Rebarbora | Fredrik Backman: Co by můj syn měl vědět o světě

Na tuhle knížku mě přivedly nadšené recenze na idnes, a protože je to útlounké dílko, stáhla jsem si ho do mobilu a četla jednotlivé "kapitoly" v MHD cestou do práce a z práce. Kapitoly jsem dala schválně do uvozovek, protože tahle knížka vlastně žádné nemá, jde spíš o jakousi sbírku fejetonů nebo krátkých zamyšlení a promluv autora k malému synkovi, prokládaných sem tam jen nějakými stručnými poznámkami jako:

nebo přepisem dialogů autora s manželkou, kamarády a tak.

(V době, kdy tvoje máma byla v pokročilém těhotenství a nemohla lézt na žebříky)

TVOJE MÁMA: No... on to nebyl Fredrik. Byl to můj táta.

KAMARÁD: (Odkašle si) Samozřejmě. Samozřejmě. Podle mě jsi naopak borec, když ti nevadí, že ti tady tchán spravuje věci!

(Ticho)

TVOJE MÁMA: Divil by ses, jak máloco ohrozí Fredrikovo mužství, poté co tři dny čural potmě vsedě. (str. 61)

Celkově je tahle knížka taková hodně civilní a zároveň niterná, kdy máte opravdu pocit, že ji autor psal primárně pro svého syna a k široké čtenářské veřejnosti se dostala tak trochu omylem :o). Každopádně kniha přetéká příjemným a laskavým humorem plným lidského pochopení, čímž mi Fredrik Backman hodně připomínal počáteční knihy Roberta Fulghuma. Některé jeho postřehy o současné generaci jsou opravdu vtipné a rozhodně je ocení i bezdětní čtenáři, kniha Co by můj syn měl vědět o světě je tak ideálním čtením na bleskové zlepšení nálady, akorát si musíte v hromadné dopravě dávat pozor, abyste se sem tam nesmáli nahlas, nebo se nenechali příliš dojmout, protože Backmann občas balancuje přesně na téhle hraně, ale dělá to neskutečně láskyplně  :o)

"No jasně, asi si říkáš, proč to vytahuju zrovna teď. Ale já jen chci, abys pochopil, jak spolu všechno souvisí. Hovínko je součástí světa, víš? A v dnešní době, kdy je tak důležité životní prostředí a udržitelný rozvoj, je třeba si uvědomovat, jakou roli hrají hovínka v širším kontextu. Jaký význam mají hovínka pro moderní technologie.

Protože abys věděl, svět nevypadal vždycky takhle. Byla doba, kdy nebylo všechno elektronické a na počítačích. Dokážeš si představit, že když jsem byl malý, mohlo se stát, že ses třeba koukal na film a nemohl sis vzpomenout, jak se jmenuje nějaký herec, a nedalo se to nijak zjistit! Jedině počkat do zítřka, zajít do knihovny a vyhledat si to. Já vím. Šílený. Nebo jsi chtěl třeba zavolat kamarádovi a na něco se ho zeptat, ale tůdle: po deseti zazvoněních jsi to musel položit s tím, že "hm, není doma". Není d-o-m-a, chápeš to?

To byla jiná doba. Ale pak přišly všechny ty technologie. Internet a mobily a dotykové obrazovky a další srandičky, a to dostalo naši generaci pod hrozný tlak, jakmile jsme se stali rodiči, rozumíš? Všechny předchozí generace rodičů se mohly vymlouvat, že "nevěděly". To tak rodiče dělávají. Tys pila víno, když jsi kojila? "Nevěděla jsem." Nechali jste nás snídat skořicové rolky? Sedět na zadním sedadle bez pásu? Brala jsi v těhotenství LSD? "Ale prosím tě, my jsme přece nic n-e-v-ěd-ě-l-i. To bylo v sedmdesátých letech, však víš. Tehdy to vlastně ani nebylo nebezpečný!"

Ale moje generace ví, jasný? My víme VŠECHNO! Takže až v tvé výchově něco kiksne, budu za to moct já. Před právníky v životě neobstojím s tím, že jsem jednal v dobré víře. Mohl jsem si to přece vygooglit. Měl jsem si to vygooglit. Panebože, proč jsem si to nevygooglil?

Sakra.

Prostě jen nechceme udělat chybu. To je všechno. Z celé naší generace vyrostli specialisté na jednu nebo dvě věci. Máme e-shopy a daňové úlevy a konzultanty a osobní kouče a Apple Support. Nic nezkoušíme sami, zavoláme někomu, kdo se v tom vyzná. Příroda nás na vás nepřipravila.

A tak googlíme. Pročítáme diskuse. Voláme do zdravotní poradny, protože jste se málem praštili do hlavy o hranu stolu, a ptáme se, jestli to na vás mohlo zanechat "duševní následky", protože nechceme riskovat, že až za šestnáct let dostanete pětku z matematiky, napadne nás: "Že by tenkrát dostal posttraumatický šok? Že by to bylo tím?" Chápeš? Nechceme mít na svědomí, že místo abyste se učili, hráli jste si po nocích s debilníma paprskometama a létajícíma autíčkama!

Protože vás máme rádi.

Nic víc v tom není. Chceme, abyste byli lepší než my. Protože jestli naše děti nebudou lepší než my, jaký má vůbec všechno smysl? Chceme, abyste byli hodnější, chytřejší, pokornější, štědřejší a míň sobečtí než my. Chceme vám vytvořit ty nejlepší podmínky, na jaké se zmůžeme. A tak studujeme metody uspávání, chodíme na semináře, kupujeme ergonomické vaničky a tlačíme prodavače autosedaček ke zdi a řveme na ně: "Tu nejbezpečnější! Dejte mi tu NEJBEZPEČNĚJŠĺ, jasný?" (Ale ne že bych tohle dělal já, nesmíš zase mámě všechno věřit.)

Sledujeme vaše dětství přes kamery tak, že vila z Big Brothera je proti tomu ztělesněné soukromí, chodíme na miminkovské plavání, kupujeme prodyšné funkční oblečky v genderově neutrálních barvách a prostě se strašně, strašně bojíme, že uděláme chybu. Protože velmi dlouho jsme platili za největší egoisty v dějinách lidstva, dokud jsme se nestali rodiči a neuvědomili si, jak jsme vlastně bezvýznamní.

Zjištění, že od tohoto okamžiku budeš dýchat výhradně plícemi někoho jiného, tě zasáhne tvrději, pokud na to nejsi připravený.

Chceme vás jenom chránit. Ušetřit vás všech zklamání, selhání a nešťastných lásek. Přitom nemáme páru, co vlastně způsobujeme, mít dítě je v mnoha ohledech podobné jako řídit bagr v obchodě s porcelánem. S nohou v sádře. S lyžařskou kuklou nasazenou obráceně. Opilí.

Ale zkoušíme to. Krucinál. Protože chceme být co nejlepší rodiče. To je všechno.

A tak googlíme. Všechno si googlíme.

A pečujeme o životní prostředí. Protože tuhle planetu jsme nezdědili po předcích, ale vypůjčili jsme si ji od svých dětí, a podobný kecy. My těm kecům věříme! Jsme ochotni se za ty kecy bít! Máme ty kecy na plakátech s indiánem! A tak kupujeme lepší auta. Třídíme odpad. Instalujeme na všechna světla malinké fotobuňky, aby se automaticky zhasla, když v místnosti nikdo není. A občas zajdeme příliš daleko. Děláme to s těmi nejlepšími úmysly, ale občas toho chceme moc. Někdy je moje generace prostě přehnaně ambiciózní, zkus to pochopit. A tak nějakého koumáka občas napadne nainstalovat světla s fotobuňkou na záchody v nákupním centru. Světla, která se zhasnou po třiceti vteřinách.

A tak tu stojíme. Ty a já. A hovínko. Potmě.

Nejsi ještě tak velký, abys viděl na olympiádě lidi zápasit v takovém tom řeckořímském stylu, ale zhruba tak nějak to vypadá, když sedíš na záchodě, najednou ti zhasne světlo a ty se ho snažíš rozsvítit. Takže si představ, jaké novátorské pojetí Labutího jezera musím vyseknout, abych rozsvítil, když mám v jedné ruce plínku těžkou jako činku a v druhé půl balení vlhčených ubrousků a balancuju na jedné noze, protože druhým kolenem podpírám přebalovací pult, abys z něj nespadl.

A právě teď, v této situaci, cítím, že moje generace to s tou ekologicky šetrnou technologií drobátko přepískla. Podle mě. Chápeš?

Myslím, že chápeš.

Jenom chci, abys věděl, že tě mám rád. Až budeš dospělý, pochopíš, že jsem ve tvé výchově udělal spoustu chyb. Vím to. Jsem s tím smířený. Ale chci, abys věděl, že jsem se snažil úplně, úplně nejvíc, jak jsem uměl. Nechal jsem na hřišti všechno. Vypustil jsem tam duši.

Googlil jsem, div jsem se z toho neposral.

Ale ta tma byla tehdy příšerná. A všude hovínko. Občas se člověk musí řídit instinktem. Naprosto upřímně, můžeš být rád, že jsme odtamtud vylezli živí." (str. 11-14)

Jinak vzhledem k tomu, že se mi tahle knížka tak líbila, rozhodla jsem se vyzkoušet i Backmanovy další tituly, konkrétně jsem se pustila do Muže jménem Ove, kterého všude vychvalovali jako jeho nejlepší román, ale musím říct, že mě už teda rozhodně tolik nebavil. Zjistila jsem totiž, že Fredrik Backman má pořád stejný styl psaní, tzn. takový útržkovitý způsob vyprávění s humorem vycházejícím z nadhledu nad postavami, a to mi u románu, tedy souvislé knihy, která by měla mít nějaký ucelený děj, prostě nevyhovuje :o(. Nemůžu se pak s žádnou z postav sžít a nějak se do ní vcítit, nemluvě o tom, že po přečtení Co by můj syn měl vědět o světě jsem v Ovem jednoznačně viděla Fredrikova otce a v páru, který se nově přistěhoval do jeho sousedství, autora samotného i s těhotnou manželkou, takže jakoby nějaká "reálie" (a hodně okatá), což mě prostě rušilo a do knihy se mi nepodařilo začíst, takže toliko k tomuhle severskému autorovi – k "synovi" se určitě někdy v budoucnu ráda vrátím, ale další knihy už asi zkoušet nebudu :o(

Podívej. Neříkám, že musíš hrát fotbal. Jasně že ne. Nebudu takový ten táta, co to moc hrotí, fandí a pořvává z tribuny.

Jenom říkám, že když budeš hrát fotbal, tak to budeš mít lehčí. Nic víc. To ti pak tvoje okolí nebude dávat takovou sodu.

Víš, já chápu, že teď tě fotbal zrovna moc nezajímá. Vypadá to, že máš radši tancování. A ano, před chvílí se poněkud různily naše názory na to, jestli jsem ten balon hodil tobě, nebo po tobě. Ale jakmile máma pustí hudbu, tak najednou začneš hopsat po obýváku jako malý veselý gumídek, co požil léčiva na předpis.

A ne že by na tom bylo něco špatného. To vůbec ne. Tancuj si, jak chceš.

Říkám jenom, že malý kluk má život míň složitý, pokud hraje fotbal. Bojím se té izolace, kterou jinak způsobíš. Nic víc.

Hele, vždyť ten fotbal ani nemusíš hrát, ne? Stačí, aby ses na něj rád koukal. Jde jenom o to, abys zapadl do party. Aby sis připadal chtěný.

Ne že by na jiných koníčcích bylo něco š-p-a-t-n-ě. Třeba na tancování a tak. Nebo, však víš, na jiných koníčcích. Určitě ne. Já chci jenom za každou cenu zabránit tomu pocitu vyloučení. To je pocit, který žádný chlap nechce zažít. A já chci pro tebe to nejlepší. Chci, abys pochopil, že tady jde hlavně o lásku.

Někam patřit. Nebýt odstrčený.

Protože, jak dobře víš, já tenhle sport miluju. Tolik mi toho dal. Víc, než mu budu moct kdy vrátit. A to ti taky přeju. Přeju ti všechno, čím fotbal je, byl, může být a měl by být a aby tím vším byl jedině pro tebe.

Přeju ti ten magický životní zážitek, až si vybereš svůj tým. Z loajality, nebo ze vzdoru. Z důvodů zeměpisných či historických. Proto, abys zapadl. Proto, abys vyčníval. Kvůli stoperovi s hustým jménem. Nebo zkrátka z čisté, nefalšované lásky.

Proto, že má prostě nejhezčí dresy.

Ten dres se tě bude držet do konce života. Déle než většina lidí. Stane se tvou superschopností. Potkáš spoustu lidí, kteří to nebudou chápat, ale ať už tě život zavane kamkoli, ten dres ti každý týden přivodí na devadesát minut ztrátu paměti. A sám zjistíš, že to je občas ta nejvytouženější superschopnost ze všech.

Ale ne že by bylo něco špatného na tancování.

Nebo ježdění na koni či synchronizovaném plavání nebo tak, pokud by ses chtěl radši věnovat tomu. To vůbec ne. Já nejsem ten typ táty. Úplně klidně se tomu věnuj. Možná ani nebudeš chtít dělat žádný sport. Možná budeš místo toho hrát golf! A i to bude v pořádku!

Já nemám předsudky.

Já se jenom, však víš... bojím té izolace.

A chtěl bych, abys mi dal aspoň šanci ti vyprávět, co všechno dal fotbal mně.

Nejde jen o to, že tě budu brát s sebou na zápasy a vysvětlovat ti, v čem hra spočívá. Objasňovat pravidla a taktiku. Třeba že na párek se nechodí pět minut před koncem poločasu, aby ses vyhnul frontě, ale pět minut před koncem přestávky, kdy už se všichni začínají vracet na místa. (Nebo že musíš poprosit, aby ti dali smaženou cibulku dospod, rovnou na housku, jinak dojde k samovolnému zakydání celého sektoru, až tvůj tým dá gól. A podobné základy.)

Jde i o další věci. Například že ty nejdivukrásnější pohádky, které ti budu vyprávět o tom, jak se z trpaslíka stal velikán, byť jen na jediný den, mě naučil fotbal. Stejně jako všechno, co vím o druhých šancích. Že vždycky přijde další zápas. Že každý týden končí nedělí. Že žádná šance na dosažení dokonalosti není tou poslední.

Že bez ohledu na tvou situaci je to na začátku vždycky nula nula.

Až budeš velký, lidi se tě budou ptát na tvou největší lásku.

Pro mě je to tohle. Ty se možná nezamiluješ do koncepce, ve které dvaadvacet milionářů s potetovanými předloktími a vlasy nagelovanými čímsi, z čeho by se daly vyrábět neprůstřelné vesty, pobíhá po trávníku, a jakmile se ocitnou v oblasti se stejným poštovním směrovacím číslem jako soupeřova branka, svalí se jako zasažení epidurální injekcí do centrální nervové soustavy.

A já to beru.

Jasně.

Možná budeš fotbal nenávidět.

Ale chci, abys věděl, že tě kvůli tomu nikdy, nikdy, nikdy nebudu mít míň rád. A nebudu na tebe míň pyšný. Ježíši, vždyť jsi můj kluk. Když ses narodil, bylo to, jako by mi někdo okysličil plíce. Jako by mi foukal brčkem bubliny do krve. Celý můj život se pětadvacet let točil výhradně okolo mě, pak přišla tvoje máma, pak ty a teď se několikrát týdně v noci budím a neusnu, dokud nevstanu a nezkontroluju, že oba dýcháte. Chápeš? Kdybych se tak choval předtím, než jsem se stal tátou, zavřeli by mě do vypolstrované cely s iPodem plným delfíního zpěvu.

Nebojím se říkat, že tě miluju. Ale z toho všeho ostatního jsem posraný strachy.

Bojím se, co řeknou lidi, pokud nebudeš hrát fotbal.

Bojím se té ostudy. Přezdívek. Izolace. Bojím se, že řeknou, že... však víš.

Hele, třeba radši začneš s baletem nebo krasobruslením. A to bude v pořádku. Fakt. Opravdu chci být táta, který to tak bude brát. Bude to v pořádku! Chci, abys dělal to, co ti přinese štěstí, ať si každý říká, co chce.

Jenom by ses měl připravit na tu neznalost a omezenost.

Nemusí se ti líbit fotbal. Můžeš tancovat. Nebo zpívat. Koukej, pokud se rozhodneš věnovat všechen svůj čas takové té věci, co je na olympiádě, jak tam všichni poskakují v tělocvičně na žíněnce za doprovodu soundtracku z Titaniku a mávají dvěma hůlkami, co mají na konci takové ty mašle, co se do nich balí vánoční dárky, tak nevynechám jediný tvůj trénink.

Jenom se bojím, že tomu nebudu rozumět.

Chápeš?

Nechci být fotr, nad kterým ostatní kluci kroutí hlavou. Ten, co se nehodí mezi ostatní rodiče. Za kterého se budeš stydět. Který nebude rozumět tomu, co miluješ. Ze kterého budeš zklamaný.

Já se vyznám ve fotbale. Jinak skoro v ničem, ale ve fotbale jo. Nevím nic o umění, módě, literatuře, počítačích ani o tom, jak se opravuje střecha nebo vyměňuje motorový olej. O hudbě vím nesmírně málo. Moc se neumím bavit o citech.

A chápu, že všichni mladí jednou dospějí do životního bodu, kdy si uvědomí, že jejich tátové nejsou superhrdinové. Nejsem blbej. Jenom si přeju, aby to přišlo co nejpozději. Abychom spolu měli aspoň ta nedělní odpoledne. Která budou jenom naše. Kterým budu rozumět. Protože já se nebojím říkat, že tě miluju. Jenom se děsně bojím toho všeho ostatního.

Bojím se dne, kdy ztratím místo ve tvém životě.

Nemusí se ti líbit fotbal.

Jenom se pokouším říct, že mi dělá hrozné starosti, jak to dopadne, pokud se ti nebude líbit. Že jsem podělaný strachy z té izolace.

Mojí." (str. 31-34)