Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Den třetí: Granada a Alhambra
10. říjen 2010 | 14.59 |
V úterý 7. září jsme definitivně opustili hotel San Fermin na pobřeží Costa del Sol a zamířili jsme do vnitrozemí směrem k 160 km vzdálené Granadě. Granada je třetím největším městem Andalusie a rozkládá se na úpatí pohoří Sierra Nevada v nadmořské výšce 738 m. My jsme její prohlídku zahájili na náměstí Plaza Isabel La Catolica, na kterém poutá pozornost velké sousoší Krištofa Kolumba a Isabely Kastilské. Odtud jsme se vydali do spleti úzkých uliček historického centra, kde se ve stínu Katedrály a Královské kaple tísní nepřeberné 
množství obchůdků, jejichž nabídce jsem neodolala ani já (koupila jsem krásné magnetky, které vypadají jako odloupnuté kousky výzdoby z Alhambry, fialově a tyrkysově duhovou šálu a orientální povlaky na polštáře do rodinného obýváku). Naopak granátová jablka v podobě přívěsků, náramků či náušnic, které nám v místním zlatnictví nabízela delegátka jako pravý symbol Granady, mě nechala chladnou, všechny mi totiž připomínaly laciné pouťové cetky.
množství obchůdků, jejichž nabídce jsem neodolala ani já (koupila jsem krásné magnetky, které vypadají jako odloupnuté kousky výzdoby z Alhambry, fialově a tyrkysově duhovou šálu a orientální povlaky na polštáře do rodinného obýváku). Naopak granátová jablka v podobě přívěsků, náramků či náušnic, které nám v místním zlatnictví nabízela delegátka jako pravý symbol Granady, mě nechala chladnou, všechny mi totiž připomínaly laciné pouťové cetky.Když jsme se nabažili nákupů, neodpustili jsme si návštěvu Královské kaple (Capilla Real), kde jsou umístěny náhrobky španělských katolických vládců Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, v sakristii je pak k vidění například Isabelina šperkovnice, koruna a žezlo (mimochodem metr dlouhé), Ferdinandův meč, jejich vojenské praporce z karmínově červeného damašku a jejich slavnostní roucha (vstupné je 3,50 EUR a nesmí se zde fotit).
Po prohlídce historického jádra Granady nás autobus zavezl k největšímu skvostu Granady – k Alhambře. Tenhle palácový komplex byl pro mě vysněným místem a hlavním důvodem, proč jsem chtěla jet do Andalusie. Jméno Alhambra pochází z arabského "al Hamrá", což znamená "Červená", a je nejspíš odvozeno od barvy zdejší půdy. Celý komplex zaujímá 14,2 ha a dělí se na čtyři části: 
pevnost Alcazabu, palácové budovy, Medinu neboli město a Generalife (čte se Cheneralife).
pevnost Alcazabu, palácové budovy, Medinu neboli město a Generalife (čte se Cheneralife). Jakožto organizovaná skupina jsme za vstupné 25 EUR/osobu dostali přiděleného šarmantního španělského průvodce jménem Carlos, ale prohlídka jako taková mě hodně zklamala, protože nás Alhambrou prohnali jak průtokovým ohřívačem – honem dovnitř a honem ven. Nejvíc si tak pamatuju to, že jsem zběsile pobíhala mezi průvodcem a focením, skupina mi stejně pořád odbíhala, takže jsem toho z výkladu moc neměla a nakonec jsem ani nevěděla, na co koukám, resp.
co fotím.
Nicméně něco se mi přece jen podařilo identifikovat, například že naše prohlídková trasa začínala trochu nešťastně na tom nejméně "arabském" místě celé Alhambry, u renesančního paláce Karla V. (postaveného v letech 1526 až 1650) s kruhovým nádvořím na 
čtvercovém půdorysu, na dohled kostela, který smutně připomíná místo, kde kdysi stála Velká královská mešita zbudovaná v letech 1303 až 1306 Muhammadem III. Potom nás čekala Alcazaba (arabsky al-kasába) neboli citadela, která je nejstarší částí Alhambry (zmínky o ní pochází už z 9. století) a z které se dochovaly jen obvodové zdi, věže a hradby, jež má na svědomí zakladatel nasrovské dynastie Muhammad I. známý také jako Ibn al-Ahmar (1232-1273).
čtvercovém půdorysu, na dohled kostela, který smutně připomíná místo, kde kdysi stála Velká královská mešita zbudovaná v letech 1303 až 1306 Muhammadem III. Potom nás čekala Alcazaba (arabsky al-kasába) neboli citadela, která je nejstarší částí Alhambry (zmínky o ní pochází už z 9. století) a z které se dochovaly jen obvodové zdi, věže a hradby, jež má na svědomí zakladatel nasrovské dynastie Muhammad I. známý také jako Ibn al-Ahmar (1232-1273).Dalším bodem programu byl Mexuar (čte se Mešuár) neboli poradní místnost, kam křesťanští vladaři Ferdinand a Isabela přistavěli galerii pro zpěváky, poté co prostor začali využívat jako kapli, a kam přidal na zeď plaketu se svým znakem Herkulových sloupů i Karel V. Následoval dechberoucí Myrtový dvůr (Patio de los Arrayanes) postavený Jusúfem I. a přebudovaný Muhammadem V., který je dlouhý 42 m a široký 22 m a dostal své jméno podle myrtových záhonků 
lemujících bazén uprostřed. Jeho stěny jsou pod galeriemi na severní a jižní straně zdobeny úchvatnou kombinací štukové kaligrafické výzdoby a zlatých, modrých, zelených, bílých a černých dlaždic tvořících složité mozaiky, které se v nejrůznějších obměnách objevují po celé Alhambře. Na severní straně Myrtového dvora vyčnívá věž Comares (Torre de Comares), která se svými 45 metry patří k nejvyšším v Alhambře a v jejímž nitru se nachází Síň vyslanců (Sala de los Embajadores).
lemujících bazén uprostřed. Jeho stěny jsou pod galeriemi na severní a jižní straně zdobeny úchvatnou kombinací štukové kaligrafické výzdoby a zlatých, modrých, zelených, bílých a černých dlaždic tvořících složité mozaiky, které se v nejrůznějších obměnách objevují po celé Alhambře. Na severní straně Myrtového dvora vyčnívá věž Comares (Torre de Comares), která se svými 45 metry patří k nejvyšším v Alhambře a v jejímž nitru se nachází Síň vyslanců (Sala de los Embajadores). Síň vyslanců je největší v celé Alhambře (měří 12 m2 a strop se pne do výšky 23 m), nechal ji postavit Jusúf I. (1333-1354) a sloužila jako hlavní reprezentativní místnost, kde sultán uděloval audience. Její strop je zdobený osmi tisíci kousky cedrového dřeva a rozdělený do sedmi úrovní, které mají symbolizovat sedm nebeských sfér, podlaha byla původně vydlážděna malými lesklými dlaždicemi, které dnes pokrývají jen malou část 
ve středu místnosti, a ve štukové výzdobě zdí připomínající svojí jemností krajku se opakuje motto nasrovské dynastie "La chalíb ilá Alláh" neboli "Jen Bůh vítězí". Ve výklenku s oknem byl umístěn trůn (resp. dřevěná sesle, ostatní seděli na poduškách a polštářích na zemi) a díky tomu, že chvíli trvá, než si vaše oči přivyknou rozdílu mezi prosluněným Myrtovým dvorem a chabě osvětlenou Síní vyslanců, ti, kdo sem vcházeli, neviděli sedícímu sultánovi do tváře.
ve středu místnosti, a ve štukové výzdobě zdí připomínající svojí jemností krajku se opakuje motto nasrovské dynastie "La chalíb ilá Alláh" neboli "Jen Bůh vítězí". Ve výklenku s oknem byl umístěn trůn (resp. dřevěná sesle, ostatní seděli na poduškách a polštářích na zemi) a díky tomu, že chvíli trvá, než si vaše oči přivyknou rozdílu mezi prosluněným Myrtovým dvorem a chabě osvětlenou Síní vyslanců, ti, kdo sem vcházeli, neviděli sedícímu sultánovi do tváře.Nejznámější část Alhambry, Lví dvůr (Patio de los Leones), který je jedinou částí Alhambry postavenou jediným architektem za vlády jediného panovníka, a to Muhammada V., je 35 m dlouhý a 20 m široký a je lemován 124 bílými mramorovými sloupy. V době naší návštěvy se bohužel rekonstruoval, takže byla jeho valná část zakrytá lešením, a Lví fontána, unikátní alabastrová mísa podpíraná dvanácti persky vypadajícími sochami lvů z bílého mramoru, 
která údajně sloužila jako hodiny (každou hodinu proudila voda z jiného lva) byla přemístěna do jedné z vedlejších místností, kde se bohužel nesmělo fotit. Na jižní straně Lvího dvora se pak nachází Síň Abencerrajes (Sala de los Abencerrajes) a Síň dvou sester (Sala de las dos Hermanas), jejichž stropy jsou nádherně zdobené nespočtem umělých krápníků, které mají připomínat jeskyni, v níž se prorok Mohamed ukrýval před pronásledovateli.
která údajně sloužila jako hodiny (každou hodinu proudila voda z jiného lva) byla přemístěna do jedné z vedlejších místností, kde se bohužel nesmělo fotit. Na jižní straně Lvího dvora se pak nachází Síň Abencerrajes (Sala de los Abencerrajes) a Síň dvou sester (Sala de las dos Hermanas), jejichž stropy jsou nádherně zdobené nespočtem umělých krápníků, které mají připomínat jeskyni, v níž se prorok Mohamed ukrýval před pronásledovateli. Poslední palácovou budovou, kterou jsme při naší prohlídce viděli, byl Partal, což je nejstarší alespoň částečně dochovaný palác, který byl vybudován Muhammadem III. (1302-1309) a který tvoří věž, portika a bazének. Odtud jsme vyrazili k letohrádku Generalife postavenému taktéž za vlády Muhammada III. a tiše jsme se kochali nadpozemskou krásou zahrad a fontán. 
V zahradách Generalife můžete kromě vegetace najít také překrásný Dvůr vodní zahrady (Patio de la Acequia), který měří 48,7 m na délku a 12,8 m na šířku a až na tryskající fontány instalované katolickými panovníky po roce 1492 se dochoval téměř ve své původní podobě. A za pozornost určitě stojí i půvabné schodiště se zábradlím, kterým protéká voda (Escalera del Agua). Koncentrace lidí tu přece jen byla o poznání menší a tak jsem si neodpustila sem tam se zastavit a přivonět k růžím :o)
V zahradách Generalife můžete kromě vegetace najít také překrásný Dvůr vodní zahrady (Patio de la Acequia), který měří 48,7 m na délku a 12,8 m na šířku a až na tryskající fontány instalované katolickými panovníky po roce 1492 se dochoval téměř ve své původní podobě. A za pozornost určitě stojí i půvabné schodiště se zábradlím, kterým protéká voda (Escalera del Agua). Koncentrace lidí tu přece jen byla o poznání menší a tak jsem si neodpustila sem tam se zastavit a přivonět k růžím :o)Pokud jde o celkový dojem, Alhambra je beze sporu jedinečné místo, které mě ohromilo tím, že přes všechnu nádheru a složitost výzdoby působí neuvěřitelně intimně. Je to perfektní introvert, protože v duchu islámského přísloví "dům, který ti závidí, bude dobit" je obrácená dovnitř, zvenčí byste nečekali nic víc než strohý hrad. Ten kontrast mezi její vnější a vnitřní podobou ve mně evokoval pohádkové příběhy, kde se mávnutím kouzelného proutku ocitnete v úplně jiném světě. A nejvíc mi na tom bylo sympatické, že všechna ta nádhera neměla za cíl ohromit, ale sloužila pro potěchu lidí žijících v paláci.
Po návratu domů jsem si neodpustila menší pátrání a ve snaze nahradit zmeškaný výklad jsem si přečetla knihu Alhambra
od arabisty a prozaika Roberta Irwina, díky které jsem si uvědomila několik dost zásadních věcí. Zaprvé: zjistila jsem, že některá fakta z historie Alhambry už asi zůstanou nadobro zahalená tajemstvím, a proto i oficiální průvodce bezostyšně servíruje turistům smyšlené báchorky a legendy jako je ta o Síni Abencerrajes (že dostala jméno po šlechtickém rodu, jehož představitele tu nechal sultán ze žárlivosti popravit, a že červené skvrny ve fontáně zanechala jejich krev). Zadruhé: život nasrovských sultánů v Granadě rozhodně nebyl žádnou pohádkou, jen několik z nich mělo to štěstí a zemřelo přirozenou smrtí (třeba z prvních devíti sultánů bylo sedm zavražděno a pouze jeden zemřel přirozenou smrtí poté, co byl sesazen z trůnu, a jeden zemřel při nehodě). Zatřetí: došlo mi, jakým dojmem působila výzdoba na zdech Alhambry na její středověké obyvatele – prakticky všude na ně v ornamentech, 
které nejsou pro evropské návštěvníky ničím jiným než změtí překrásných vzorů, číhaly mravokárné citáty z Koránu nebo verše dvorních básníků, což muselo mít lehký nádech paranoie, trochu jako v nějakém sci-fi nebo na nádraží přeplněném vylepenými letáky. Navíc k tomu, aby si člověk udělal představu, jak tehdy Alhambra vypadala, je potřeba si všude domyslet závěsy lemující vchody a průchody, koberce visící z oken podobným způsobem jako v renesančních Benátkách a podušky a polštáře rozprostřené na podlaze, kde se odehrávala většina života u nasrovského dvora (také proto jsou okna posazena tak nízko). Z beletrie potom můžu doporučit Stíny nad Alhambrou od Tanji Kinkelové a za zhlédnutí stojí i dokument BBC s názvem Islámská historie Evropy, který běžel na Viasat History (ale našla jsem ho i na webu).
od arabisty a prozaika Roberta Irwina, díky které jsem si uvědomila několik dost zásadních věcí. Zaprvé: zjistila jsem, že některá fakta z historie Alhambry už asi zůstanou nadobro zahalená tajemstvím, a proto i oficiální průvodce bezostyšně servíruje turistům smyšlené báchorky a legendy jako je ta o Síni Abencerrajes (že dostala jméno po šlechtickém rodu, jehož představitele tu nechal sultán ze žárlivosti popravit, a že červené skvrny ve fontáně zanechala jejich krev). Zadruhé: život nasrovských sultánů v Granadě rozhodně nebyl žádnou pohádkou, jen několik z nich mělo to štěstí a zemřelo přirozenou smrtí (třeba z prvních devíti sultánů bylo sedm zavražděno a pouze jeden zemřel přirozenou smrtí poté, co byl sesazen z trůnu, a jeden zemřel při nehodě). Zatřetí: došlo mi, jakým dojmem působila výzdoba na zdech Alhambry na její středověké obyvatele – prakticky všude na ně v ornamentech, které nejsou pro evropské návštěvníky ničím jiným než změtí překrásných vzorů, číhaly mravokárné citáty z Koránu nebo verše dvorních básníků, což muselo mít lehký nádech paranoie, trochu jako v nějakém sci-fi nebo na nádraží přeplněném vylepenými letáky. Navíc k tomu, aby si člověk udělal představu, jak tehdy Alhambra vypadala, je potřeba si všude domyslet závěsy lemující vchody a průchody, koberce visící z oken podobným způsobem jako v renesančních Benátkách a podušky a polštáře rozprostřené na podlaze, kde se odehrávala většina života u nasrovského dvora (také proto jsou okna posazena tak nízko). Z beletrie potom můžu doporučit Stíny nad Alhambrou od Tanji Kinkelové a za zhlédnutí stojí i dokument BBC s názvem Islámská historie Evropy, který běžel na Viasat History (ale našla jsem ho i na webu).Ze zahrad Generalife jsme ještě zamířili do spletitých úzkých bílých uliček granadského Albaicínu a z vyhlídkové terasy u kostela Sv. Mikuláše (Iglesia de San Nicolas) jsme si udělali pár posledních snímků sluncem zalitého palácového komplexu Alhambry na protějším kopci. No a po ubytování a večeři v tříhvězdičkovém hotelu Luna Arabial nás ještě čekalo vcelku povedené večerní představení flamenga v podání granadských Cikánů žijících na Sacromonte (taktéž za 25 EUR), po kterém nás znovu zavezli ke kostelu Sv. Mikuláše, abychom si mohli užít pohled i na osvětlenou noční Alhambru. Před půlnocí jsem náležitě unavená padla do postele s nadějí, že se mi podaří podívat se do Alhambry ještě jednou a nejlépe bez průvodce, abych si mohla dát hezky načas a všechno si v klidu vychutnat.
