Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Guillaume Musso: Volání anděla
22. listopad 2017 | 20.39 |
Francouzského autora Guillauma Musso mám docela ráda, protože prozatím byly všechny jeho knihy, které jsem četla, něčím zvláštní, nezapadaly do takového toho hlavního proudu, ale byly příjemně komorní a díky kombinaci se špetkou něčeho vědeckofantastického jedinečné a vždycky trochu nutily k zamyšlení, logicky jsem proto čekala, že i Volání anděla bude taky takové, byť se podle anotace tvářilo jako lehce zapeklité lovestory, které začne nešťastnou náhodou vyměněnými telefony dvou neznámých lidí (jenže anotace někdy pěkně kecají a záměrně se snaží čtenáře navést na špatnou stopu, aby pak byli při čtení o to překvapenější :o).
"Jonathan se opřel o zábradlí nad zátokou, zapálil si cigaretu a sledoval Charlyho, který seděl na bobku před klecemi s králíky. Určitě se tady nesmělo kouřit, ale vzhledem k nedostatku spánku potřeboval svou dávku nikotinu. Vdechl kouř a odpověděl pokývnutím na pozdrav jednoho kolegy. Lidé z branže Jonathana nikdy tak neoceňovali, jako když z něj teď zbyl jen pouhý stín sebe sama! Většina producentů a restauratérů ho při setkání pozdravila se směsicí úcty a soucitu. Většina lidí tady věděla, kdo je: Jonathan Lempereur, bývalý nejkreativnější šéfkuchař své generace, bývalý Mozart kuchyně, bývalý majitel nejlepší restaurace na světě.
Bývalý, bývalý, bývalý...
Dneska už nebyl ničím, nebo téměř ničím. Podle zákona dokonce ani neměl právo otevřít si restauraci. Když byl nucen prodat licenci na své jméno, vlastně se zavázal, že se nepřiblíží k plotně. French Touch mu nepatřilo a jeho jméno se nikde neobjevovalo, ani na webové stránce restaurace, ani na jejích vizitkách.
Jedna novinářka z Chronicalu to jednou odhalila ve svém článku, ale i ona musela uznat, že skromná hospůdka, kde teď působil, nemá nic společného s velkolepostí Imeratoru. Jonathan naopak využil novin k tomu, aby vše uvedl na pravou míru: ano, v jeho nové restauraci se podávají pouze jednoduchá a cenově dostupná jídla; ne, už nikdy nevymyslí 
pise.cz/img/372404.jpg">žádný recept a inspirace se nevrátila; ne, už nikdy nebude usilovat o žádné kulinářské ocenění. Aspoň se vše vyjasnilo a článek uklidnil ostatní šéfkuchaře, kteří se obávali Lempereurova návratu k plotně.
"Tati, můžu ochutnat ty kuličky wasabi?" žadonil Charly a zvědavě si prohlížel stánek jednoho starého Asijce, který nabízel rovněž kachní jazyky a želví polévku.
"Ne, mladý muži. Nebude ti to chutnat, je to moc ostré!"
"Sím! Vypadá to tak dobře!"
Jonathan pokrčil rameny. Proč lidská přirozenost nutí člověka už od nejútlejšího věku ignorovat dobře míněné rady?
"Dělej si, co chceš."
Znovu potáhl z cigarety a přimhouřil oči před sluncem. Spousta lidí na kolečkových bruslích, pěšky nebo na kole využila hezkého počasí k procházce podél moře. Oceán se v dálce třpytil a na azurově modré obloze hlídkovali rackové, připravení vrhnout se na jakoukoli dosažitelnou potravu.
Člověk by očekával, že Charly, kterého sušené maso zklamalo, bude opatrnější, ale krásná zelená barva nadýchaných kuliček v něm vzbudila důvěru. Bez obav si jich tedy strčil do pusy plnou hrst a...
"Brrr! To pálí!" křičel a rychle je vyplivl.
Japonec ho pobaveně sledovat. Chlapec se obrátil na otce.
"Měl jsi mě varovat!" vyčetl mu, aby zakryl svou pohanu.
"Pojď, dáme si čokoládu," navrhl Jonathan, zamáčkl nedopalek a posadil si Charlyho na ramena." (str. 74-75)
A musím říct, že první polovina knihy byla přesně taková, jak si Guillauma Musso pamatuju. Bylo hodně zajímavé a taky zábavné sledovat oba hlavní hrdiny, jak se po prvním setkání vzájemně šmahem odsoudili a zařadili do škatulky, stejně jako to děláme běžně a podvědomě všichni (zkrátka takové trochu nastavené zrcadlo :o), to mě hodně bavilo, i když bych se obešla bez toho úvodního zobecňujícího předpokladu, že každá žena má nějakého tajného milence (to bych nechala spíš na později jakožto Jonathanův předpoklad). Líbilo se mi, jak jako čtenář postupně odhalujete, jací oba hlavní protagonisté skutečně jsou, jaké vedou životy a co dělají, protože oba mají poměrně zajímavou práci – on je proslulý šéfkuchař, který zkrachoval a teď vaří v nenápadném podniku v San Francisku a stará se o svého syna střídavě s exmanželkou, ona je pařížská květinářka, která však skrývá jakési temné tajemství (a milenec to není :o) a je zasnoubená se zámožným nadějným architektem Raphaëlem, takže máte možnost poodhalit zákulisí nejen takové té vyšší gastronomie a kuchařského umění, ale i floristiky :o). Bylo to dobře napsané a takové důvěryhodné, včetně oné neodolatelné zvědavosti nahlédnout do telefonu toho druhého, když už se vám dostal do ruky, které oba hlavní hrdinové poměrně záhy podlehnou :o).
"Milý Jonathane (odložme stranou pana Lempereura a slečnu Greenovou, co říkáte? Koneckonců myslím, že když máte tu drzost číst mou poštu, určitě jste se podíval na moje fotografie a popásl jste se na těch dvou nebo třech "uměleckých" snímcích z mého alba. Jste tedy perverzní a to je váš problém, ale opovažte se je dát na facebook, protože si nejsem jistá, že by to můj budoucí manžel ocenil...).
Mily Jonathane (dtto), využívám polední pauzy (no, ano v Paříži už je po poledni), abych vám napsala. Jím při tom sendvič s rillette z Mans, pečlivě připravený Pierrem & Paulem, významnými členy Bratrstva rytířů sartských rillettes a skvělými kuchaři, kteří mají obchod naproti tomu mému. Sedím na slunci u jejich pultu. Mám plnou pusu masa, všude na svetru drobečky a displej vašeho krásného telefonu hyzdí mastná skvrna: není to moc vznešené, souhlasím s vámi, ale tak dobré. Koneckonců vás nemusím přesvědčovat o nutnosti vychutnávat si drobné radosti...
Tak tedy, milý Jonathane, píšu vám tuhle krátkou zprávu, abych vám sdělila dvě informace: jednu dobrou a jednu špatnou. Začněme tou špatnou: jak možná víte, na začátku školních prázdnin paralyzuje naši krásnou Francii stávka. Letiště, silnice, veřejná doprava, pošty: nic nefunguje. Takumi, můj mladý učedník, našel dveře pošty na boulevard Montparnasse zavřené, a nemůžu vám tedy teď poslat váš telefon.
Se srdečným pozdravem
Madeline
Jonathanova reakce na sebe nenechala dlouho čekat. O dvanáct minut později dorazila jeho odpověď:
Děláte si ze mě legraci? Co je to za blbost s tou stávkou?
Jestli mu ona nepošle jeho mobil, nepřipadá v úvahu, aby jí on poslal ten její!
A Madeline odpověděla o třicet vteřin později:
Pořád ještě jste vzhůru, Jonathane? Copak vy nikdy nespíte? Není nedostatek spánku zodpovědný za vaši podrážděnost a špatnou náladu, které jsou patrně pro vás typické?
Jonathan si dlouze povzdechl a poslal mladé ženě další zprávu:
Ještě jste mi slíbila dobrou zprávu jako kompenzaci té špatné...
Madeline sedící na taburetu polkla poslední sousto sendviče a pak rychle odpověděla:
To je pravda, tak tady je ta dobrá zpráva: navzdory zimě a stávce je v Paříži velmi hezké počasí.
Odeslala zprávu a čekala na odpověď, která přišla obratem.
Fajn, takže tentokrát není pochyb: děláte si ze mě legraci." (str. 58-60)
Jenže pak se to zhruba od poloviny knihy trochu zvrtne a vyklube se z toho jakási "obyčejná" detektivka, kdy obě titulní postavy začnou vzájemně a tváří v tvář (létají sem tam z jednoho kontinentu na druhý jako by se nechumelilo) spolupracovat, aby konečně rozlouskly všechny kostlivce ze své minulosti, a překvapivě světe a čtenáři div se, zjišťují, že mají v minulosti něco společného, že jsou jakoby propojení – to by sice u Guillauma Musso nebylo až tak nic zvláštního, ale mě štvalo, že se najednou z šéfkuchaře a květinářky stali akční hrdinové jak vystřižení ze špionážního románu, chyběla mi tam zkrátka trocha realističnosti a takové té lidské opravdovosti, na kterou jsem byla u tohohle autora zvyklá :o(. Nemluvě o tom, že aby autor dostal své postavy tam, kam potřeboval, musel do děje zakomponovat až příliš velké množství nepravděpodobných náhod, šroubovaných zapeklitostí a za vlasy přitažených předpokladů :o(. Ve výsledku mi tak Volání anděla připadalo jako tuctový thriller, jakých teď vychází stovky, s akčními honičkami a pronásledováním, kdy titulní hrdinové vlastně ani nevědí, proč je ti, co je sledují, vůbec sledují a co od nich chtějí, nechybí mrtví svědci a tajné služby, zkrátka druhá část knihy mi přišla trochu moc jako brak :o(. Sice to bylo čtivé a místy i napínavé, ale kdyby autor udržel knihu v té rovině, v jaké začal, líbilo by se mi to víc a rozhodně by to bylo zajímavější čtení než takhle. Moje zklamání pramení řekla bych i z toho, že mám v souvislosti s tímhle autorem a jeho předchozími knihami vysoké nároky a prostě jsem čekala něco jiného, každopádně Volání anděla mě asi nebude lákat přečíst si ho někdy v budoucnu ještě jednou a budu se hodně rozmýšlet, jestli se někdy pustím do dalších knížek Guillauma Musso (nedávno totiž vyšla jeho novinka s názvem Noc v Central Parku a podle anotace vypadá hodně podobně :o(.
"Jakmile přistáli, zkontroloval Jonathan na obrazovkách přílety. Madelinino letadlo přistálo deset minut před ním. Nevěděl, kde na něj čeká, přemýšlel, zda jí nemá zavolat, ale pak spatřil restauraci Brána nebes, v níž se tenkrát srazili.
Možná že...
Zamířil ke kavárně a pohlédl dovnitř přes sklo. Madeline seděla u stolku a před sebou měla kávu a bagel. Chvilku mu trvalo, než ji poznal. Elegantní fashion victim vystřídala městská girl next door. Nebyla nalíčená. Na nohou měla místo lodiček conversky, kožená bunda nahradila plášť značky Prada a beztvarý batoh trůnil na lavici místo luxusních plátěných zavazadel značky Monogram.
Vlasy měla vyčesané do drdolu, z něhož jí unikaly pramínky světlých vlasů, které částečně zakrývaly jizvu a dodávaly jejímu novému vzhledu jistou ženskost.
Jonathan zaťukal na sklo, jako by klepal na dveře. Zvedla hlavu a pohlédla na něj, a on okamžitě pochopil, že tato osoba nemá nic společného s hezkou mladou koketní ženou, kterou potkal minulou sobotu. Chief detective z Manchasteru zvítězila nad pařížskou květinářkou.
"Dobrý večer," řekl a přistoupil ke stolku.
Madeline měla zarudlé oči v důsledku nedostatku spánku a leskly se jí únavou.
"Dobrý, dobrý... ani nevím, kolik je hodin, ani jaký je dneska den..."
"Něco jsem vám přinesl," podal jí telefon.
I ona sáhla do kapsy, vytáhla Jonathanův telefon a hodila mu ho. Chytil ho v letu.
Teď už nebyli sami." (str. 244-245)