Julianne Donaldsonová: Panství Edenbrooke

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Když vás přepadne smutnonálada, není nic lepšího než se pustit do nějaké odpočinkově naivní knihy, která vás přenese do trochu jiného a lehce zidealizovaného světa :o) No a přesně takovým případem je i Panství Edenbrooke :o)

Naprosto souhlasím s tím, co tu někdo z vás už psal, a sice že je v něm znát jistá podobnost s Pýchou a předsudkem Jane Austenové – taky je tu spousta nedorozumění a ukvapených závěrů, džentlmeni a dámy své skutečné city tají a jen naznačují, aby se v případě potřeby daly jejich výroky interpretovat i jinak, zapšklé staré matrony a mladé ambiciózní slečny klevetí a pomlouvají, k tomu přidejte krásnou přírodu s honosným panským sídlem Edenbrooke, sestry dvojčata, které jsou jako den a noc a historický příběh o trápeních s láskou je na světě :o)

---

"Těší mě, že vám dopřávám tolik zábavy," řekla jsem, hlas zdrsnělý sarkasmem.

Oči se mu rozzářily jako tenkrát v hostinci, když jsem začala hrát svou hru. "Skutečně?" zeptal se a naklonil se. "V tom případě povím matce, že nás všechny později obveselíte písní."

Zalapala jsem po dechu. "To byste neudělal."

Široce se usmál a pak se obrátil na matku: "Matko, zjistil jsem, že slečna Daventryová je výborná zpěvačka. Musíte ji přesvědčit, aby nám později něco předvedla."

Usmála se na mě. "Ach ano, moc rádi vás uslyšíme zpívat."

Polila mě hrůza a sevřela jsem v jedné ruce vidličku. "Já... já nejsem výborná zpěvačka. Ve skutečnosti zpívám pro druhé jen velmi málo."

"Ať je to tedy výjimka," rozhodl Philip.

Paní Clumpettová se přidala. "Velice ráda bych vás slyšela zpívat, slečno Daventryová. A doprovodím vás, pokud byste si to přála."

Byla jsem v pasti. Nervozitou mě opustil rozum. "Výborně."

Lady Caroline se otočila, aby mohla něco sdělit paní Clumpettové. Položila jsem vidličku a vymýšlela, jak se Philipovi pomstít. Nejdřív mu řeknu, co si o něm myslím. Ale když jsem se na něj podívala, připravená jízlivě zaútočit za jeho hrozné chování, mrkl na mě. Údivem jsem se nezmohla na slovo. Troufalost toho muže byla nad rámec čehokoliv, s čím jsem se kdy setkala. Byla jsem úplně a totálně v rozpacích. Jediné, co jsem mohla dělat, bylo přijmout porážku co nejzdvořileji.

"Trefa do černého, pane," zamumlala jsem.

"Děkuji," odpověděl a samolibě se usmál. Přešla mě chuť k jídlu. Představa, že budu přede všemi zpívat, mě vylekala. Upřeně jsem hleděla do talíře a snažila se uklidnit motýlky nervozity, kteří mi najednou poletovali v břiše. Zpívat Philipovi smyšlenou písničku, když věděl, že jde o vtip, bylo něco úplně jiného. Tohle nebyl vtip a já se chystala ztrapnit se před všemi těmi milými lidmi. Bylo to nevyhnutelné. Babička měla pádný důvod, když mě varovala, ať nezpívám.

Srdce mi v tom nervózním čekání běželo jako o závod, panika se mi rozlévala do žil. Zvedla jsem sklenku, ale ruce se mi třásly tolik, že jsem ji nedokázala bezpečně donést k ústům. Položila jsem ji zpátky. To poslední, co jsem potřebovala, bylo vylít si na šaty pití.

"Co se děje?" Philipův hlas byl tichý a čelo se mu svraštilo znepokojením.

"Nic," zalhala jsem. Upřeně jsem se dívala do talíře a snažila se dýchat pomalu nebo alespoň normálně. Nefungovalo to.

Philip mě stále sledoval. Naštěstí se zdálo, že mi nikdo jiný pozornost nevěnuje. "Jste příšerná lhářka. O co jde?"

Obličej mi hořel, žaludek jsem měla sevřený. Pořád se to zhoršovalo. Musela jsem mu to říct. "Neumím zpívat," zašeptala jsem.

Vypadal překvapeně. "Ale ano, umíte."

Zavrtěla jsem hlavou.

Lady Caroline se ke mně otočila. "Marianne, mám takovou radost, že jste muzikální. Víte, Philip i Louisa jsou oba velice muzikální. Myslím, že když se k nám přidáte, užijeme si spoustu pěkných večerů. Co kdybyste si s Philipem třeba zazpívali duet?"

Jala mě hrůza. Podívala jsem se na Philipa s němou prosbou ve tváři. Rty mu zacukaly, potom se zachvěly a pak se mu zatřásla ramena. Znovu jsem se na něj podívala a on to vzdal, opřel se o opěradlo židle a hlasitě se rozesmál. Protiva jeden!

Paní Clumpettová se zeptala: "Ach, jaký vtip mi unikl?"

Philip řekl rozechvělým hlasem plným smíchu: "Obávám se, že jsme slečnu Daventryovou fakticky vystrašili. Možná dnes v noci uteče a už se nikdy nevrátí."

Lady Caroline v úžasu svraštila čelo. "Philipe, prosím, vysvětli nám, co tím myslíš."

Překvapilo mě, jak přísně její hlas zněl.

"Matko, nechce před námi zpívat. Nabídl jsem to bez jejího svolení." Potlačoval smích.

Paní Clumpettová zalapala po dechu. Pan Clumpett si rukou přejel ústa, jako by z nich setřel úsměv, a podíval se do talíře. Lady Caroline vypadala zděšeně.

"Philipe? Jsi příšerný hostitel! Náš host se tvou vinou cítil nepříjemně, nás jsi donutil hrát s tebou tu tvou hru a pak ses smál jejím rozpakům! A to všechno hned první večer, co tu slečna Daventryová je!" Upřeně na něj pohlédla. "Velice jsi mě zklamal."

Všechna ta hrůza se proměnila v uspokojení, když jsem slyšela, jak důrazně ho napomíná. Philip měl alespoň dost slušnosti na to, aby vypadal rozmrzele, a když čelil plísnění své matky, tváře se mu slabě začervenaly." (str. 79-82)

---

Hlavní hrdinka byla sice na můj vkus chvílemi možná až trochu moc naivní a musela jsem si tudíž nejednou připomínat, že je jí vlastně teprve sedmnáct, ale dialogy byly poměrně vtipné, takže jsem se nad nimi i sem tam potměšile smála (kromě dialogů se mi líbily i Marianniny dopisy svérázné babičce do Bathu :o), a celkově bylo Panství Edenbrooke jakousi příjemnou knižní jednohubkou, která vám sice v paměti moc neuvízne, ale náladu vám zaručeně spraví :o). Sice mi trochu vadilo, že autorka na rozdíl od zmiňované Jane Austenové hnala některé věci dost do extrému, například že z nápadníků bažících po velkém věnu udělala opravdové a nefalšované zloduchy neštítící se ničeho, což pak ve výsledku zbytečně shazuje knihu o nějakou tu úroveň níž (v tomhle ohledu byla Jane Austenová rozhodně sofistikovanější), nebo že se hlavní hrdince stávají až příliš velké trapasy (tenkrát řekla bych stačilo ke ztrapnění se ve společnosti mnohem, mnohem méně než co autorka předvádí). A stejně tak se mi moc nelíbilo, že se hlavní hrdinka nechávala valnou většinu času svým okolím tolik manipulovat a pořád se snažila jednat ve prospěch své sestry nebo obhajovat svého otce, třebaže ani jeden z nich se k ní vlastně nechoval bůhvíjak vřele, naopak její sestra byla slušnou ukázkou rozmazleného sobeckého spratka, takže mě pak o to víc překvapila a připadala mi přitažená za vlasy ta její náhlá proměna v závěru, kdy jako mávnutím kouzelného proutku najednou otočila a snažila se navzdory vlastním záměrům pomoci své sestře :o(. No zkrátka dobrý pokus, ale to víte, Jane Austenová je Jane Austenová a ne nadarmo se čte už pár set let a je považována za klasiku :o). Každopádně jako nenáročná oddychovka Panství Edenbrooke určitě postačí.

---

"Zastavila jsem se před obrazem a něco mě zarazilo. Tohoto muže – sira Charlese –, jehož jsem vůbec neznala, si moje dvojče vezme za muže. Brala jsem to, jako by se tak už stalo, protože Cecily se ještě nikdy nepřihodilo, že by nezískala to, co si umanula. A nebyla z těch, kdo snadno mění přesvědčení.

Sir Charles by pak byl něco jako můj bratr, a Philip... inu, Philip by byl také jako můj bratr. Byli bychom rodina spojená Cecilyiným a Charlesovým manželstvím. Přistihla jsem se, že se při tom pomyšlení usmívám. Nikdy jsem bratra neměla, ale napadlo mě, že si dovedu představit, jak v té roli Philip vyniká.

Paní Clumpettová si stále prohlížela krajinomalby, zatímco Philip se odvrátil od portrétů a pokynul mi, abych ho následovala. Zastavil se u dveří po mé levici, které vedly do velké místnosti s dřevěnou podlahou.

"Tohle je šermírna," prozradil a upozornil na kordy seřazené ve vitríně na protější straně. Líbilo se mi, jak se ozvěna našich kroků odráží v prázdné místnosti, líbil se mi i vysoký strop osvícený dlouhými okny. Potěšeně a s trochou závisti jsem si povzdechla. "Vždycky jsem chtěla umět šermovat."

Okamžitě jsem svých slov litovala. Přesně něco takového by vybraná mladá dáma v životě neřekla; babička by se zděsila.

Ale Philip zděšeně nevypadal – jen zvědavě. "Proč tak neskrývaný zájem o mužskou aktivitu?" zeptal se s úsměvem.

"Přijde mi, že muži smějí dělat tolik zábavných věcí – třeba šermovat a lovit –, kdežto od žen se očekává, že budou celý den v tichosti sedět doma a vyšívat." Věnovala jsem mu ukřivděný pohled. "Máte vůbec ponětí, jak nudné je vyšívání?"

"To nemám," připustil. "Ale na druhou stranu jsem o tom nikdy moc nepřemýšlel."

"Ujišťuji vás, že na vyšívání není nic vzrušujícího. Kdežto šerm..." podívala jsem se na něj zkoumavě a přemýšlela, kam až se odvážím zajít.

Povytáhl obočí. "Co máte za lubem?"

Zvážila jsem své šance a rozhodla se, že to alespoň zkusím. "Zajímalo by mě, jelikož otec mě to nenaučí a nemám žádné skutečné bratry, jestli byste mě třeba... náhodou... nenaučil šermovat?"

"Žádné skutečné bratry?" Philip na mě zíral s výrazem zčásti odrážejícím pocit marnosti a zčásti pobavení. "Nepletu se, když se domnívám, že jste si mě vybrala, abych vám sehrál roli, jako že jsem váš bratr?"

Kousla jsem se do rtu. Očividně jsem ho urazila. Samozřejmě to ode mě bylo hodně troufalé, obzvlášť když zvážím, jak krátce se známe, považovat ho za svou rodinu. Ale nedokázala jsem mu objasnit, jak to myslím – netroufala jsem si vyzradit Cecilyin plán ulovit jeho staršího bratra.

Nevinně jsem se usmála, abych skryla rozpaky. "Vadilo by vám to?"

Zkřivil úsměv, začal být břitce uštěpačný. "Já už sestru mám, Marianne."

Stáhla jsem se do sebe. Bylo to horší, než jsem se obávala. Opravdu jsem ho urazila a po tom, co jsem řekla, jsem se cítila hloupě – tak hloupě. Žádat, aby mě naučil šermovat? To bylo pro mladou dámu neslýchané. A předstírat důvěrnost, kterou mi neoplatil? Propadala jsem se hanbou.

"Promiňte," hlesla jsem. "Neměla jsem se domnívat..." odkašlala jsem si. "Omluvte mě, prosím. Jistě dnes máte na práci lepší věci než mě bavit."

Otočila jsem se na patě, pospíchala ke dveřím a přála si, aby se podlaha pode mnou rozestoupila a celou mě pohltila." (str. 98-100)

---

Zpět na hlavní stranu blogu