k 50. narozeninám šéfdirigenta Jana Talicha se konal ve středu 15. března 2017 od sedmi večer a my měly jakožto skalní fanynky zakoupené lístky už měsíce dopředu, třebaže vlastně do poslední chvíle vůbec nebyl znám program (všude bylo jen uvedeno, že půjde o koncert s překvapením :o)
Šla jsem klasicky rovnou z práce, kde jsem na sebe na WC poněkud nepohodlně natáhla silonky a převlekla se do ráno s sebou přinesených pouzdrovek (černých, protože černá zeštíhluje :o), z obyčejného culíku jsem se pomocí speciálního molitanového udělátka vyrobeného v Číně pokusila udělat něco jako drdol (příště už se na to asi vykašlu, protože ať se snažím sebevíc, stejně mi z toho nakonec někde nějaký pramen vykukuje :o(, spěchem roztřesenou rukou (neb čas k odchodu se kvapem blížil) jsem se pokusila o nějaké to kouzlení s řasenkou a stíny, aby aspoň ty oči vypadaly trochu k světu a při troše štěstí vynikly natolik, že odvedou pozornost od všeho ostatního :o) a pak už jsem nazouvala kozačky, popadla tašku s věcmi, které budu zase zítra potřebovat, a proto ji bohužel musím táhnout s sebou na koncert (díkybohu za šatnu :o), a pádila jsem k zastávce autobusu, kde byl sraz s kamarádkou (ta chodí do práce normálně v šik business ohozu a je štíhlá jako proutek, takže jí to vždycky na rozdíl ode mě sluší a vlastně se nemusí ani moc snažit :o(. Společně jsme vyrazily ještě na nějaké to občerstvení před kulturním zážitkem – mimochodem, kavárna přímo u koncertní síně je teď po rekonstrukci moc pěkná a navíc nekuřácká, takže se tam dá konečně posedět, aniž by člověk načáchnul jak v třetí cenové :o). No a pak už jsme se usadily na svá místa a čekaly :o)
Všem v orchestru to moc slušelo, dámy muzikantky měly zase krásné róby a pan Talich přišel v další ze svých šmrncovních košil (nikoli ve fraku) a neskutečně mu to seklo :o). Rozhodně bych neřekla, že už je mu padesát – na to zkrátka se svojí postavou a vizáží nevypadá (snad až na ty lehce prošedivělé skráně :o). Každopádně zahájil večer zase menším proslovem o tom, že je rád, že může své narozeniny oslavit obklopený přáteli, že si sice původně myslel, že to bude menší, komornější událost, ale že je mile překvapený a že vlastně co může být lepšího, než slavit s námi, přáteli hudby :o). Taky nastínil, že první polovinu má "v režii" on a že se rozhodl nebýt v roli 
dirigenta, jak jsme zvyklí, ale že si pro nás připravil nějaké skladby na housle (v což jsme upřímně řečeno tajně doufaly a těšily se, že ho zase uvidíme hrát, nicméně až na místě mi došlo, že vlastně bude tím pádem své narozeniny oslavovat prací :o), ale že potom už nemá nejmenší tušení, co se bude dít :o). Na závěr všem poděkoval a uzavřel to tím, že to nebude dál zbytečně protahovat, abychom se příliš nerozněžnili, což se docela hodilo, protože jsem měla dojem, že chybí jen malinko a bude opravdu dojatý :o)
První skladbou byl Koncert D moll od Mendelssohna, který prý složil ve svých dvanácti letech, a byl moc pěkný. Potom následoval Bachův Houslový dvojkoncert, na který si pan Talich podle svých slov přizval přítele a hudebního virtuóze od nás z jižních Čech, dokonce prý oba chodili i ke stejnému profesorovi – už jak to začal říkat, napadlo mě, že by jeho spoluhráčem mohl být Pavel Šporcl a říkala jsem si, no ježíšmarjá, a docela mě z toho jímala hrůza (samozřejmě mi blesklo hlavou i jak o tom propánakrále napíšu sem na blog, aniž bych se zase dostala do potíží, že :o) – ale kupodivu byl tentokrát víc v pohodě a trochu nám i něco řekl. Pan Talich nám totiž začal vysvětlovat, že u tohohle houslového dvojkoncertu většinou bývá malinko problém, aby se hlavní protagonisté domluvili, co bude který z nich hrát, neb většinou všichni chtějí hrát první housle, ale oni dva se prý domlouvali dopředu, takže to bude v pořádku, ale že i přesto si s sebou přinesl raději oba notové party :o), načež do toho vstoupil Pavel Šporcl s tím, že vzhledem k tomu, že jim pan profesor Snítil vždycky říkal, že druhé housle jsou lepší, protože mají na začátku druhé věty sólo, tak on bude tedy hrát ty první, když má Honza ty narozeniny :o). No a pan Talich to uzavřel tím, že to si tedy musí dojít pro brýle (které pak ještě narychlo leštil na jevišti košilí :o), protože druhé housle hrál naposledy někdy v sedmnácti letech :o), zkrátka takové sympatické škádlení, kterému se oba od srdce zasmáli a dobře se u toho bavili, což bylo super :o), přičemž se nás pak ještě Pavel Šporcl snažil coby publikum během onoho prostoje zabavit nějakou další vtipnou poznámkou o brýlích a dokonce se na nás i usmál, prostě sympaťák hadr, až jsem měla pocit, že jsme snad minule viděli někoho úplně jiného :o). Každopádně Bachův Houslový dvojkoncert byl opravdu moc krásný, což mě jen utvrdilo v tom, že moje minulé nesympatie asi vážně způsobila příliš náročná skladba a musím se tudíž Pavlu Šporclovi v duchu i tady na blogu omluvit. Bach byl jednoznačně pro mé laické uši mnohem stravitelnější a libozvučnější a možná jsem byla i já sama v lepším rozpoložení, čertví, každopádně tentokrát se mi hra Pavla Šporcla moc líbila, byl to krásný kánon, jakoby dialog dvou houslí s orchestrem, včetně cembala v pozadí, prostě nádhera, která má tendenci přenést vás jakožto posluchače téměř zpátky v čase :o)
Poslední skladbou té části koncertu, kterou měl ještě pan Talich pevně v rukou, byla Romance Antonína Dvořáka a ta byla taky moc pěkná :o). No a potom už následovaly gratulace s kytičkou a fotoknihou, načež teprve přišly na řadu všechna ta slibovaná překvapení :o). Nejdřív panu Talichovi koncertní mistr Martin Týml strčil do ruky notový part, že si s nimi má bez přípravy zahrát, no a s tím, že když už je to ta hozená rukavice, po něm opravdu jednu bílou rukavičku hodil, aby si ji prý nasadil na levou ruku a mě v tu chvíli napadlo, jestli jde vůbec v rukavici hrát na housle (jakože mačkat struny), ale nakonec pan Talich levou ruku ke hře vlastně ani nepotřeboval, protože to celé byla taková taškařice připomínající mi masopustní průvod – nechyběl totiž takový ten řimbuch či spíš vozembouch a nejrůznější frkačky a trumpetky, které se zbytkem moc neladily – a pan dirigent měl ve svém notovém partu vlastně jen tóny jednotlivých strun bez potřeby něco stisknout na hmatníku a navíc jich moc nebylo (de facto si jen sem tam párkrát vrznul :o), ale působilo to moc hezky a roztomile, zkrátka takový s láskou připravený vtípek :o)
Potom ještě než se stačil pan Talich vzpamatovat a pošpitat členům orchestru, co si o jejich žertovném nápadu myslí, ozvalo se z hlediště "Happy birthday" a k jevišti začali přicházet další gratulanti, tentokrát v podobě dvou členů oné cikánské kapely, na které jsme se byli asi před dvěma lety podívat v rámci zvláštní béčkové řady abonentních koncertů a moc se nám tehdy líbili. To, že jsou pan Talich s cimbálovým hráčem Marcem přátelé, jsme už věděly, a tady se přímo před našima očima odehrálo téměř až dojemné setkání, kdy mu evidentně skutečně překvapený pan Talich vyčítal: "Vždyť jsem vám volal, jestli máte čas, a vy pořád že nemůžete, že máte koncerty..." :o). Společně nám pak zahráli asi tři písničky, resp. pan Talich to po vzájemném přivítání zahájil tím, že řekl, že doufá, že nám něco zahrají, načež mu opět koncertní mistr Martin Týml řekl: "No, ty taky." a šoupl mu zase do rukou notový part :o). Cikánská kapela, resp. jen její dva členové (Marco a jeden z kulaťoučkých houslistů :o), byla zase skvělá (na příští rok prý snad plánují nějaký další společný koncert, tak jsme se shodly, že pokud opravdu něco takového bude, určitě na ně vyrazíme :o) a paličky se Marcovi nad cimbálem kmitaly opět tak rychle, že téměř nebyly vidět, přičemž na jednu písničku si šel pan Talich jen sednout dozadu na židličku do orchestru a poslouchat :o). Celý koncert byl moc fajn a nesl se v krásně pohodovém a láskyplném duchu a my bychom bývaly odcházely domů naprosto spokojené, ale když dohráli, pozval pan Talich všechny přítomné na sklenku něčeho s bublinkami :o) a na dort, což jsme nečekaly ani v nejdivočejších snech a já začala tak trochu proklínat, že jsem tentokrát vyrazila na férovku a jakože na pohodlí v kozačkách, místo abych si jako obvykle přinesla s sebou na přezutí lodičky, takže jsem si ve výsledku připadala trochu jako kocour v botách :o(, ale to ještě nebylo to nejhorší :o)
Když pominu fakt, že jsem si připadala, jako bychom se vetřely na nějakou VIP party mezi celebrity – kousek od nás postával Pavel Šporcl, mezi lidmi procházel pan Talich a ostatní hudebníci z orchestru, včetně ředitele Jihočeské filharmonie, všichni si povídali a všichni se nejspíš vzájemně znali – a do toho my s kámoškou s očima navrch hlavy :o), ukázala se jako největší zlo přítomnost profesionálního fotografa, ke kterému se průběžně trousily nejrůznější skupinky, aby je zvěčnil, neb moji drahou kamarádku nenapadlo nic lepšího, než že bychom se taky mohly vyfotit s oslavencem :o(. Přiznám se, že jsem z toho doteď lehce mimo a vlastně nechápu, jak se jí podařilo mě k něčemu podobnému vyhecovat, ale vážně jsme se fotily s panem dirigentem Talichem a byl hrozně milý, poměrně vysoký a usměvavý (no prostě jako vždycky, ale to stává na pódiu, že :o) a jediné štěstí bylo, že mám poměrně ukecanou kamarádku, protože já byla tak nervózní, že jsem ze sebe nevypravila prakticky nic (ostatně jako vždy, když se mám tváří v tvář setkat s někým, koho si vážím – výraz "starstruck" na mě naprosto sedí, ale pak je mi to pokaždé strašně líto a napadá mě spousta duchaplných pochval, které jsem mohla říct :o(, ale určitě jsem se hodně usmívala (to já tak dělám, když jsem nervózní), tak snad aspoň něco :o). Jinak jsem naštěstí naši fotku zatím nikde neobjevila (možná ji fotograf raději rovnou zlikvidoval), tak snad se na to brzy zapomene a nebudou o nás mezi filharmoniky kolovat žádné strašidelné historky :o)
