Letošní začátek roku byl zatím asi nejhektičtějším v mém životě (nebo aspoň co si pamatuju, takže za posledních několik let určitě :o), jinak jsou moje ledny obvykle spíš ospalé a pomalu se táhnou jako žvýkačka na botě, nový rok je teprve v plenkách a všechno se jen zvolna rozjíždí, promýšlím, co bych asi tak mohla podniknout, až se zlepší počasí, a prostě více méně jen tak vyčkávám. Ale letošek se mnou vyrazil po vánoční dovolenkové pauze plnou parou vpřed rychlostí pendolina a nevím nevím, jestli se mi ho v únoru podaří trochu zbrzdit. Jako nechápejte mě špatně, já si v žádném případě nestěžuju, protože zatím se jedná vlastně o samé pozitivní věci, jen mě to trochu překvapilo :o)
Nebýt toho, že jsem si přes Vánoce udělala de facto do zásoby přípravu alespoň na ty první tři články, byl by tohle asi první letošní report z mého života. Valnou většinu ledna jsem totiž strávila přípravou na úřednickou zkoušku – a že to byl solidní boj :o(. Upřímně po své nynější zkušenosti lituju všechny, kteří ještě studují a právě se nachází uprostřed zkouškového období. Nějak jsem totiž od svých školních let zlenivěla či co a příprava a učení se na tuhle zatracenou zkoušku pro mě bylo učiněné martýrium, které si pokud možno nechci hodně dlouho zopakovat. Na to, abych se vždycky po práci nebo o víkendu dokopala něco dělat, jsem spotřebovala tolik sebekázně, že jsem si ji nejspíš vyplýtvala až do konce letošního roku :o). Bylo to pro mě o to těžší, že většinou jsem disciplinovaná a ve škole jsem se zpravidla vždycky vrhala na učení včas s tím, že to chci mít co nejdřív za sebou, a pak si třeba za odměnu pustím nějaký ten seriál nebo prostě půjdu dělat něco zábavného. Jako ano, tentokrát jsem se taky snažila sama sebe motivovat různými "odměnami", jenže to bohužel většinou skončilo tak, že jsem nad otevřeným učivem vymýšlela, co všechno bych mohla v rámci svého budoucího flákání dělat (jakože jaké knihy začnu číst jako první, které puzzle bych si mohla poskládat, že bych mohla něco nakreslit nebo vybarvit nějaký ten obrázek, když už jsem dostala k Vánocům ty pastelky, že bych se mohla totálně zprasit celodenním sledováním seriálů nebo prostě nedělat zhola nic...). Upřímně řečeno takovýhle boj sama se sebou jsem snad ještě nezažila a nad dvaceti otázkami k ústnímu přezkoušení před komisí jsem strávila nekonečně hodin času a byl to neustálý boj a neuvěřitelná otrava, protože jsem se stejně každou chvíli přistihla, že bloudím myšlenkami někde úplně jinde než u evropských fondů :o(. Překvapivě jako motivace nezabíralo ani strašení se, že když tu zkoušku neudělám, přijdu o svou momentální práci, kde se mi tak líbí a jsem spokojená, což by mě za normálních okolností mělo vyděsit k smrti (nemluvě o menší ostudě, že bych byla z kolegů asi první, kdo to nezvládl :o(.
Místo toho mi mé prokrastinační já říkalo: "No bóže, vždyť je ještě druhý termín.", načež se ale stejně trochu ošklíbalo nad představou, že bych se to celé musela učit ještě jednou zase znovu, nicméně i tak mě to nevyděsilo natolik, abych se přiměla makat tak, jak u mě bývalo za mých studentských let zvykem. Měla jsem pak hodně nepříjemný pocit, že to šponuju přespříliš a že mi z toho tudíž v hlavě stejně nic nezůstane, vztekala jsem se na sebe, že jsem měla tu zkoušku dělat mnohem dřív, už vloni na podzim, kdy byly první termíny, a mohla jsem mít klid a celkově jsem byla zralá sama sobě několikrát denně nafackovat :o(

Jako nakonec to nějak šlo a nějak jsem se to naučila (hodně mi pomohly mé vlastnoruční výpisky ze skript, které jsem ve výsledku měla ve dvojím vyhotovení – delší a kratší verzi – a které mě stály dvě náplně do gumovacího pera a k tomu několik zvýrazňovačů různých barev, ale co by člověk neudělal pro úřednickou definitivu, že? :o), jenže to setsakramentsky dřelo :o(. Jako správný flink jsem využila i poslední příležitost k učení po cestě RegioJetem do Prahy a pak si prošla klasickým dušením se ve vlastní šťávě při čekání, než na mě přijde řada (což bylo až po obědě) s podobně vynervovanými ubožáky nejrůznějšího věku. Otázky jsem si samozřejmě vytáhla ty, které mi až tak úplně neseděly (klasika), ale aspoň jedna z nich se dala částečně opsat z nařízení a zákonů, které jsme měli legálně na potítku k dispozici, ke zbytku jsem si udělala pár vágních poznámek, co mi v hlavě uvízly z mé stručné verze výpisků, a šlo se na věc :o(. Jedinou mou nepopiratelnou výhodou je fakt, že když jsem nervózní, hodně se usmívám (měla jsem to tak i u maturity a všude), navíc i když jsem byla nervózní a vysychalo mi v krku a občas jsem se přeřekla nebo zamotala, držela jsem se zásady mluvit, mluvit a zase mluvit. Závratnou rychlostí jsem tudíž na komisi vychrlila všechno, co jsem si svědomitě opsala na potítku, plus všechno, na co jsem si v souvislosti s dalšími otázkami vzpomněla, že by mohlo mít s daným tématem třeba jen vzdáleně co do činění (měla jsem totiž pocit, že k těm dvěma otázkám, které se nedaly odnikud opsat, bylo vlastně ve skriptech hrozně málo informací, a tak jsem se snažila vytáhnout kdeco i z těch ostatních, aby toho bylo jakože víc a nevypadalo to tak blbě :o), přitom jsem se musela neustále v duchu napomínat, abych nekoukala jen do svého papíru s poznámkami, ale abych i občas mrkla na své porotce (ti měli mimochodem po obědě všichni poměrně skelný výraz a nedávali nikterak najevo, jestli mluvím k věci a jsou spokojení, nebo jestli tam plácám úplné blbosti, tedy až na pár doplňujících otázek, z nichž některé odpovědi už jsem předtím ve své litanii zmínila, ale klidně jsem jim je na jejich popud zopakovala znovu), no a když mi nakonec řeč došla, poslali mě zpátky za dveře s tím, že jim to takhle stačí. Takže standardní průběh, žádné šťouravé otázky, zkrátka všechno ok a zkoušku jsem samozřejmě udělala (jupí :o). Jen mě u závěrečného předávání osvědčení překvapilo, že jsem byla podle předsedy komise ten den nejlepší a prý se s kolegy shodli, že kdybych náhodou hledala jinou práci, rádi by se mě ujali i na jiném ministerstvu :o). To se přiznám, že mě hodně potěšilo, zvlášť po tom hrozném martýriu s učením a tak (a přimělo mě to trochu dumat nad tím, co jim tam teda předvedli ostatní, když já jsem si připadala, že to až tak super neumím, ale to už je teď jedno – hlavně že mám osvědčení s doživotní platností v kapse :o). Ou jé!

Momentálně mi to všechno teprve začíná pomalu docházet, jakože mám opravdu hotovo a nikdo už mi moji smlouvu na dobu neurčitou nesebere a že se teď opravdu můžu dle libosti flákat, resp. se začít naplno věnovat svým koníčkům (což zní přeci jen o poznání líp :o). A že ten odpočinek potřebuju jako sůl, protože si po tom všem připadám neskutečně utahaná a s nepříjemnou pravidelností se mi od Nového roku jednou až dvakrát týdně blokujou záda tak, že mám z toho celodenní migrénu :o(. Což mi připomíná, že se konečně můžu objednat na masáž, když už na to teď mám čas a zvlášť když mi ji aspoň jednou do roka částečně zaplatí zdravotní pojišťovna (o cvičení zatím záměrně mlčím, neb na sebe nechci klást zbytečně velké nároky :o). Každopádně jestli bude takhle úspěšně pokračovat celý letošní rok (jen bych možná trochu prosila zpomalit tempo), bude to teda velká jízda a já budu šťastná jako blecha :o)