vzdal, ty i celý ten váš primitivní kmen."
"Nejsme primitivní!" odsekl Akos. Znělo to hloupě – jako vztekání malého dítěte, které neví, jak jinak se prosadit v hádce. Ale sotva to řekl, všichni ostatní strnuli. Nejenom ten, co ho držel kolem pasu, ale i Cisi a Eijeh, a dokonce i Aoseh. Všichni zírali na Akose a on – sakra, už zase! – cítil, jak se mu do tváří hrne krev. Ještě nikdy v životě se za to své rudnutí nestyděl tolik jako teď, a to bylo co říct.
Pak se Vas Kuzar rozesmál.
"Tvůj nejmladší, předpokládám?" obrátil se na Aoseha. "Věděl jsi, že mluví šotetsky?"
"Já nemluvím šotetsky," namítl Akos nechápavě.
"Právě jsi to udělal," řekl Vas. "To by mě zajímalo, kde se v rodu Keresethů bere dítě s šotetskou krví?"
"Akosi," zašeptal Eijeh překvapeně. Znělo to, jako by se bratra na něco ptal." (str. 35-38)
Přiznám se, že mě hned od první stránky překvapilo, že se děj odehrává v kompletně smyšleném prostředí, v jakési soustavě devíti planet obydlených různými národy, které spolu žijí v relativní symbióze, s výjimkou planety Thuvhe, kde kromě oficiálního národa Thuvhesanů žijí ještě kočovní bojovníci Šotetové. Jsou tu tzv. orákula, která vidí budoucnost a osudy lidí (osud je tu chápán jako zvláštní druh budoucnosti, kdy ve všech možných verzích, které mohou nastat, se dotyčnému vždy přihodí to, co má v osudu), přičemž osudy mají pouze vládnoucí rody, a všichni lidé mají nějakou zvláštní schopnost, tzv. dar proudu (proud je jakási viditelná energie, která ve vesmíru propojuje všechny planety a údajně prochází vším živým) atd. atd. Nebudu zastírat, že stejně jako je těžké to všechno popsat a vysvětlit, bylo pro mě těžké i při čtení to všechno vstřebat a zorientovat se, kdo je kdo, k tomu všechny ty neznámé názvy a podivná jména, zkrátka to na mě bylo zpočátku až moc sci-fi a dokonce jsem si chvíli pohrávala s myšlenkou, jestli se na další čtení nevyprdnu, ale nakonec zvítězila zvědavost (koneckonců příběh se dvěma bratry unesenými kvůli jejich osudu, který vlastně oni sami neznají, měl jistý potenciál :o) a já se po chvíli začetla natolik, že jsem knížku zhltla za nějakých pět dní :o)
"O chvíli později – nevím, jak dlouho to trvalo – se dveře znovu otevřely a já spatřila Ryzkovy boty, černé a nablýskané. Snažila jsem se zvednout, ale ruce i nohy se mi třásly, takže jsem se nakonec spokojila s tím, že jsem natočila hlavu, abych ho viděla. Na chodbě za jeho zády váhavě přešlapoval někdo, kdo mi připadal povědomý, jako kdybych ho viděla ve snu.
Byl vysoký – skoro tak vysoký jako můj bratr – a měl držení těla jako voják, ale na vojáka byl dost štíhlý. Vlastně byl úplně vychrtlý, líce měl propadlé a obličej posetý modřinami a jizvami. Podél čelisti, od brady až po ucho, se mu táhla tenká jizva a kolem pravé paže měl obvaz. Nejspíš čerstvá, dosud nezahojená čára života.
Upřel na mě své šedé oči. Až ostražitost v jeho pohledu mi připomněla, kdo to je. Akos Kereseth, třetí dítě z rodu Keresethů, dnes už skoro dospělý muž.
Bolest, která se ve mně pomalu střádala, najednou znovu propukla plnou silou; oběma rukama jsem se chytila za hlavu a tiše zasténala. Přes závoj slz jsem bratra skoro neviděla, ale pokoušela jsem se zaostřit na jeho tvář, která byla bledá jako stěna.
Po celém Šotetu a Thuvhe se o mně šířily fámy – Ryzkovi to tak vyhovovalo – a možná už se o mně mluvilo po 
celé galaxii, protože o lidech z rodů předurčených osudem si všichni rádi povídali. Vypravovalo se o tom, jakou agónii dokážu způsobit jediným letmým dotykem, o paži pokryté čárami života od ramene až po zápěstí a zase zpátky, i o tom, že jsem ze svého daru zešílela. Byla jsem zároveň obávaná a nenáviděná. Ale o tom, jak mi bylo – o fňukající holce, která se sotva udrží na nohou –, se nikdo nebavil.
Měla jsem tváře v jednom ohni, ne z bolesti, ale z ponížení. Takhle mě nikdo neměl vidět. Jak ho sem Ryzek mohl přivést, když věděl, jak se cítím pokaždé po tom, co... no, prostě po tom?
Snažila jsem se spolknout hněv, aby ho Ryzek neslyšel v mém hlase. "Proč jsi ho sem přivedl?"
"Nebudeme to protahovat," řekl Ryzek a pokynul Akosovi, aby vešel. Oba přistoupili blíž ke mně, Akos s pravou rukou přitisknutou k tělu, jako by se snažil držet se od mého bratra co nejdál, aniž by se tím vzpíral jeho vůli.
"Cyro, tohle je Akos Kereseth. Třetí dítě z rodu Keresethů. Náš..." Ryzek se ušklíbl. "Náš oddaný služebník."
Samozřejmě narážel na Akosův osud – zemřít pro naši rodinu. Zemřít ve službách rodu Noaveků, jak Shromáždění před dvěma roky vyhlásilo do celé galaxie. Akosovi se při té připomínce zkroutily rty.
"Akos má zvláštní dar proudu, který by tě, myslím, mohl zajímat," řekl Ryzek.
Pokynul Akosovi, který se sklonil vedle mě a natáhl ruku dlaní vzhůru, abych ji vzala.
Zírala jsem na ni. Nechápala jsem, proč to dělá. To chtěl, abych mu ublížila? Proč?
"Věř mi," řekl Ryzek. "Bude se ti to líbit."
Když jsem se natahovala po jeho ruce, temnota se pod mou kůží přelévala jako inkoust. Dotkla jsem se ho a čekala jsem, že začne křičet.
Místo toho se proudové stíny stáhly a rozplynuly. A s nimi i veškerá moje bolest.
Nebylo to, jako když jsem se napila lektvaru, po kterém jsem vždycky bývala v nejlepším případě otupělá, v tom nejhorším jsem ho zas vyzvracela. Tohle bylo jako návrat do doby před tím, než se můj dar projevil. Ne, ani předtím jsem se nikdy necítila tak uvolněná a klidná jako teď, když jsem ho držela za ruku.
"Co je to?" zeptala jsem se ho.
Jeho dlaň byla drsná a suchá, jako oblázek ještě neohlazený vlnami. Ale z jejího nitra se šířilo teplo. Chvíli jsem se dívala na naše spojené ruce.
"Přerušuju tok proudu." Jeho hlas byl na mladíka jeho věku překvapivě hluboký, ale přeskakoval, jak by se dalo čekat. "Ať se projevuje jakkoli."
"Moje sestra vládne značným darem, Keresethe," řekl Ryzek. "Ale v poslední době je čím dál obtížnější ho využít, protože ji paralyzuje. Zdá se, že tohle je nejlepší způsob, jak můžeš naplnit svůj osud." Sklonil se k Akosovi a pošeptal mu do ucha: "Samozřejmě bys ale nikdy neměl zapomenout, kdo v tomhle domě vládne."
Akos se ani nehnul, jen po tváři se mu mihnul stín znechucení.
Posadila jsem se na paty, aniž bych se pustila Akosovy dlaně, ale do očí jsem se mu nepodívala. Cítila jsem se, jako kdyby mi vběhl do pokoje, když jsem se převlékala; viděl ze mě víc, než jsem kdy komu ukázala.
Když jsem se postavila, vstal se mnou. Sama jsem byla dost vysoká, ale on byl ještě o půl hlavy vyšší.
"A co máme dělat? Držet se za ruce, kamkoli půjdeme?" zeptala jsem se. "Co si lidé pomyslí?"
"Budou si myslet, že je to tvůj sluha," řekl Ryzek, "protože to taky je."
Přistoupil ke mně a zvedl ruku. Ucukla jsem a vyškubla se Akosovi – v tu ránu se mi pod kůží znovu rozlily stíny.
"Jestli to není nevděk," ušklíbl se Ryzek. "Copak nevidíš, kolik úsilí jsem vynaložil na to, abych ti zajistil pohodlí, a čeho se vzdávám, když ti našeho oddaného služebníka přenechávám jako stálý doprovod?"
"To ano." Musela jsem se mít na pozoru, abych bratra nerozčílila. Opravdu jsem nestála o to, aby mi sebral další vzpomínky a nahradil je svými. "Děkuju, Ryzku."
"Rádo se stalo," usmál se. "Nakonec co bych neudělal, abych svého nejlepšího vojevůdce udržel v dobré kondici?"
Ale nebral mě jako vojevůdce, to jsem dobře věděla. Vojáci mi přezdívali "Ryzkův karabáč", nástroj utrpení, který držel v ruce, a i on sám se na mě někdy díval se stejným zalíbením, s jakým by si prohlížel dokonalou čepel. Byla jsem pro něj jen zbraň.
Mlčky jsem čekala, dokud Ryzek neodešel, a pak, když jsme s Akosem zůstali sami, jsem začala přecházet od stolu k posteli, k zavřeným šatním skříním a znovu zpátky k posteli. Do téhle místnosti už léta nevkročil nikdo jiný kromě mých rodičů, mého bratra a Vase. Nelíbilo se mi, jak se tu Akos rozhlížel, jako kdyby všude nechával maličké otisky svých prstů.
Zamračil se na mě. "Jak dlouho už takhle žiješ?"
"Jak?" zeptala jsem se příkřeji, než jsem chtěla. Nemohla jsem myslet na nic jiného než na to, jak jsem asi vypadala, když mě poprvé spatřil – na zemi, na kolenou, uplakaná a zpocená, jako nějaké divoké zvíře.
Jeho hlas zjihl soucitem. "Takhle schovaná před světem, jako by ses za svoje utrpení musela ještě stydět."
Věděla jsem, že soucit je jenom pohrdání zaobalené v laskavosti. Soucit je nutné hned a rázně odmítnout, protože jinak laskavost vyprchá a zůstane jenom pohrdání. To mě naučil otec.
"Dostala jsem svůj dar, když mi bylo osm let. K velké radosti mého bratra i otce. Domluvili jsme se, že ho budu držet v tajnosti, protože to je v zájmu celého rodu Noaveků. V zájmu celého Šotetu."
Akos si tiše odfrknul. No, aspoň už ho pustil ten soucit. Netrvalo to dlouho.
"Natáhni ruku," řekla jsem tiše. Matka taky vždycky ztišila hlas, když byla rozčílená. Říkala, že lidé pak víc poslouchají. Já si nikdy neosvojila její elegantní způsoby a při jednání s lidmi jsem si připadala zoufale neohrabaná, ale Akos mě i přesto poslechl a s rezignovaným povzdychem natáhl ruku s otevřenou dlaní, jako by mi znovu chtěl ulevit od bolesti.
Pravou rukou jsem ho uchopila za zápěstí, levou jsem ho popadla pod paží a rychle, energicky otočila. Bylo to jako tanec – přehmátnout, přenést váhu, a najednou jsem stála za ním, kroutila mu ruku a nutila ho do hlubokého předklonu.
"Mám bolesti, ale nejsem slabá," zašeptala jsem. Akos strnul, nepokoušel se osvobodit, ale záda i paži měl napnuté jako luk. "A ty se mi hodíš, ale nejsi nepostradatelný. Rozumíš?"
Nečekala jsem na odpověď. Pustila jsem ho, o krok ustoupila a nechala proudové stíny, aby se mi znovu rozlily po celém těle i s palčivou bolestí, která mi vháněla do očí slzy.
"V sousedním pokoji je volná postel," řekla jsem. "Můžeš jít."
Když za ním zacvakly dveře, zavřela jsem oči a opřela se o sloupek postele. Tohle jsem nechtěla. Tohle jsem vážně nechtěla." (str. 99-105)
Sice mě hlavně ze začátku zarážely takové detaily jako, že se obyvatelé všech planet pořád nazývají lidmi nebo že se mluví o jakýchsi mimozemcích, přestože se planeta, na které se děj odehrává, nejmenuje Země (přišlo mi to zkrátka trochu jako protimluv), ale i tak se mi kniha nakonec líbila. Příběh potomků dvou znepřátelených národů, kteří se do sebe navzdory okolnostem postupně zamilují, sice není nijak převratný, ale pořád funguje a v tomhle prostředí plném násilí, bolesti a zrady (Šotetové si jako správně drsní válečníci dělají za každého zabitého zářezy na rukou, kterým říkají čáry života – odtud tedy název celé knihy :o) měl rozhodně něco do sebe. Jinak nevím proč, ale asi kvůli tomu sci-fi ladění a šotetské tyranii mi Čáry života svojí atmosférou trochu připomínaly film Hvězdná brána :o)
"Jsi v pořádku?" zeptal se Akos.
Zavrtěla jsem hlavou.
Stáli jsme v předsálí arény. Byla tam skoro tma, jen za malým okénkem zářilo Thuvhe, které nám ještě na pár hodin bude svítit odraženým světlem slunce. Nade dveřmi visely portréty významných členů našeho rodu: mé babičky Lasmy, která povraždila všechny své bratry a sestry, aby si zajistila, že právě její potomstvo bude předurčené osudem; mého otce Lazmeta, který vlastního syna mučil tak dlouho, až v něm zabil všechno dobré, protože se mu nelíbil osud, který mu byl předurčen; a mého bratra Ryzka, bledého mladíka vzešlého ze dvou krvelačných generací. Moje o něco tmavší pleť a statná postava znamenala, že jsem spíš po matce a její straně rodiny, větve rodu Radixů, přes kterou jsem byla vzdáleně spřízněná i s prvním mužem, kterého Akos zabil. Ti tři na portrétech na mě blahosklonně shlíželi ze svých rámů z tmavého dřeva.
Věděla jsem, že za dveřmi čeká Ryzek – a spolu s ním každý z lodi, komu se podařilo vmáčknout se do arény. Slyšela jsem jejich tlumený šum. Můj bratr rozhodl, že souboj proběhne hned po jeho proslovu, ale ještě před hostinou – koneckonců, co by v opravdovém Šotetovi probudilo chuť k jídlu lépe než vydařený boj na život a na smrt?
"Je to pravda, co ta holka říkala?" zeptal se Akos. "Opravdu jsi jejímu otci udělala něco takového?"
"Ano," řekla jsem, protože jsem měla pocit, že není správné o tom lhát. Ale říct pravdu nebylo o nic lepší.
"Ryzek tě něčím vydírá?" zeptal se Akos. "Nebo čím to je, že se od něj necháš nutit do věcí, ke kterým se pak raději ani nechceš znát?"
Dveře se otevřely a já se otřásla při pomyšlení, že už nastal čas souboje. Ale byl to jen Ryzek; vešel, zavřel za sebou dveře a zůstal stát pod svým vlastním portrétem. Už si nebyl moc podobný, tvář na obraze byla kulatější a víc pihovatá.
"Co chceš?" zeptala jsem se ho. "Tedy kromě popravy, kterou jsi naplánoval, aniž by ses se mnou poradil."
"A co bych získal tím, že bych se s tebou poradil?" ušklíbl se. "Nejdřív bych si musel vyslechnout všechny tvoje otravné námitky a pak – poté, co bych ti připomněl, jak naivní jsi byla, když jsi uvěřila tomuhle," kývl na Akose, "a jak mě ta tvoje naivita málem stála mé orákulum – bych ti vysvětlil, že ti ten souboj nabízím jako příležitost to selhání odčinit, a ty bys souhlasila."
Na okamžik jsem zavřela oči.
"Přišel jsem ti říct, abys svůj nůž nechala tady," řekl Ryzek.
"Bez nože?" vyhrkl Akos. "Ta ženská by ji mohla bodnout ještě dřív, než se jí stačí dotknout! To chceš, aby zemřela?"
Ne, odpověděla jsem v duchu. Chtěl, abych Lety zabila. Jenom ne nožem.
"Ona ví, co chci," ujistil ho Ryzek. "A ví, co se stane, když to nedostanu. Hodně štěstí, sestřičko."
Otočil se a odešel. Měl pravdu: Věděla jsem to, vždycky jsem to věděla. Chtěl, aby všichni viděli, že stíny, které se mi přelévají pod kůží, nepůsobí jen bolest, ale činí ze mě smrtící zbraň. Nejenom Ryzkův karabáč. Čekalo mě povýšení na Ryzkova kata.
"Pomoz mi svléknout pancíř," zamumlala jsem.
"Cože? Co tě to napadlo?"
"Nehádej se se mnou," odsekla jsem. "Pomoz mi svléknout pancíř."
"Ty tam chceš jít bez zbroje?" zděsil se Akos. "To vážně chceš, aby tě zabila?"
Pustila jsem se do první přezky. Prsty jsem měla ztvrdlé cvičením, ale řemeny byly utažené tak těsně, že mě to stejně bolelo. Po malých kouscích jsem je popotahovala sem a tam, trhala jsem za ně, vztekle jsem s nimi škubala. Akos mi položil dlaň na hřbet ruky.
"Ne," řekla jsem. "Nepotřebuju pancíř. Nepotřebuju ani nůž."
Kolem kloubů na ruce se mi kroutily stíny, husté a temné jako inkoust.
Dala jsem si opravdu hodně záležet na tom, aby nikdo další nezjistil, co se stalo mé matce – co jsem jí udělala. Ale usoudila jsem, že bude lepší, když se to Akos dozví teď, než aby mu to, že mě zná, přineslo ještě víc bolesti. Raději ať se na mě už nikdy ani na vteřinu nedívá se soucitem, než aby věřil výmyslům.
"Jak myslíš, že zemřela moje matka?" zasmála jsem se. "Dotkla jsem se jí a vtlačila jsem do ní všechno světlo a všechnu bolest, protože jsem byla naštvaná, že mě chce vláčet k dalšímu léčiteli a zkoušet další neúčinnou metodu, jak mě zbavit toho daru proudu. Ona mi chtěla jenom pomoct, ale já dostala hysterický záchvat a zabila jsem ji." Stáhla jsem si rukáv pancíře, jen o kousek, a ukázala mu křivolakou jizvu hned pod loktem, na vnější straně předloktí. Moje první čára života. "Udělal mi ji otec. Nenáviděl mě za to, co jsem udělala, ale taky byl... hrdý."
Málem jsem se tím slovem udusila.
"Chceš vědět, čím mě Ryzek vydírá?" zasmála jsem se znovu, tentokrát už se slzami v očích. Vztekle jsem povolila poslední řemen hrudního pancíře, přetáhla si ho přes hlavu a vší silou s ním mrštila proti stěně. Když narazil na kov, celou malou místnůstku vyplnil ohlušující zvuk.
Zbroj sklouzla na zem. Nedotčená. Nebylo na ní ani škrábnutí.
"Naší matkou. Ztratil svou milovanou matku, kterou zbožňoval celý Šotet," zakřičela jsem na něj. "Já mu ji vzala. I sama sobě."
Bylo by snesitelnější, kdyby se na mě díval s odporem nebo nenávistí. Ale ne. Zvedl ruce a nabízel mi úlevu, kterou mi dával jeho dotyk. Otočila jsem se k němu zády a prošla dveřmi. Nechtěla jsem úlevu. Tuhle bolest jsem si zasloužila." (str. 192-196)
Každopádně Veronica Rothová to má všechno dobře promyšlené, děj ubíhá jako o závod, postavy mají slušně propracovanou psychologii a v průběhu děje se vyvíjí, je to čtivé a napínavé, zkrátka další young adult série, na kterou jsem zvědavá. Dokonce jsem autorce odpustila i její lehce stereotypní schémata týkající se rodiny a sourozenců (nemohla jsem si pomoct, ale viděla jsem v tom dost rýsujících se podobností s její předchozí sérií Divergence) a nechala jsem se prostě unášet silným příběhem dvou hlavních hrdinů Akose a Cyry :o). Konec je samozřejmě v rámci přípravy na další díl otevřený, ale i tak jsem si čtení užila :o)
"Vždycky ji poznal, když klepala na dveře. Zlehka, čtyřikrát rychle za sebou. Ani nemusel zvednout hlavu, aby poznal, že to je ona.
"Měli bychom si pospíšit, jinak to nestihneme," řekla.
"Uvědomuješ si, že celou dobu dost okatě mlžíš?" zeptal se s úsměvem. "Ještě pořád jsi mi neřekla, co ,to‘ vlastně je."
"Ano, uvědomuju si to." Oplatila mu úsměv.
Měla na sobě bledě modré šaty s rukávy těsně nad loket. Akos ji vzal za paži pod okrajem látky. Tahle barva se k ní moc nehodí, pomyslel si. Víc jí to slušelo ve fialové během slavností pouti anebo v černé tréninkové kombinéze. Ale na druhou stranu mu bylo jasné, že zrovna Cyra Noavek nemá moc možností, jak se zkrášlit, a ona to o sobě určitě věděla taky.
Nemělo smysl snažit se popřít, co měla vepsáno ve tváři.
Rychle procházeli chodbami lodi, tentokrát cestou, kterou Akos ještě nikdy nešel. Podle cedulek umístěných na křižovatkách chodeb měli namířeno na navigační palubu. Vystoupali po strmých schůdcích a nahoře Cyra strčila ruku do otvoru ve stěně. Otevřely se těžké dveře. Za nimi ho vítala skleněná stěna.
A za ní vesmír. Hvězdy. Planety.
A proudnice, s každou vteřinou větší a jasnější.
Tucty lidí seděly u monitorů pod skleněnou kopulí. Měli na sobě nažehlené uniformy trochu připomínající šotetskou zbroj – byly tmavě modré, vyboulené na ramenou, ale ušité z elastické látky, ne z tuhé kůže Obrněného. Jeden z mužů zahlédl Cyru a uklonil se jí.
"Slečno Noavek," řekl, "už jsem si začínal myslet, že nás tentokrát nenavštívíte."
"Tohle bych si přece nenechala ujít, navigátore Zyvo," odpověděla Cyra. Pak pro Akose dodala: "Chodila jsem sem už jako malá holka, od své první pouti. Zyvo, tohle je Akos Kereseth."
"Ach ano," řekl starší muž. "Slyšel jsem o tobě pár historek, Keresethe."
Soudě podle tónu jeho hlasu to asi bylo víc než pár historek, a Akos byl z jeho uvítání najednou tak na rozpacích, že se začal červenat.
"Šoteti milují pomluvy," řekla mu Cyra. "Zvlášť pokud jde o lidi nadané osudem."
"Jistě," vypravil ze sebe Akos. Nadaný osudem – to přece byl, ne? Jen mu to samotnému znělo dost hloupě.
"Můžete zaujmout své obvyklé místo, slečno Noavek," řekl Zyvo a pokynul jim ke skleněné kopuli. Byli pod ní jako trpaslíci, klenula se nad jejich hlavami jako bublina na svrchní části lodi.
Cyra ho dovedla na místo před řadami monitorů. Všude kolem nich si členové posádky hlásili různé hodnoty a pokřikovali jeden na druhého instrukce. Akos se v tom mumraji vůbec nevyznal. Cyra se jednoduše posadila na podlahu a rukama objala kolena.
"A proč jsme vlastně tady?"
"Loď už brzy proletí proudnicí," řekla s úsměvem. "Nic takového jsi ještě nikdy v životě neviděl, to ti slibuju. Ryzek a jeho oblíbenci budou na vyhlídkové palubě, ale já raději chodím sem, abych nekřičela před jeho hosty. Někdy to je docela... silný zážitek. Uvidíš."
Z téhle vzdálenosti vypadala proudnice spíš jako velký bouřkový mrak, jenže hrála všemi barvami duhy. Všichni v celé galaxii se shodovali na tom, že existuje – těžko popírat něco, co bylo jasně viditelné z povrchu kterékoli planety –, ale pro každou kulturu znamenala něco jiného. Akosovi rodiče o ní mluvili jako o duchovním průvodci, kterému tak úplně nerozumíme, ale věděl, že mnozí Šotetové proudnici, případně něco vyššího, co ji řídí, uctívali jako božstvo. Pro některé lidi to naopak byl pouhý přírodní úkaz, kterému nepřikládali žádný duchovní rozměr. Najednou ho napadlo, že se nikdy nezeptal Cyry, co si myslí ona.
Už se nadechoval, že to napraví, když někdo zakřičel: "Připravte se!"
Všude kolem něj se všichni začali chytat stolů a sedadel. Duhový mrak vyplnil celé jejich zorné pole a potom všichni s výjimkou Akose skoro jednohlasně zalapali po dechu. Cyřina kůže celá ztmavla proudovými stíny a najednou byla černá jako vesmír, který je obklopoval. Jen v pootevřených ústech se jí bělaly zaťaté zuby. Akos k ní natáhl ruku, ale ona zavrtěla hlavou.
Po skleněné kopuli se rozlily víry sytě modré barvy. Byly mezi nimi pramínky světlejších odstínů, ale také tmavomodré a fialové. Proudnice byla obrovská a zářivě jasná a všude kolem nich. Jako kdyby je bůh vzal do náručí.
Někteří lidé zvedali ruce a modlili se, jiní padali na kolena, další se křečovitě drželi za břicho nebo hruď. Jednomu muži se ruce rozzářili stejně modře jako proudnice sama, další ženě začaly kolem hlavy kroužit malé hvězdičky podobné muškám fenzu, jen mnohem jasnější. Jako by se dar proudu každého z nich zcela vymkl kontrole.
Akos si vzpomněl na Rozvinutí. Thuvhesané nebyli během svých rituálů tak... otevření jako Šoteti, ale podstata byla stejná. Scházeli se, aby oslavili něco, co se z celé galaxie dělo právě jen u nich a jen v určitou dobu. Uctívali ten úkaz, viděli v jeho jedinečnosti krásu.
Všichni věděli, že Šoteti putují za proudnicí po celém vesmíru, protože je to součástí jejich víry, ale Akos si až dosud nedokázal představit, co je k tomu vede – leda by to byl pocit, že to tak jednoduše má být. Jenže jak tohle člověk jednou zažije na vlastní kůži, říkal si teď v duchu, už si ani nechce představit, že by to po zbytek života už nikdy nezažil.
Stejně se mezi nimi cítil osamocený – nejenom proto, že byl Thuvhesan a oni všichni Šoteti, ale také proto, že oni cítili hukot proudu a on ne. Proud jím neprocházel. Připadalo mu, jako by nebyl tak skutečný jako všichni kolem, jako by ve srovnání s nimi vlastně ani nežil.
Zrovna když na to pomyslel, Cyra natáhla ruku. On ji stiskl, aby jí ulevil od proudových stínů, a s údivem zjistil, že se jí v očích lesknou slzy – jestli z bolesti nebo dojetí, to si netroufal odhadnout.
A potom řekla něco zvláštního. Bez dechu a s úctou. "Jsi jako ticho." (str. 255-259)