...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)

rebarbora: No, já jsem taky dlouho váhala, jestli to mám takhle ventilovat Jenže ono už se to táhne fakt dlouho (asi pět let, možná dýl) a vytrvale se to zhoršuje Navíc v reálném světě si o tom nemám moc s kým promluvit, resp. na koho to nahrnout, ví o tom jen dvě nejlepší kamarádky a i těm je mi blbý líčit všechno a vylévat si srdéčko pokaždé, když se něco semele Takže když už to dospělo do bodu, kdy toho na mě bylo moc, vypsala jsem se z toho tady… A musím říct, že mi to celkem pomohlo, o vašich komentářích ani nemluvě
Jinak bydlení s rodiči řeším už celou věčnost (snad někdy od puberty?) a nebýt toho, že jsme v krajském městě, takže jsem tu vystudovala i si našla práci, určitě bych už byla někde v podnájmu. Takhle ale moje ekonomicky laděné já pořád řešilo, že když půjdu do nájmu, už nikdy si na vlastní bydlení nenašetřím a budu v podnájmu až do konce života, což je pořád tak trochu nejistota a já bych si chtěla vybudovat spíš nějaké stabilní zázemí. Ale neboj, na obzoru už se rýsuje vlastní hnízdečko, což je pro mě z psychického hlediska ale paradoxně možná ještě horší, protože než se to uskuteční, uplyne ještě řada měsíců, které mi právě v těchhle krizových momentech připadají jako věčnost