V sobotu 22. dubna proběhla už tradiční akce pro památkářské nadšence zvaná Mezinárodní den památek, a třebaže se může zdát, že už vlastně u nás všechno známe, stejně se našlo pár zajímavých prohlídek, kde jsme se dozvěděli něco nového, neb letošním tématem bylo pro změnu baroko a 300. výročí narození císařovny Marie Terezie (oficiální podtitul zněl: "České Budějovice za panování Marie Terezie aneb všechny krásy baroka").
Začali jsme už klasicky u kostela Obětování Panny Marie a Dominikánského kláštera na Piaristickém náměstí, kde nás od půl deváté ráno čekal výklad našeho oblíbence Ing. Jiřího Míchala :o). Komentovaná prohlídka tentokrát začínala v malé zahradě u Dominikánského kláštera, resp. u Základní umělecké školy pod Bílou věží, kde jsou umístěny barokní sochy od Josefa Dietricha. Ten byl výraznou sochařskou osobností a na přelomu 17. a 18. století měl monopol na veškeré sochařské zakázky ve městě. Narodil se prý v nedalekých Trhových Svinech, ale vyučil se v Praze (podle podobnosti kompozice některých děl se předpokládá, že u Matěje Václava Jäckela), potom se vrátil do jižních Čech, oženil se s bohatou starší vdovou a koupili si spolu dům v Krajinské ulici. Podruhé se oženil v nějakých padesáti letech opět s vdovou (prý nejspíš zase pro peníze :o) a nakonec se ženil ve svých sedmdesáti letech s mladou, asi dvacetiletou dívkou, se kterou měl konečně děti (do svých 76 let, kdy zemřel, stihl zplodit celkem čtyři děti, ale přežil z nich jen jeden syn). Se svým nejlepším učněm měl prý dohodu, že se po jeho smrti ožení s Dietrichovou vdovou a bude vychovávat jeho syna jako svého vlastního, jeho následovník Leopold Hueber tak "zdědil" i celou sochařskou dílnu, tedy prosperující podnik, a k tomu značné bohatství.
Sochy umístěné v zahradě kdysi lemovaly cestu ke vchodu do kláštera, na prostoru náměstí totiž býval dřív hřbitov a vstupní brána stávala u sousoší Kalvárie, kudy se vychází do České ulice. První sochou je sv. Dominik, kterého poznáte podle psa s pochodní v tlamě, který je symbolem dominikánského řádu (postava má na sobě navíc řeholnické roucho). Mimochodem pes coby symbol dominikánského řádu vznikl z latinského "Domini Canes", tedy rozdělením původního názvu, což v překladu znamená "Pánovi psi" (pro takovéhle slovní hříčky mám slabost :o). Další je socha sv. Zachariáše, což byl otec Jana Křtitele, který byl kazatelem a dlouho se jim s manželkou nedařilo počít dítě, až když byl starší (proto je prý také na soše kromě kněžského roucha vyobrazen s vousem :o), tak mu anděl zvěstoval, že bude mít syna, on mu ale nevěřil, a tak za trest přišel o hlas a znovu promluvit mohl až ve chvíli, kdy po narození syna manželka rozhodovala o synově jménu a přišla s tím, že by to mohl být Jan, přestože to nebylo jméno v rodině obvyklé, a on napsal na tabulku, že ano, že "jeho jméno bude Jan", což je vytesáno i na tabulce, kterou drží socha, akorát že by to tenkrát podle pana Míchala samozřejmě napsal v hebrejštině, což bychom si teď nemohli přečíst, takže proto to Dietrich napsal latinsky :o)
Třetí sochou je sv. Josef, který drží v náručí Ježíška a v ruce má lilii, symbol čistoty (v tomhle případě z kovu), podle které prý většinou Josefa poznáme (je to jeho atribut). Na tomhle sousoší je taky dobře vidět, že v minulosti byly sochy barevné a ne jen nudně šedivé (je to prý tzv. polychromie :o). Zbytky kolorování jsou vidět i u dalšího sousoší, které znázorňuje sv. Annu, matku Panny Marie, která je tu zobrazená jako Panna Marie klasová, jíž budějovičtí uctívali už od roku 1410, kdy byl její obraz do klášterního kostela přivezen ze severní Itálie, a která je vždy oděná v modrých šatech se zlatými klasy a jakýmsi zlatým paprskovitým náhrdelníkem (připomínajícím slunce) na krku. Kult budějovické Panny Marie klasové je docela zajímavý – obraz byl prý původně umístěn u pátého sloupu boční lodě za železnou mříží, ale časem se dočkal vlastní kaple, kterou nechal jeho nejhorlivější zastánce generál Marradas v roce 1634 přestavět z kaple sv. Markéty a zároveň nechal pro obraz zhotovit zbrusu nový stříbrný oltář. V roce 1785 pak nechali obraz piaristé přenést na hlavní oltář, kde je doteď (přestože teď je tam z pochopitelných důvodů pouze kopie).
No a poslední sochou v zahradě je sv. Vincenc, tedy alespoň podle teorie kostelníka pana inženýra Míchala :o). Podle nápisu na podstavci by se sice mělo jednat o sv. Jáchyma, Ježíšova dědečka, ale ten by prý musel být vyobrazen jako stařec a rozhodně není logické, aby měl na sobě řeholnické roucho sepnuté růžencem v pase, když to byl Žid a Ježíš byl ještě malé dítě. Proto to prý spíš vypadá na sv. Vincence, který byl spolu se sv. Dominikem patronem dominikánského řádu, přičemž podle historických pramenů stávaly jejich sochy u hlavního vchodu do kostela (tzn. od Solnice), podle pana Míchala je tudíž pravděpodobnější, že došlo k prohození soch a podstavců, je prý docela dobře možné, že se socha sv. Jáchyma někomu líbila, tak si ji vzal, ale popletl podstavce nebo tak :o). Proto tak rádi chodíme na komentované prohlídky s panem Míchalem, ty jeho historky a teorie jsou naprosto skvělé, a protože je to člověk s neuvěřitelným rozhledem a znalostmi, znějí vždycky i naprosto logicky :o). Jinak Josef Dietrich má na svědomí i sošku Panny Marie klasové nad vchodem do konventu (teď je tam opět kopie, originál je uložen v Národním památkovém ústavu).
Potom jsme ještě popošli k sousoší Kalvárie, které tvoří čtveřice postav: Ježíš Kristus na kříži, vlevo vedle něj Panna Marie, vpravo Máří Magdaléna a u Kristových nohou Jan Evangelista, prý jeho nejmladší a nejoblíbenější následovník, než Ježíš zemřel, údajně řekl, že je Jan synem Panny Marie a ona je jeho matkou, podle pana Míchala kvůli lepšímu společenskému postavení a taky aby se o ni měl kdo postarat :o). Socha Ježíše má u nohou lebku, která je prý odkazem na Adama, protože se údajně pod jeho křížem nalezly Adamovy ostatky a také proto, že se říkalo, že Ježíš byl takovým druhým Adamem, že Adam byl člověk, který zhřešil, a Ježíš byl další člověk, který se obětoval, aby naše hříchy vykoupil. Nicméně tady v Budějovicích se traduje legenda, hlavně mezi studenty, že když si lebku pohladíte před zkouškou, přinese vám štěstí (já ji před maturitou taky hladila :o), ale pan Míchal nám říkal, že se prý mají pro splnění přání strkat prsty do očních důlků, tak nevím :o).
No a pak už jsme se přesunuli dovnitř do kostela, kde se výklad opět soustředil na baroko, konkrétně na jeho barokní přestavbu po roce 1634, kdy vyhořel celý klášter (kostel naštěstí zůstal nezasažen, ale kvůli požáru se přebudovával i kostel sv. Mikuláše do nového, moderního barokního stylu, a tak chtěli dominikáni taky nejspíš držet krok s dobou :o). Jinak zajímavá byla i poznámka pana Míchala k tomu, že gotika se původně nenazývala gotikou, ale franckým stylem, a že pojem gotika přišel až později, až když byla zastaralá, jako název pro barbarský architektonický styl (podle barbarů Gótů :o), přičemž baroknímu stylu se taky někdy říkalo parukářský a rokoku copánkový styl podle módních účesů šlechticů :o). Barokní úpravy jsou v kostele Obětování Panny Marie vidět především v hlavní lodi, kde byly zahlazeny a zarovnány lomené oblouky a přidány pilastry (tedy jakože umělé sloupy, jen naznačené vystouplými reliéfy) s andělíčky na hlavách a zubovým zdobením atiky, přibyla oratoř s varhanami a u bočního vchodu byla postavena jakási předsíň s další malou oratoří nad ní (ta sloužila pro bohoslužby v kapli Panny Marie klasové a nechal ji stejně jako celou kapli postavit generál Marradas, protože z velké oratoře na sebe při bohoslužbách neviděli – bylo to za rohem :o). Na další rozsáhlejší úpravy pak nejspíš došly peníze (dominikánský řád byl přeci jen řádem žebravým :o), a tak k posledním změnám došlo až kolem roku 1774, kdy byla u příležitosti výročí 500 let od vysvěcení kostela zvýšena a nově zastřešena Bílá věž a pro kostel byla zhotovena nová, už rokoková kazatelna (rokoko prý poznáme podle tzv. rokaje, francouzsky rocaille, což je ornamentální zprohýbaný motiv připomínající ušní boltec nebo mušli).
Kazatelna má prý znázorňovat apoteózu dominikánského řádu, v horní části jsou sv. Pavel s mečem a sv. Petr tentokrát nezvykle bez klíče ale s poutnickou berlí, kterou jakoby předává sv. Dominikovi, ten má u nohou biskupskou tiáru na znamení své skromnosti, protože když mu byl nabídnut biskupský úřad, odmítl ho s tím, že má jiné poslání, a raději chodil po světě a šířil víru. Kromě sv. Dominika je na kazatelně opět i pes s pochodní v tlamě – k té se váže pověst o Dominikově matce, které se prý před jeho narozením zdál sen, že porodí pochodeň, která pak zapálí celý svět, což ji samozřejmě vyděsilo a měla strach, že je to předzvěst nějaké pohromy, ale byla to jen metafora :o). Dále jsou na kazatelně (jakoby na jejím "zábradlí") sochy zobrazující čtyři světadíly – Evropa s korunou a žezlem, Asie s turbanem, Amerika s indiánskou čelenkou z peří a Afrika údajně s kloboukem ze sloní lebky, ta ale není moc dobře k poznání :o). Jinak v souvislosti s oslavami onoho 500. výročí od vysvěcení kostela pan Míchal hezky připomněl pomíjivost věcí, jakože to, že je tu něco 500 let ještě zdaleka neznamená, že to tu bude i dalších 500 let, protože například zdejší klášter byl o pouhých jedenáct let později kvůli dekretu Josefa II. zrušen.
Po kazatelně nám pan Míchal ukázal ještě i jednu z bočních kaplí, kde je k vidění barokní stříbrný oltář s obrazem sv. Anny samotřetí (což prý znamená, že byla matkou Panny Marie a babičkou Ježíše), jehož autorem je nejznámější budějovický barokní malíř František Jakub Prokyš. Narodil se prý ve Slaném, což bylo poddanské město, takže nebyl svobodný, ale protože byl talentovaný, zapůjčili ho jeho pánové rodu Schwarzenbergů a ti mu nakonec dali svobodu. Byl prý poměrně zámožný (taky se oženil s vdovou :o), dokonce si koupil dům přímo na náměstí a měl prý celkem pět dětí, ale dospělosti se dožila jen jediná dcera. Mimo jiné je také autorem výzdoby pavilonu Bellarie v Českém Krumlově (u otáčivého hlediště), veduty areálu dominikánského konventu z ptačí perspektivy a pozlatil třeba i oltář sv. Jana Nepomuckého v budějovickém kostele sv. Mikuláše.
No a posledním místem, kam nás pan Míchal zavedl, byla zákristie, kam se normálně coby běžný návštěvník nedostanete a kde se ukrývá obrovská dřevěná barokní skříň s pěknými krajinkami na dvířkách (samozřejmě kromě obligátních světců v ústředních motivech :o) a se sloupky s povrchovou úpravou imitující mramor. Prohlídka kostela Obětování Panny Marie s Ing. Míchalem byla opět o dost delší, než jak bylo deklarováno v programu, ale nám to nevadilo, protože se to vždycky moc dobře poslouchá a už jsme s tím v našem rozvrhu víceméně počítali :o). Měli jsme proto ještě i čas zajít si před další komentovanou prohlídkou na brunch v blízkém Fér Café, kde jsem se na úvod zahřála jedním latté a potom jsem spořádala vaječnou omeletu s betonovým bezlepkovým chlebem a zapila to bio colou, což jak se pak večer ukázalo nebyl úplně nejmoudřejší nápad takhle to všechno ztláskat dohromady, ale záchodový humor není tématem tohohle článku, takže budeme pokračovat dál :o)
Druhou komentovanou prohlídko-vycházkou byly "Barokní přestavby dominikánského kláštera a kostela sv. Mikuláše" s dr. Lavičkou od 11 hodin, která začínala opět u kostela Obětování Panny Marie a soch v zahradě, takže jsme si mohli část výkladu pěkně zopakovat :o). Zastavili jsme se zase i u sochy Panny Marie klasové nad vchodem do konventu, u sousoší Kalvárie i u sloupu Nejsvětější Trojice hned naproti ní, což jsou všechno díla sochaře Josefa Dietricha, stejně jako výzdoba Samsonovy kašny na náměstí, která byla dalším bodem naší výpravy :o). Socha Samsona na jejím úplném vrcholu je z mušlového vápence pocházejícího z Eggenbergu, což je kousek od Vídně, a stojí v žulové mušli na žulovém sloupu. Mušlovou nádrž zespodu podpírají tzv. Atlanti, tedy svalnaté mužské postavy odvolávající se na mytologickou postavu obra Atlase, který podpíral nebeskou klenbu, a další část pod nimi je zdobena tzv. maskarony, tedy jakýmisi masky v tomto případě s lidskou tváří (mohou mít i zvířecí), kterým, když je kašna v provozu, tryská z úst voda. Kašna byla v minulosti součástí městského vodovodu a sloužila jako průtoková nádrž užitkové vody z řeky Vltavy, přičemž spodní oktogonální bazén (tedy samotnou nádrž) i žulovou mušli pod Samsonovou sochu vytesal kameník Zachariáš Horn (kamennou mušli prý dokonce vytesal přímo v lomu v Besednici u Trhových Svinů, odkud pak byla složitě dopravena na místo a kvůli její přepravě musela být údajně rozšířena Svinenská městská brána, jinak by jí neprošla :o)
A poslední zastávkou byla katedrála sv. Mikuláše, do dnešní podoby přestavěná po velkém požáru v červenci 1641 Giovannim Ciprianim a Francescem Canevallem, kteří do té doby pracovali na městském opevnění a nejspíš neměli příliš zkušeností s jinými stavbami (jenže v době Třicetileté války byli zkušenější architekti vytížení a drazí), protože v roce 1645 se krátce po dokončení zřítila kruchta v hlavní lodi a problémy byly i se statikou čelního štítu, který musel být nakonec v roce 1683 (stavba kostela byla dokončena v roce 1649) stržen a postaven znovu. Jinak ve výklencích v průčelí jsou sochy sv. Mikuláše z Myry uprostřed, sv. Václava a patrona města Českých Budějovic, sv. Auratiana, po stranách. Co se týče interiéru, hlavní oltář je napůl klasicistní a jeho současná podoba pochází z doby kolem roku 1743, kdy městem projížděla ze své korunovace v Praze císařovna Marie Terezie a z oltáře byl ponechán jen ústřední obraz a zbytek přezdobený sochami a zlatem byl v rámci "modernizace" odstraněn :o). Zastavili jsme se i u pravé boční kaple s oltářním obrazem smrti Panny Marie a stropní freskou s vyčuhujícími částmi obrazu (údajně se dělalo pro lepší plasticitu celkového výjevu :o). V této kapli bývaly taky uložené ostatky sv. Auretiana (teď jsou prý u hlavního oltáře), ke kterým se váže poměrně zajímavá historka o tom, že v 17. století už byla celkem nouze o nové ostatky svatých, ale naštěstí byly v té době objeveny katakomby v Římě, kde se objevil jejich další "zdroj" a odkud se ostatky rozvážely i s glejtem pravosti do celého světa (samozřejmě se prodávaly, takže z toho byl slušný byznys :o), a přesně takovým případem jsou i ostatky sv. Auretiana, který má i trochu smyšlené jméno (vzniklo ze slova "aura" neboli "zlatý") a který se od roku 1644 stal patronem města. Levá boční kaple pak náleží dalšímu místnímu patronovi sv. Janu Nepomuckému a za zmínku určitě stojí i to, že sv. Mikuláš býval původně pouze kostelem a katedrálou se stal až v roce 1785.
Potom jsme se ještě podívali k malé venkovní kapli Smrtelných úzkostí Páně z počátku 18. století (vystavěna byla v letech 1727-1731 na místě gotické kaple sv. Jakuba) za katedrálou, kde se prý konávaly bohoslužby v době, kdy kostel sv. Mikuláše vyhořel a byl "mimo provoz". Navzdory tomu, jak zvenčí vypadá, je kaple uvnitř opravdu malinká (naráz se tam nevejde víc než pět až šest návštěvníků) a má moc hezkou fresku v překvapivě kupolovitém stropě (zvenku je totiž celá taková hranatá :o). Jinak prý opět v okolí sv. Mikuláše a tedy i kaple Smrtelných úzkostí Páně býval hřbitov, a to dokonce včetně kostnice, kam se dávaly ostatky méně významných občanů nebo těch, kdo neměli příbuzné a o jejichž hroby se už nikdo nestaral, přičemž kaple jako taková byla v roce 1785 (tedy jen nějakých 50 let od svého dokončení) v návaznosti právě na likvidaci okolního hřbitova zrušena a až do svého obnovení o nějakých 70 let později využívána jako skladiště. Ve výklenku katedrály naproti kapli je pak k vidění socha Ježíše nesoucího kříž, jejíž kult se prý v Budějovicích taky v minulosti solidně rozmáhal.
No a potom nás už od půl jedné čekala poslední komentovaná prohlídka toho dne "Historie přestavby a výzdoby českobudějovické radnice" s panem magistrem Látalem. Z radničního náměstí, kde byl sraz, jsme se nejdřív přesunuli na hlavní náměstí Přemysla Otakara II. a věnovali se čelní fasádě. Současná radnice prý vznikla postupným propojením tří sousedících domů (k prvnímu výraznějšímu propojení došlo kolem roku 1531 u příležitosti pobytu královny Anny Jagellonské, neb byly potřeba dostatečně velké a reprezentativní prostory, kde by mohla být se svým doprovodem ubytována) a dnešní podobě předcházel jednopatrový renesanční palác s atikou z obloučkových štítů a sgrafitovou výzdobou fasády. Barokní podobu vdechl radnici až italský architekt žijící ve Vídni, Anton Erhardt Martinelli, který byl v letech 1722 až 1732 dvorním stavitelem knížete Adama Františka ze Schwarzenbergu a kterého budějovičtí radní oslovili prostřednictvím významného měšťana a jakési tehdejší místní šedé eminence, Jana Jiřího ze Sternecku, příslušníka šlechtické rodiny Daudlebských. Ten vybíral a domlouval i malíře pro fresku s Šalamounovým soudem v hlavním slavnostním sále, přičemž Jan Adam Schöpf dokonce bydlel v jeho domě, což bylo (včetně stravy) mimo jiné součástí jeho platu :o).
Pokud jde o samotné provedení stavby, to měl na starosti Pavel Kolečný z Třeboně, jinak Martinelliho návrh prý trochu odporuje barokním normám s důrazem na středovou osu, protože to tady nebylo proveditelné kvůli dvojici postranních portálů, musel si poradit jinak a střed budovy zdůraznit pro změnu plnou plochou. Piano nobile v prvním patře je navíc zvýrazněno kamenným ostěním oken a střed budovy zdobí trojice erbů (vlevo moravská orlice, uprostřed český lev a vpravo slezská orlice), povýšený znak města a výjevy z římských dějin zdůrazňující oběť jedince ve prospěch města, příp. jeho oddanost obci. Nápis nad královským lvem v sobě prý zároveň skrývá letopočet a odkazuje se na Karla VI., otce Marie Terezie, proto se také všude objevovaly odkazy na Herkula (Karel VI. se k němu prý rád přirovnával :o), přičemž Samson byl chápán jako jakási jeho obměna a jeho motiv, jak zabíjí lva, který je na vrcholu kašny, má de facto znázorňovat boj se zlem (lev prý byl v tomhle případě taky jakože odkaz na ďábla). Jo a chrliče prý vypadají schválně hrůzostrašně, aby odháněly zlé duchy od domu pryč, podobně jako malé pitvořící se masky nad každým oknem. Každopádně radnice prý byla postavena po vzoru šlechtických městských paláců a zajímavostí je schodiště s balustrádou uvnitř, protože schodiště prý hrávala roli i při vítání návštěv a delegací a dalo se jejich prostřednictvím vyjádřit společenské postavení (podle toho jak moc naproti třeba šlechtic návštěvě přišel a tak :o).
V rámci prohlídky radnice jsme taky nemohli minout čtveřici soch tzv. kardinálních ctností od Josefa Dietricha, které stojí na atice (teď už tam jsou kopie a originály najdete v hale u kanceláře primátora :o) a za které dostal mzdu asi 250 zlatých, zatímco autor stropní fresky kromě ubytování a stravy o nějakých sto zlatých víc, protože malba do vlhkého zdiva byla přeci jen náročnější, musel pracovat rychle, než zdivo zaschne, a ještě v nepříjemné pozici, když šlo o strop :o). Jinak o alegorických sochách ctností jsem se tu už nejspíš zmiňovala, ale pro jistotu to zopakuju znovu (i pro sebe, abych si to snad už konečně zapamatovala :o), jde o sochy znázorňující Spravedlnost (ta je snadná, tu poznáte podle vah, co drží v ruce), Statečnost (ve zbroji), Umírněnost (ředí si prý víno vodou :o) a Obezřetnost (ta drží v ruce zrcadlo omotané hadem prý kvůli tomu, že se v zrcadle vidí taková, jaká skutečně je, a had je tam proto, že se prý říká být obezřetný jako had). Podle našeho průvodce to jsou údajně všechno ženy, třebaže některé celkem ošklivé, ale upřímně řečeno zrovna taková Statečnost s tím vypracovaným hrudníkem a břišákama na ženskou dvakrát nevypadá :o)
A nevynechali jsme ani slavnostní sál (dříve soudní síň) s onou obrovskou stropní freskou (prý má úctyhodných 134 metrů čtverečních :o), tentokrát nás ale náš průvodce upozornil kromě profláknutého Šalamounova soudu i na "boží prozřetelnost" v samém středu, která září do okolí a v ruce třímá trojúhelník s božím okem (trochu mi to připomnělo takové ty plácačky, co nosí paní učitelky, když převádí děti přes silnici :o). Mimochodem občas jsme návštěvníci k pohledání a čím jsme unavenější, tím víc nás to svádí k nemístným vtípkům jako například u onoho Šalamounova soudu: "Já taky nevím, proč se o to dítě hádají, když támhle leží ještě druhý." a na to kontroval pan průvodce (i když teda myslím, že nás neslyšel, zas tak hlasitě jsme se neprojevovali): "U nohou jim leží mrtvé dítě té druhé matky." nebo "Měli v těch dětech pěknej bordel co, když nevěděli čí je který dítě." a pan průvodce opět nevědomky nasadil naší debatě korunu: "Podle legendy to byly dvě nevěstky, z nichž jedné dítě umřelo, a tak si chtěla přivlastnit dítě té druhé." a k tomu už bylo jen kousek k: "Asi kvůli alimentům." :o).
Na závěr zbývá jen dodat, že barokní přestavba radnice byla zahájena v roce 1727 a dokončena o pouhé tři roky později a že informace, které jsem si z komentovaných prohlídek nezapamatovala nebo jsem si jimi nebyla jistá, jsem zpravidla dohledávala ve webové encyklopedii Česk/... :o)
