Vzhledem k tomu, že se mi moc líbil Dvůr trnů a růží, rozhodla jsem se přečíst si od jeho autorky i předešlou sérii, resp. zatím pouze její první díl s názvem Skleněný trůn. Musím ale říct, že v tomhle případě jsem měla s hlavní hrdinkou trochu problém, byla totiž na můj vkus moc vychloubačná a hrozně si myslela o svých dovednostech zabijáka, zatímco toho vlastně moc nepředvedla (prostě jen tloukla hubou, jak je strašně nebezpečná, a skutek utek :o(. Asi to mělo působit drsňácky, ale mě to coby čtenáře nepřesvědčilo.
"Potom se všichni rozešli a bojovníci tiše rozmlouvali se svými mistry o tom kterém soupeři, jehož považovali za největší hrozbu. Nejspíš o Cainovi nebo Hrobovi. Rozhodně ne o zlodějce šperků z Přístavu zvonů. Chaol zůstával po jejím boku a sledoval odcházející bojovníky. Celaena neprožila osm let budováním reputace a rok ubíjející dřinou v Endovieru, aby ji takto přehlíželi. "Jestli se mám znovu nazývat zlodějkou šperků..."
Chaol zvedl obočí. "Tak co?"
"Umíš si představit, jak je ponižující předstírat, že jsem bezvýznamná zlodějka z nějakého maloměsta v zapadákově?"
Chvíli na ni mlčky upřeně hleděl. "To jsi vážně tak arogantní?"
Celaena se naježila, ale Chaol pokračoval: "Byla hloupost se s tebou dnes měřit. Přiznávám, že mi nedošlo, že budeš tak dobrá. Naštěstí si toho nikdo nevšiml. A chceš vědět proč, Lillian?" O krok se přiblížil a ztlumil hlas. "Protože jsi jenom hezká tvářička. Bezvýznamná zlodějka z nějakého maloměsta ve Slatině. Rozhlédni se." 
Napůl se otočil k ostatním bojovníkům. "Zírají na tebe všichni? Odhaduje snad někdo z nich tebe? Ne. Protože pro ně nejsi skutečný soupeř. Protože ty nestojíš mezi nimi a příslibem svobody nebo bohatství, které mají před očima."
"Právě! Je to urážlivé!"
"Je to chytré, nic míň. A ty po celou dobu klání zůstaneš nenápadná. Nebudeš vynikající a nebudeš tyto zloděje, vojáky a zabijáky porážet na hlavu. Budeš se držet vytrvale uprostřed, kde ti nikdo nebude věnovat pozornost, protože nepředstavuješ hrozbu a protože si budou myslet, že tě dříve nebo později vyřadí. Zaměří se na to, aby odstranili větší, silnější a rychlejší bojovníky, jako je Cain."
"Ale ty vydržíš déle než oni," pokračoval Chaol. "A až se ráno před závěrečným soubojem probudí a zjistí, že ty jsi jejich protivník a že jsi je všechny porazila, výraz v jejich obličeji ti vynahradí všechny urážky a nedostatek pozornosti." Natáhl ruku, aby ji odvedl ven. "Tak co říkáš na toto, Lillian Gordainová?"
"Dokážu se o sebe postarat," odpověděla nenuceně a uchopila jeho ruku. "Ale musím uznat, že tvůj nápad je vynikající, kapitáne. Dokonce tak vynikající, že ti možná daruji jeden ze šperků, které se chystám dnes v noci uloupit královně."
Chaol se zasmál pod fousy a společně vykročili na místo, kde se měl odehrát závod.
Plíce měla v jednom ohni a nohy jako z olova, ale běžela dál a držela se ve středu skupiny bojovníků. Brullo, Chaol a ostatní mistři - spolu se třemi tucty stráží je následovali kolem obory na koních. Některým bojovníkům, včetně Hroba, Neda a Billa, dali dlouhé okovy. Celaena usoudila, že může být Chaolovi vděčná, že jí taky nenasadil pouta. K jejímu překvapení skupinu přesto vedl Cain, který byl téměř deset yardů před ostatními. Jak to, že byl tak rychlý?
Teplým podzimním vzduchem se neslo šustění listí a uštvané dýchání a Celaena upírala vytrvale pohled na vlhké a lesklé černé vlasy zloděje před sebou. Dýchej - musela si připomenout, že musí dýchat.
Cain vepředu zabočil a zamířil na sever - zpátky k hradu. Následovali ho jako hejno ptáků. Jeden krok za druhým, hlavně nezpomalovat. Ať si všichni hledí na Caina a kují proti němu pikle. Nepotřebovala závod vyhrát, aby dokázala, že nad nimi vyniká - byla na tom lépe bez jakéhokoli králova uznání! Docházel jí dech a kolena se jí třásla, ale držela se zpříma. Už brzy to bude mít za sebou. Už brzy.
Neodvažovala se ani ohlédnout, aby se podívala, jestli někdo upadl. Cítila na sobě Chaolův pohled, který jí připomínal, ať se drží uprostřed. Aspoň on v ni měl dost důvěry.
Stromy se rozestoupily a za nimi se objevilo pole ležící mezi oborou a stájemi. Konec dráhy. Celaeně se zatočila hlava, a kdyby jí v plicích zbýval nějaký vzduch, zaklela by, když ji bolestivě píchlo v boku. Musela se držet uprostřed. Hlavně zůstat uprostřed.
Cain proběhl mezi stromy a vítězoslavně zvedl ruce nad hlavu. Uběhl ještě několik stop a zpomalil krok, aby se zklidnil, zatímco jeho mistr jásal. Celaena na to odpověděla pouze tím, že přiměla nohy k dalšímu pohybu. Zbývalo už jen pár yardů. Světlo otevřeného pole se přibližovalo a bylo čím dál jasnější. Před očima se jí začínaly dělat mžitky, které jí kalily zrak. Musela zůstat ve středu. Roky strávené pod vedením Arobynna Hamela ji naučily, jak je nebezpečné vzdát se příliš brzy.
To už minula stromy a otevřené pole bylo všude kolem. Obklopoval ji široký prostor, tráva a modrá obloha. Muži před ní zpomalili a zastavili se. Z posledních sil neklesla na kolena, ale přinutila nohy zpomalit, klidně a krásně zvolnit, přejít do chůze. Hlavní bylo dýchat, zatímco jí před očima dál poletovaly oslepující mžitky.
"Budiž," zhodnotil běh Brullo, když svému koni přitáhl opratě a prohlížel si každého, kdo doběhl mezi prvními. "Napijte se vody. Po tomto nás čeká další příprava."
Celaena skrz mžitky před očima uviděla, jak Chaol zastavil koně. Nohy ji z vlastní vůle vedly jeho směrem, ale pak ho minula a zamířila zpět k lesu.
"Kam jdeš?" zavolal za ní.
"Spadl mi tam prsten," zalhala a přitom se snažila vypadat pokud možno roztržitě. "Dej mi chvilku, abych ho našla." Nečekala na jeho svolení. Vešla do lesa za posměšků a smíchu bojovníků, kteří ji zaslechli. Podle blížícího se praskání větviček poznala, že ven z lesa vybíhá další bojovník. Ukryla se do křoví a klopýtla. Svět ztmavl a najednou byl lehčí a podivně zkosený. Tak tak stihla klesnout na kolena, než začala zvracet.
Nepřestávala dávit, dokud jí v žaludku ještě něco zbývalo. Kolem proběhl nějaký opozdilec. Celá roztřesená se doplazila k nejbližšímu stromu a zvedla se na nohy. A zjistila, že na opačné straně stezky stojí kapitán Westfall a pochybovačně si ji měří.
Utřela si ústa hřbetem ruky, a aniž by mu řekla slovo, vyšla ven z lesa." (str. 53-55)
Navíc mi vražedkyně Celaena Sardothien přišla trochu dětinská nebo spíš jako nějaká puberťačka, je strašně marnivá, za krásné šaty by zaprodala duši a třebaže flirtuje s kdekým, nesmyslně pak žárlí na svého zaměstnavatele prince. Jako chápu, že se tím autorka nejspíš snažila říct, že i coby zabiják má vlastně nějakou hloubku a další zájmy, příp. minulost, ale nedělá to podle mého názoru moc šikovně. Je tu jen spousta naznačování a nic se člověk nedozví úplně, včetně minulosti hlavní hrdinky, co je vlastně zač a tak (možná mám málo trpělivosti, ale chtěla bych to vědět dřív, než někdy ve druhém, třetím díle celé série :o(, a taky si doteď vůbec nejsem jistá, jestli Celaena to svoje překotné sebevědomí a lehkovážnost jen předstírala, nebo jestli taková opravdu byla :o(. Osobně bych minimálně u hlavní hrdinky uvítala, kdyby se někde v průběhu knihy objevilo rozuzlení toho, co si skutečně myslí a co cítí, protože takhle jsem z toho pořád měla dojem, že jde jen o pózu a ona sama si v jednom kuse něco nalhává, nemohla jsem se jí pak coby čtenář dostat tzv. pod kůži a nějak se s ní ztotožnit (když ona nebyla upřímná ke mně jakožto čtenáři, tak jak bych s ní mohla já prožívat její útrapy a radosti?), což mě štvalo :o(.
"Celaenin pohled zaujal klavír. Kdysi na něj hrála a zbožňovala to. Milovala hudbu a skutečnost, že si melodie dokázala podmanit posluchačovu duši a uzdravovat a vše se při ní zdálo být možné a hrdinské.
Opatrně, jako by přistupovala ke spícímu člověku, přešla k nástroji. Odtáhla dřevěné sedátko a trhla sebou při hlasitém skřípění, které to provázelo. Zvedla těžký kryt a stiskla nohama pedály, aby je vyzkoušela. Přejížděla očima po slonovinových klávesách a pak po černých, které připomínaly mezery mezi zuby.
Kdysi bývala dobrou hudebnicí - možná víc než dobrou. Arobynn Hamel jí nakazoval, aby mu hrála, kdykoli se setkali.
Ptala se sama sebe, jestli Arobynn věděl, že ji poslali do dolů, a kdyby ano, pokusil by se ji osvobodit? Pořád se nedokázala srovnat s představou, že to mohl být on, kdo ji zradil. Když ji dopadli, věci se udály v takovém shonu - v těch šílených dnech ztratila během dvou týdnů Sama, svou svobodu i něco ze svého já.
Sam. Co by si o tom všem myslel? Kdyby byl naživu, když ji zajali, vysvobodil by ji z královského žaláře, než by se král o jejím polapení vůbec doslechl. Jenže Sama stejně jako ji někdo zradil - a někdy ji to, že Sam už není, zasáhlo s takovou silou, až zapomněla dýchat. Dotkla se klávesy s nízkým tónem. Zněl hluboce a tepavě, plný bolesti a vzteku.
Zkusmo jednou rukou vyťukala jednoduchou, pomalou melodii ve vysokých tónech. Ze zapomenutých koutů její mysli se začínaly jako ozvěna vynořovat útržky vzpomínek. Její komnaty byly tak tiché, že hudba zněla až rušivě. Pohnula pravou rukou, přelétla jí po bílých a černých klávesách a najednou se z nich stala skladba, kterou kdysi opakovala tak často, až ji Arobynn okřikl, ať zahraje něco jiného. Zahrála akord, pak další, přidala pravou rukou několik trylků, jedenkrát stiskla pedál a byla ztracená.
Noty tryskaly zpod jejích prstů, nejprve nejistě, ale pak s větším sebevědomím, když se nechala strhnout citem, jenž v ní hudba vyvolávala. Byla to tklivá skladba, ale přeměnila ji v někoho čistého a nového. Překvapilo ji, že její prsty nic nezapomněly a že uvnitř její mysli byla hudba po roce prožitém v temnotě a otroctví stále živá a plná krásy. Že mezi těmi tóny se skrýval Sam. Zapomněla na čas. Střídala jednu skladbu za druhou a vyjadřovala jimi nevýslovné, otevírala staré rány a nepřestávala hrát, protože jí hudba přinášela odpuštění a spásu.
Dorian, který stál opřený ve dveřích, byl dočista ochromený. Celaena hrála už hodnou chvíli usazená zády k němu. Říkal si, kdy si ho všimne a jestli vůbec přestane hrát. Nevadilo by mu naslouchat jí navěky. Přišel sem s úmyslem uvést jízlivou vražedkyni do rozpaků a místo toho zde našel dívku, která svěřovala svá tajemství klavíru.
Dorian odstoupil ode zdi a nájemná vražedkyně ho nepostřehla, dokud se neposadil na sedátko vedle ní. "Hraješ krás..."
Její prsty sklouzly po klávesách. Ty vydaly hlasité zařinčení, které drásalo uši, a Celaena už byla napůl cesty ke stojanu s tágy, když na něj pořádně pohlédla. Přísahal by, že měla slzy v očích. "Co tu děláte?" vyhrkla. Zadívala se ke dveřím. Chystala se jedno z těch tág použít proti němu?
"Chaol tu se mnou není," řekl jí s letmým úsměvem, "pokud tě to zajímá. Omlouvám se za vyrušení." Překvapily ho její rozpaky. Znachověly jí tváře a ten cit mu připadal příliš lidský na to, aby si ho spojoval s Adarlanským zabijákem. Možná jeho dřívější úmysl vyvést ji z míry ještě nebyl úplně zmařen." (str. 84-85)
Některé její reakce jsou navíc dost přestřelené, až vyumělkované, vůbec neuvažuje strategicky (což by podle mě jakožto úspěšný a proslulý nájemný vrah s profi výcvikem asi měla), neumí krotit svůj temperament a emoce, zkrátka mi celkově přijde, že propracovanost postav se tady autorce moc nezdařila. Za vše myslím mluví i fakt, že jsem měla problém (a mám ho doteď) zapamatovat si jména ústředních hrdinů, a to dokonce i těch, co mi byly celkem sympatičtí (jako byl tajnůstkářský a profesionálně odtažitý velitel stráží a hlídač hlavní hrdinky, Chaol Westfall), o hlavní hrdince ani nemluvě :o(. Přitom bych řekla, že to je celkem škoda, protože příběh jako takový má teoreticky slušný potenciál, a kdyby byl líp uchopený, mohl se mi líbit mnohem víc. Takhle z toho mám dost smíšené pocity a čtení dalších dílů odkládám na neurčito (nebo na dobu, kdy nebudu mít opravdu do čeho píchnout, resp. co číst :o).
"Celaena se zachmuřeným obočím namířila na bílou kouli. Tágo jí lehce sklouzlo mezi prsty, když opřela ruku o plstěný povrch stolu. S nejistým pohybem paže bodla tágem vpřed a dokonale minula.
Se zaklením to zkusila znovu. Tentokrát trefila kouli tak, že se uboze napůl přetočila na stranu a jemně s tichým ťuknutím narazila do barevné koule. No, aspoň že něco zasáhla. Její pokusy naučit se kulečník ale i tak byly úspěšnější než zkoumání znamení Sudby.
Bylo po desáté a Celaena, která si potřebovala odpočinout po hodinách výcviku, pátrání a užírání se kvůli Cainovi a Eleně, zašla do herny. Na hraní na klavír byla příliš unavená, karty sama hrát nemohla a kulečník jí připadal jako nejschůdnější zábava. Chopila se tága plná naděje, že nebude příliš obtížné se tu hru naučit.
Obešla stůl a znovu zamířila. Zatnula zuby a vážně uvažovala o tom, že tágo zlomí napůl. Snažila se ale hrát teprve hodinu. Kolem půlnoci bude kulečník mistrně ovládat! Naučí se tu směšnou hru, nebo ze stolu nadělá třísky na podpal, na kterých upálí Caina zaživa.
Šťouchla tágem a zasáhla kouli takovou silou, že vylétla po stole, rozrazila tři barevné koule a pak ťukla do koule číslo tři, která se odkutálela rovnou k díře.
A zastavila se na jejím okraji.
Celaena se zuřivým výkřikem k díře přiběhla. Nejdřív ječela na kouli, potom popadla tágo oběma rukama a zakousla se do dřeva a přitom pořád řvala skrz zaťaté zuby. Nakonec toho nechala a vhodila tři koule do díry.
"Na nejlepšího nájemného vraha světa dost bídný výkon," prohodil Dorian, když procházel dveřmi.
Celaena vyjekla a otočila se k němu. Byla oblečená v haleně a kalhotách a vlasy měla rozpuštěné. Dorian se opřel o kulečníkový stůl a usmál se, když zrudla jako rak. "Jestli mě chcete urážet, můžete si tohle nacpat..." Zvedla tágo do vzduchu, a místo aby dokončila větu, předvedla obscénní gesto.
Dorian si vyhrnul rukávy a vybral si ze stojanu u zdi tágo. "Chystáš se znovu ohryzávat tágo? Protože jestli ano, rád bych pozval dvorního malíře, aby pro mě ten výjev zvěčnil."
"Neopovažujte se mi vysmívat!"
"Nebuď tak upjatá." Zamířil na kouli a elegantně ji poslal proti zelené, která se odkutálela do díry. "Jsi neodolatelně zábavná, když jsi vzteky bez sebe."
K jeho překvapení a potěšení se dala do smíchu. "Vám se to může zdát vtipné," řekla, "ale mě to vytáčí." Přešla kolem stolu, zkusila další šťouch a opět chybila.
"Ukážu ti, jak na to." Přešel k místu, kde stála, položil své tágo a uchopil do ruky její. Odstrčil ji lehce stranou a s o něco rychleji tlukoucím srdcem se postavil tam, kde předtím stála. "Vidíš, jak můj palec a ukazováček nepouštějí horní konec tága? Stačí, když uděláš toto..."
Odstrčila ho bokem a sebrala mu tágo. "Vím, jak ho mám držet, vy kašpare." Zkusila trefit kouli a tágo skončilo mimo.
"Nepracuješ správně tělem. Počkej, předvedu ti to."
I když šlo o nejotřepanější a nejprůhlednější lest v dějinách svádění, natáhl ruce kolem ní a položil dlaň na ruku, kterou svírala tágo. Potom opřel prsty její druhé ruky o dřevěný rám, jemně ji chytil za zápěstí a ke svému znepokojení si uvědomil, že má tváře v jednom ohni.
Sklouzl pohledem k Celaeně a ke své úlevě uviděl, že zrudla stejně jako on, možná i víc.
"Jestli mě nepřestanete osahávat a nezačnete s výukou, vyrvu vám oči z důlků a použiju je místo těch koulí."
"Podívej, stačí, když uděláš toto..." Prošel s ní jednotlivé kroky a tentokrát snadno zasáhla kouli. Ta se odkutálela do rohu a odrazila se do díry. Ustoupil od Celaeny a spokojeně se usmál. "Vidíš? Když to děláš správně, jde to. Zkus to znovu." Zvedl odložené tágo.
Celaena si pobaveně odfrkla, ale stejně zaujala postoj, zamířila a připsala si další zásah. Koule přelétla přes celý stůl a způsobila všeobecný zmatek. Ale aspoň ji tentokrát trefila.
Dorian vzal trojúhelník a zvedl ho do vzduchu. "Zahrajeme si?"
Skončili, až když hodiny odbily druhou. Dorian objednal spoustu moučníků, které jim přinesli uprostřed hry, a i když Celaena proti tomu měla námitky, spořádala na posezení velký kus čokoládového dortu a potom si dala i půlku jeho dílku.
Dorian vyhrál všechny hry, ale ona si toho pomalu ani nevšimla. Pokaždé, když zasáhla kouli, její holedbání nebralo konce. Když minula, ani plameny pekelné se nemohly rovnat zuřivosti, s jakou vypouštěla z úst kletby. Dorian si nepamatoval, kdy se naposledy tolik nasmál.
Když Celaena přestala klít a pěnit, povídali si o knihách, které četli. Teď když bez ustání brebentila, měl Dorian pocit, jako by celé roky nepromluvila slovo a najednou měla strach, že zase oněmí. Byla neuvěřitelně chytrá. Rozuměla mu, když hovořil o dějinách nebo politice - i když tvrdila, že toto téma nesnáší - a dokonce dlouze básnila o divadle. V jednu chvíli jí slíbil, že ji po skončení klání vezme na představení. Potom se mezi nimi rozhostilo trapné ticho, ale rychle přešlo." (str. 120-121)