...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

atraktivnistrasilka: Ajajaj, mám pocit, že první čtvrtletí tohohle roku hodně lidí poměrně dost přetáhlo po palici.
Je logický, že se hádkami rodičů cítíš zasažená a zároveň do nich zatažená. Jde to snad jinak, když se rodiče hádají? Podle mě jen horko těžko. A je fakt jedno, jestli je člověku 10, 15, 25, 35, klidně 50... vždyť já to vidím u otce. Bydlí se svými rodiči, oni se pořád štěkají a on je z toho pak taky vyloženě bez šťávy.
Osobně se celý život pohybuji v krajně negativním prostředí. Žijeme a vždycky jsme v bytě 2+1 žily tři generace, a já jsem se zařekla, že sama tohle nikdy nedopustím. Z babiččina pokoje řve imrvére televize, takže odpoledne se nedá učit. Večer se taky nedá učit, protože si nemůžu rozsvítit - když to udělám, ví to celý byt, přičemž babička vyleze z pokoje a řve, že chce spát a já jí světlem ruším, nebo naopak z pokoje vyleze rozespalá a nevrlá máma, že jí budím. Svůj pokoj nemám, takže tam se taky učit logicky nemůžu. O víkendu se zas nevyspím já, protože máma vstává brzo a dělá hluk v kuchyni, kterou mám za hlavou. Hrozně si tu všichni vadíme, a já přiznávám, že se kvůli tomu často hádáme. A je naprosto jedno, jestli tu vztekle začne věcma mlátit máma, já, nebo babička. Protože vždycky, ale VŽDYCKY to dopadne tak, že přešlý a bez nálady jsme tu úplně všechny. Tož tak. Já sama o těch rozbrojích někdy napíšu, a není důvod mít kvůli tomu špatný pocit. Ono je totiž občas fajn pustit to ze sebe, má to dobrý psychologický účinky. Není na tom nic špatnýho. Když není pohoda v domácím prostředí, těžko bys ji hledala sama v sobě.
Drž se, snad tohle pitomý období přejde a bude zase líp.