...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

atraktivnistrasilka: Rebarboro milá, fandím ti a plně souhlasím s tím, co píšeš ohledně těch vztahů. Já taky většinu života vyrůstala jen s matkou, otec se odsud odstěhoval v mých sedmi letech. A i roky před tím jim to skřípalo. Jedna moje babička žije v manželství, kde svému muži (mému dědovi) vysloveně otročí, druhá babička měla za prvního manžela jakéhosi komunistu, který se zasadil o to, aby své dva syny z tohoto manželství už nikdy neviděla (jednoho neviděla, pokud vím, kolem čtyřiceti let, o druhém nemám informace), druhý manžel alkoholik, co pro ránu nešel daleko. Takže rodinné vzory nadevše. Proto se od jakýchkoli aktivit za účelem seznámení neúčastním a ani to neplánuji. Ani nevím, jak má vztah fungovat, v životě jsem toho nebyla svědkem, ale když to poslouchám, asi jsem na to ještě moc mladá, nebo nevím. A když tak nad tím přemýšlím... asi by se mi teď taky nechtělo vzdávat toho luxusu možnosti nic nedělání a nechození mezi lidi. Přesně jak jsem pár dnů nazpět psala kdesi u sebe v komentářích - proč se zbytečně pouštět do vztahů, když člověk nechce? Ach jo. Kolik já mám kamarádek, co jsou teď v nějakém pofidérním vztahu jen proto, že by si přišly divné před ostatními, že jsou „ve svém věku“ (18-20) samy. Samozřejmě nechci, aby to znělo, jako že tu někde v první řadě s feministickým transparentem skanduji „Smrt mužům a smrt vztahům s muži!!“ (nebudu lhát, nějaká neotravující občasná mužská pozornost mi opravdu nevadí), ale moc se mi líbí tvůj jasný přístup. Ať každý žije tak, jak je mu milé (pokud tím neubližuje okolí, že).
Moc hezký článek. Já osobně si vážím toho, že ses nám tu takhle poodhalila, a určitě nebudu jediná. Ju a mimochodem, (asi trošku opožděně) gratuluji k té složené úřednické zkoušce!