Poté, co na sebe Tony Stark "propíchne", že je Ironman, po něm americký senát chce, aby začal svůj oblek vyrábět masově pro armádu, což samozřejmě odmítne (s poměrně vtipným zdůvodněním, že nejde o zbraň, ale o protetickou pomůcku :o). Jenže jak se časem ukáže, obavy senátorů, že by se někdo mohl pokusit Tonyho výstroj napodobit, se naplní a Ironman musí protentokrát zachraňovat nejen svět, ale i svůj vlastní zadek.
Přestože děj začíná de facto tam, kde v prvním díle skončil, celkový pocit z filmu byl pro mě 
diametrálně odlišný. Na prvním Ironmanovi se mi nejvíc líbila ta relativní realističnost (žádné nadpřirozené schopnosti a podobné nesmysly) kombinovaná s hravostí a nadhledem. Ve druhém díle nasadili tvůrci o poznání temnější podtón v podobě otravy paladiem, což mi připadá jako slušné komiksové klišé, a navíc nevidí problém v tom, uplácat si doma na koleni nový chemický prvek.
A i když musím uznat, že názorná ukázka toho, jak chodí Tony v obleku Ironmana čůrat, byla poměrně vtipná, chyběly mi jeho průpovídky typu "Oh my God, you're a woman!", na které tentokrát tvůrcům nějak nezbýval čas. Docela povedená byla bitka plecháčů – Tonyho s Rhodiem, při které se nestyděli vzájemně mlátit čínkami, ale machrovinka s odstřelením tanku podle mého v druhém díle důstojnou konkurenci nenašla. Celkový dojem nevylepšil ani český dabing, který mě jen utvrdil v tom, že sledování filmů v kině v angličtině, má své kouzlo. Z dialogů Tonyho a Pepper se totiž díky němu vytratilo 99% vtipu a působily jako seriózní hádky, nikoli jako vzájemné škádlení.
Neberte to ve zlém, neříkám, že je Iron man 2 špatný, jen bych si přála, aby se víc podobal svému předchůdci. Po skončení jedničky jste totiž Tonymu tiše záviděli všechnu tu legraci, co si jako milionář a létající plecháč užije, kdežto po dvojce odcházíte s mírnou depresí a jste rádi, že vedete život, jaký vedete.