Rebarbora | Projekt 101/1001: Deváté čtvrtletní zhodnocení

Konec dalšího školního roku je tu a s ním i další čtvrtletní vyhodnocení mého snažení v rámci Projektu 101/1001 a nutno říct, že tentokrát jsem se docela pochlapila :o). Zjišťuju, že možná funguju na jakýsi solární panel, neb jakmile vysvitne sluníčko, okamžitě se mi zlepší nálada a mám sílu skály lámat, zatímco když je pod mrakem, jsem celá taková otrávená a nanicovatá, nic se mi nechce a na nic nemám energii (což jsem nejvíc vypozorovala na několika posledních výletech, kdy jsem byla chvílemi protivná i sama sobě a musela jsem se bičovat pevnou vůlí, abych nezůstala jen sedět a lelkovat pokaždé, když se slunce schovalo za mraky :o). Každopádně můj život od dubna do dneška postupně nabíral na tempu a náročnosti, přičemž červen byl doslova vražedný, byť vlastně v dobrém slova smyslu.

Duben byl stále ještě v lehce ospalém duchu zimních měsíců (zpestřený jen Velikonocemi), a přestože jsem se původně chystala pustit do druhé vlny kreslení, nějak na to nebyla nálada :o(. Květen jsem si pak nechávala ještě jakž takž volno, že se jako o svátečních prodloužených víkendech vždycky něco vyvrbí a podnikne, ale červen už jsem měla v diáři poměrně nabitý, měla jsem to zplánované tak, že bych si jako sice moc nevydechla, ale dalo by se to bývalo v relativní pohodě zvládnout, jenže pak se do toho vyvrbilo pár dalších událostí, včetně zemětřesení v pracovní oblasti, a pekelně nadupaný měsíc červen, silně připomínající jízdu na tobogánu, byl na světě :o). To víte, když se k několika plánovaným výletům vyrojí pomalu stejně tolik výletů neplánovaných, iniciovaných hezkým počasím, ke dvěma plánovaným koncertům přibyde jedno neplánované divadelní představení, k tomu obvyklé spektrum kávových dýchánků a jiných posezení (chytrý kvíz zatím stále ještě ne, neb jsme ještě nekápli na ten správný podnik, kde by jen neslibovali a kvízy tam skutečně probíhaly), nemáte čas pomalu ani dojít si na nákup a doma se stavujete opravdu jen na krátké přespání (někdy ani to ne :o). Ale jako nestěžuju si – bylo to sice hektické, ale zároveň jsem si užila spoustu skvělých výletů (a minimálně část z nich jsem měla v cílech :o), přičemž by se vlastně dalo říct, že v tuhle chvíli už mám za sebou takové dvě menší dovolené (heč :o), rozhýbala jsem kola Osudu, z čehož mám pořád ještě trochu strach, ale doufám, že to bude ok, a vůbec jsem prostě žila na plný pecky a byť bych to asi v tomhle tempu dlouho nevydržela, neb člověk musí taky někdy odpočívat a nabrat síly (příp. sepsat všechny ty své úžasné zážitky sem na blog), jednou za čas to není k zahození :o)

No ale teď už k té bilanci, resp. ke splněným cílům:

Splněno začátkem dubna, včetně zhlédnutí filmové verze :o)

Dočteno 24. 6. 2017 a musím říct, že i když jsem si děj dost pamatovala, stejně mě čtení bavilo :o). Naopak jsem si tentokrát zase všímala jiných detailů a odlišně jsem vnímala třeba i Tasův vztah k Blance z Lazce (při prvním čtení jsem totiž neměla pocit, že ji měl nějak zvlášť rád) nebo ke Staškovi, některé události jsem zjistila, že jsem za ty tři roky úplně zapomněla :o) atd. Každopádně se mi zase líbilo, jak František Niedl pohlíží na husitské hnutí úplně jinak, než jak nás to učili v dějepise (nebo alespoň mě), kdy se vždycky mělo za to, že Husité byli vlastně ti dobří, protože chtěli osvobodit obyčejný, těžce dřený lid z nadvlády bohaté šlechty, očistit církev a tak. Tady (zejména Tasovýma očima) není husitství nic úžasného, jen de facto další forma náboženského fanatismu, kterou je samozřejmě možné zneužít, a tudíž pouze další nástroj pro převraty, pletichy a loupení a plenění ve jménu víry (kterou Tas mimochodem moc hezky rozvrátil svými argumenty, že když budou všichni čekat na příchod spasitele, kdo bude pracovat? A že pokud budou všichni pracovat podle svých možností a brát si ze společného podle svých potřeb, stejně to nebude nikdy fungovat, protože lidi jsou potvory a musí nad nimi stát někdo, kdo rozhodne, co je to přiměřený podíl atd. atd. :o), při následných válkách pak zemřelo hodně lidí a celá země byla zdecimovaná, což rozhodně není nic pozitivního. Navíc mi četba Čtvrtého královapsa přišla nesmírně "stylová" při všech těch mých výletech na Orlík, Zvíkov a Blatnou, kdy jsem ho četla po cestě nebo po večerech (dočetla jsem ho po Slavnostech pětilisté růže :o), zkrátka mi přišlo, že se to k tomu cestování po zámcích a hradech moc dobře hodí :o)

Splněno teď v posledním červnovém týdnu, určitě se dočkáte i samostatného reportu, jen mi to bude chvíli trvat, protože kvůli onomu hektickému tempu mám momentálně nějakých 11 restů, takže trpělivost prosím :o)

Po třech letech, kdy buď nebylo počasí, nebo čas, konečně splněno, a sice v sobotu 17. 6. 2017, taky bude ještě sepsáno :o)

Splněno v pátek 19. května 2017, o tom už tu naštěstí článek je, nicméně mi to zavdalo námět na další výlet, který mám ještě v plánu :o)

Původně se to zdál být poměrně snadný cíl, vždyť co na tom může být těžkého, ne? No, opak se nakonec ukázal být pravdou a já zjistila, že nějaké to sprosté slůvko mi z úst vylétne rychleji, než stačím pomyslet :o). Takže první (přípravnou) fází bylo, že jsem si začala aspoň uvědomovat, kdy přesně mám tendenci se uchylovat k vulgárnostem (a že jsem vypustila z pusy něco, co bych teoreticky v ideálním případě neměla :o), a světe div se, nebylo to jen v okamžicích, kdy mi rupnou nervy a něco mě rozčílí, naopak jsem ke svému vlastnímu překvapení zjistila, že vulgarismy a sprostá slovíčka používám i k pobavení a rozesmátí svých blízkých :o). Ani jsem sama nevěděla, že jsem takovýhle klaun, ale vážně to tak je :o). A pak taky samozřejmě v takových těch přátelských hovorech, kdy se rozproudí debata ve skupině přátel a předháníme se v historkách atd., to pak sklouzávám k jakési pubertálně vulgární mluvě nebo jak bych to nazvala :o)

Ve výsledku jsem tudíž byla vlastně celkem spokojená, že to se mnou s tím nadáváním není tak zlé, navíc je prý podle nějakých výzkumů používání sprostých slov známkou vyšší inteligence – no, to tedy nevím, když slyším teenagery, jak se mnohdy baví v autobuse, že by se i otrlý námořník červenal, neřekla bych, soudě podle jejich témat, že zrovna srší intelektem :o). Každopádně mi tenhle sebezušlechťující cíl nastavil zajímavé zrcadlo a já díky němu začala víc vnímat své okolí, kdy a jak moc mluví sprostě, a rozhodla jsem se v tomhle ohledu víc brzdit, protože čím víc jsem se na to zaměřila, tím míň se mi vulgární řečnění líbí (legrace nelegrace) a chci mluvit sprostě co nejméně, takže i když jsem to teď ten týden v kuse začátkem dubna opravdu vydržela (byť to částečně bylo i tím, že jsem byla nemocná a tudíž zavřená sama doma :o), hodlám ve své snaze pokračovat i nadále :o). Jinak malá perlička na závěr – byly i chvíle, kdy jsem řešila menší filozofická dilemata typu: co nikdo neslyší, jako by nebylo? Aneb když si zanadávám a není nikdo kolem, kdo by to slyšel, počítá se to? Samozřejmě, že ano :o( – proto mi taky tak dlouho trvalo, než jsem se dopídila k onomu týdnu nenadávání v kuse :o)

Moje nedávná sudoku mánie, která zapříčinila i zařazení tohoto cíle do výzvy, resp. nahrazení původního a bohužel lehce nereálného cíle s partičkou kulečníku či snookeru, začala nenápadně jedním kompletně vyluštěným sudoku v deníku Metro, který mi občas přenechávala kolegyně, protože sudoku neluští :o). Předtím mi totiž vždycky připadalo jejich sudoku moc těžké, ale tentokrát jsem ho za dva dny (samozřejmě s přestávkou, kdy jsem to první den vzdala a pak jsem se k němu vrátila) vyluštila a zrodil se z toho nápad konečně vyluštit taky alespoň nějaké to sudoku z žertovného toaletního papíru, který jsem asi před čtyřmi lety dostala z recese k Vánocům, když už mi to tak jde :o)

Jinak pár postřehů z praxe – toaletní papír s luštěnkami se podle mého názoru odvíjí špatným směrem, preferovala bych odzdola nahoru :o); na toaletní papír se špatně píše :o(; jsou tam špatně rozparcelovaná (resp. nezvýrazněná) taková ta třetinová okénka a někdy i špatně čitelná (natištěná) jednotlivá čísla (poznat pak jestli se jedná o pětku nebo šestku je docela problém). A největší zklamání ze všech: opakuje se tam pořád dokola jenom devět různých sudoku :o(. Původně jsem si naivně myslela, že to bude téměř nekonečný řetězec :o( No, já vím, mělo mě napadnout, že budou mít jen nějaký tiskařský válec, který pojede pořád dokola, ale holt nenapadlo :o). Každopádně jsem je vyluštila všechny (tzn. všech devět :o) a velmi potěšující je, že mi tehdy před těmi čtyřmi lety přišly hrozně těžké (proto jsem je taky nedoluštila), ale letos jsem zvládla s přehledem rozlousknout i tři sudoku za půl hodinky :o)

Splněno v sobotu 10. 6. 2017, včetně nedalekého hradu Zvíkov a trochu víc vzdáleného zámku Blatná následující den :o)

Jinak se mi podařilo jako takový bonus navíc splnit i jeden nahrazený cíl, a sice č. 99 – Zkusit si zastřílet z luku, který jsem minule vyměnila za výlet na Petřínskou rozhlednu. Ten samozřejmě stále trvá, ale v rámci Slavností pětilisté růže se mi naskytla příležitost vyzkoušet si za slušných 40 Kč zastřílet i z luku, a protože jsem byla v dobrém a odvážném rozpoložení, šla jsem do toho a bylo to fajn, byť to teda není žádná psina a po oněch šesti střelách už se mi docela třásly ruce. Každopádně s výsledkem jsem byla poměrně spokojená, protože s ohledem na svoji krátkozrakou "slepotu" a vůbec tělovýchovnou nezdatnost, jsem ani nepředpokládala, že bych se vůbec mohla do terče trefit, resp. jsem se i bála, že třeba nebudu mít sílu dostatečně natáhnout tětivu, a tak se mi šíp do terče třeba ani nezapíchne – no, nakonec to nebylo tak zlé a většinou šípů jsem se do terče trefila (mimo letěl jen ten první, protože jsem špatně pustila tětivu, až mě z toho brněly prsty :o). Jo, jako u všeho není sranda zkoordinovat všechny potřebné úkony prstů a paží a vůbec, ale slečna "instruktorka" byla moc milá a trpělivá a hezky mi vysvětlovala co a jak by mělo být, jak luk držet a vůbec, takže rozhodně super zážitek a kdybych někdy v budoucnu narazila na nějaký lukostřelecký oddíl, možná bych se k nim i přihlásila, byť bych jim kazila výkonnostní tabulky :o)

Z rozpracovaných cílů si pak můžu definitivně odškrtnout č. 47 – Přečíst každý rok alespoň 20 knih neb momentálně už mám za letošní rok přečteno 22 knih, takže splněno :o)

No a pak mám z rozpracovaných taky jeden nesplněný, a to:

To máte tak: nejen, že mám poslední dobou (už asi půl roku, ale poslední dva měsíce velmi intenzivně) dojem, že ten můj krokoměr už dávno neměří tak přesně jako dřív – přeci jen když mi jeden den změří cestu do práce na nějakých 800 kroků a druhý den na 200, byť chodím pořád stejnou trasou a stejnou vzdálenost, je to signál, že něco není v pořádku (asi se na něm podepsaly ony několikeré pády na zem :o(, ale celkově jsem prostě po těch dvou letech došla k názoru, že stejně není reálné při mém způsobu života a s mým sedavým kancelářským zaměstnáním, abych nachodila každý den deset tisíc kroků, neb na ty se dostanu pouze tehdy, když prochodím většinu dne (tedy někde na výletě a tak), takže při "běžném provozu" mám prostě smůlu a musela bych pochodovat po všech čertech asi po nocích (když se v normálním pracovním dni hodně snažím, jakože si dám místo polední pauzy vycházku, dostanu se na nějakých 6000 kroků denně), a byť bych si to klidně nechala líbit a celý rok bych raději "proflákala" na výletech než seděla v kanclu, každá sranda něco stojí a někde si člověk na ty výlety a jiné kratochvíle musí vydělat :o). Takže i když jsem se v některých čtvrtletích (včetně tohohle) fakt snažila, některá byla naopak propadákem, a tak celkově hodnotím tenhle cíl jako nesplněný, protože snaha se sice cení, ale celkový efekt nebyl takový, jak jsem si původně při stanovování tohohle cíle myslela (jakože mě to přinutí víc se hýbat, že mě to bude motivovat :o)

Nicméně jak už jsem se zmínila, tohle čtvrtletí bylo na chození dobré, dokonce si troufám říct, že jedno z nejlepších a za ony tři měsíce se mi desetitisícovou hranici podařilo překonat hned 11x (dokonce jsem s ní čtvrtletí přímo zahájila :o). Absolutní maximum kroků v tomhle čtvrtletí bylo 16.370 kroků, průměrně uchozeno jsem měla 7.226 kroků denně, což není vůbec zlé (je to pátý nejlepší výsledek za celou dobu mého měření), a úplnou raritou je oněch pět dní s pokořenou desetitisícovou hranicí za sebou teď v rámci mého pobytu na safari ve Dvoře Králové :o)

Jinak vývoj rozpracovaných cílů (tedy těch, u kterých se něco dělo) byl následující:

Filmy mi zatím pořád jdou, dokonce k nim poslední dobou sem tam přidávám i nějaký ten seriál, abych pokročila i v dalším cíli, ale o tom až jindy :o)

Buchty a klobásy – lehce skandalizovaný animák (údajně první mládeži nepřístupný – asi kvůli vší té nadržené zelenině a pečivu :o), který mi svými nejapnými vtípky trochu připomínal Southpark, celkem mě překvapily nevybíravě drsné komentáře vzájemné nesnášenlivosti arabského Lavaše a Izraelity Bagela a poměrně dost brutální byly i scény s přípravou a konzumací jídla, to byl slušný horor a chvíli jsem pak měla zvláštní pocit, když jsem šla krájet rajče nebo tak :o), ale jinak nic až tak skvělého nebo buřičského, z čeho bych si sedla na zadek

Bídníci – filmový muzikál na motivy knihy Victora Huga jsem se chystala zkouknout už dlouho, protože v něm hrají samé hvězdy, ale ta správná nálada nastala až začátkem dubna, nicméně musím říct, že jsem byla trochu zklamaná, příběh a zpracování dobrý, ale byly momenty, kdy mě tam rušil ten zpěv, což je u muzikálu trochu problém :o), nejvíc mi vadil asi Hugh Jackman, u kterého mi připadalo, že spíš mečí jako koza než zpívá a dost často mě při jeho sólech napadalo: "Kdy už proboha skončí?" :o(, naopak krásný hlas předvedl Russel Crowe, u něhož bych to tak úplně nečekala (i když jsem asi měla, když vím, že hrával a zpíval v kapele :o), a pak taky Anne Hathaway, ale celkově se mi tam těch písniček moc nelíbilo (ve výsledku jen ona Javertova óda na noc a Fantinina písnička o snech), asi jsem prostě zatížená na Andrewa Lloyd Webbera :o)

Fantastická zvířata a kde je najít – původně jsem se na tenhle film ani nechystala dívat, ale pak jsem četla nadšenou recenzi u Alineor a řekla si, že to zkusím :o), jako ano, zvířátka byla roztomilá (nejvíc asi Větvík a Hrabák) a hlavní hrdinové celkem sympatičtí, ale celkově mě to prostě nijak zvlášť nechytlo za srdce, příběh byl předvídatelný (a to je na mě co říct, protože většinou na to bývám dost natvrdlá), zkrátka takový průměr

Píseň moře – animák nominovaný na Oscara, který teda ale vypadá spíš jako takový ten klasický kreslený film, je nezvykle poetický a plný tklivých písní v galštině kombinované s angličtinou, smutné, ale hezké, rozhodně vybočuje z mašinerie všech těch komerčních animáků s klišovitými životními poučkami

Ondine: Víla z hlubin – zhlédnuto přímo v televizi (jakože v rámci běžného programu :o), trošku romantiky, trošku pohádky, zkrátka na to, že tam hraje můj neoblíbenec Colin Farrell, celkem dobrý :o)

Šéfové na zabití – spousta známých herců jako Jennifer Aniston, Kevin Spacey, Colin Farrell, ale bohužel v těch nesprávných rolích (hrají otravné šéfy), takže ve výsledku solidní blbost, na kterou jít do kina, tak si rvu vlasy a ohryzávám sedačku, neb to nebylo ani trochu vtipný (snad až na Spaceyho prohlášení na místo nového viceprezidenta se hodí jen on sám :o)

Kráska a zvíře – v kině :o)

Špunti na vodě – opět v kině

Rychle a zběsile 8 – zase v kině

Vetřelec: Prometheus – upoutávky na letošní Vetřelovskou novinku mě navnadily k tomu, abych se koukla alespoň na Promethea, ale oproti tomu, jak byl ze všech stran vychvalovaný, mi nepřišel jako něco extra, první díl mi pořád asi přijde nejlepší, co se takového toho psychologického napětí týče, dvojka byla akčnější, ale Prometheus pro mě osobně neměl moc napětí, nad mrtvolami zabitými mimozemskými monstry se tam nikdo moc nepozastavoval, nikdo moc nepanikařil a všichni spíš řešili pořád onu otázku o stvořitelích lidstva, což mě až tak nebralo :o(

Mumie – s Tomem Cruisem v hlavní roli taktéž shlédnuta v kině, ale pro mě osobně velké zklamání, samotný film je úplně o něčem jiném, než deklaruje trailer, taková slátanina, ale o tom se ještě víc rozhorlím v samostatném článku :o)

Díky výletům jsem tentokrát neměla problém ani s každoměsíční odvykačnou od počítače :o). V dubnu jsem strávila hned 3 dny bez PC (dva z toho o Velikonocích), v květnu jeden den, kdy jsem si vyrazila na Bítov, a v červnu hned rovných 7 dní (dva z toho při výletu na Orlík a Blatnou a zbývajících pět během výletu na safari :o)

No a to je pro tuhle chvíli asi vše, jen ještě podotknu, že je trochu strašidelné, že mám před sebou do konce projektu už jenom dva takovéhle hodnotící články, tzn. posledního půl roku. Připadá mi to hrozně zvláštní a jen to ukazuje, jak ten čas strašně letí. Nicméně ještě zvláštnější začíná být fakt, že navzdory svým předchozím předsevzetím pomalu uvažuju, že bych se možná do tohohle projektu pustila znovu :o). A co vy? Jak jste na tom s plněním cílů? A taky přemýšlíte, že se do toho pustíte znovu?