Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Dorothy Dunnettová: Niccolò přichází
25. březen 2010 | 19.33 |
Niccolò přichází je prvním dílem série historických románů s názvem Společnost Niccolò a odehrává se v polovině 15. století. Celý příběh začíná v Bruggách, ve městě, které v té době patří spolu s Benátkami a Alexandrií k největším a nejbohatším obchodním přístavům na světě. Jeho hlavním hrdinou je osmnáctiletý barvířský učeň Claes, který až doteď využíval svoji výjimečnou inteligenci pouze k vymýšlení lumpáren pro pobavení ostatních, díky čemuž dostane každou chvíli výprask nebo je zavřený v městské věznici.
"Skupina učňů před městským žalářem byla to ráno ještě o něco větší než předchozího dne... Zůstal zde stát i vysoký muž kultivovaného zevnějšku s černou bradkou, který na první pohled nebyl místní. "Tak co, Claesi vander Poele?" zeptal se vězně...
Na Claesově zbitém obličeji se objevil radostný úsměv. "Dobrý den, mistře de‘ Acciajuoli," řekl. "Kdybyste pro mě náhodou chtěl uspořádat sbírku, nezkoušejte to tentokrát raději u skotského krále."
Nicholai Giorgio de‘ Acciajuoli našpulil rty, ale v jeho očích se objevilo pobavení. "A zřejmě ani u vévody burgundského, řekl bych," odpověděl. "Po té příhodě s jeho vanou a tím dělem. A budu muset vynechat i hostinské, co zaměstnávají pěkné služebné. V Lovani jste dělal také tolik zmatků?"
Claes sklonil hlavu a potom ji opět zvedl. "Možná," připustil. "Ale univerzitní město má zřejmě větší pochopení."
"Tam se také většinou zdržuješ v blízkosti svého mladého pána. A jeho matky, vdovy Charettyové, která na tebe dohlíží. Je přísná?"
"Ano," zachvěl se Claes.
"To jsem rád, že to slyším," pravil Řek nevzrušeně. "Slyšel jsem od mistra Adorneho, že už je na cestě do Brugg, aby s tím vším něco udělala. Mistr Julius už začal projednávat tvůj případ a možná bys mohl být do večera venku, pokud se dohodnou na ceně. Myslíš, že se tvé zaměstnavatelce vyplatí si tě držet? Tvé služby přijdou dost draho."
"Monsignore," řekl Claes. Mezi jeho obočím se objevily dvě svislé vrásky.
"Ano?"
"...asi nebudete souhlasit, monsignore, ale nemohl bych vás požádat, abyste ode mě doručil vzkaz Felixovi de Charetty?"
Nicholai de‘ Acciajuoli, příbuzný aténského prince, který se tu zastavil z pouhé zvědavosti cestou z domu Anselma Adorneho na příjemnou schůzku v taverně, se musel rozesmát. "Je alespoň řecky? Myslím, že to asi nepůjde. A navíc, nevíš, proč bych to měl dělat?" Málem už souhlasil, takovou moc měl chlapcův úsměv.
"Protože jste se tu zastavil."
Mistr de‘ Acciajuoli se odmlčel. Pocit, který se ho zmocnil, jistě velmi dobře znal Julius. Nakonec řekl: "A jaký to má být vzkaz?" (str. 52-53)
Shodou náhod, z nichž některým Claes sám trochu pomůže, se mu podaří získat srdce dcery jednoho z nejmocnějších mužů v Bruggách, krásné Kateliny van Borselen, která se ve svých 19 letech vrátila ze služby u skotského královského dvora stále neprovdaná. Bohužel se mu zároveň podaří rozpoutat lavinu událostí, které jednou provždy změní život jemu i všem v jeho okolí díky smrtelně nebezpečnému nepřátelství mladého skotského šlechtice Simona de St. Pol a jeho otce, vikomta jménem Jordan z Ribéraku.
"Já žiji ve Francii a komu mám věřit, že mi tu bude pomáhat? Kdo tu bude dohlížet na to, co můj syn dělá, a bude mi podávat zprávy, kdykoli zjistí něco znepokojujícího?"
Odmlčel se. Potom mávl rukou v rozmáchlém gestu. "Kdo jiný, než schopný informátor, který navíc bude pod určitým tlakem? Ty, můj drahý Claesi, se staneš jeho stínem. Budeš mým osobním špehem. Proto jsem přišel. Chci ti nabídnout spolupráci."
Dříve, než cokoli odpověděl, se Claes krátce zamyslel. Nikdo na něj nespěchal. Klidně si v duchu rozebral mužovu nabídku jako skládanku možností. Polovina dílků mu však chyběla. "Protože chcete, abych ho zabil?"
Muž se usmál, ale neřekl nic. Claes dodal, mnohem pomaleji: "Nebo proto, že si budete moct být jistý, že po našem dnešním rozhovoru ho nezabiju už proto, že si to vy přejete?"
Úsměv se rozšířil. Tlustý vikomt pokýval hlavou: "Jak delikátní! Zřejmě o tobě budu přemýšlet jako o Nicholasovi. Tedy přijímáš?"...
Claes si stoupl před vikomta a cítil, jak mu buší srdce. Potom zřetelně řekl: "Zapomínáte na svůj vlastní původ. Dokonce ani dělník nemůže být nucen pracovat se zvířaty."
Muž se opřel dlaněmi o opěrky křesla a pomalu vstal. Byl stejně vysoký jako Claes a dvakrát tak široký. Udělal krok vpřed a zvedl svou tlustou levou paži nad hlavu jako tanečnice... Potom ji vikomt de Ribérac prudce vymrštil kupředu... Vnější stranou ruky s prstenem na prostředním prstu udeřil Claese do tváře a roztrhl ji od lícní kosti až po čelist." (str. 169-170)
Kniha je neskutečně bohatá na dějové zvraty, intriky i historicky neuvěřitelně přesné detaily z všedního života lidí v Evropě na počátku renesance. Samotná postava Claese skýtá nekonečné množství námětů k přemýšlení od přeměny z Claese coby barvířského učně v nadějného obchodníka Nicholase, který postupně stoupá výš a výš po společenském žebříčku a s každým krokem se díky svému intelektu a důvtipu stává bohatším a mocnějším, přes možné motivy jeho zaměstnavatelky Marian de Charetty nebo Kateliny van Borselen, až po záměry Nicolaie de‘ Acciajuoliho a ostatních mocných mužů tehdejší Evropy.
I když se Claesovo jednání může zdát v mnoha ohledech vypočítavé, skrývá velmi bolestné pohnutky, které se v ději postupně odkrývají. Narodil se jako nemanželský syn zastavárníkovy dcery a do svých deseti let žil v Ženevě, v domácnosti svého strýce Jaaka de Fleury, kde se k němu chovali hůř než ke zvířeti. Potom se chlapce ujala Marian de Charetty, a až teprve u ní Claes nachází něco jako rodinu – i když pracuje v barvírně, velmi často dělá společně s notářem Juliem společnost Marianinu o rok mladšímu synovi Felixovi, díky čemuž získá i částečné vzdělání.
"Konverzace začala v italštině. Adorne koutkem oka vnímal rozladěný výraz Kateliny van Borselen... V tu chvíli padlo u stolu slovo "řecky"...
"Obávám se, že si nemohu dovolit ztrácet čas hodinami řečtiny na téma chov koní. Margriet, prosím vás. Slíbila jsem svému otci, že mu pomohu přivítat v našem domě pár přátel ze Skotska. Biskupa. A lorda Simona."
"Uděláte lépe, když zůstanete na tu hodinu řečtiny," ozval se Claes.
Anselm se na něho zadíval a po chvíli řekl: "Skotové jsou vévodovými spojenci, chlapče..."
Jeho ostrý tón přiměl Řeka přerušit vzrušenou debatu s Felixem. Zaslechl jména a všiml si Claesova výrazu. Naprosto nečekaně ke Claesovi promluvil italsky: "Ty nemáš rád lorda Simona, ničemo? Snad nežárlíš? Vybraně se obléká a přátelí se s dámami jako je zde Katelina? Ale zato neumí italsky a neumí rozesmát děti a nestará se o své přátele tak jako ty. Proč ho nesnášíš?"
Claes se zamyslel a upřel na Řeka pozorný pohled. Potom odpověděl: "Já snáším každého."
Adorne poznamenal: "A také každého trápíš. Zesměšňuješ. Znevažuješ. Urazil jsi lady Katelinu. Včera i dnes."
Pohled se stočil na něho. "Ale oni mě také urážejí a já si nestěžuji. Lidé jsou jací jsou. Felix by se rád oblékal jako lord Simon, ale je mu teprve sedmnáct, vyroste z toho. Lordu Simonovi není sedmnáct a chová se jako hulvát. Ale myslím, mistře Adorne, že umí italsky, protože jsem ho zaslechl, jak o vás tím jazykem vykládá vtipy. Lady Katelina si je bude pamatovat." (str. 30-31)
Poté, co se ho Simon pokusí dvakrát zabít, přičemž podruhé se mu to málem podaří (chlapci zachrání život lékař jménem Tobiáš Beventini, který tím nadobro spojí svoji budoucnost se společností Charetty a především s mladíkem Nicholasem), se ho vdova Marian rozhodne poslat pro jeho vlastní bezpečí pryč z města. Pošle ho se svojí malou vojenskou jednotkou do Itálie, kam se jedou nechat najmout milánským vévodou do války o Neapol. Claes navíc přijde s nápadem, že coby ozbrojený doprovod by s sebou mohli vzít nějaké zásilky bruggských obchodníků.
"Proč ho tenkrát vyhodili?" zeptal se doktor nepřítomně...
"Proč dnes dostal vynadáno? Příliš mnoho energie a žádný cíl, k jehož zdolání by ji využil. Také to byla dost zvláštní rodina..."
Tobiáš pokračoval: "Tam ve Sluys jste tomu chlapci zachránil život. Zdá se, že je na vás dost vázaný. Myslíte, že má strach? Co bude dělat, až se ocitne tváří v tvář své bývalé rodině?"
"Usmívat se," řekl Julius.
Doktor zvedl obočí. "Popisujete ho jako velmi prostou duši. Podle toho, co jsem o něm slyšel, dokáže být velice inteligentní, pokud se mu to hodí."
"To samozřejmě dokáže. Umí dobře číst i psát a dost toho pochytil, když se jako sluha účastnil Felixova vyučování... Je dobrý na počty. Řekl bych vlastně, že mu jdou ze všeho nejlépe."
"Ale pořád je to jenom barvířský učeň."
Julius se rozesmál. "Dovedete si představit Claese jako úředníka? Okamžitě by zpustošil jakoukoli kancelář. Má rád svůj život. Je takhle šťastný. Občas si přeju, aby nebyl. Nechává spoustu lidí, aby si s ním dělali, co chtějí. Kdyby se trochu uklidnil a zamyslel se nad sebou, mohl by to jednou někam dotáhnout."
"Proto ten náhlý přesun do armády? Na to přišel sám? Nebo to je jenom způsob, jakým se ho madam elegantně zbavila?"
"Co madam, město si stěžovalo. Někdo už mu musel dát za vyučenou. Alespoň se konečně naučí bránit."
"Ach tak. A co když jednoho dne začne útočit?"
"Přál bych si, aby začal. Všichni si to přejeme. S radostí bych mu v tom pomáhal. Na druhou stranu, kdyby ho to skutečně napadlo, nechtěl bych být jedním z jeho cílů." (str. 107-108)
V Miláně však společně s lékařem Tobiášem dostane od příbuzného Nicholaie de'Acciajuoliho, Řeka s dřevěnou nohou, nabídku značné sumy peněz výměnou za mlčení o možném novém nalezišti kamence na území papežských států. Navíc s Claesem uzavřou smlouvu o poskytování kurýrních služeb, díky čemuž se mladík vydává se zásilkou šifrovaných zpráv (mezi jeho zákazníky patří i francouzský dauphin Louis) zpět do Brugg, místo aby zamířil se zbytkem armády k Neapoli. Ale v Bruggách jde Nicholasovi opět o život, když se ho dva neznámí útočníci pokusí při karnevalových oslavách upálit v sudu. Naštěstí ho Katelina van Borselen včas zachrání a oba mladí lidé spolu v utajení stráví noc. Katelina pak místo aby se provdala, přijímá službu u dvora ovdovělé skotské vévodkyně v Bretani. Jenže Marian de Charetty svojí stížností, že přestává nově se rozbíhající aktivity společnosti zvládat, přiměje o dvacet let mladšího Nicholase, aby se s ní oženil (to Marian umožnila, že se mohl z Claese stát Nicholas, a ten si je moc dobře vědom, že by ji hluboce ranil, kdyby se sňatkem nesouhlasil).
Když potom do Brugg na velikonoční turnaj přijede Simon de Saint Pol, zachvátí barvírnu společnosti Charetty požár, při kterém naštěstí není nikdo zraněn, ale shoří veškeré dokumenty k úvěrům, které Nicholasovi poskytli Medicejové. Aby postavil podnik zase na nohy, vydává se Nicholas opět do Milána, kde prodá dluhy svého strýce Jaaka de Fleuryho, u kterého vyrůstal v Ženevě, vůči společnosti Charetty Medicejům. V červnu, kdy už Katelina ví jistě, že s Nicholasem čeká dítě, přijede k bretaňskému dvoru vikomt Ribérac, který si nenechá ujít příležitost oznámit dívce, která odmítla nabídku k sňatku od jeho syna, novinu o skandální svatbě učně a jeho zaměstnavatelky. Ta zpráva přiměje Katelinu vystřízlivět z romantických snů a vrátit se do neveselé reality. Jako zadostiučinění alespoň na Jordana z Ribéracu prozradí, co se o něm dozvěděla od Nicholase, a sice že slouží jak francouzskému králi, tak dauphinovi, za což je vikomt zbaven titulu i majetku a musí utéct ze země.
Nicholas mezitím přijíždí k Neapoli, kde se setkává s lékařem Tobiášem, notářem Juliem a nyní svým nevlastním synem Felixem. Shodou několika nešťastných událostí se musí všichni zúčastnit krvavé bitvy u San Fabina, ve které je Felix de Charetty zabit. Jakmile je to možné, vrací se Nicholas zpět do Brugg oznámit smutnou zprávu Felixově matce, své ženě Marian de Charetty. Po příjezdu do Brugg se ho ovšem pokusí zabít stejná dvojice neznámých mužů, která se ho při karnevalu snažila upálit v sudu, společně se zkrachovalým Jaakem de Fleurym, kterého ale nakonec probodne jeden z jeho věřitelů, Astorrův rival, kapitán Lionetto. Přestože se Nicholas až doteď snažil udržet svoje manželství s Marian pouze na formální úrovni, po smrti jejího syna se Marian rozhodne, že chce mít po svém boku manžela ve skutečném smyslu toho slova a Nicholas jí opět vyhoví, protože si klade Felixovu smrt za vinu.
Na mši za zesnulého skotského krále Jakuba II., který zahynul společně se Simonovým strýcem Alanem z Kilmirrenu při explozi děla, se pak Nicholas znovu setkává s Katelinou van Borselen, nyní už provdanou za Simona de Saint Pol, a snadno si spočítá, že dítě, které čeká, není Simonovo, ale jeho. Kniha končí opětovným setkáním Nicholase a Řeka s dřevěnou nohou, který mladíkovi nabídne jedinečnou možnost odjet do Trabzonu jako florentský agent, který bude řídit obchodní stanici na břehu Černého moře.
Osudový příběh lásky dvou mladých lidí ze zcela odlišných společenských vrstev, Claese a Kateliny, kteří se potkali v naprosto nevhodnou dobu, se proplétá celým příběhem jako stříbrná nit a je podle mého názoru hnacím motorem drtivé většiny událostí. Ona a Claes mají hodně společného, protože jsou oba vězni svého společenského postavení, jen s tím rozdílem, že Claesovi se z něho podaří vymanit. A myslím, že právě půvabná a hrdá Katelina van Borselen byla důvodem, proč se Claes rozhodl zaměřit svůj intelekt cílevědomějším směrem.
"Kdybys byl... právník... vzal by sis mě?"
Tak upřímné, tak kruté. Vzal ji za ruku a odpověděl: "I kdybych byl právník, pořád byste byla příliš vysoko nade mnou."...
Dětsky se zeptala: "A ty bys chtěl?"
Posadil se a řekl upřímně: "Chtěla byste to po mně? Po sluhovi?"
Také se donutila si sednout. "Nejsi sluha. Pro mě jsi Nicholas."
"Protože jsem udělal, co jsem udělal, nesmýšlíš o mně jako o Claesovi. Ale já jsem sluha. Špatný sluha. Možná jsem zašel příliš daleko, Katelino. Ale to, co přemohlo mě, přemůže i jiného muže, jednoho dne. Nepotřebuješ dokonalého manžela. Máš klíč ke spokojenosti v sobě. A dobře to víš..."
Seděla tiše a bez hnutí, s prostěradlem omotaným kolem těla. Nechtěl ji přivést do rozpaků. Sklonil se k ní a jako džentlmen ji jemně políbil na špičky prstů.
Zachvěla se, a on zmizel ve dveřích.
Vůbec si neuvědomil, že jí jednou řekl Katelino. Vůbec mu nedocházelo, co právě způsobil." (str. 216-217)
Katelina, která pochází z rodiny spřízněné s vladaři Skotska, je neustále zmítána mezi láskou a nenávistí k Nicholasovi. Její hrdost jí nedovolila požádat ho o pomoc, když zjistila, že s ním čeká dítě, ale jakmile se dozvěděla o jeho sňatku s Marian de Charetty cítila se zrazená, měla pocit, že ji Claes jen využil na své cestě výš po společenském žebříčku, a tak se provdala za jediného muže, který o ni v tu dobu ještě projevoval zájem – za Simona de Saint Pol.
Svůj podíl na změně Claesova chování má i Simonův pokus mladíka zabít. Myslím, že Claes nepočítal s tak nepokrytou nenávistí a pohrdáním, začne si uvědomovat, že rozehrál hru, která může být nad jeho síly, a aby ochránil ty, na kterých mu záleží, musí změnit své dosavadní chování a začít se zabývat důležitějšími věcmi, např. jak vydělat dostatek peněz.
Neméně důležitou osobou Nicholasova života je i Marian de Charetty, bez jejíž pomoci by nedosáhl ničeho. To ona mu poskytla všechny příležitosti a Claes je bez námitek přijal, ať už šlo o roli učně v její barvírně, vojáka v její armádě, správce kurýrní služby nebo roli jejího manžela, díky které získal odpovídající společenské postavení pro samostatné vedení obchodů. Marian je de facto kladná postava, ale přesto svým způsobem s Claesem, později Nicholasem, manipuluje a myslím, že si je toho částečně (alespoň zezačátku) vědoma, což je podle mého názoru i důvod, proč dává Nicholasovi na konci knihy symbolickou volnost tím, že souhlasí s jeho cestou do Trabzonu.
Dorothy Dunnettová nechává čtenáře ve své knize nahlédnout pod pokličku historie – nepokrytě ukazuje, jak velkou roli hrály v dějinách peníze a že křížové výpravy byly jen zástěrkou pro dobývání cenných území pod záminkou šíření víry. Krásně ironická mi připadala historie Řeka s dřevěnou nohou Nicolaie de'Acciajuoliho, který jezdí po Evropě a dělá sbírku na výkupné za svého bratra, který je v tureckém zajetí, ale jak se časem ukáže, výkupné bylo vlastně jen jakýmsi poplatkem Turkům za to, aby mohl zůstat v Konstantinopoli a dostal povolení těžit a vyvážet kamenec z Focy, který je nejčistší a tudíž i nejdražší na světě.
A na úplný závěr si neodpustím ještě jeden delší úryvek z knihy (o:
"Felix, rudý ve tváři, se na něho vrhl. Julius se pohnul z místa, ale Claes byl rychlejší. Stejně jako byl Simon rychlejší než Lionetto. Učeň a Skot se prudce srazili. Byla to jejich třetí srážka za poslední dva týdny, ale bylo to poprvé, kdy se přímo dotkli jeden druhého...
Simon vykřikl: "Ten muž mě napadl."...
Julius řekl: "Lorde, byla to nehoda. Sluha ty nůžky nesl od brusiče."
"Jistě," ušklíbl se Simon. Jeho modré oči připomněly Juliovy jeho pověst svůdce. Říkalo se, že ho prozíravá Katelina van Borselen odmítla, a on se od toho dne stihl vyspat se všemi významnými mladými ženami z Brugg...
"Kapitáne Lionetto, vy a kapitán Astorre jste významní muži, jejichž životy jsou důležité pro krále i tuto zemi. Byl jsem to koneckonců já, kdo hodil ten pohár přes palubu. Byl to ten mizera tady, kdo ho rozbil. Nechte mě bojovat za vaši stranu a toho mládence za kapitána Charettyů. Moje čest si žádá spravedlivou odplatu."
Odmlčel se a s přezíravým úsměvem se rozhlédl kolem sebe.
"A pokud by se vám moje nabídka zdála nespravedlivá vzhledem k nevyrovnaným šancím na vítězství, ať si způsob boje zvolí on. Můžeme to zkusit s holí, klackem nebo obuškem – seřežu ho čímkoli."...
Astorre prohlásil: "To je férová nabídka, když vezmeme v úvahu, že je Skot navíc zraněný."
Julius namítl: "Není to tak zlé. Podívej, už ani nekrvácí. Astorre, Claes nebude s nikým bojovat."
"Každý musí někdy bojovat. Je dvakrát tak široký jak on a mnohem mladší. Navíc rozbil můj pohár." Astorre mu tedy nepomůže. A nikdo jiný, kdo by to mohl zastavit, tu nebyl...
"Někdo zvolal: "Do toho!" a souboj začal. Zbraně byly dlouhé a těžké. Na Skotově tváři stále zářil pobavený úsměv.
Měl k tomu důvod. Byl sice menší i štíhlejší než jeho protivník, ale byl trénovaný ve všech způsobech boje, o jejichž existenci neměl dělník ani tušení. Bylo to stejné, jako když ho honil v řece. Ušlechtilý plnokrevník a kříženec. Kdyby se Claes napřáhl k ráně, Simon by stihl uhnout holí z cesty a udeřit Claese do ramene nebo lokte.
To byl Simonův nejdůležitější cíl. Musel Claese zneškodnit tam, kde mohl manipulovat s holí. Ramena, lokty a špinavé, modré ruce.
Urozený Simon, trénovaný a odpočatý, se pohyboval jako statná šelma. Pod tenkou látkou košile se napínaly pevné svaly. Ohrnuté rukávy odhalovaly pevná předloktí šermíře a pod tkaninou kalhot byla znát vypracovaná stehna a lýtka. Kožené boty chránily jeho chodidla před hrubou dlažbou. Nadhodil si v ruce hůl a včas odrazil protivníkův úder. Bohužel se mu nepodařilo Claesovi jeho zbraň vyrazit z ruky.
Nespěchal. Julius bolestně vnímal, že každý Claesův pokus o útok byl bez námahy zmařen. Simon se bez obtíží pohyboval po vymezené ploše, usmíval se a občas dokonce utrousil směrem ke svému táboru nějakou kousavou poznámku. Odhadoval přitom Claese upřeným pohledem, vnímal jeho dech, všechny pohyby jeho rukou a prstů, ramen i očí.
Kdykoli se Claes pokusil o výpad, Simon jej rychle odrazil a sám se dotkl svou zbraní Claesova těla přesně v tom místě, kde chtěl. Útočil na klouby, na ramena, lokty. Jednou se mu dokonce podařilo Claesovi na okamžik vyrazit dech. Pak zase Simon využil chvíle, kdy se Claes pokusil narovnat, a přesně mířenou ranou do hlavy ho málem srazil k zemi. Claes však díky nějakému náhlému instinktu zvedl svou hůl a nečekaný úder vrátil.
Rozhodně měl tvrdou hlavu. Když se narovnal, opět viděl jasně a vypadalo to, jako by náhle něco pochopil. Namísto slepých výpadů a zbytečného kroužení kolem začal svého soupeře rovněž sledovat a snažil se uhodnout směr jeho příštího pohybu.
Občas se mu to i vyplatilo. Dvakrát si Simon nedal pozor a Claesova hůl ho zasáhla, jednou do ramene a podruhé do zápěstí. Prudká rána mladému šlechtici vyrazila dech a donutila ho, aby se na chvíli stáhl z protivníkova dosahu a počkal, než se do jeho stisku opět vrátí síla.
Zkušený muž by mu v tu chvíli nedal šanci se vzpamatovat, ale Claesovi chyběla zkušenost i síla. Namísto toho se narovnal a oklepal a prohlédl si utržené rány. Celou dobu však nespouštěl zrak ze Simona a když Skot zaútočil, poprvé byl rychlejší, jejich hole se střetly ve vzduchu, narazily o sebe a začaly klesat k zemi.
V tu chvíli začal být Simon opatrný a ať už se Claes učil boji jak rychle chtěl, neuchránilo ho to před následnou sprškou ran, které znovu a znovu dopadaly na jeho tělo, zatímco Simon vypadal stále stejně čerstvý jako na začátku. Usmíval se a stále cedil mezi zuby posměšky.
Claes neříkal vůbec nic. Upovídaný posluhovač, klaun, který uměl napodobit kohokoli, nyní klopýtal v prachu a sotva zvedal nohy ze země. Jedna ruka mu bezvládně visela kolem boků, pokrytá obrovskými modřinami. Tam, kde měl odkrytou kůži, už téměř nebylo znát čisté místo. Simon se naklonil kupředu a pohrdlivě roztrhl zlomeným koncem své hole Claesovu špinavou košili na prsou a zanechal na jeho kůži krvácející šrám.
Hulvátské způsoby a zženštilé chování. Ostuda svého otce.
Felix řekl: "Zastav to, Astorre, nařizuji ti to. Skonči ten souboj, nebo to udělám já."...
Astorre vypadal neoblomně. "Jestli mu ještě nikdo nedal lekci, udělám to já. Je to kus chlapa. A bojuje za rodinnou čest. Chceš, aby vdovu pomlouvali, že zaměstnává samé padavky?..."
Claes sotva stál na zkrvavených nohách, byl celý rudý a oteklý a ani se nesnažil předstírat, že ještě sleduje svého soupeře nebo se snaží uhádnout, kam dopadne jeho příští rána. Jenom se z posledních sil zoufale bránil, držel hůl oběma rukama před obličejem a snažil se chránit si hlavu a trup.
Simon se konečně dostal k tomu, co chtěl udělat. Nepokusil se svému soupeři vyrazit hůl z ruky a odzbrojit ho, což by znamenalo konec zápasu. Namísto toho se dobře mířenými ranami snažil Claese co nejvíce zranit.
Vypadalo to, že Claes už o sobě ani neví. Ale od začátku používal svůj mozek víc, než většina Astorrových vysloužilých vojáků...
Trpělivě čekal, dokud Simon po sérii drobných úderů neoddálil svou hůl a nezačal si ji přehazovat do jiné polohy. Claes ani pohledem nenaznačil, co má v úmyslu dělat. Jenom zamrkal, usmál se na Simona a udělal výpad jeho směrem.
Simon nedokázal pochopit, že Claesův pohyb byl podvod. Ale učeň náhle stál na jiné straně, než měl, držel hůl pevně v rukou a bušil do něho se zuřivostí, která prozrazovala, že do svých pohybů vkládá poslední síly, které mu ještě zbývaly.
Simon neměl čas uhnout. Claes se na něho vrhl a jeho útok donutil Simona trochu couvnout, nejdříve o několik rychlých krůčků a potom o něco pomaleji ještě dál. Nedokázal se bránit, protože jediná výhoda, kterou proti němu Claes měl, spočívala v jeho hmotnosti. Simon tentokrát poprvé žádnou výhodu neměl...
Za ním už však nezbývalo více než pár metrů dlažby a voda. Astorre nespokojeně zavrčel: "Čert je vem. Kdo bude vítěz, jestli oba spadnou do vody?"
"Aspoň to skončí," oddechl si Julius. Rty měl křečovitě sevřené. Skutečně se zkušený Skot nechá zatlačit až na okraj mola? Nebo bude ještě chvíli ustupovat a potom šikovně uhne a nechá Claese, aby setrvačností přepadl přes okraj?
Jestli to bylo tak, někdo bude muset skočit do vody a vytáhnout z ní toho zatraceného idiota, dřív než se vyčerpáním utopí...
Na okamžik to skutečně vypadalo, že se Simon snaží změnit pozici, ale nakonec poznal, že je to nad jeho síly... dvě těla v pevném objetí se zřítila z mola do tmavé vody přístavu...
Lidé se začali tlačit na samém okraji mola. Jenom Julius ze sebe rychle strhal svůj notářský talár a opasek, podal oboje Felixovi a v jedné ze svých nejlepších košilí skočil do vody.
Skotovu žlutou hlavu uviděl téměř okamžitě, rychle se blížila ke schodům. Simon nevypadal, že by potřeboval pomoc. Claese nikde neviděl a druhý plavec, když na něho volal žádost o pomoc, se ani neotočil.
Voda se stále ještě houpala v místě, kde se těla obou soupeřů dotkla hladiny. Julius začal mohutnými tempy rozrážet vodu oním směrem. Už tam téměř byl, když zahlédl pod hladinou tenkou krvavou spirálu.
Zhluboka se nadechl, potopil se a po chvíli nahmatal Claesovo bezvládné tělo." (str. 78-83)