Od Hany Marie Körnerové už jsem přečetla vícero knížek, ale Andělská tvář patří (spolu se sérií Pán hor :o) k mým nejoblíbenějším, a přestože jsem se k ní vracela po poměrně dlouhé době, pořád se mi její čtení líbilo a příběh jsem si užívala stejně jako před lety :o). Sice mě ze začátku trochu rušilo, že znám i filmové zpracování a do jednotlivých postav se mi tak vtíraly jejich herecké podobizny, jakože jsem se u nich rozvzpomínala, kdo koho hrál a jak se mi to líbilo/nelíbilo, ale pak se naštěstí po nějakých čtyřiceti stránkách děj naplno rozběhl a já už na podobné nesmysly ani nepomyslela :o)
Líbí se mi, že i když jde de facto o historický romantický příběh, není to žádná plytká červená knihovna, kniha má propracovaný děj i vývoj postav a v zápletce nechybí ani spousta tajemství, přetvářky a lží, kterým hlavní postava Charlotty beze zbytku věří, protože je to mladinká, nevinná a lehce naivní dívka. Musím se přiznat, že jsem se trochu bála, jestli mi teď po letech nebude Charlotta připadat jako husa, ale ani tentokrát jsem jí její nevědomost a slepou důvěru v manžela Raoula nezazlívala, protože autorka to v knize tak mistrně servíruje kousek po kousku a ona dosud neměla důvod lidem nevěřit, že jsem sice věděla, kdo je v knize záporák a jak se věci mají, ale stejně jsem se stránku za stránkou utvrzovala v přesvědčení, že prostě s informacemi a zkušenostmi, které měla, nemohla jednat jinak a teprve postup děje a okolnosti ji zvolna posouvají a nutí přehodnotit dosavadní stanoviska :o). Dokonce si pamatuju, že když jsem knihu četla poprvé, občas jsem o Filipovi taky pochybovala – jakože ne úplně o tom zásadním, ale podezírala jsem ho z nějakých těch drobných zlomyslností, špehování na chodbě a tak :o). Jinak dalším důvodem, proč se mi Andělská tvář tolik líbí, je samozřejmě i fakt, že mám zkrátka slabost pro mužské hrdiny s tajemstvím, kteří kromě toho, že bojují s nepřízní osudu, ještě i umně kamuflují, jak moc vlastně pro svoji lásku (a to i pro tu neopětovanou) trpí a čeho všeho jsou schopni se pro ni vzdát :o). Nejspíš i proto mě pořád ta vzájemná setkání Filipa a Charlotty a to, jak se jejich vztah postupně vyvíjí, neskutečně bavilo a chvílemi jsem se nad některými scénami uchechtávala ještě dřív, než přišly, protože jak jsem se znovu probírala jejich příběhem, zvolna jsem se upamatovávala na další řetězce událostí :o)
"Cožpak vy se vůbec nebojíte?" zaútočila Margot přímo.
"Nemám čeho, Margot. Nevím nic o tom, co se povídá v Saint Michel. Vím jen, že tady spáchala jakási dívka sebevraždu a pár nezodpovědných lidí se z toho pokusilo udělat aféru špinící náš dům."
Margot překvapená jejím rozhodným tónem okamžitě couvla.
"Netušila jsem, jak se věci mají... Samozřejmě se postarám, aby se v Saint Michel všichni dozvěděli pravdu..."
Po jejím odjezdu sešla Charlotta do zahrady. Měla nepříjemný pocit, kterého se chtěla procházkou zbavit. "Celé okolí si povídá, že Filip de Mornay zabil... že zabil a jeho hodný bratříček mu opatřil alibi..." Margotina slova ji strašila v hlavě neodbytně a vtíravě. Ve dne bylo všechno jiné než včera večer. Přiznávala si, že potřebuje mít vedle sebe Raoula s jeho laskavostí a uklidňujícími slovy. Když s ní nebyl, propadala obavám a nedůvěře.
Chodila zahradou víc než hodinu a vyhýbala se místům, kde by mohla potkat zahradníka nebo někoho ze služebnictva. Snažila se srovnat si v hlavě všechno, co říkal farář, a také všechno, co zatím věděla o Filipovi de Mornay. A jako by její myšlenky měly schopnost zhmotňovat zlé sny, objevil se náhle předmět jejích obav před ní na cestě. Nejprve spatřila oba velké psy a hned vzápětí jejich pána. Neviděl ji. Kráčel zamyšleně s hlavou sklopenou k zemi a teprve neklidné chování psů ho přinutilo zvednout zrak.
Charlotta zůstala stát uprostřed cesty, a jak se Filip de Mornay pomalu blížil, kradmo se ohlédla dozadu na dům. Uklidnilo ji, že na terase spatřila Ludvíka a na schodech panskou.
Psi přicházeli blíž s čenichy nervózně zdviženými vzhůru. 
Slyšela, jak hlasitě nasávají vzduch, ale tentokrát nevrčeli. Na nepatrný pohyb pánovy ruky se posadili do písku u jeho nohou.
Filip se zastavil a pohlédl na dívku. Ve tváři měla jasně vepsaný strach, ale neutekla.
"Proč se tváříte tak vyděšeně?" zeptal se bez pozdravu. "Já nekoušu. A dokonce ani moji psi nekoušou, dokud jim k tomu nedám povel."
"Nechte mě projít."
"Nebráním vám."
"Ale ano, bráníte. Víte, že se neodvážím kolem těch vašich oblud přejít."
"Lituji, že vám připadají obludní. Jsou to ušlechtilí tvorové. Anglické dogy se sáhodlouhým rodokmenem."
Napadlo ji, že se jí vysmívá, když právě před ní zdůrazňuje psí rodokmen. Přesto se s ním pokusila domluvit po dobrém.
"Proč na mě stále útočíte, pane de Mornay? Nic jsem vám přece neudělala. Proč se tak ke mně chováte?"
"Choval bych se stejně ke každé, která by sem přišla jako žena mého bratra."
"Tolik ho nenávidíte?" ujelo jí. "Vždyť on vás má rád."
Na Filipově tváři se objevil pohrdavý výraz.
"Nepleťte se mezi mě a mého bratra! Ničemu stejně nerozumíte!"
"Vy jste hrubý, pane de Mornay."
"Ale? Přede mnou si nemusíte hrát na útlocitnou. Jak byste také mohla. Mne nemůžete ošálit řečmi o velké osudové lásce, jako to předvádíte ochotným divákům tady v kraji. Já vím, že jste vyměnila nejistou budoucnost za výhodné bydlo. Tak jakápak útlocitnost. Tam uvnitř jste stejně hrubá jako kdokoli jiný. Takže se nepohoršujte nad upřímností mých slov."
"Upřímnost je velmi slabé slovo pro to, co mi tady předvádíte!"
"Hleďme! Vy začínáte vystrkovat drápky. Copak vás tak najednou posílilo?"
Výsměšný úsměv na Filipově tváři Charlottu rozzlobil tak, že zapomněla na opatrnost a vyhrkla: "Mně strach nenaženete. Na to jsme příliš daleko od propasti."
"O čem to mluvíte?" zeptal se. Smích zmizel z jeho tváře jako mávnutím kouzelného proutku.
Charlotta impulzivně couvla a rychle zatěkala pohledem k domu.
Pochopil.
"Tak vy taky!" řekl mrazivě. "Vy tomu věříte taky. Takže jste ještě hloupější, než jsem si myslel!"
Charlotta, kterou jeho urážky pálily víc než políček, sebrala odvahu k odpovědi: "Ani vy nejste příliš chytrý, když svou nenávist ke mně projevujete tak otevřeně. Určitě vám musí být jasné, že si vaše slova nenechám pro sebe. A Raoul vám zaručeně neodpustí, jak hanebně se ke mně chováte!"
Zamyšleně se na ni podíval.
"Tolik v něj věříte?"
"Ano, pochopitelně. Je to můj manžel. A miluje mě!" dodala vzdorně.
Ještě chvíli se na ni díval pohledem, v němž nedokázala číst, pak se náhle odvrátil, pískl na psy a bez pozdravu odešel." (str. 66-68)
Jinak oceňuju, jak autorka v ději využívá a krásně ukazuje vrtkavost popularity a snadnou ovlivnitelnost veřejného mínění, i fakt, že jakkoli jsou Charlottini sousedé nedůvtipní, povrchní a přelétaví, je třeba chovat se vůči nim za všech okolností přívětivě, protože zvlášť v devatenáctém století nebylo dost dobře možné, aby se ke všem v okolí otočili s Filipem zády (jakože za trest za jejich pomluvy a špatné mínění) a žili na zámku jen sami pro sebe, byť by to sebevíc chtěli, vždycky je totiž třeba mít nějaké společenské styky a kdyby je většinová společnost nakonec vyčlenila ze svého středu, doplatili by na to nejvíc oni sami :o(. A přidanou hodnotou, která knihu obohacuje, je podle mě i Raoulova nemoc, ať už jen kvůli tomu, že se podobné věci v tomhle typu knížek příliš často nevyskytují. Upřímně řečeno mě z Raoula slušně mrazilo, zvlášť jak se blížilo finále, a neubránila jsem se myšlenkám na všechno, co v knize vlastně nebylo vyřčeno, protože Charlotta si to ve své nevinnosti neuvědomovala a Filip jí to schválně neříkal, ani blíž nevysvětloval, ale stejně to tam vře pod povrchem – ta jeho záliba v dětech, zejména malých chlapcích a fakt, že si jednoho dokonce koupil jako svého zlatovlasého miláčka, to je něco tak hnusného a temného, že je dobře, že to bylo v knize zmíněno jen tak na půl.
"Charlotta se ohlédla a spatřila jeho tvář zkřivenou bolestí a marným úsilím postavit se na nohy. Když si všiml, že se na něj dívá, okamžitě nasadil lhostejný výraz a položil se do trávy.
Zaklesla otěže za větve nízkého dubu a popošla k němu. Psi, ležící až dosud klidně v trávě u jeho nohou, se okamžitě zvedli a výhrůžně k ní natáhli hlavy. Zarazila se.
Nemusel ani křičet, stačilo pár tichých slov, aby se položili zpátky. Přesto nespustili Charlottu z očí.
Shrnula si sukně na stranu a klekla si k němu.
"Vy nemůžete vstát, že? Zranil jste se."
"Nestarejte se o mě. Budete mít dost starostí sama se sebou. Ty řemeny jsou na vás moc silné. Ale když chvíli počkáte, pomůžu vám s nimi."
"Mně se zdá, že pomoc potřebujete spíš vy."
"I kdybych ji opravdu potřeboval, od vás bych ji nepřijal."
"Proč? Zachránil jste mi život. Dlužím vám službu."
"Dobře, přihlásím se o ni, až budu úplně zdravý."
Odtáhla se. "Nemám ráda takový způsob žertování. Ani to, že jste mi zachránil život, vás neopravňuje k tomu, abyste se ke mně choval nezdvořile a tak...," zaváhala, "...tak důvěrně!"
"Budete to žalovat Raoulovi?" V hlase se mu najednou ozval známý jízlivý přízvuk. Rozzlobilo ji to.
"Samozřejmě že budu!"
"Samozřejmě? Včera jste mi vyhrožovala úplně stejně a nakonec jste si naši rozmluvu nechala pro sebe. Proč?"
"Nechtěla jsem Raoula obtěžovat dalšími starostmi. I tak jich už má s vámi dost."
"Se mnou?" Znělo to pohrdavě.
Najednou si vzpomněla na starost, která teď Raoulovi ubude a kterou představoval člověk, co se v pravou chvíli upil k smrti. A protože ji dráždil Filipův pohrdavý tón, řekla mstivě: "Pochopitelně že s vámi. Jenže vy si nic nepřipouštíte. Vám všechno v životě vychází. Dokonce i to, že jediný svědek zemřel právě včera! Kdoví jestli o tom nevíte nakonec víc než všichni ostatní."
"O čem to mluvíte?" Ve Filipově hlase se ozvala ostražitost. "O jakého svědka jde?"
"O toho, co vás viděl u propasti, když zemřelo to děvče. Nebo co to alespoň tvrdil. Neříkejte mi, že to je pro vás novinka. Rozhlašoval to po celém kraji. Říkal to dokonce i četníkům. Obecní pijan. A umřel v noci na včerejšek..."
Tvář Filipa de Mornay se náhle stáhla do sebe. Uzavřela se a znehybněla ve zlém výrazu, který tak dobře znala.
"Jděte pryč!" řekl vztekle. "Zmizte, ať už vás nemusím poslouchat! Zmizte!"
"Nemůžu vás tady nechat."
"Ale ano, můžete. Stejně snadno jako děláte všechno ostatní. Odejděte rychle a zapomeňte, že jsme se dnes viděli. Uděláte mi tím velkou radost!"
"Ale vy trpíte."
"Vy jste si toho všimla? Já nepotřebuji váš soucit, milá slečno. Chovejte se tak, jak jste se chovala až do včerejška! Vyhýbejte se mi a dál pěstujte svou něžnou lásku k Raoulovi."
Charlotta vstala. "Vy se nezměníte, ani kdybyste skutečně umíral."
"Neumírám. Takovou radost bratrovi ani vám neudělám. Ještě se se mnou budete muset chvíli trápit."
Odvrátila se od něho, odvázala otěže a chystala se odejít.
"Pošlu vám ze zámku někoho na pomoc. Nemůžete tu takhle zůstat. Váš kůň je bůhvíkde a vy jste zraněný."
"Opovažte se!" Tentokrát se mu podařilo zvednout se na lokti. "Nechte mě na pokoji. Postarám se o sebe sám. Můj kůň se vrátí, hned jak odsud odejdete. Je tak vycvičený."
"Nepřemlouvejte mě. Vím, co je mou povinností. Řeknu všechno Raoulovi."
Pochopil, že s ní nic nezmůže. Rezignoval.
"Raoulovi neříkejte nic. Jestli opravdu trváte na tom, že mi pomůžete, řekněte to Ludvíkovi."
Vypadala překvapeně. "Ludvíkovi? Majordomovi?"
"Znáte snad ještě nějakého jiného?" (str. 77-79)
Jediné, co bych tak mohla knize vytknout, je snad až příliš useknutý konec. Klidně bych si totiž nechala líbit nějaké detailnější vylíčení svatby a zajímalo by mě, co se vlastně stalo s Charlottinou matkou, nebo jestli se Charlotta znovu spřátelila s Faubergovými atd. Postavy jsem si oblíbila natolik, že se mi s nimi nechtělo se takhle rychle rozloučit. Ten konec totiž působí trochu jako facka, jako by autorka najednou dosáhla maxima možných stránek a potřebovala to nějak rychle useknout, tak to vyřešila stručným epilogem (opravdu – měl dvě věty :o). I když jak o tom teď píšu, matně si vzpomínám, že vlastně bylo nějaké pokračování, ale protože vyšlo až po několika letech po prvním dílu a já se do něj pustila tak nějak "bez přípravy" (tedy bez přečtení Andělské tváře), po pár stránkách jsem ho zase odložila s tím, že mě jeho čtení nebaví :o(. Ale teď nejspíš zkusím zapátrat a dát mu ještě šanci, protože se mi po postavách celkem stýská a mám pocit, že celý ten příběh skončil tak nějak bez rozloučení a vážně by mě zajímalo, jak to bylo dál :o)
"Snad jste neuvěřila mému bratrovi?" Výraz v Raoulově tváři vyjadřoval hluboké rozčarování a smutek. "To jste mě skutečně zklamala, má drahá. Žil jsem v domnění, že máte víc soudnosti. Jak jen jste mohla uvěřit té Filipově nehorázné lži o Micheletovi!"
Charlotta se pečlivě vyhnula pohledu na tajemníkovu šklebící se tvář. "Ale tu údajnou lež mi neřekl váš bratr, Raoule. Tu mi řekla sama ta žena. A já vám přísahám, že mluvila pravdu. Kdybyste jen viděl, jak strašně chudinka vypadala. Nevěřte tomu člověku, Raoule. Má duši křivou stejně jako pohled."
"Nesmysl, má drahá." Raoulovy oči těkaly, jako by nedokázaly zaostřit, a Charlotta si s údivem všimla, že má panenky tak rozšířené, že vypadá téměř jako slepý. Vyděsilo jí to. Navíc si byla jista, že ať mu vykládá cokoli, Raoul ji nevnímá. Vedl stále svou. Ruce se mu silně třásly, občas si jimi vjížděl do vlasů v nekontrolovaném gestu.
Ještě pořád stála blízko dveří, odmítla vstoupit dál do místnosti.
Na chodbě se náhle ozvaly rychlé kroky, a než se kdo stačil pohnout, vpadl do místnosti Filip de Mornay. Byl udýchaný, ve tváři rudý, košili měl rozhalenou až téměř do pasu a v ruce držel pistoli. Namířil ji proti Raoulovi a přikázal: "Charlotto, pojďte sem. Honem!"
Podívala se do jeho nenávistí planoucích očí a zaváhala.
"Pojďte!" opakoval. "Nebojte se jich."
Raoul zvrátil hlavu dozadu a rozesmál se. Ať už se tvářil před chvílí sebedivněji, jeho smích byl teď stejný jako kdykoli předtím. Upřímný smích člověka, který se baví.
"Ona že se nemá bát nás?" vyrážel ze sebe. "Ty jsi ale hlupák, Filipe. Podívej se na ni. Ona se nejvíc ze všeho bojí tebe!"
Charlotta těkala očima z jednoho na druhého. Napětí ve Filipově tváři zesílilo.
"Pojďte sem," opakoval naléhavě. "Neotálejte. Pojďte, dokud je čas! Charlotto! Cožpak nevidíte, že ti dva jsou nebezpeční šílenci?"
Raoul se přestal smát, jako když utne. "Už to nikdy neopakuj!" řekl vztekle. "Ona moc dobře ví, kdo je skutečný šílenec."
"Charlotto, vezměte rozum do hrsti!" Filipův hlas zněl tak naléhavě, že se Charlotta začala konečně probírat ze strnulosti. "Cožpak jste slepá a hluchá?"
"Pojďte ke mně, má drahá," usmál se Raoul a jeho úsměv byl zase tím úsměvem hraběte de Mornay, který kdysi Charlottu tak okouzlil. "Nenechte se jím zviklat."
Stála na půl cestě mezi nimi a dívala se střídavě z jednoho na druhého. Oba ji trochu děsili, přesto byla nakloněna věřit spíše Filipovi, protože ten nehájil Micheleta. Než se stačila rozhodnout, co má udělat, Raoul se nečekaně pohnul, přiskočil k ní a postavil ji před sebe jako štít.
Filip de Mornay okamžitě sklonil zbraň.
"Promeškal jsi svou příležitost, bratře!" Raoul se zasmál tak, že Charlottě stojící před ním naskočila husí kůže. Otočit se nemohla, na to ji držel příliš pevně.
"Co chceš dělat?" zeptal se Filip. "Chceš se tu opevnit a ji si vzít jako rukojmí? Měj rozum, vydej Micheleta, dokud je čas. Ještě nikdy jsi nestál tak blízko propasti, Raoule. Jeden chybný krok a jsi tentokrát v ní. Už tě nikdo nezachrání. Tady není Itálie. A taky tu už není nikdo, kdo by tě chtěl krýt."
"Pusťte mě," řekla Charlotta tiše. "Prosím. Svíráte mě tak silně, že nemohu dýchat."
Raoul nepatrně povolil stisk. Nikdo si nevšímal Micheleta, který se nenápadně šinul kolem stěny pokoje. Teprve když přiskočil k otevřené zásuvce prádelníku a v jeho ruce se nečekaně objevila pistole, připoutal na sebe pozornost.
Namířil na Charlottu a přeskakujícím hlasem vykřikl na Raoula: "Ať jde váš bratr pryč! Ať jde okamžitě pryč, nebo ji zastřelím!"
"Přestaň na ni mířit," křikl Raoul. "Okamžitě! Miř na něho! A když se pohne, zastřel ho!"
"Raději zastřelím ji. Ona je stejně příčinou všeho. Nač ji bránit, můj pane, už ji stejně k ničemu nepotřebujete!"
"Mlč!"
Charlotta cítila, jak jí začíná šumět v hlavě. Pokoj se zahoupal, stěna naproti zčernala. Zapotácela se a vší silou se opřela o Raoula. Marně se ji snažil zadržet. Klouzala k zemi a on neměl dost síly její pád zmírnit. Ještě než ztratila vědomí úplně, slyšela, jak se pokojem rozlehla ohlušující rána." (str. 168-170)