Tuhle knihu jsem si vzala ke čtení (jako odměnu za případný úspěch) na zpáteční cestu z úřednické zkoušky (při cestě tam jsem samozřejmě intenzivně koukala do poznámek a skript :o) a musím říct, že ze začátku jsem z ní moc odvázaná nebyla. Měla jsem pocit, že je to vlastně Hynek Tas z Boru přes kopírák otištěný do dnešní doby a byla jsem z toho trochu zklamaná, jakože vím, že se dalo něco podobného čekat, ale pořád jsem doufala, že to bude jiné :o). Taky tam na můj vkus bylo až příliš mnoho postav, přičemž hlavně na začátku nebylo jasné (tedy s výjimkou Michala Daberta), kdo všechno vlastně bude hrdinou a kdo je jen takový přicmrndávač. Čtenářsky jsem tak měla pocit, že jsem byla vržena do děje mezi spoustu cizích lidí a docela dlouho jsem netušila, která bije a jak se to vlastně bude vyvíjet dál. Jako já vím, že to pak působí realističtěji, když jsou v ději nějakým způsobem přiblíženi i třeba nadřízení nebo kolegové komisařky Pfeiferové a tak, ale mně osobně to v tomhle provedení připadalo hodně zmatečné – prostě jen změť jmen, která jsem si nebyla schopná zapamatovat, takže se mi jednotlivé postavy v jednom kuse pletly :o(. Navíc to docela dlouho vypadalo, že autor vynesl všechny karty už při úvodní přestřelce na benzínové pumpě a zbytek knihy pak bude zahrnovat jen nudné vyšetřování celého incidentu a případných vazeb sahajících do Dabertovy minulosti.
"Co jste dělal po opuštění republiky?"
"Cizinecká legie. Odsloužil jsem si povinných pět let, na základě kterých jsem dostal francouzské občanství. Pak jsem pracoval v bezpečnostní agentuře. To je všechno. Vidíte, že na tom není nic tajemného."
"Zřejmě to nebyla tuctová agentura."
"Proč? Ochrana osob a majetku."
"Ve Francii?"
"I jinde. Agentura má expozitury i v několika jiných místech světa."
"Může útok na vás souviset s vaší minulou nebo současnou činností?"
"Jak to mám vědě?" odpověděl otázkou. "Ale spíš ne. To, proč by si někdo se mnou chtěl vyřídit účty, je už staré a dávno vychladlé. A navíc to nemá nic společného s tímhle teritoriem. V posledních letech jsem neměl nic konfliktního. A tady? Jsem tu krátce a za tu dobu jsem nikomu nenakopl ani psa."
"Zřejmě příkladný občan," zmohla se na kousavou poznámku Pfeiferová, pak se vyptávala ještě asi půl hodiny, načež musela připustit, že jí otázky pomalu začínají docházet. Zrovna se rozhodovala, že použije starou policejní praktiku, ptát se na všechno znovu a znovu, ale v podvědomí cítila, že to bude zbytečné. Tenhle pan Dabert bude vypovídat stejně – v každém bodu, bez možnosti, že by se spletl. Bylo zřejmé, že má průpravu a že by snesl bez obtíží i mnohem horší zacházení.
Chvíli se měřili pohledem a pak se Dabert zeptal: "Byla by voda?"
"Připadá vám to tu jako hotel?" odpověděla Pfeiferová.
"To ne," řekl bez vzrušení, "ale i v těch nejzaplivanějších služebnách světa může člověk dostat vodu."
Žižka se zvedl. "Co byste chtěl?"
"Když si můžu vybrat, tak bych si dal minerálku bez příchuti, a kdyby to nebyl velký problém, tak plechovku toniku. Ale peníze nemám – ty jste mi sebrali."
Zůstali sami, nikdo nepromluvil. On pozoroval ji, ona jeho. I když se tvářili, že ne, že jen tak zabíjí čas...
"Smí se tu kouřit?"
"Nesmí," odpověděla Pfeiferová lakonicky, sáhla pro cigarety a ze šuplíku vytáhla popelník. Kurva, co to dělám?, nadávala si v duchu. Navazování osobního kontaktu s vyslýchaným a vlastně stále ještě podezřelým z toho, že všechno je možná jinak, než jak tvrdí on... Zapálila si a pak přisunula zapalovač k němu.
Zapalovat mu teda rozhodně nebude. Nehledě k tomu, že by jí přitom mohl vytáhnout její pistoli. Obrazně se plácla přes pusu. Nefandi si. Kdyby chtěl... I když i ona byla docela dobrá v karate, dobře střílela a několikrát se zúčastnila závodů v triatlonu – bez medailového umístění, pochopitelně. Ale ono dostat se aspoň do cíle...
"Proč ta kombinace, voda a tonik?"
"Voda je na žízeň... Mám mírnou fobii z pomyšlení, že by mohl nastat nedostatek vody. Následky Sahary. Ale nepokoušejte se to zneužít v představě, že ze žíznivého ze mě dostanete při výslechu víc. Vydržím bez vody stejně tak, jako druhý. Jen je to nepříjemnější."
"A ten tonik? Měl jste malárii?"
"Nic vážného. Jen jsem do nasazení šel poněkud brzy po očkování. Prodělal jsem lehčí formu – už je to pryč. Ale chinin mi zachutnal."
"Kolik jste zabil v životě lidí?" vypálila nečekaně. "Myslím kromě těch dneska."
"Ale, ale," zamlaskal, "doteď vám to docela šlo a teď takovou stupidní otázku. Kromě toho byste měla vědět, že slušní lidé se takovými věcmi nechlubí."
Vrátil se Žižka a přinesl půllitrovku minerálky a plechovku s tonikem.
Dabert odšrouboval zátku a zvláštním způsobem si začal lít vodu do pusy. Hrdlo držel nad otevřenými ústy a asi z deseti centimetrů nechal dopadat proud vody na svůj jazyk. Voda se přitom rozstřikovala. Když ten rituál přerušil, aby se mohl nadechnout, všiml si jejich pohledů. "Takhle z toho máte nejvíc," ušklíbl se. "Je to vyzkoušený."
"Já bych se vás ještě na něco zeptal," jako by se rozpomněl Žižka.
"Jen do toho."
"Měl jste pistoli Glock a k ní ještě dva náhradní zásobníky. Je to tak?"
Dabert kývl hlavou, ale Pfeiferová zaklepala na mikrofon.
"Ano, je to tak," odpověděl.
"Ale v kapse jste měl ještě volné náboje, které se do glocka nehodí," pokračoval v dotazování Žižka.
"To je pravda," souhlasil Dabert. Pomalým pohybem si sáhl do pravého podpaží a najednou se mu v ruce objevil šestiranný revolver Smith & Wesson ráže 38. Pfeiferové a jejímu asistentovi se rozšířily oči. Dabert se usmál, revolver v ruce otočil a pažbou napřed ho položil na stůl.
Žižka po něm bezmyšlenkovitě sáhl a pevně ho sevřel v ruce. Pfeiferová po něm šlehla pohledem. "Předmět doličný," vyštěkla, "teď tam budou tvoje otisky."
Žižka zčervenal a odhodil ho zpátky na stůl, jako by ho popálil v ruce.
"Můžete ho otřít a já ho znovu vezmu do ruky, aby bylo všechno, jak má být."
Nejradši by mu jednu vlepila, zdálo se, že se Dabert dobře baví. "Jak je možné, že jste ho měl celou tu dobu u sebe?" zabodla prst do vzduchu směrem k Dabertovi.
"Předně, protože ten revolver je můj, zadruhé, protože mě špatně prohledali. A co se doličnosti týče, nejedná se o předmět doličný, protože se z něj vůbec nestřílelo."
"Co se doličnosti týče, to nechte laskavě na nás," Pfeiferová se kousla do rtu a cítila se mizerně. Jako by jí klouzaly nohy po mokrém jílu. "Ta zbraň se musí stejně prověřit. A zůstane tu jako součást důkazního řízení."
"Jakého?" podivil se Dabert. "Útočníci jsou mrtví – já je žalovat nebudu."
Teď už toho měla Pfeiferová dost. Prudce vstala od stolu, až se její židle převrátila. "Třeba budete obžalován vy," řekla Dabertovi. Žižkovi přikázala, aby se o něj postaral, a vydala se za Trejbalem. Byl čas kousnout do červivého jablíčka." (str. 14-17)
Naštěstí se ale ukáže, že Dabertův případ, který byl de facto uzavřen ještě dřív, než začal, protože byl Dabert vlastně oběť, která útočníky z ukrajinské mafie zlikvidovala legálně drženou zbraní a nikoho dalšího nehodlá obvinit či žalovat, není ústřední zápletkou knihy, ale tvoří spíš jakýsi třeskutý nástup jako vystřižený z akčního filmu a zhruba od nějaké sedmdesáté stránky začíná vyšetřování nové, mnohem zajímavější a napínavější, ve kterém už ale Dabert nehraje tak úplně hlavní roli a otěže přebírá právě spíš komisařka Pfeiferová a vyšetřovatel z UOOZ Petr Vágner. Líbilo se mi, že autor v knize popisuje práci kriminálky poměrně realisticky, včetně všech frustrujících omezení daných zákonem a nejrůznějšího házení klacků pod nohy od kolegů nebo "konkurenčních" útvarů. Připadalo mi to trochu jako bych koukala na Případy 1. oddělení, akorát že pan František Niedl byl ve svém vyprávění mnohdy o něco akčnější :o).
"Bylo po jedenácté v noci a listnatý les spolu s řekou vydechovaly opar, který se válel po silnici a mezi kmeny stromů. Nebyla to ještě mlha, která by vracela kužely světel zpět.
Sváťa Dobrš byl v docela dobré náladě. V kapse dva litry, makali sice od rána, ale krov na novostavbě rodinného domu v Dobřichovicích byl už hotový a majitel byl uznalý. Ještě večer přivezli s paničkou hrnec guláše – to už se teď nestává – ohřáli ho na takovém plynovém grilu, k tomu čerstvě upečený chleba. Vrazil tam k tomu dvě pivka, no, kdo by ho teď v noci zastavoval. A ta jeho stopětka stejně víc jak stovku neudělá. Musí říct ségře, aby ten fritovací olej z kuchyně, kde vařila, líp cedila. Zapálil si jedno cígo pígo a mžoural očima přes kouř, který se spikl s tím zákalem venku proti němu.
Najednou uviděl před sebou siluetu, byla bílá jako ten opar, ze kterého vystoupila. Chvíli myslel, že je to jen přelud, který se mu zdá, ale nohy pracovaly za něj. Spojka, brzda – trochu to táhlo doleva, ale zastavil. Vždyť jel sotva sedmdesát.
Nebyl to přelud. Před ním uprostřed silnice stálo děvče tak jedenácti, dvanáctileté, ale to se nedalo dost dobře odhadnout, celé se třáslo a..., což bylo nejhorší, bylo úplně nahé.
Dobrš sevřel ruce na volantu, až mu zbělely klouby na prstech. "To ne, jenom to ne," cvakaly mu zuby. To se nemělo stát, to se nemělo vůbec stát! A hlavně ne jemu. Před dvěma lety ho pustili za slušné chování na podmínku z báně, kde seděl za zneužívání nezletilých. I tak si odseděl skoro čtyři roky. Ale ty dva roky, co byl venku, se držel. Při pomyšlení na to, co musel zažít ve vězení, zahnal každou myšlenku na to, že by znovu... Říkali mu: drž hajzle, ať poznáš, jak se cítily ty děti.
Měl hrozně velké nutkání to děvče prostě objet a jet dál. Ale co když ho pak najdou a hodí to na něj? Zavřel oči a doufal, že až je otevře, ona tam nebude. Ale byla. Zabrzdil ruční brzdou a otevřel dveře.
Bál se jí dotknout, ale nakonec to udělal. Byla úplně ledová, ale když ji vzal za ruku, nebránila se a pomalu vykročila za ním. Posadil ji na zadní sedadlo auta, ale neměl nic, čím by ji přikryl. Tak aspoň pustil naplno topení. Rozjel se a horečně přemítal, co dál. Nemohl ji jen tak vysadit někde mezi domy, kde by ji mohl někdo náhodou pomoct. Věděl, co musí udělat. Musí ji odvézt na policii. Při tom pomyšlení se mu však sevřel žaludek a chvíli měl pocit, že začne zvracet.
Ze zadního sedadla slyšel slabé jíkání, nebyl to pláč, jen takové krátké, hodně vysoké zvuky. Bál se otočit, jen se podíval pokradmu do zpětného zrcátka. Uviděl, jak se děvče chvěje.
Už se blížili do Zbraslavi, zbývalo pár minut. Přesto Sváťa Dobrš najednou až hmatatelně pocítil, že je všechno špatně a že se žene rychlostí šedesáti kilometrů v hodině do velkého maléru.
Najednou se za ním z ničeho nic rozsvítila světla auta, a ta světla se začala blížit. Pak se na střeše toho auta rozblikal modrý maják a na krátkou chvíli zavyla siréna. Auto ho začalo předjíždět a Sváťa uviděl v okénku policistu, jak mu dává znamení, aby zastavil. Pak ho auto předjelo a začalo zpomalovat, až nakonec zastavilo. Sváťa také zpomaloval a chtěl zastavit, ale noha na brzdovém pedálu se mu tak třásla, že po pár sekundách zcela jistě věděl, že to nedokáže. Navíc v tom stresu úplně zapomněl na to, že by měl sešlápnout i spojku, a tak, přesto že pod kapotou jeho draka kopalo sotva o něco víc než čtyřicet koní, i to přispělo k tomu, že došlo k doteku nárazníků jeho stopětky a policejní felicie. Koně dořehtali a nastalo ticho.
Sváťa se ani nepohnul, ani když jeden z hlídky otevřel jeho dveře. "Jste snad ožralý?" vyjel na Dobrše. "Vaše doklady, pane řidiči," pronesl obligátní formulku. Pak ho něco zaujalo uvnitř vozu a on se naklonil k zadnímu oknu. V tu chvíli se přestal o doklady zajímat. "Honzo!" zavolal na druhého policistu, který si prohlížel ještě nárazník jejich pohmožděného auta. "Pojď mě jistit! Něco jsem objevil."
Sled událostí nedokázal Dobrš souvisle vnímat. Bylo tam hodně lidí a další sirény. Ale nebyly všechny policejní. Přijela také sanitka, vytáhli z ní nosítka a to děvče na ně naložili. Pak sanitka odjela a pak naložili i Dobrše, ale to už měl na rukou pouta." (str. 77-79)
Moc hezká byla i epizoda s Dabertovým a Vágnerovým výjezdem na Lipno. Jejich předvádění se na motorkách mě sice až tak nebralo, byť chápu, že pro chlapy to bude asi taky pošušňáníčko, ale následné plachtění bylo jednoduše epesní :o). Sice v anotaci psali, že to je jakože adrenalinový výlet, ale ve mně tahle část vyprávění budila spíš dojem prázdninové nebo dovolenkové atmosféry, prostě taková prosluněná pohoda :o). A nemohla jsem si pomoct, ale úplně jsem při těch scénách (i na těch motorkách) viděla v roli Daberta pana Niedla – s informacemi, které o něm člověk ví, to prostě ani jinak nejde a při čtení (zejména románů ze současnosti) se mi zkrátka nedaří se od toho úplně oprostit :o). Bylo hodně znát, že plachtění je autorovou další srdcovou záležitostí, s neskutečnou láskou popisoval loď a veškeré její části (s názvy některých z nich jsem měla ze začátku trochu problém, ale po chvíli i jako laik pochopíte, že blister je vlastně druh plachty apod. :o), otáčení větru a možná nebezpečí pramenící z nepodmanitelných sil přírody, až jsem měla chuť taky si to moct někdy zkusit. Jenže pak mi došlo, že bych neměla s kým na podobnou dobrodružnou plavbu vyrazit, neb ve svém okolí neznám nikoho, kdo by měl kapitánské zkoušky, a pan Niedl by mi asi jen těžko udělal VIP kurz plachtění na Lipně tak, jak ukazoval řízení plachetnice v knize Dabert Vágnerovi, což je velikánská škoda, protože by to bylo určitě strašně prima :o)
"Dabert pomalu přidal plyn. Když se vzdálili od mola, řekl Vágnerovi, aby vytáhl na palubu oba odrážecí fendry. Pak ještě přidal a Delanta ochotně zvyšovala rychlost na pět uzlů. Dabert ji tak nechal asi pět minut, kdy se od nich břeh už značně vzdálil. Pak motor vypnul a najednou se kolem rozhostilo až neskutečné ticho.
"Půjdeme na plachty?" usmál se na Vágnera.
"Zatím jste mi ještě neřekl jak."
"No, nechtěl jsem ze sebe udělat troubu jako s tou motorkou."
"Toho se bát nemusíte. Já jsem na plachetnici ještě opravdu neseděl."
"Tak jo – rychlokurz. Tohle kovové, co se vám houpe nad hlavou, se jmenuje ráhno a dejte si na něj pozor. Při křižování, náhlé změně větru anebo při nějaké nepozornosti je schopné se neuvěřitelně rychle přehoupnout na druhou stranu, pokud bude jeho dráze stát v cestě vaše hlava, je schopná vám ji rozbít. To bílé, co je na něm skasané a teď stažené pavoukem, je hlavní plachta. Ta jitrnice namotaná na tyči od rolfoku je genua. Blister nemáme, ale pokud bude foukat příznivý zadní nebo zadoboční vítr a zároveň nebude příliš silný, rozbalíme spinaker. Má asi šedesát metrů čtverečních a je to, jako když vás to nakopne. Loď vyletí dopředu a ty plachetnice, které pytel nemají, jsou bez šance."
Vytáhli nejdříve hlavní plachtu a pak uvolnili lano, které šlo do rolfoku. Dabert zatáhl trochu za pravou otěž a vítr, který se chytil do genuy, ji svojí silou sám rozbalil.
"Držte kormidlo v tomhle směru," poručil Dabert Vágnerovi a klikou na vinšně genuu došponoval. "Teď odpadněte."
"Co?" zeptal se Vágner nechápavě. "To mě vyhazujete z lodi?"
"Ale hovno," rozesmál se Dabert. "To bych vám řekl vypadněte. Odpadnout znamená vychýlit příď od směru větru. Naopak vyostřit je přitáhnout proti větru. Podívejte," ukázal Dabert na vrchol stěžně, "ta korouhvička nahoře se jmenuje frflík. Její špička je natočená přesně proti větru. To je základní informace."
Loď nabrala vítr a vyrazila dopředu. Zároveň se prudce naklonila.
"Nelekejte se," uklidňoval Dabert Vágnera, "a držte směr. Vidíte?"
Loď se trochu narovnala a zůstala ve stabilizovaném náklonu.
"Kýl zapracoval. Váží sedm, osm metráků. Trochu odpadněte."
"Jak to poznám?"
"Vidíte ty provázky na genue? Jsou našité z obou stran a vítr je musí držet ve vodorovné poloze. Nesmí být vyvěšené, nesmí se zvedat vzhůru a nesmí tancovat. Odpadněte. Jo, teď je to správně."
Na rychloměru poskočila ručička téměř o půl uzlu a za lodí se začala vařit voda.
Dabert došel do kajuty a z ledničky vytáhl dvě piva. Obě otevřel a jedno podal Vágnerovi. "Tak co?" zeptal se. Ale ani nemusel. Z Vágnerova obličeje se odpověď dala vyčíst.
"Nikdy jsem si nemyslel, že to může být až takové. Motorka je uvolňovačka adrenalinu, ale tady zažívá člověk až neuvěřitelný pocit volnosti a svobody."
"Ale může se to zhoršit," chladil Dabert trochu Vágnerovo nadšení. "Když to začne opravdu foukat, někteří lidé zpanikaří a udělají nějakou volovinu. Ale máte spoustu možností, jak se zabezpečit."
"Například?"
"Ubírat postupně pomocí rolfoku plochu na genue. Můžete refovat hlavní plachtu. A můžete obě úplně sbalit a nahodit motor."
"Kdy vytáhneme spinaker?"
Dabert se ušklíbl. "Zdá se, že jsem vás nevystrašil. Až za Dolní Vltavicí. Tam změníme kurz a budeme mít příznivější směr větru."
Když ho později rozbalili, bylo to jako na čínské slavnosti draků. Spinaker byl sešitý z červených, žlutých a modrých pruhů a klínů. Teď se příď trochu víc zanořila a jak rozbíjela vlny, stříkaly spršky vody kolem boků až k zádi lodi. Rychlost se zvýšila téměř k šesti uzlům, což bylo asi maximum lodi. Rychle přelétli jedno z nejširších míst Lipna, kde je jezero široké téměř sedm kilometrů, a pak propluli kolem Kovářova, Hruštic a Lojzových Pasek. Tam se jezero začalo zužovat, a když uviděli věž frymburského kostela, bylo to naopak nejužší místo, téměř hrdlo. Spinaker musel dolů.
Do večera stihli ještě okruh až k přehradě, ale když se vraceli zpět k Frymburku, přestal dva kilometry před zátokou, kde chtěl Dabert zakotvit, foukat vítr. A tak nahodili motor. Hladina byla najednou jako zrcadlo. Z kempů stoupal špekáčkový kouř a hmyz páchal sebevraždu padáním do vody. Občas to mlasklo, to jak ryby nakupovaly čerstvé proteiny.
Když vyhazovali v zátoce kotvu, začal zvonit na věži kostela zvon – bylo sedm hodin. Nafoukli malý zodiac a přepádlovali ke břehu. Našli si místo v zahrádce restaurace Markus přímo na náměstí. První pivo vypili, ještě než jim donesli večeři. Dabert si dal biftek a Vágner kuřecí nudličky. Byly to ohromné porce. A pak uviděl Dabert pohled jednoho starého psího harcovníka. Nebyl nijak vlezlý, ale jeho oči byly výmluvné. A tak mu Dabert zbytek hodil. Pes dvakrát zavrtěl ocasem a šel dál.
"Tak co?" zeptal se Dabert.
"Skoro bych nevěřil, že jsem byl ještě ráno v Praze. Najednou jako bych byl v jiném světě. Nejvyšší šéf je frflík na stěžni a vítr maká, aniž by za to něco chtěl."
"Třeba si to ještě vybere," chladil jeho nadšení Dabert.
Vágner mávl rukou. "Nekažte mi radost." (str. 170-172)
Docela hezká byla i scéna s následným Dabertovým číháním v lese na neznámého útočníka, kdy ležel schovaný v dolíku a poslouchal, jestli někde nezaslechne blížícího se odstřelovače a najednou mu vstanou vlasy vzadu na krku, jakože vycítil přítomnost dalšího člověka a taky fakt, že ho dotyčný sleduje odněkud z úkrytu, jak se to původně chystal udělat on sám – to bylo moc hezky vylíčené a četla jsem to jedním dechem napnutá jak struna :o). Pak to sice autor na můj vkus až příliš rychle odbyl a tak trochu zjednodušil, ale rozhodně mi tahle pasáž uvízla v paměti.
Ve výsledku mi tak kniha Pohled šelmy připadala dost nevyvážená. Po akčním začátku přišla nepřehledná motanice s vyšetřováním a snadno zapomenutelná skrumáž vyšetřovatelů s mnohdy pro mě osobně zbytečnými odbočkami a scénkami, načež se zase rozběhne čtivé a napínavé vyšetřování, přerušené dovolenkovým výletem na Lipno a následované dalším akčním staccatem. Čtení mi tak trošku připomínalo jízdu na tobogánu – byly chvíle, kdy jsem si říkala, proč to sem proboha autor dává, a děj trochu nuceně drhnul a pak zase chvíle, kdy jsem si čtení vyloženě užívala nebo byla naopak napnutá a nemohla jsem se od stránek odtrhnout. Celkově ale z knihy převažuje to dobré a kriminálka nekriminálka (mimochodem, teď jsem si uvědomila, jak se panu Niedlovi ty žánry hezky prolínají, protože i v historickém románu Platnéř pátrali hrdinové po pachateli tajemných vražd vážených měšťanů :o) je to svým způsobem oddychová záležitost, ke které se určitě ještě někdy v budoucnu vrátím. Rozhodla jsem se proto dokoupit si i chybějící druhý díl Dabertovské série, který jsem původně vynechala, protože se mi nelíbí jeho obálka (a tak trochu jsem čekala, jestli nebude nějaké nové a hezčí vydání), a kterým jsem se začátkem února ještě dodatečně odměnila za absolvovanou zkoušku :o). Koneckonců za 134 Kč z internetového antikvariátu nakladatelství MOBA včetně poštovného bych byla hloupá, kdybych si ho nekoupila, nemluvě o tom, že mi domů dorazila knížka, která rozhodně nevypadá jako z antikvariátu, ale jako fungl nová a nikým nečtená :o)