Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Umění ve městě 2017
17. září 2017 | 14.43 |
Vloni jsem řekla bych položila základy své další nové osobní tradici, a sice procházce po "okruhu" vystavených exponátů v rámci každoroční letní akce Umění ve městě, neb jsem letos neodolala a opět jsem si obešla téměř všechny sochy (zkrátka všechny, co jsou k vidění a v rozumné vzdálenosti po centru Budějovic :o). Byla to moc pěkná vycházka, na kterou jsem si zvolila slunečný 20. červen, aby se pokud možno i co nejvíc povedly fotky sem na blog pro vás :o).
Začala jsem na Lannově třídě, kde byla (resp. ještě stále je, neb výstava trvá až do konce září) ukotvená Loď, ktorá sa plaví do neznáma od slovenského autora Ondreje 4., která se mi moc líbila, jak se tak jakoby vznášela v moři čehosi, co mi silně připomínalo nerezové výfuky do aut :o). Potom jsem popošla na tzv. Zlatý most, který je ve skutečnosti modrý, ale je příjemně jen pro pěší a cyklisty a v jehož středu byla usazena Vedeckofantastická bomba alebo holubica mieru opět od Onreje 4. Z té jsem nijak zvlášť nadšená nebyla, ale vlastně jsem zjistila, že jsem si ji prohlížela ze špatné strany (jakože z té ošklivější), protože z opačného směru ji zdobily alespoň pěkné kovové kytičky – viz foto z internetu :o)
Dál jsem pokračovala podél řeky Malše, kde byly stejně jako vloni u jejího soutoku s Vltavou další exponáty, tentokrát však další ne příliš povedená (nebo alespoň já jsem je nějak nepochopila) díla od Ondreje 4. s názvy Dědinka v údolí a Posledná večera, přičemž ty Poslední večeře tam byly dvě, každá úplně jiná a obě (resp.
všechna tři díla) hodně abstraktní, i když teda té jedné Poslední večeři, která aspoň připomínala stůl nutno připsat k dobru, že tam jsem to v tom trochu viděla, ale u té připomínající plynovou bombu jaksi moc ne, o Vesničce ani nemluvě :o). Čtvrté dílo Ondreje 4. kousek od Glorietu neboli vstupu do Biskupské zahrady, která je běžným kolemjdoucím i návštěvníkům nemilosrdně schovaná za pozůstatky městských hradem, se mi ale celkem líbilo. Jmenovalo se
Odvrátena tvár Země a bylo příjemně barevné, opět s těmi pěknými kovovými kytičkami a navíc opravdu alespoň tvarem připomínalo planetu Zemi, takže jsem neměla moc co namítat, snad jen, že tak úplně nechápu tu odvrácenost :o). Na to jsem si musela přečíst komentář přímo od autora, který vysvětluje, že ty květy jsou jakože atomové výbuchy a celým dílem se vlastně snaží upozornit na jaderné hrozby současného světa, kdy některé režimy navzdory všemožným nadnárodním domluvám stále vyrábí jaderné zbraně a podobné hnusy :o(. No, co na to říct – pak už se mi ty kytičky zas tolik nelíbily :o(
Ondrej 4. - Posledná večera:
Vďaka nenažranosti niektorých nadnárodných spoločností, ktoré sa usilujú o totálne ovládnutie našich prírodných zdrojov, si možeme z prírub (určených na spájanie porubí, cez ktoré by mohly tiecť rozne tekuiny) urobiť deravé taniere pre našu poslednú večeru...
Ondrej 4. - Odvrátená tvár Země:
Usilovní "botanici" na niektorých miestach našej zemegule "vypestovali" atómové kvety s ničivým nábojom. Snažia sa ich namnožiť po celej planétě a nám neostáva nič iné, len dúfať, že táto ich zvrátena zahrada nikdy nerozkvitne...
Na Sokolském ostrově pak byly k vidění Ulity I. – IV. probouzející se světlem od Miloslava Fekara, které mě teda nijak zvlášť nezaujaly, byť mám podezření, že možná třeba v noci nějak svítí, což by mohlo vypadat hezky :o). Chvíli jsem se pak po cestě podél slepého ramene Malše zasekla i u čmeláčích domečků, které jsem objevila na školní zahradě u Gymnázia v České ulici (tou jsem byla zvyklá se kochat pokaždé, když jsem šla kolem v rámci svých poledních vycházek, protože tam mají vysázené nejrůznější bylinky, včetně levandule, šanty kočičí atd.) – kdybych měla zahradu, určitě bych na ní pár takových přístřeší taky měla a hrozně moc bych chtěla chovat čmeláky, protože jsou prostě boží a jako jedni z mála příslušníků hmyzu mě neděsí, spíš naopak :o)
No a na konci slepého ramene na mě čekal na vodní hladině usazený kovový Žralok Michala Gabriela, který se mi hrozně moc líbil a byl jedním z důvodů, proč jsem vůbec na okruh po Umění ve městě vyrazila :o). Žralok je nezvykle děrovaný (bůhvíproč mi evokuje žraloka tygřího, přestože ten takhle výrazně "puntíkatý" není :o) a jeho ladné křivky fotogenické téměř z každého úhlu :o). O kousek dál pak byl další moc pěkný výtvor, tentokrát od iniciátora celé akce, Michala Trpáka s názvem Mazlík, který je de facto odvolávkou na samotné počátky Umění ve městě, protože mám pocit, že podobní Mazlíci byli jedněmi z prvních Trpákových děl, a mě se vždycky moc líbili, protože prostě vypadají roztomile, byť jsou inspirováni světem bakterií :o)
Od slepého ramene Mašle a hotelu Budweis jsem to pak vzala na náměstí Přemysla Otakara II. kde byly od začátku těžko přehlédnutelné obří figurky z Člověče, nezlob se! nesoucí i stejný název, opět od Michala Trpáka, které se mi taky hodně líbily, protože uvnitř měly uplácané jakési lavice a uprostřed stolek s hrací plochou právě na Člověka, což mi přišlo hrozně sympatické, že je to vlastně takový odpočinkový a hrací prostor uprostřed města :o). Na Černé věži pak byla opět po letech usazená obří moucha zase od Michala Trpáka s názvem Co je štěstí?, která je neskutečně věrohodná a moc pěkná a opět se jedná o jakousi připomínku předchozích ročníků, protože si doteď pamatuju, jak před lety budila rozruch a někteří proti ní slušně brojili :o). Jinak byla letos jakousi hlavní hvězdou, protože v rádiu jela v jednom kuse reklama na právě probíhající Umění ve městě, jejíž součástí bylo info právě hlavně o mouše, takže jsem se aspoň dozvěděla, že měří 3 metry a váží téměř 100 kg :o).
Na náměstí před radnicí pak ještě seděl hranatý kovový Pes od Zdeňka Ruffera, který se mi teda nijak zvlášť nelíbil (mnohem hezčí a roztomilejší byl onen pejsek mozaikovo kachličkový z roku 2015 od Alexandry Koláčkové, který pak skončil v areálu vodárenské společnosti Čevak a byl v rámci veřejného hlasování lidí přejmenován ze Zvířete na Čevavu :o). Vypadal totiž příliš jako robopes a onen šedý materiál připomínající kov mu na roztomilosti taky nijak nepřidal :o).
Pak jsem ještě zašla do ulice U Černé věže, kde byl "na pavlači" u restaurace Naše farma schovaný lehce děsivý Klaun na chůdách od Evy Roučky a naproti ve dvorku Alšovy jihočeské galerie byla hodně vtipná instalace s názvem Relativní bezpečí Josefíny Jonášové, která mi sice nepřipadala bůhvíjak esteticky zpracovaná (jakože na pohled nic moc), ale vyvážila to nápaditostí a skrytým humorem, zkrátka svým sdělením, které mě opravdu pobavilo :o)
S Uměním ve městě jsem opět strávila příjemné odpoledne a kousek polední pauzy, kdy jsem si zarelaxovala a přišla na jiné myšlenky. Udělat z letos vystavených exponátů nějaký žebříček mi ale přijde ještě těžší než vloni, možná i proto, že součástí akce byla již dříve vystavená díla, která podle mě patřila sama o sobě k nejlepším v daném ročníku, ale to víte, desetileté jubileum je třeba trochu oslavit. Každopádně na první příčky bych asi dala Žraloka, potom Loď, která pluje do neznáma a mouchu alias Co je to štěstí?, potom na bramborovou pozici Mazlíka a dál Člověče, nezlob se!,Odvrácenou stranu Země a Relativní bezpečí :o). A co vy? Které z děl by se nejvíc líbilo vám?
Komentáře
| RE: Umění ve městě 2017 | hroznetajne | 18. 09. 2017 - 11:03 |
 RE(2x): Umění ve městě 2017 |
rebarbora | 20. 09. 2017 - 18:20 |
| RE(3x): Umění ve městě 2017 |
hroznetajne | 21. 09. 2017 - 09:18 |
| RE(4x): Umění ve městě 2017 |
rebarbora | 21. 09. 2017 - 18:52 |
| RE: Umění ve městě 2017 | myfantasyworld | 18. 09. 2017 - 22:07 |
| RE(2x): Umění ve městě 2017 |
rebarbora | 20. 09. 2017 - 18:51 |