Meagan Spoonerová: Na lovu

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Na tuhle knihu jsem narazila náhodou – nejdřív mě zaujala její moc povedená obálka na webu Knižního klubu, ale říkala jsem si, že to bude jen další variace na retelling pohádky o Krásce a Zvířeti a že jde vlastně jen o jakousi kopii (Dvůr trnů a růží je zkrátka jenom jeden :o) nesoucí se na vlně současného módního trendu. Pak jsem na ni narazila znovu, a sice na Databáziknih, kde o ní byla moc pěkná recenze, která mě dost nalomila, takže když se ke mně pak dostala ve formě e-knihy, řekla jsem si, že si ji teda přečtu, ale moc jsem toho od ní stejně nečekala a byla jsem k ní hodně skeptická (hlavně v úvodu), nicméně o to hezčí překvapení na mě potom čekalo :o)

Co mě zaujalo hned od začátku, byla velmi nezvyklá jména hlavních hrdinů – Kráska se oficiálně jmenuje Jeva (Kráska je jen přezdívka, kterou ji tituloval otec, když byla malá), její sestry se jmenují Jasenka a Lena, kamarádka je Galina, nápadník Solmir apod. Spolu s dalšími zmínkami v textu (např. o hrozbě Mongolů a tak) mě to přimělo uvažovat, že se děj možná odehrává v nějaké skutečné zemi, což byl zajímavý detail (a později se to potvrdí v Krásčiných pohádkách, které Zvířeti vykládá a které odhalí, že jde o Rusko :o). Stejně tak se mi hodně líbilo, že budoucí baron Solmir není žádný nadutý blb, který u Krásky nemá v žádném případě šanci. Naopak její nápadník je tu vylíčen jako sympatický mladý muž, který má s Kráskou dokonce společnou zálibu – lov, jen ji svým zájmem trochu překvapí. Je dvorní dámou u baronky, takže se sem tam potkají a prohodí spolu pár slov, ale protože Jeva nepatří zrovna k vdavekchtivým dívkám, které neustále vyhlíží možného manžela, nevšimne si, že Solmirův zájem je víc než jen společenská slušnost :o). Jejich následné dialogy byly neuvěřitelně intenzivní a příjemně nabité napětím, a to až tak, že jsem v tomhle případě držela palce spíš Solmirovi než Zvířeti (minimálně ze začátku to tak rozhodně bylo :o) a byl to taky jednoznačně bod, kdy mě kniha opravdu chytla (takže asi po třiceti stránkách), a chtěla jsem za každou cenu vědět, jak to bude dál (jako jestli je v tom nějaký háček a Solmir se zvrtne nebo co :o). Líbilo se mi, že to autorka pojala jinak, než jak jsme v pohádce zvyklí, protože to příběhu dodalo na plasticitě a bohatosti, když se Kráska měla mezi kým rozhodovat.

---

"Co tady děláte?" vyhrkla Jeva a otočila se tak prudce, až jí zpod bot vystříkl sníh.

Solmir překvapeně otevřel ústa a nakrčil čelo. "Já... proč se zlobíte?"

Jeva nevěděla, že je tak čitelná. Zavřela oči a nadechla se ledového vzduchu. Štípal ji v nose. "Omlouvám se, nepřišel jste v nejvhodnější chvíli. Proč jste vlastně přišel, Vaše Blahorodí?"

"Solmire," opravil ji. "Nemám rád, když mě lidé oslovují Vaše Blahorodí. Přišel jsem..." Odmlčel se, zadíval se na ni a přimhouřil oči před ostrým zimním sluncem. "Opravdu to nevíte?"

Zlost ustoupila a zůstaly jen zmatek a strach, které se jí zmocňovaly stejně rychle jako zima. "Ne." Zachvěla se.

"Vezměte si to." Solmir k ní přistoupil, a než mohla něco říct, zahalil ji do svého pláště. Ustoupil, aby dodržel přiměřenou vzdálenost mezi nimi, a znovu si ji zkoumavě prohlížel. Měl přátelský, hřejivý pohled. Nebylo divu, že to si z něho ze společně strávených hostin pamatovala nejvíc.

"Omlouvám se. Myslel jsem, že jste pochopila." Mluvil tiše, ale směle. "Vím, že jsme spolu nestrávili mnoho času, ale ze všech lidí na těch hostinách jste byla jediná, s kým jsem si chtěl povídat. Ostatní dámy mluvily jen o počasí, módě a barončině stříbru. Vy jste uměla vysvětlit, jak stáhnout leoparda a nepoškodit kůži."

Jevě se sevřel žaludek. "Já... nikdy..."

"Ne mně," dodal s úsměvem. "Ale jednomu z lovčích v barončiných službách. Zaslechl jsem vás. Marně jsem se snažil hovořit s vámi o lovu, ale myslím, že baronka vás dobře vycvičila. Nikdy předtím jsem tolik nezáviděl obyčejnému lovčímu."

Když o tom mluvil, vybavila si jasněji ty večery, kdy se oba účastnili hostin. Vždycky sedával vedle ní a mluvil o lovčích a ptal se, jestli některé zná. Myslela si, že ho zajímají nějaké klevety, proto jeho otázky odrážela, jak nejlépe dovedla. Znovu zavřela oči. Jak mohla být tak slepá?

"Prosím," řekl Solmir. Zaslechla tiché křupání sněhu a poznala, že přistoupil o krok blíž. "Když jsem se dozvěděl o osudu karavany vašeho otce, byla vaše rodina už pryč a já jsem promeškal svoji příležitost. Proto jsem tedy přijel až sem. Budu muset přijít ještě jednou a promluvit s vaším otcem, ale všichni vědí, jak moc vás miluje. Neodmítne vás, když něco chcete. Prosím, Jevo, zvažte moji nabídku. Rád bych vás vzal s sebou zpátky... jako svoji ženu." Došel mu dech a před posledními slovy musel polknout.

Jeva měla pocit, že ji tíha jeho pláště srazí na kolena. Přiměla se pohlédnout mu do očí a okamžitě toho zalitovala. Byl tak dychtivý a upíral na ni tak procítěný pohled. Jak je možné, že si toho nikdy nevšimla?

"Nemohu si vás vzít," zamumlala a zachvěla se, přestože plášť hřál. "Omlouvám se."

"Proč ne?" Vypadal zmateně, zdálo se, že úplně nechápe, co mu říká.

"Nemohu si vzít nikoho." Jakmile ta slova vypustila z úst, uvědomila si, kolik je v nich pravdy. Mezi všemi muži na světě, kteří by ji požádali o ruku, by nemohla najít vhodnějšího, než je tenhle. A přesto by při pomyšlení na svatbu nejraději vzala nohy na ramena a utekla do lesa. "Já... já nejsem manželka. Měl byste si vzít moji setru Jasenku. Je laskavá, hodná a..."

Solmir zavrtěl hlavou, přistoupil k ní a vzal ji za ruce. Byla tak ohromená, že ani nestihla ucuknout, jen se dívala na své ruce, které se ztrácely v těch jeho. "Já ale nechci vaši sestru, Jevo."

Vzhlédla, zaskočená touhou v jeho hlase. Její hloubka ji připravila o řeč.

Pohlédl jí do očí a nepatrně se pousmál. "Jevo," řekl polohlasem.

"Nemohu." Odtáhla se, sundala si plášť a podala mu ho. "Nabídla bych vám občerstvení, ale právě jsme se přestěhovali a nejsme připraveni přijmout návštěvu. Jděte, prosím." Kdyby nebyla tak zmatená, byla by překvapená, jak se může takhle chovat. Byla neodpustitelně hrubá. Ale Solmir si od ní jen vzal svůj plášť a přitiskl si ho k hrudi. Držel její nataženou ruku a prsty jí lehce svíral zápěstí. Díval se na ni, jako kdyby toužil, aby to nebyl plášť, ale ona, co k sobě tiskne, ale nesnažil se ji přitáhnout blíž. "Musím se vrátit a promluvit si s vaším otcem. Třeba za čtrnáct dní. To už by mohl být zpátky. Prosím, uvažujte o tom, než se vrátím. Můžeme spolu lovit a cestovat, dokud baron nestanoví svého dědice. Pak budete mojí baronkou a nikdo nám nebude moci říkat, co máme dělat."

Na to Jeva nedokázala nic říct. Sevřelo se jí hrdlo a srdce tlouklo jako o závod.

Solmir se sklonil nad její rukou, kterou stále držel. Jeva čekala, že ji na ni políbí, jak to urození muži dámám dělávají. On jí ale obratně otočil zápěstí vzhůru a jemně ji sklonil, takže se jí dlaň rozevřela jako květina. Pak ji políbil do dlaně. Jeva se znovu zachvěla. Tentokrát to nebylo chladem.

"Pozdravujte prosím ode mě své sestry," řekl a pustil ji. "A řekněte jim, že se omlouvám, že se nemohu zdržet déle, abych jim dělal společnost."

Pak si přehodil plášť přes ramena, došel ke koni a vyšvihl se do sedla. Seděl na koni jako někdo, kdo se v sedle narodil, neokázale a přirozeně. Všiml si, že se na něho dívá, a usmál se.

Jeva sklopila pohled do sněhu, ale dlouho na sobě cítila jeho oči, dokud neotočil koně a nezmizel v lese.

Nejraději by zůstala, kde je. Nechtěla se vracet do domu, ani jít za Solmirem, ale chlad ji nakonec nevyhnutelně zahnal dovnitř. Co nejtišeji otevřela dveře a vklouzla do srubu, ale bylo to marné. Všichni na ni čekali.

Okamžitě si všimla postavy, která stála uprostřed místnosti a jednou rukou se opírala o stůl. Jasenka se usmála a Jeva v její tváři neviděla nic než nefalšovanou radost.

"Jsem za tebe moc šťastná, Krásko," řekla Jasenka a rozevřela náruč. Jeva k ní přistoupila, položila jí hlavu na rameno a nechala se obejmout. "Je to dobrý člověk."

Pozdě v noci, když se Laňce zdálo o vypasených králících a cukala nohama, uslyšela Jeva ze zadní ložnice nějaký zvuk. Šepot, téměř neslyšitelný v šumění větru a listí, a pak tiché, rychle potlačené vzlyknutí. Zbytek noci už Jeva nespala. Dívala se do tmy, objímala Laňku a dlaň pravé ruky ji pálila." (str. 47-50)

---

Další plusové body si ode mě autorka vysloužila za vztahy mezi sestrami, které se opět oproti klasickému pohádkovému pojetí vzájemně milují a snaží se otci po jeho krachu společně pomáhat. Líbilo se mi to i proto, že pak bylo pro Krásku mnohem těžší opustit domov a vydat se hledat otce, když nechala své sestry napospas ve srubu bez zjevného zdroje obživy (jídlo totiž obstarávala právě Jeva svým lovem). Stejně tak byli milým rozšířením lovečtí psi, které Kráska s otcem měli – otec velkého chlupatého Peleje a Kráska štíhlou a rychlou Laňku, která jí pak dělá společnost, když je zavřená se Zvířetem na tajemném hradě. Mimochodem, co se toho Krásčina pobytu na hradě týká, ten taky zdaleka není tak idylický jako v pohádce, ale o to působí všechno silněji a uvěřitelněji, byť jsem si říkala, že to ve výsledku vlastně trochu zavání stockholmským syndromem :o). Kniha je celkově poměrně dost syrová, většině stránek vládne zima a sníh, nechybí touha po pomstě, lov a krev, vše doplňují živoucí dialogy a emoce, které cloumají hlavní hrdinkou, kniha je skvěle napsaná, takže mi jako čtenáři nedělalo problém se do Krásky vžít a soucítit s ní (a občas i s dalšími postavami). Navíc Kráska je příkladně odvážná hlavní hrdinka, která se nebojí být sama sebou a bojuje do posledního dechu.

---

"Jeva zaujala lovecký postoj. Kde je krev, bývají i mrchožrouti. A vlci se krmí ve smečce. Přestože před člověkem většinou prchají, mají-li pocit, že je jejich kořist v ohrožení, mohou ji bránit. S napjatými smysly se plížila kupředu, opatrně našlapovala, aby ji nečekané prasknutí nebo klopýtnutí neprozradilo.

Cokoli zde bylo zabito, bylo mnohem větší než králík nebo liška. Krev byla všude kolem a v mdlém světle barvila sníh a kmeny stromů doruda. Sníh už překryl velké zakrvácené plochy, což znamenalo, že krev byla prolita teprve před několika hodinami.

Byl tady její otec? Potkal Zvíře ze svých vyprávění a zabil je? Jeva poklekla na jedno koleno a dotkla se prstem země. Krev byla zmrzlá. Zřejmě byla starší, než si myslela. Její pozornost upoutal nepravidelný stín pár kroků od ní. Odhrábla z té věci vrstvu sněhu.

Byla to otcova sekera.

Jeva se dívala na sekeru a zdráhala se uvěřit tomu, co vidí. Vzmáhal se v ní nepříjemný pocit. Proč by ji tady nechával? Sekera měla pečlivě vyřezané, používáním ohlazené topůrko, které mu přesně padlo do dlaně. Upustil ji, když zabil Zvíře?

A pak si uvědomila, z čeho má ten nepříjemný pocit. Ostří sekery bylo čisté, nezakrvácené. Ono to krveprolití nezpůsobilo.

O kus dál ji upoutal povědomý tvar. Vyhrabala otcův luk a o trochu dál našla vak, s nímž opustil srub. Kůže byla roztržená a jeho obsah ležel vysypaný pod sněhem.

Poklekla k dalšímu sněhovému pahrbku a roztřesenýma rukama jej začala rozhrabávat. V tlumeném světle zahlédla něco jako kus syrového masa a lesklou bílou kost.

S přiškrceným zasténáním odskočila od něčeho, co bylo příliš malé, než aby to bylo celé tělo. Klečela, rukama se opírala o zem a zírala na rudý sníh před sebou. Snažila se nadechnout tak usilovně, až jí z toho hvízdalo v uších a bolelo na prsou.

Uvědomila si, že svírá luk, tětivu si tiskne k tváři a lučiště na prsa. Ztuhlé paže jej nedokázaly pustit. Celá se třásla a dělalo se jí nevolno. Ucítila nějaký pach a upnula se k němu. Potřebovala něco, cokoli, co by jí pomohlo nemyslet, zapomenout. Tohle nebyl pach krve, ale něco divočejšího, sytějšího. Pižmový pach, ale ne nepříjemný. Jeva otevřela oči a zadívala se do lesního šera. Krev v ní vřela. Stále držela luk. Svírala ho tak pevně, že klouby prstů měla bílé jako obnažené kosti.

Náhle se pohnul nějaký obrovský stín a ona na okamžik nebyla schopná pohybu. Byla připravená na tvora velikosti vlka, ale tohle vypadalo, že z palouku utíká celý kus lesa.

Bez dalšího uvažování jedním pohybem napnula otcův luk a zamířila. Šíp zasáhl cíl. Hromový řev bolesti a vzteku ji srazil na zem a obří stín si razil cestu lesem.

Ležela bez pohybu a snažila se pochopit, co to vlastně viděla. Žádné běžné zvíře nedokázalo vydat takový zvuk, ani nebylo tak obrovité. Ale za chvíli jí pach otcovy krve připomněl, kde je. Musela ně kolikrát potřást hlavou, aby se ho zbavila.

Na záda si přivázala otcovu sekeru, vstala a vyrazila za Zvířetem. V prstech drtila otcův luk, ale ten svůj nechala ležet ve sněhu. Teď nedokázala rozumně uvažovat. Teď pro ni existoval jenom lov, touha zabíjet a rozstříknout krev toho netvora po sněhu. Vánice ustala a za vrstvami mraků zapadalo slunce. Šero v lese houstlo každým okamžikem, ale jí to bylo jedno. Bylo zde Zvíře, které zabilo jejího otce.

A ona je zabije.

A pak ji náhle spatřila – skvrna čerstvé krve jen kousek od místa, kde stála. Příliš čerstvé, než aby patřila jejímu otci. Od onoho místa se táhly krvavé krůpěje a brázda ve sněhu prozrazovala, že tudy běželo něco obrovského.

Rozběhla se dlouhým krokem a nespouštěla oči ze stopy. I kdyby ohromné tělo nezanechávalo ve sněhu jasnou stopu, dokázala by ho sledovat podle pachu. Krev toho tvora byla tmavá a na patře cítila její kovovou pachuť. Kdyby tvor byl menší, předpokládala by, že dostal zásah do tepny. Než ale vypustila šíp, dobře si všimla, do jaké výše se tyčí. Pro tak obrovské zvíře nemohla být taková ztráta krve nebezpečná. Jestli měla štěstí, zasáhla plíci a Zvíře se bude pomalu dusit. Když ho dokáže sledovat dost dlouho, bude ho moct dorazit.

Tenhle krok ji naučil otec – našlapovala pravidelně, nízko u země. Dokázala s ním rychle a tiše překonat velkou vzdálenost. Hnala se za Zvířetem. S každým krokem byl jeho pach silnější a vzdálenost mezi nimi se zkracovala.

Kromě občasného žuchnutí sněhu z větví borovic panovalo naprosté ticho. Vánice pominula a les nehnutě snášel tíhu zimy. Nebyla zde žádná zvířata, jen Zvíře a jeho lovec.

Soumrak ubral světu barvy a krvavé skvrny na sněhu teď byly sytě šedé. Už to nepotrvá dlouho.

Zepředu se ozval nějaký zvuk. Něco zakašlalo. Uslyšela namáhavý, vlhký dech. Srdce jí divoce bušilo ve spáncích. V pravé ruce držela připravený otcův luk, levou sevřela topůrko sekery. Její tíha ji uklidňovala.

Ocitla se na okraji palouku. Lesní soumrak vystřídalo zrádné příšeří, z něhož povstával obrovitý zhroucený stín. Nepravidelně se zdvihal a klesal. Namáhavě, chrčivě se nadechoval a kašlavě vydechoval. Oblaka sraženého dechu stoupala do paprsků zapadajícího slunce a vycházejícího měsíce.

Plížila se vpřed a špičkou boty šmátrala ve sněhu, dokud nenarazila na větev. Prudce na ni šlápla. Ozvalo se ostré prasknutí, které neztlumila ani vrstva sněhu.

Stín sebou trhl a hvízdavě se nadechl. Natáhl přední tlapu a pokusil se vstát, ale zhroutil se do sněhu. Ležel nehybně, jen ztěžka dýchal a cukal svaly pod kůží.

Mohla počkat, až zemře, až mu dojde dech a vykrvácí. Ale nedokázala čekat a tohle byla příliš laskavá smrt. Postupné slábnutí, které skončí spánkem. Taková smrt byla pro toho netvora až moc dobrá. Zmocnila se jí žádostivost a touha po pomstě vytlačila chladné uvažování lovce.

Chtěla cítit, jak se topůrko sekery chvěje, když drtí lebku netvora, vidět, jak jeho život prýští v kouřícím proudu do sněhu. Chtěla vidět tvář Zvířete, které zabilo jejího otce, v okamžiku, kdy si uvědomí, že je ztraceno. Chtěla ho vidět umírat.

Navlékla si otcův luk přes rameno, uvolnila sekeru a s upřeným pohledem opatrně, zlehka postupovala kupředu. Když byla blíž, viděla, že to není obrovský medvěd, jak si původně myslela, ale něco podivného a zvláštního. Řekla si, že tomu usekne hlavu a vezme si ji. Měla podivuhodnou eleganci vlčí hlavy s čelistmi a svaly rosomáka. Tuhle trofej neprodá. Ta patří jí.

Potěžkávala sekeru a držela se z dosahu jeho spárů, kterými ve snaze o záchranu hrabal ve sněhu.

Už byla tak blízko, že v šeru viděla jeho oči. Otáčel je za ní. Zlověstné, prosebné, zvířecí. Touha po krvi byla stále větší. Jak mohl otec takhle zahodit život? V duchu se před ní rozvinul obraz života, jaký mohla vést po boku svého otce. Kdyby ji byl vzal na svůj poslední lov. Kdyby nebyl narazil na Zvíře sám. Kdyby. Zvíře zavrčelo a obraz se rozplynul jako pára jeho dechu. Vrčení se změnilo ve skučení. Šíp zřejmě opravdu probodl plíci. Znovu se pokusilo vstát, ale opět se těžce svalilo. Kožich mělo poprášený sněhem. Zavřelo oči. Lapalo po dechu a z otevřené tlamy mu vytékala krev.

Byla už tak blízko, že se kožešinové lemování její kapuce chvělo jeho dechem. Ve vzduchu bylo cítit krev, vlhko a pižmo. Zhluboka se nadechla nosem.

"Za tebe, tati," zašeptala a zvedla sekeru.

Zvíře otevřelo oči a jejich lesk byl jejím jediným varováním. Pozdě si všimla, že Zvíře má zadní nohy skrčené pod sebou a svaly napjaté. Pozdě si všimla několika bezhlavých králíků v kalužích krve, která ji dovedla na palouk. Pozdě si uvědomila, jak blízko Zvířete stojí. Zvíře se na ni vrhlo a vyrazilo jí sekeru úderem, který ji ochromil od ramene dolů. Paže jí bezvládně spadla k boku. Zvuk jeho řevu byl zvukem lesa, střásal sníh z větví a naplňoval les zrůdnou ozvěnou vánice, která ho přivedla. Zvíře do ní vrazilo tak silně, že jí z hlavy slétla utažená kapuce a ztratila půdu pod nohama.

Zatímco oba letěli vzduchem, probleskla jí hlavou poslední, nečekaně chladná myšlenka: Takovouhle past nedokáže nastražit zvíře. Tohle je lovec.

Pak ji jeho tělo přibilo k zemi a poslední, co slyšela, bylo praskání jejích kostí. Ztratila vědomí." (str. 80-84)

---

Jinak se mi moc líbil i onen surreálně působící přechod ze světa Zvířete zpátky do města mezi lidi poté, co se Kráska vrátí. Připomínalo mi to mé vlastní pocity, které občas mívám po víkendu stráveném v ulitě svého vlastního světa s knihami nebo seriály či filmy, kdy mi pak občas taky chvíli trvá, než moje mysl doběhne tělo a vrátí se z vysněného světa, kde bych byla bývala nejradši zůstala, zpátky do skutečnosti k mé tělesné schránce :o). Jediné, co mi trochu zkazilo radost a naprostou extázi z knihy, byl její závěr. Oproti zbytku knihy, která byla opravdu vymazlená a do detailu propracovaná, mi ten konec totiž připadal takový useknutý a odbytý, nemluvě o posledním hřebíčku do rakve v podobě epilogu (v tomhle případě bych si klidně raději nechala líbit otevřený konec příběhu, i když normálně nejsem jejich příznivcem, než tuhle neuspokojivou variantu toho, co vlastně bylo s Kráskou a Zvířetem dál :o(. Navíc mi celé to závěrečné finále připadalo trochu nelogické – jakože kterou bytost to vlastně musela Kráska ulovit, aby Zvíře osvobodila? Přišlo mi, že to celé tak nějak vyšumělo do ztracena, a když o tom teď tak přemýšlím, asi jsem zkrátka postrádala nějakou velkolepou závěrečnou bitku nebo lov nebo prostě něco, a to se nekonalo :o(. Přesto ale z Na lovu převažují hlavně ty pozitivní pocity a musím uznat, že se mi nakonec líbily i ony kraťoučké pasáže z pohledu Zvířete, které někdo na webu opěvoval, a já jsem si ze začátku říkala, co na nich vidí :o). Zkrátka knihu mohu jen doporučit, a kdyby náhodou Barjohovic holčičky nevěděly, čím udělat mamince radost, myslím, že tahle knížka by se jí mohla líbit ;o)

---

"Zvíře táhlo něco velikého. Vztyčilo uši, když uslyšelo její kroky, ukročilo stranou a pootočilo se. Vleklo mladého jelena. Hlava mu visela k zemi a skelné oči upíral na Jevu. Zvíře se zastavilo, otočilo veliké rudozlaté oči na Jevu a čelistmi stále svíralo jelena v dolní části krku. Pak otevřelo tlamu a pustilo břemeno na zem. Několikrát naprázdno přežvýklo, jako kdyby si uvolňovalo unavené svaly. "Přinesl jsem vám jídlo." Zvíře ustoupilo krok stranou, dřeplo si na zadní, tlamu stále trochu otevřenou, aby nebylo vidět, jak rychle oddechuje.

Jevu ten pohled tak překvapil, že jí samotné poklesla čelist. Zvíře vypadalo úplně jako její druhý pes Pelej, když přinesl domů chycenou veverku nebo králíka. Zatímco Laňka byla pořádná, nosil Pelej potrhané mrtvolky do domu, pokládal je na čistý koberec a pak tam seděl uprostřed krve a chlupů, funěl a pyšně se křenil, jako kdyby chtěl říct: To jsem hodný pejsek, co?

Zvíře ji stále pozorovalo a zřejmě čekalo na nějakou odpověď. Když nic neříkala, jeho výraz potemněl, svraštělo obočí a zavřelo tlamu. "No?" Jeva zatajila dech a zamračila se. "No co? Čekáte, že vám budu děkovat? Vězníte mě. Nebudu vám děkovat za to, že mi dáte najíst."

"Jezte, nebo nechte být," zavrčelo Zvíře. "Je mi to jedno."

Jeva se zhluboka nadechla. Žádné zvíře nemůže být tak náladové, tak... dětinské. Ve Zvířeti nepochybně vězelo něco lidského, jakkoli hluboko to bylo pohřbené. "Staráte se jen proto, že jste si mě musel chytit a vycvičit pro úkol, který mi nechcete prozradit."

Zvíře na ni jen zavrčelo a vykročilo do opačné části hradu, než byla ta, kterou prozkoumala.

"Zvíře!" vykřikla Jeva. "Počkejte!" Když zůstalo stát, zastavila se také a srovnala si myšlenky. "Víte, jak tu mršinu upravit, nebo ji žerete jen tak?"

"Nejsem váš sluha," opáčilo Zvíře s pohledem upřeným přes její rameno.

"To ne," přitakala Jeva. "Ale nemám nůž, nic, čím bych odřezala maso od kostí. Nemůžu ho jen tak trhat zuby jako vy."

Zvíře se stále mračilo, ale rozmrzelost vystřídalo překvapení. "Když vám dám nůž, pokusíte se mě zabít?"

Jevě znovu zakručelo v žaludku a mimoděk obrátila oči v sloup. Zabití Zvířete teď zrovna v plánu neměla. "Nebudu se vás snažit zabít, když mám hlad."

Zvíře na ni upíralo pohled a ona hleděla na něj. Laňka těkala pohledem mezi nimi. V přítomnosti Zvířete byla stále neklidná a tiskla se ke své paní. Nakonec Zvíře hluboce zavrčelo, vyvedlo Jevu ven a jelena vleklo s sebou. Několik kroků ode dveří položilo jelena do sněhu. Pak zmizelo a za chvíli se vrátilo s vakem, v němž Jeva našla všechno, co měla s sebou. Jídlo sice bylo téměř pryč a vrbová kůra také, ale zůstaly ostatní léky, drát na oka a také nůž na výrobu šípů. Upravit veverku nebo králíka byla jedna věc, ale vyvrhnout a naporcovat jelena druhá. Když byla malá, dělával tuhle práci vždy otec. Když s tím skončila a měla vnitřnosti na hromadě vedle jelena, zjistila, že už vůbec nemá hlad. Otírala si čelo rukávem a zakrvácené ruce se jí třásly. Chtěla získat čas. Nemohla dát najevo slabost před Zvířetem, které opodál sledovalo, jak kuchá jeho dar.

Laňka si odnesla několik kusů vnitřností a hltala je s jedním okem upřeným na Zvíře. Když sežrala játra, dobelhala se zpátky k Jevě a opřela se o ni. Ta na okamžik zaváhala, než ji podrbala mezi ušima. Dívala se při tom na své zakrvácené ruce.

Zvíře hluboce zavrčelo. "Jde vám to pomalu."

"Ano, protože se na mě díváte," zamumlala Jeva. Byla příliš unavená, než aby se starala o to, jestli ho rozzlobí.

"Vraťte se dovnitř."

"Musím dokončit..."

"Dovnitř!" Zvíře zvýšilo hlas a vztyčilo se. Působilo tak hrozivě, že Laňka zaryla Jevě čenich do ohbí lokte a tichounce kňučela. Jeva měla co dělat, aby neutekla. "Musím se najíst!"

Zvíře se jednou, dvakrát zhluboka nadechlo. Jeva si uvědomila, že to musí udělat také. Trpělivost, pomyslela si. O tu se snažím s každým nádechem. Dělá totéž?

Nakonec Zvíře sklonilo hlavu. "Dokončím to za vás," řeklo zvolna. "Takhle jsem to myslel."

"Tak to máte říct. Nekomandujte mě, jako kdybych vám patřila."

Zvíře hluboce, výhružně zavrčelo. "Vy mi patříte."

"Můžete mě věznit," opáčila Jeva. "Můžete mi nařizovat, kdy můžu odejít, co mám jíst, můžete rozhodnout, jak dlouho budu žít. Ale nevlastníte mě." Odmlčela se a vztekle dodala: "A neříkejte mi děvče, jako kdybych neměla jméno."

Zvíře vztekle švihlo ocasem. "Vy mi taky říkáte Zvíře."

"Protože jste zvíře. Dal jste mi důvod, abych vám říkala jinak?"

Zvíře váhalo a mračilo se na ni přes krví potřísněný sníh. "Tak vám budu říkat Krásko. Protože jste krásná."

Jeva si vzpomněla na své příběhy a rozhodnutí říkat svému neviditelnému příteli Ivan, ale nedokázala si to jméno spojit s netvorem pár kroků od ní. Přezdívka, kterou jí dal otec, zněla divně od netvora, který ho zabil. A přesto si nedokázala představit, že by jí říkal jinak. Od každého jiného by to brala jako neupřímnou lichotku, ale ve tváři Zvířete nebyla žádná faleš. Jevu by ani nepřekvapilo, kdyby nebylo schopné lži, kdyby ho jeho zvířecí přirozenost nutila říkat pravdu za všech okolností.

Ten kompliment ji tak zaskočil, že odpověděla dřív, než si uvědomila, co říká. "Děkuju," zamumlala a odložila nůž, aby si otřela zakrvácené ruce do sněhu." (str. 156-159)

Zpět na hlavní stranu blogu