Závěrečný díl trilogie Pátá vlna jsem začala číst bezprostředně po tom druhém (byť v elektronické podobě) a musím říct, že mi spolu lehce splývají, resp. že nejsem úplně schopná říct, kde předchozí díl skončil a Poslední hvězda začala. Pořád je hlavní hrdinkou spíš Eso než původní hrdinka úvodního dílu Cassie Sullivanová, i když ta tady taky dostane prostor a celý příběh se tím jakoby spojí do výsledného finále.
"Zabiju Evana Walkera.
Toho zadumaného, záhadného, sebestředného, tajnůstkářského parchanta. Zbavím jeho ubohou, ztrápenou, mimozemsko-lidskou hybridní duši mizérie. Jsi jepice. Jsi ta, kvůli níž jsem ochoten zemřít. Probudil jsem se, když jsem se spatřil v tobě. Asi se pozvracím.
Včera večer jsem koupala Samíka – poprvé po třech týdnech – a málem mi zlomil nos, nebo bych spíš měla říct znovu zlomil, protože Evanova stará známá (nebo kamarádka s výhodami nebo co to vlastně byla) mi ho zlomila jako první. Přirazila mě nosem do dveří, za nimiž se schovával můj bráška, ten malý zmetek, kterého jsem se snažila zachránit a který mi skoro znovu zlomil nos.
Vnímáte tu ironii? Je v tom pravděpodobně i nějaká symbolika, ale je pozdě a nespala jsem snad už tři dny, takže na to zapomeňte.
Vraťme se však zpátky k Evanovi a k tomu, proč se ho chystám zabít.
V podstatě to začíná u abecedy.
Potom co mě Sam praštil do nosu, jsem se vyřítila z koupelny celá mokrá a narazila přímo do hrudi Bena Parishe. Ben číhal na chodbě, jako by každá maličkost ohledně Sama byla jeho starost, toho výše zmíněného malého zmetka, který za mými zády křičel nadávky. Záda zůstala jedinou suchou částí mého těla poté, co jsem se ho snažila umýt. Ben Parish, živá připomínka oblíbeného rčení mého táty, 
že je lepší mít štěstí než rozum, na mě upřel ten posměšný pohled typu: "Co se děje?" Koukal na mě tak roztomile hloupě, že jsem měla chuť rozbít nos jemu, aby nevypadal tak zatraceně parishovsky.
"Měl bys hnít po drnem," řekla jsem mu. Vím, že jsem právě napsala, že se chystám zabít Evana, ale musíte to pochopit – Ach, kašlu na to. Stejně to nikdo nikdy nebude číst. Až bude po mně, nezůstane nikdo, kdo by četl. Takže to nepíšu pro tebe, budoucí čtenáři, co neexistuješ. Píšu to pro sebe.
"To asi jo," přikývl Ben... "Co je s Nugetem?"
"Jmenuje se Sam. Ještě jednou mu řekni Nugete a nakopnu ty tvoje."
Usmál se. Potom buď předstíral, že pochopil, co jsem řekla, až o vteřinu později, nebo tomu rozuměl okamžitě, ale každopádně se ta usměvavá tvář proměnila ve vážný výraz zraněné pýchy. "Jsou o trochu větší než nugety. O trochu." Pak cvak! A zase mu na obličeji zářil úsměv. "Chceš, abych s ním promluvil?"
Odpověděla jsem mu, že je mi fuk, co udělá. Mám lepší věci na práci, jako třeba zabít Evana Walkera.
Řítila jsem se chodbou do obývacího pokoje a byla pořád dost blízko – nebo nedostatečně daleko – abych slyšela Sama, jak křičí: "Je mi to jedno, Zombie. Je mi to jedno. Nenávidím ji."...
Venku na verandě je děsné chladno, jaro totiž odmítá přijít. Jaro nikdy nepřijde, protože ho štve ta záležitost s vyhynutím. Nebo Jiní vynalezli další dobu ledovou, jenom proto, že můžou. Proč by jim mělo stačit, že jsou lidé odsouzení k záhubě, když můžou mít promrzlé, hladovějící, zkroušené, k záhubě odsouzené lidi? To je určitě uspokojuje mnohem víc.
V uniformě sestávající z pokrčené kostkované košile a úzkých džín se opíral o zábradlí, aby nezatěžoval zraněný kotník, na paži měl volně položenou pušku. Když mě uviděl, jak jsem rozrazila dveře, obličej se mu rozzářil. Vpíjel se do mě očima. Ach, ten Evan, jak mě hltá, jako chlap, který narazil na oázu v poušti.
Praštila jsem ho.
"Proč jsi mě uhodila?" chtěl vědět, poté co si nad tím marně lámal hlavu, v níž se skrývalo deset tisíc let staré mimozemské vědomí.
"Víš, proč jsem promočená?" zeptala jsem se.
Zavrtěl hlavou. "Proč jsi mokrá?"
"Koupala jsem brášku. A proč jsem ho koupala?"
"Protože byl špinavý?"
"Ze stejného důvodu, proč jsem potom, co jsme se sem nastěhovali, strávila týden úklidem téhle díry." Možná byla Grace supernabušený, technologicky posílený mimozemsko-lidský hybrid s vizáží severské ledové princezny a tomu odpovídajícím srdcem, ale jako paní domácí stála za hovno. Prach se hromadil v každém koutě jako sněhové závěje, plíseň přerůstala přes plíseň a v kuchyni by se červenal i křeček. "Protože to lidé dělají, Evane. Nežijeme ve špíně. Koupeme se. Myjeme si vlasy a čistíme si zuby a holíme si nechtěná ochlupení..."
"Sam potřebuje oholit?" Snažil se vtipkovat.
Blbej nápad.
"Zmlkni! Já mluvím. Když mluvím já, tak nemluvíš ty. Když mluvíš ty, tak nemluvím já. To je další věc, co lidé dělají. Respektují jeden druhého. Respektují, Evane."
Zachmuřeně přikývl. "Respektují," zopakoval, což mě ještě víc rozzlobilo. Manipuloval se mnou.
"Všechno závisí na respektu. Udržovat se v čistotě a nepáchnout jako prase závisí na respektu."
"Prasata nepáchnou."
"Drž hubu."
"No, vyrostl jsem na farmě, to je všechno."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ne, to není všechno. To není ani polovina. Ta část tebe, kterou jsem praštila, na farmě nevyrostla, sakra."
Opřel pušku o zábradlí a dokulhal k houpačce. Posadil se a zahleděl se do dáli. "Není moje chyba, že Sam potřeboval vykoupat."
"Ovšem že je to tvoje chyba. Všechno je to tvoje chyba."
Podíval se na mě a klidným hlasem promluvil: "Cassie, myslím, že už bys měla jít dovnitř."
"Cože? Než ztratíš nervy? Ach, prosím, tak je pro jednou ztrať. Ráda bych viděla, jak to vypadá."
"Je ti zima."
"Ne, není." Až tehdy jsem si uvědomila, jak se třesu, zatímco před ním stojím v promočeném oblečení. Po zátylku mi ledová voda stékala až na záda. Založila jsem si paže na hrudi a nutila svoje (čerstvě vyčištěné, velice čisté) zuby, aby se přestaly drkotat.
"Sam zapomněl á bé cé," oznámila jsem mu.
Hleděl na mě asi čtyři dlouhé vteřiny. "Promiň, cože?"
"Á bé cé. Abecedu, víš, ty intergalaktická svině."
"Aha." Zabloudil očima z mé tváře na prázdnou cestu přes prázdný pozemek, který se táhl k prázdnému horizontu, za nímž byly další prázdné cesty, lesy, pole, vesnice a města, svět jako jedna velká vydlabaná dýně, jako vymyté vědro prázdnoty. Vyprázdněný bytostmi jako on, ať už byl čímkoli, než se uložil do lidského těla jako ruka do zadku maňáska.
Předklonil se a sundal si bundu, stejnou blbou sportovní bundu s nápisem Urbana Pinheads, v níž se ukázal v tom starém hotelu, a podával mi ji.
"Prosím?"
Možná jsem si ji od něj neměla vzít. Ten vzorec se prostě pořád opakoval: Je mi zima, on mě zahřeje. Jsem zraněná, on mě vyléčí. Jsem hladová, on mě nakrmí. Jsem na dně, on mě zvedne. Jsem jako díra na pláži, která se pořád dokola plní vodou.
Nemám moc velkou postavu, takže jsem do bundy zapadla. Taky do tepla jeho těla. Uklidnilo mě to – ani ne tak to, že teplo pochází z jeho těla, jako teplo samotné.
"Další věc, kterou lidé dělají, je, že se učí abecedu," pokračovala jsem. "Aby mohli číst, aby se mohli naučit další věci. Třeba dějiny, matematiku, přírodovědní předměty a v podstatě všechno ostatní, co tě napadne, včetně opravdu důležitých věcí, jako je umění, kultura a náboženství. Aby se naučili, proč se něco děje nebo neděje a proč něco vůbec existuje."
Zlomil se mi hlas. Neúmyslně se mi vrátila vzpomínka na tátu, jak po vypuknutí Třetí vlny táhl červený vozík naložený knihami, a na jeho lekci o zachování vědomostí a znovuvybudování civilizace, až sprovodíme ze světa ten malý otravný problém s vetřelci. Bože, byl to tak smutný, žalostný pohled na plešatějícího, shrbeného muže, jak se šourá vylidněnými ulicemi s nákladem vyhozených knih. Zatímco ostatní shromažďovali konzervy s jídlem, zbraně a nástroje na opevnění domů proti drancujícím lupičům, můj táta se rozhodl, že nejmoudřejší je nadělat si zásoby na čtení." (str. 23-27)
Zase je to celkem depresivní čtení plné beznaděje a frustrace, zase zemřou další postavy ze Zombieho jednotky přeživších zběhlíků, ale co mě nejvíc mrzelo a vadilo zároveň, byl fakt, že se jako čtenář nakonec stejně nedozvíte, co byli ti Jiní vlastně zač a proč k nám přiletěli :o(. Vzhledem k řečem, které vedl ústřední záporák Vosch, a s ohledem na vylepšení nám dosud neznámou technologií s mikročipy apod., které si Eso vyzkoušela na vlastní kůži, si myslím, že to možná ani žádní mimozemšťani nebyli, protože i ona teorie, že byli jen vědomí stažené do počítače, je taky hodně přitažená za vlasy (to by totiž potom potřebovali hostitelská těla a nemuseli lidstvo vyhlazovat). Naopak v souvislosti s těmi počítači a supr trupr moderními technologiemi mě napadlo, že to možná mohla být umělá inteligence (celkem by to odpovídalo systematičnosti a bezcitnosti jejich jednání), jen jakési automatizované vesmírné lodě, které možná dokonce vytvořili a naprogramovali lidé někdy v budoucnosti a poslali je zpátky v čase, aby zachránili planetu Zemi pro další generace před neustálým znečišťováním a totálním vyčerpáním přírodních zdrojů, prostě taková brutální očista. Jinak mi totiž přijde dost zvláštní, že by někdo jen tak lítal vesmírem a na potkání "zachraňoval" planety, jak to líčil Vosch (i když kdoví, co je pravda, když vlastně všechno, co si Tlumiči a všichni velitelé mysleli, jim do mozku naočkovali Jiní) – to totiž nemá logiku plýtvat vlastními zdroji a časem na něco jen tak, co nechci využít pro sebe, leda že by takhle likvidovali příliš vyspělé civilizace :o(. Zkrátka doteď nevím, jaký měli Jiní pro svůj přílet vlastně motiv a proč bylo tak důležité zbavit lidi jejich lidskosti :o(
"Vběhnu do dveří a ve vzdáleném koutě místnosti uvidím přikrčenou postavu, její obličej se skrývá za zelenou ohnivou koulí v mém okuláru. Sejmi ji, Zombie. Jeden výstřel a je po ní.
Jenže spoušť nestisknu. Nevím, co mě zastavilo. Možná ty kočky, celé tucty jich přeskakují nábytek a zalézají pod něj. Možná za to může její zpěv, že mi připomněla babičku a všechny ty nespočitatelné ztracené věci. Nebo za to může příběh Cassie Sullivanový, to její vyprávění o vojákovi s krucifixem, jak se krčil v koutě, bezbrannej a zatracenej. Nebo je to zkrátka tím, že ve světle petrolejek rozestavených kolem místnosti vidím, že není ozbrojená. Místo odstřelovací pušky svírá dřevěnou lžíci.
"Prosím, nezabíjej mě, proboha!" vykřikne stará paní a schoulí se do pevnýho malýho klubka, rukama si zakryje obličej. Rychle prohlédnu místnost. Všude čisto, žádný jiný vchod kromě toho, kde stojím. Okno vedoucí na hlavní třídu je zakryté těžkými černými závěsy. Přistoupím k němu a hlavní pušky odhrnu látku stranou. Okno je zabedněné. Žádnej div, že jsem to světlo neviděl z ulice. Podle té bariéry usoudím, že tohle hnízdo odstřelovače nebude.
"Prosím, ne," fňuká. "Prosím, neubližuj mi."
Zelený světlo kolem její hlavy mi jde na nervy, proto si okulár strhnu. Vedle okna stojí malej stůl a na něm nad plechovkou s podpalovačem bublá hrnec s polívkou. Vedle něj leží otevřená bible. Je tu i pohovka s hromadou přikrývek a polštářů, několik židlí, stůl, umělej stromek v květináči, komíny časopisů a novin. Sice nepatří odstřelovači, ale hnízdo to rozhodně je.
Pravděpodobně je tu schovaná od chvíle, co se přes město převalila Třetí vlna. Což vyvolává důležitou otázku: Jak tu vydržela tak dlouho, aniž by ji našel místní Tlumič?
"Kde je?" zeptám se. Můj hlas zní mým vlastním uším slabě a moc mladě, jako bych se vrátil v čase. "Kde je ten střelec?"
"Střelec?" zopakuje. Šedivé vlasy má zastrčené pod pletenou čepici, ale několik tenkých pramenů z ní uniklo a spadají jí okolo bledého obličeje. Na sobě má černé tepláky a několik vrstev svetrů. Udělám krok směrem k ní a ona se přikrčí dál do kouta, lžíci si tiskne k hrudi. V zakouřeném zlatém světle poletují kočičí chlupy a já kýchnu.
"Pozdrav pánbůh," vysloví automaticky.
"Musela jste to slyšet," řeknu. Myslím tím ten výstřel, kterej sejmul Dumba. "Musíte vědět, že tady je."
"Nikdo tu není," zapiští. "Jenom já a moje děťátka. Neubližuj mým děťátkům, prosím!"
Trvá mi vteřinu, než pochopím, že mluví o těch kočkách. Porozhlédnu se po místnosti, zadívám se do úzkých prostor mezi komíny starých časopisů. Jedním okem sleduju ji, druhým pátrám po zbraních. V tomhle bordelu je stovka míst, kde by se dala ukrýt puška. Bodám hlavní do hromady dek na pohovce. Nahlédnu pod stůl, otevřu několik šuplíků, nakouknu za umělou rostlinu. Mezi nohama mi proběhne kočka a zasyčí. Procházím kolem, a když dojdu až k jejímu koutu, nařídím jí, aby vstala.
"Zabiješ mě?" zašeptá.
Měl bych. Vím, že bych měl. Nechat ji naživu představuje riziko. Kulka, kterou Dumbo schytal místo mě, přišla odněkud z tohohle baráku...
Zmáčkni spoušť, Zombie. Štěstí už všem došlo. Jestli ji nezabiješ ty, udělá to někdo jinej.
Na tohle mě trénovali, připravovali, vymyli mi mozek a naplnili ho nenávistí, přesto jsem ještě nikdy nikoho nezastřelil – za celou tu dobu. Cassie Sullivanová má na rukou více krve než já.
Nejhorší je to poprvé, povídala. Když jsem zastřelila toho posledního vojáka v táboře Ráj, necítila jsem nic. Ani si nedokážu vzpomenout, jak vypadal...
Uvědomí si to dřív než já: nestisknu spoušť. Nemůžu. Na její vrásčité tváři se rozšíří sladkej nevinnej úsměv, jako když se ráno slunce vyhoupne nad horizont.
Kousek ucouvnu a narazím do malého stolu u okna. Vývar vyšplíchne přes okraj hrnce a plamen v malé plechovce pod ním rozzlobeně zasyčí.
"Moje polívka!" vykřikne žena, dere se na nohy a já ustoupím ještě dál, stále na ni mířím, ale je to planá hrozba – víme to oba. Stará paní zvedne z podlahy lžíci a dokulhá k hrnci s polívkou. Jak dřevo naráží na plechové stěny nádoby, vyláká to z úkrytu na tucet koček. Sevře se mi žaludek.
Za posledních dvanáct hodin jsem nejedl nic víc než energetickou tyčinku.
Bába se po mně potutelně zadívá a zeptá se, jestli chci ochutnat.
"Nemám čas," vyhrknu. "Musím se vrátit za kamarádem."
Do očí jí vhrknou slzy. "Pět minut, prosím? Jsem tu tak osamělá." Zamíchá polívku. "Plechovky mi došly už před měsícem, ale člověk si vystačí." Znovu se ohlédne a plaše se usměje. "Můžeš sem svého kamaráda přivést. Mám tu léky a můžeme se za něj pomodlit. Pán uzdraví všechny, kdo ho poprosí s čistým srdcem."
Rty mám suché, ale sbíhají se mi sliny. Krev mi šumí v uších. O lýtko se mi otře kočka. Asi se rozhodla, že nakonec nebudu tak zlej.
"To není dobrej nápad," namítnu. "Není tu bezpečno."
Překvapeně se na mě zadívá. "A copak ještě někde je?"
Skoro se zasměju. Je stará, ale bystrá. Houževnatá a nebojácná. Plná víry. Musí být, aby přežila takhle dlouho. Kdokoli vydržel až dodnes, má v sobě podobného ducha jako ona. Jak tomu říkala Cassie? Ohnutí, ale nezlomení. Jednu zoufalou vteřinu zvažuju, že bych přijal její nabídku, že bych tady nechal Dumba s ní, zatímco bych utíkal k jeskyním a pokusil se tam najít Pusinku a Eso. Může to být jeho nejlepší šance na přežití – ne, jeho jediná šance.
Odkašlu si. "Došly vám plechovky? Tak co je v tý polívce?"
Přiblíží lžíci ke rtům, zavře oči a usrkne hnědě zbarvenej vývar. Kočka u mých nohou zvedne prašivou hlavu a hledí na mě obrovskýma žlutýma očima.
Vím, co odpoví, okamžik předtím, než to vysloví. "Kočka."
Jedním plynulým pohybem vrhne vřelou tekutinu k mému obličeji. Zavrávorám dozadu, srazím komín časopisů a ztratím rovnováhu. Skočí na mě dřív, než dopadnu na podlahu, sevře v pěsti mou bundu a hodí mnou přes místnost tak snadno, jako když dítě mrští plyšovou hračkou. Když narazím do protější stěny, puška mi spadne z ramene. Vleže na boku namířím pistoli k míhající se skvrně, která se na mě řítí.
Je strašně rychlá a já hrozně pomalej. Vyrazí mi zbraň z ruky a prsty mě sevře kolem hrdla. Zvedne mě, přitlačí mi hlavu ke zdi a přiblíží obličej k mému. Hluboké zelené oči jí srší nekonečnou záští.
"Neměl bys tu být," zasyčí. "Je moc brzy."
Její tvář se mi střídavě zaostřuje a mizí. Moc brzy? Pak mi to dojde: viděla ten okulár. Myslí si, že jsem součástí Páté vlny. A ta bude vypuštěna až za týden, až se ona vrátí na mateřskou loď, až budou Urbana a všechna další města srovnány se zemí.
Našel jsem místního Tlumiče." (str. 83-89)
Já vím, že to někdo naopak ocení, že autor nechal čtenářům prostor pro vlastní fantazii a že si jako můžou donekonečna lámat hlavu, jak to tedy bylo a co a jak a proč, ale já osobně mám radši jasno, zvlášť pokud je příběh takhle zašmodrchaný a jakoby zastřený. To je na moji myslivnu asi příliš složité (filozofie nikdy nebyla můj koníček, naopak při představě nekonečného hloubání nad čímsi abstraktním a hypotetickým se moje mozkové závity zadrhávají a odmítají spolupracovat) a upřímně řečeno po třech knihách, kdy se celou dobu snažíte (stejně jako postavy v knize) rozlousknout záhadu jménem Jiní a po dočtení zjistíte, že vlastně nemá řešení, mi to už přijde celkem otravné a nezajímavé a už mě to ani tolik nedeptá :o(. Naopak to ve mně budí dojem, že autor svoji práci trochu odfláknul a byl možná příliš líný se s nějakým logickým závěrem vymýšlet, že prostě tři knihy mlžil a naznačoval, ale vlastně ani sám nevěděl, jak by to mělo být, nebo co by bylo důvodem toho, proč Jiní přišli a dělali to, co dělali, že se mu líbilo snažit se o jakousi filozofickou postapokalyptickou trilogii, která bude jako děsně cool a hlubokomyslná, ale neobtěžoval se to domyslet do konce a dát tomu nějaký pevný rámec, nějakou ucelenou zastřešující myšlenku (či mistrovský plán, chcete-li), což mi nakonec dost zkazilo dojem ze čtení, protože na začátku série to vypadalo hodně dobře a hodně originálně a pak to vlastně vyšumí do ztracena :o(. A je to dvojnásobná škoda, protože Rick Yancey umí docela dobře psát a všechny knihy jsou čtivé, občas i jízlivě vtipné a umí hezky vystihnout takovou tu beznaděj a každodenní malé tragédie a prohry svých postav, jejich emocionální prožitky, že z toho občas až mrazí, ale s ohledem na všechno ostatní rozhodně není trilogie Pátá vlna něco, k čemu bych se někdy v budoucnu s chutí a nadšením vracela :o(
"Dobrá," pronese Ben. Je čas dostat se k drsné podstatě. "Nesešlou kabiny, ale sešlou bomby. A to znamená, že tu nemůžeme zůstat. Jsme moc blízko u Urbany. Ani mi to nevadí, protože Urbanu fakt nenávidím. Takže kam? Na jih? Já hlasuju pro jih. Najdeme si zdroj čerstvé vody, kilometry daleko od čehokoli, zkrátka někde, kde lišky dávají dobrou noc."
"A?" řekne Eso.
"A co?"
"A co pak?"
"Co pak?"
"Jo. Až se ocitneme uprostřed ničeho, co potom?"
Ben zvedne ruku. A nechá ji klesnout. Zkroutí rty do úsměvu. V tom okamžiku vypadá tak chlapecky roztomile, až mám pocit, že propuknu v pláč. "Je nás pět. Mohli bysme založit kapelu."
Hlasitě se zasměju. Ben je někdy jako svěží horská bystřina, ve které smočím palec.
"To je fuk," dodá Ben po dvou vteřinách. "Co jiného bysme sakra měli dělat?"
Zadívá se na ni. Potom na mě.
"Ježíši, Sullivanová," zasténá a tluče hlavou do stěny za sebou. "Ani s tím nezačínej."
"On pro mě přišel," připomenu mu. Ben ví, že o tom přemýšlím, tak to můžu rovnou říct. Jsme ale oba trochu překvapení, že jsem se o tom zmínila. "Zachránil ti život, dvakrát. Ten můj zachránil třikrát."
"Ben má pravdu," vloží se mezi nás Eso. "Je to sebevražda, Sullivanová."
Protočím panenky. Už jsem tyhle kecy slyšela – od samotného Evana Walkera, když si uvědomil, že se chci vydat do tábora smrti, abych našla svého brášku. Proč musím být vždycky já tím osamělým ostrovem šílenství v oceánu rozumu? Proč tvrdím "měli bychom", když ostatní říkají "neměli bychom"? Proč prohlašuju "já půjdu", když ostatní zastávají názor "radši ne"?
"Zůstat tady je taky sebevražda," namítnu. "A stejně tak, když budeme utíkat neznámo kam. Cokoli teď uděláme, je sebevražda. Jsme ve fázi příběhu, kde si musíme zvolit, Eso, a to mezi smysluplnou smrtí a nesmyslnou smrtí. Kromě toho," dodám, "by to on pro nás udělal."
"Ne," zašeptá Ben. "On by to udělal pro tebe."
"Základna, kam s ním odletěli, je asi sto šedesát kilometrů daleko," řekne Eso. "I kdybys tam doputovala, nedojdeš tam včas. Vosch už s ním bude vyřízenej a Evan bude po smrti."
"To nemůžeš vědět."
"Vím to."
"Ne, jenom říkáš, že to víš, jenže ve skutečnosti to nevíš, stejně jako nevíš všechno ostatní, co říkáš, že víš, ale my tomu prostě máme věřit, kruci, protože to tvrdíš ty a ty jsi přece geniální."
Ben vydechne jen: "Cože?"
"Ať uděláme cokoli," pronese Eso s klidem směrem k Benovi, jako bych ji právě královsky nesejmula, "zůstat tady nemůžeme. Jakmile ten vrtulník doručí svůj náklad, vrátí se."
"Náklad?" zopakuje Ben.
"Myslí tím Evana," přeložím.
"Proč by se vracel...?" Pak mu to docvakne. Pohřbené Esiny oběti. Helikoptéra se vrátí, aby vyzvedla útočné komando. "Aha." Otře si hřbetem ruky ústa. "Sakra."
Zatímco mě napadne: Hele, helikoptéra! Eso mě pozoruje a myslí si, že ví, o čem přemýšlím, a má pravdu, ale to neznamená, že má pravdu vždycky.
"Zapomeň na to, Sullivanová."
"Na co mám zapomenout?" A okamžitě potvrdím svou ostýchavost. "Tys to zvládla. Nebo jsi alespoň tvrdila, že jsi to udělala."
"Co udělala?" zeptá se Ben.
"To bylo něco jinýho," namítne Eso.
"V čem to bylo jiné?"
"Ten pilot spolupracoval. Můj útěk z Voschovy základny žádným útěkem nebyl. Byl to jenom test dvanácté soustavy."
"No tak můžeme předstírat, že tohle je taky test, jestli to pomůže."
"Co můžeme předstírat, že je test?" Ben otráveně zvedne hlas. "O čem to k čertu vy dvě mluvíte?"
Eso si povzdechne. "Ona se chce zmocnit black hawku."
Benovi překvapením spadne brada. Nevím, čím to je, ale když je Eso poblíž, rozum ho opustí jako voda cedník.
"A co s ním?" Eso kývne k Samovi. "On půjde taky?"
"Proč tě to zajímá?" zeptám se.
"No, já mu chůvu dělat nebudu, až ty si budeš hrát na Dona Quijota."
"Víš, nejasné literární odkazy na mě nedělají dojem. A vím, kdo je Don Quijote."
"Fajn, počkejte minutku," ozve se Ben. "On je z Kmotra, že jo?" Pronese to s vážnou tváří, nejsem si proto jistá, jestli vtipkuje. Kdysi dávno ve škole se říkalo, že Ben dostane prestižní stipendium. Nelžu.
"Uděláš Voschovi nabídku, kterou nebude moct odmítnout?"
"S dětmi může zůstat Ben," informuju Eso, jako bych si to celé promyslela, jako bych plán na záchranu Evana dávala dohromady celé měsíce. "Půjdeme my, ty a já."
Eso zavrtí hlavou. "Proč bych to dělala?"
"Proč bys to neudělala?"
Eso ztuhne a potom, kdovíproč, se zadívá na Bena. Proto se taky podívám na Bena. Ten hledí přímo na podlahu, jako by nikdy v životě žádnou neviděl. Co je to ten úžasnej tvrdej povrch pod mýma nohama?
"Co třeba tohle." Zkouším to dál. Proč nepřestanu? Pokusím se přestat, ale selžu. "Zapomeň na mě. Zapomeň na Evana. Udělej to pro sebe."
"Pro sebe?" Je skutečně zmatená. Cha! Pro jednou nemůže předstírat, že ví, co si myslím.
"Skončil s tebou. Je hotový. Takže musíš jít za ním, jestli to chceš ukončit."
Eso sebou trhne, jako by ji někdo praštil. Chce předstírat, že neví, o kom mluvím. Bez šance.
Viděla jsem jí to ve tváři, když nám všechno vyprávěla. Slyšela jsem to v jejím hlase. Bylo to tam, mezi těmi zamračenými pohledy a dlouhými odmlkami. Když vyslovila jeho jméno a když se nemohla přimět vyslovit jeho jméno, slyšela jsem to tam: on je tím důvodem, proč se nevzdává, proč přežívá, je smyslem její existence.
Je tím, pro co má cenu umřít.
"Vosch si myslí, že se dáš jedním směrem – tak se vydej opačným. Myslí si, že se chystáš utéct – tak utíkej za ním. Nemůžeš zrušit, co udělal, ale můžeš zničit jeho."
"Nic se tím nevyřeší," zašeptá.
"Asi ne. Ale bude po něm. To je aspoň něco."
Napřáhnu k ní ruku. Nejsem si jistá proč. Opravdu bych to neměla navrhovat já, protože nemůžu slíbit, že zasadím poslední ránu. Ten prastarý, klidný, racionální a moudrý hlásek v mé hlavě zacvrliká: Má pravdu, je to sebevražda, Cassie. Evan je pryč a žádné zázraky už nečekej. Nech ho jít.
Moje místo je u Sama, vždycky bylo u Sama. Sam je můj smysl existence, a ne nějaký bláznivý farmářský kluk z Ohia, šílený až do morku kostí. Ježíši, Eso má pravdu, dokonce i Evanova láska může být součástí jeho šílenství. On si myslí, že je do mě zamilovaný, stejně jako si myslí, že je Jiný.
Jaký je rozdíl mezi tím, když si to někdo o sobě myslí a když to tak skutečně je? Je v tom rozdíl?
Občas svůj vlastní mozek nenávidím.
"Mrtví," poznamená Eso hlasem, který to slovo odráží: prázdným, nicotným. "Přišla jsem sem, abych zabila jednoho nevinného člověka. Zabila jsem jich ale pět. Jestli se vrátím, budu zabíjet tak dlouho, že to ani nespočítám. Budu zabíjet, až počítání ztratí smysl." Nedívá se na mě. Kouká na Bena.
"A bude to snadný." Otočí se ke mně. "Nerozumíš tomu. Jsem tím, co ze mě on udělal. "
Kéž by brečela. Chtěla bych, aby křičela, vřískala, máchala pěstmi, do něčeho praštila nebo vyla, dokud by jí neselhaly hlasivky. Cokoli by bylo lepší než ten prázdný, dutý způsob, kterým mluví. To, co říká, neodpovídá tomu, jak to říká, a to mě děsí.
"A nakonec ani jedna z nás neuspěje," řekne mi. "Evan umře a Vosch přežije."
Přesto sevře moji ruku.
To mě vyděsí ještě víc.
V té chvíli Ben dojde na okraj své odolnosti – jak fyzické, tak duševní. Už dál nevydrží stát ani držet krok s tímhle velice zvláštním a rychlým zvratem z: Ona je zrádkyně! směrem k: Ona je moje partnerka! Ben dohopká ke schodišti a posadí se, zraněnou nohu natáhne před sebe. Hledí do stropu a škrábe se pod bradou.
"Eso, radši bys měla jít zase nahoru. Pro případ, že tam ještě někdo zbyl."
Eso zavrtí hlavou. Její lesklé černé vlasy se zhoupnou jako hedvábná obsidiánová záclona. "Nikdo tam nezůstal."
"No tak třeba ještě někdo přišel."
"Jako kdo?"
Pomalu k ní otočí hlavu. "Zlí lidi."
Eso se na mě zadívá a potom přikývne. Obejde ho a v polovině schodiště se zastaví, aby zvedla pušku...
"Přišla jsi o rozum?" zeptá se mě.
"Co myslíš?"
"Myslím, že jo."
"Jak to ty můžeš poznat?" Jsem si zcela jistá, že mou otázku nepochopí.
"Ta Cassie Sullivanová, kterou znám, by nikdy neopustila svýho bráchu."
"Možná nejsem ta Cassie Sullivanová, kterou znáš."
"Takže ho prostě opustíš..."
"Nechám ho s tebou."
"Možná sis toho nevšimla, ale co se týká ochrany lidí, stojím za hovno."
"Za to nemůžeš, Parishi."
Sklouzne podél stěny vedle mě. Několikrát se zhluboka nadechne. Potom vyhrkne: "Tak si to řekněme na rovinu, jo? Ona se nedostane k Voschovi a ty se nedostaneš k Evanovi. Tahle kapitola už skončila. Je čas na další."
"Co je další kapitola?"
"Oni." Kývne směrem k Samovi a Megan, kteří se krčí pod přikrývkou. "Vždycky šlo o ně, od prvního dne. Nepřítel to věděl. Opravdu smutný a děsivý na tom je, proč jsme na to tak snadno zapomněli."
"Já jsem nezapomněla," namítnu. "Proč myslíš, že chci tenhle krok podniknout? Tady nejde o Evana Walkera. Ani o tebe nebo o mě. Jestli má Eso pravdu, je Evan naše poslední naděje." Podívám se na obličej svého brášky, ve spánku vypadá jak andělíček. "Jeho poslední naděje." (str. 188-195)