Divadlo Palace: Chvála bláznovství

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Když jsem objevila, že k nám zase přijede pražské Divadlo Palace a že bude hlavním protagonistou opět Filip Blažek, moc jsem s koupí lístků neváhala, protože jejich minulý počin Chlap na zabití byl naprosto epesní, a já se těšila na podobně zábavný večer :o). Autorem hry sice nebyl můj oblíbený autor francouzských komedií Francis Veber, ale režisér Jakub Nvota byl stejný a herecký parťák do tandemu Martin Hofmann (alias Jarda Hejl ze seriálu Ulice, pokud na něj vaše babička taky kouká :o) si mě letos začátkem roku překvapivě získal svou rolí v seriálu Trpaslík a pak taky nějakým povídáním s Karlem Šípem ve Všechnopárty, takže nebylo moc co řešit :o)

Tentokrát to ale až tak jednoznačně vtipné nebylo, resp. už ta hra samotná nebyla vyloženě čistokrevná komedie, protože když se nad tím člověk zamyslel, úsměv na tváři mu lehce zamrzl, neb hlavní postavy nebyly obyčejní blbci, jakých potkáte denně na ulici tucty, ale tak trochu retardovaní chudáci se skutečnou diagnózou a celé představení se tudíž neslo (nebo alespoň pro mě) v jakémsi hořkosladkém duchu a trochu mi to bránilo se jen tak nevázaně řehtat, i když zvlášť v druhé půlce to bylo vtipné ažaž :o). Zápletka spočívala v tom, že dvojice chovanců z ústavu – na první pohled relativně normální Elling v podání Martina Hofmanna a Blažkův podstatně prostší Kjell Bjarne – dostane od magistrátu města Oslo byt a šanci začlenit se do normálního života, jak ale coby divák správně tušíte, nebude jejich cesta vůbec jednoduchá.

Zase jsem obdivovala Blažkovo herectví "celým tělem", měl to vychytané do nejmenšího detailu, od slušivé šusťákovky a tupého výrazu v obličeji, přes neustálé jakoby bezděčné kroucení rukama v zápěstí až po zvláštní šouravé capkání :o). Sice měl z postav toho většího idiota a jeho věčné skoro dětinské "Ellingu" by se dalo vytesat do kamene, ale ve výsledku byla jeho postava vlastně možná úspěšnější a rozhodně odvážnější (tolik se nebál chodit mezi lidi a dokonce ulovil i nějakou ženu :o). Jeho kamarád totiž možná na první pohled a poslech vypadal normálně, ale jakmile se něco vymykalo jeho zažité rutině, nastal problém a hodně mi připomínal Rainmana (buď si totiž zacpával uši a křičel, když ho něco vyvedlo z míry, nebo drmolil ty svoje chytrolínské výroky do omrzení, i když třeba na jeho: "A jaký je smysl v tom chodit ven, když jsme konečně dostali byt, aha?" se těžko hledala smysluplná odpověď :o), každopádně mě v tomhle ohledu Martin Hofmann hodně příjemně překvapil, protože svou roli zahrál taky výborně a Ellingovy mouchy měl mistrně vychytané (člověk se přeci jen trošku neubrání předsudkům, když ví, že běžně hraje v bezduchých nikdy nekončících seriálech :o). Moc se mi líbilo, jakým stylem pronášel monologické proslovy své postavy o společnosti a politice a že se nenechal vyvést z míry, když se náhodou v onom velkém množství textu přeřekl – vždycky to přešel jako by se nechumelilo, jen se opravil a pokračoval pořád stejným tónem a stejným tempem dál, takže to znělo, jako že to k jeho roli prostě patří (a úplně stejně si v jednu chvíli popíchl i do lehce neukázněné části publika výrokem: "A paní svítí obličej." :o).

Hodně vtipné bylo i Ellingovo úvodní protestování proti vyblitě modrým stěnám bytu, které chtěl přemalovat na oranžovo, ale jejich "kurátor" Frank jim to nedovolil, třebaže jinak se je snažil všemožně ponoukat, aby se zapojili do života, a tahal je do kina nebo na večeři do restaurace apod. Dobrý byl i vtípek s rádiem krátce po nastěhování, kdy si Blažkův Kjell Bjarne spokojeně drndá i na dechovku, ale Hofmannův Elling ho rázně donutí přeladit, protože "poslouchat se dá jen jedna stanice" :o), nebo hlody o tom, že mají polovinu života za sebou, příp. před sebou, záleželo na úhlu pohledu a momentální náladě :o). Moc pěkně kluci vystihli i problém svých postav s telefonováním, kdy pokaždé, když začal zvonit, tak jakoby trochu strnuli, otočili se k aparátu zády (nebo si nasadili sluchátka – v případě Kjell Bjarna :o) a trpělivě vyčkávali, až přestane zvonit, přestože měli od Franka nařízeno hovory zvedat (po překonání prvotních peripetií měl sice Kjell Bjarne tendenci pořád volat na placené erotické linky, což ruinovalo jejich rozpočet omezený výší invalidního důchodu, ale to už je zas jiný případ :o). A osobně mi připadal hodně vtipný i fakt, že se Filip Blažek během celého představení skoro pořád něčím nacpával – začalo to hned v úvodu Hofmannovým "Dáš si bago?" (to bylo mimochodem tak krásně civilní, že jste měli opravdu pocit, že ti dva nejsou nic víc než párek kamarádů, co si spolu povídají :o) a pokračovalo zdlábnutým Lipánkem, když se Kjell Bjarne vrátil z nákupu a musel si uklidnit nervy, protože v obchodě byla fronta :o), nebo brambůrkami po návratu z kina, vepřovým s omáčkou (tím se teda cpali oba, i když jsem si zezačátku říkala, že mají asi prázdné talíře a žvýkání jen předstírají, vážně tam něco měli :o) v restauraci a špagetami v samotném závěru, které si předtím Blažkova postava i "uvařila" u kuchyňské linky se sluchátky na hlavě a úžasnými tanečními kreacemi :o), přičemž jako bonus navíc je pak mohl jíst jako čuník a nikdo nic nenamítal, protože to zkrátka odpovídalo jeho roli :o). Ale asi nejvíc mě rozesmál jeho krásně bezelstný výrok k Frankově poznámce, že má manželku na měsíc v Řecku na dovolené: "To by došlo i idiotovi, že to není v pořádku, když si manželka takhle odjede." :o)

Jinak pokud jde o outfit, tak si Elling s Kjellem Bjarnem nijak nezadal – sice neměl šusťákovku se třemi pruhy, ale manšestráky a košili, přes kterou měl na začátku přehozený ještě dědkovský rozepínací svetr s norským vzorem (to mi přišlo stylové vzhledem k tomu, že se celá hra odehrává v Norsku :o), jež časem vystřídalo manšestrové sako, když si umanul, že prorazí jako undergroundový básník (svůj první výtvor schoval do krabičky hroznového vína v Kauflandu :o). Líbilo se mi, jak pečlivě Elling vytíral podlahu nebo nám divákům překládal básně z norštiny z nahraného podkladu, když byl jakože na autorském čtení :o), či jak se přidal se zpěvem k písničce, která jim hrála "k pochodu" do restaurace na jídlo (vlastně doteď nevím, jestli to patřilo k jeho roli nebo jestli to byla Hofmannova vlastní iniciativa, ale spíš bych řekla, že to druhé, odpovídalo by to jeho civilně spontánnímu způsobu herectví a smyslu pro legraci :o). Taky se tam v jednu chvíli moc pěkně odboural, když s Kjellem Bjarnem probírali své obavy, aby se jejich sousedce po jeho "intervenci" nenarodilo postižené dítě (už i tak se Elling předtím bál, že je jeho kamarád moc těžký a že svoji vyvolenou zalehne nebo ublíží dítěti), jakože aby nemělo kopýtko nebo vodnatou hlavu, načež Blažek prohlásil: "Hlavně aby nemělo obojí." a Hofmann mu kontroval: "To už by bylo příliš, to by se pak objevilo i v televizních novinách." a vyprskl smíchy a šel se uklidnit za dveře do jednoho z imaginárních pokojů :o)

Zkrátka a dobře, Chvála bláznovství je další super hra Divadla Palace, která rozhodně stojí za vidění a vůbec nevadí, že si vystačí s minimem kulis (vlastně jen vyblitě modrý obývák jejich bytu, byť poměrně multifunkčně variabilní :o) i herců – kromě ústřední dvojice tam sekundoval už jen "kurátor" Frank, servírka z restaurace a těhotná sousedka (i když je možné, že je to jen taková osekaná zájezdní verze :o). Mimochodem docela vtipné bylo, že představitelka servírky byla evidentně skutečně těhotná, zatímco představitelka těhotné sousedky měla falešně vycpané břicho – dělali jsme si z toho pak na konci legraci, že si to teoreticky mohly prohodit, ale vzhledem k tomu, že Blažek nesl jejich těhotnou sousedku z chodby do bytu přehozenou přes rameno, bylo docela pochopitelné, proč to neudělaly :o). Každopádně jsme domů odcházeli bohatší o další skvělou divadelní zkušenost a já už se nemůžu dočkat, s čím k nám tenhle ansámbl dorazí příště :o)

Zpět na hlavní stranu blogu