Včera začalo drobounce sněžit už někdy po poledni. A sněžilo vytrvale až dlouho do noci. Kolem osmé večer proto nasadila údržba města preventivně těžkou techniku, aby prohrnula všechny chodníky u nás na sídlišti. Před třetí ráno vyjeli prohrnovat znovu – vím to, protože hlasité hučení jejich těžkopádných naftových motorů mě samozřejmě vzbudilo ze spánku :o(. Kolem čtvrté ráno se vrátili na druhé kolo :o(. V půl páté začal prohrnovat chodníky školník u základky naproti našemu domu – opět to vím, protože jeho vytrvalé a pravidelné škrábání hrabla po betonu mě samozřejmě taky vzbudilo :o(. V pět deset jsem to vzdala a vstala jsem, že teda jako budu aspoň zavčasu v práci. V půl šesté začal prohrnovat chodník školník u druhé základky naproti našemu paneláku – jsem ráda, že už jsem vstala, protože tohle by mě zaručeně nasralo ještě víc, než už jsem :o(. Nechápu, co tak strašného by se asi mohlo stát, kdyby děti přišli při ranní cestě do školy do kontaktu se sněhem – nejspíš jsou z cukru a rozpustili by se (i když upřímně řečeno při současném trendu stravování a pitného režimu skládajícího se převážně z coly nebo jiných sladkých limonád by mě to ani příliš nepřekvapilo :o).
Jaký byl ale můj údiv, když jsem pak vyšla před barák a spatřila, že navzdory všem těm nočním manévrům od včerejška za celou tu dobu napadly (soudě podle vrstvy neshrnutého sněhu ve volné krajině a na zábradlích) maximálně čtyři centimetry sněhu! Chápete? ČTYŘI CENTIMETRY! Ale evidentně i to stačí, aby v našem městě začali lidi panikařit :o(. Připadám si, jako bych bydlela v Bohnicích :o(. A musela jsem se s vámi o to podělit a prostě se z toho trochu vypsat, protože čím jsem zmrzlejší a nevyspalejší, tím hůř podobné hříčky osudu snáším :o(
