Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Projekt 102/1001: První čtvrtletní zhodnocení
31. březen 2018 | 16.52 |
První čtvrtletí letošního roku je za námi, a to znamená, že nastal čas na první zhodnocení mého druhého kola projektu Tisíce a jednoho dní :o). Musím říct, že zatím je to vážně tak pohodové a odpočinkové, jak jsem si myslela, když jsem svou druhou várku cílů vymýšlela, a plnění bylo opravdovým relaxem :o). Sice jsem si původně myslela, že bych toho mohla stihnout víc (klasika :o) – jakože bych mohla sepsat všechny ty své cestovatelské resty z loňska nebo že bych zavedla tradici únorového kreslení, ale vzhledem k tomu, jak vypadal můj zhruba poslední měsíc (tedy že jsem měla doma solidní krizi a tak nějak jsem nevěděla, co si s tím počnout a kam se vrtnout), nedopadlo to zas až tak špatně. Nemluvě o tom, že si pořád tak trochu nafukuju svůj čtecí plán a pouštím se i do knih, které vlastně v cílech (ani v knihovně) nemám :o)
č. 32 – Přečíst alespoň první díl trilogie Dokonalý pár, abych věděla, jestli má cenu mít ji v knihovně
První cíl byl pokořen hned začátkem ledna, kdy jsem cestou na Apassionatu zhltla první díl trilogie Matched (knihu jsem přečetla vlastně za dva dny, protože v neděli 7. ledna jsem ještě dočítala pár posledních stránek :o). A dokonce jsem se pustila i do dalších dílů, protože se to četlo poměrně lehce a já byla zvědavá, jestli si tam autorka vymyslela něco neotřelého, nebo jestli to bude jen další tuctová, nemastná neslaná dystopická série. Momentálně dočítám závěrečný díl a musím bohužel konstatovat, že to vypadá spíš na tu druhou možnost :o(. Každopádně i kdyby se teď na oněch posledních sto padesáti stranách stalo něco převratného, nemyslím si, že bych se k téhle trilogii někdy v budoucnu vracela, a tudíž ortel zní, že půjde z knihovny pryč :o). Nechcete ji někdo?
č. 12 – Poskládat puzzle Konstantinopol (1000 dílků)
Začátkem února pak padl za vlast další cíl, a sice skládací, kdy jsem se v sobotu 3. února pustila do příjemně prosluněného puzzle Konstantinopol :o). V pátek v podvečer jsem si jen roztřídila dílky podle barev (jakože modré, žluté a tak :o) a ze samé nedočkavosti složila kousky budov na obzoru, které na mě při třídění vykoukly :o). V sobotu jsem pak začala klasicky rámečkem, u kterého jsem teda ale měla hodně dlouho podezření, že nemám všechny dílky :o(.
Pak se ukázalo, že některé dílky jsou "univerzální" a tváří se, že perfektně zapadnou i na místa, kam nepatřily, takže bylo všechno v pořádku a dílky byly samozřejmě všechny :o). Puzzle jsem zvládla složit de facto za jediný den (v sobotu odpoledne už jsem měla hotovo), což není až tak překvapivé, protože je jen tisícidílkové, takže poměrně malé a tudíž brnkačka :o), nemluvě o tom, že mě neskutečně bavilo – nebyly tam žádné velké jednobarevné plochy, které by mohly zavánět nudou, a všechny ty scenérie byly neskutečně malebné a prostě se mi moc líbily :o). K téhle skládačce se v budoucnu určitě s radostí ještě vrátím :o)
č. 34 – Přečíst Pohled šelmy od Františka Niedla, abych věděla, jaké jsou jeho romány ze současnosti
Opět zvládnuto začátkem února, konkrétně jsem knížku dočetla v neděli 4. února a líbila se mi natolik, že jsem si pořídila i druhý díl série, s názvem Štvanice, přestože původně jsem se tomu bránila, protože na rozdíl od třetího a čtvrtého dílu nemá moc hezký přebal, ale prostě se mi nechtělo pokračovat v sérii a vynechat při tom druhý díl (navíc když se mi ho podařilo najít na e-shopu nakladatelství MOBA coby antikvariátový kousek, který však dorazil ve stavu zbrusu nové knihy a ještě za super cenu 134 Kč včetně poštovného :o). Štvanici už mám samozřejmě rozečtenou, ale ještě nejsem tak daleko, abych mohla vynášet nějaké soudy, nicméně zatím si mě Dabertův druhý příběh získal minimálně prostředím, neb se odehrává v prosluněné jižní Francii :o)
č. 38 – Znovu si přečíst Andělskou tvář od Hany Marie Körnerové
Tuhle odpočinkovou romantiku jsem si přečetla jako odměnu za úspěšně složenou úřednickou zkoušku a moc jsem si to užívala :o). Dokonce až tak, že jsem si sehnala druhý díl a začátkem března zhltla i ten :o).
Andělská tvář 2 už sice nebyla úplně ono, neb to byla vlastně úplně jiná kniha, a kdyby se hlavní postavy nejmenovaly stejně, tak ani nepoznáte, že jde o pokračování (resp. kdyby je autorka přejmenovala, mohla knihu s klidným svědomím vydávat za samostatný román). Navíc mi bohužel přišlo, že kvalitativně to byla už taky spíš taková ta prostodušší červená knihovna, kdy nikdo moc neřeší logiku a širší souvislosti (zkrátka to nechce příliš nad věcmi přemýšlet :o). Úvodní nehoda kočáru a vůbec všechny ty události mi přišly hrozně účelové, jakože jak rychle a snadno srazit hlavní hrdinku na dno, pak se vezme a přesadí do nového prostředí, přičemž záhadnou tetu, o které před tím nikdy nikdo neslyšel a která se zničehonic objeví na scéně jen proto, aby Charlottu odvezla na zotavenou na neznámý tropický ostrov, kde žije, taky nikdo neřeší, stejně jako třeba fakt, jak se mohla o Charlottině trápení dozvědět atd. :o(. Na ostrově jako takovém se toho pak taky moc neděje, nechybí klasická klišé jako velmi krásná sestřenice Elena, která je první dámou ostrova, protože je vdaná za o dost let staršího plukovníka, ale svého manžela nemiluje, žije si nad poměry a dělá dluhy, přičemž dokonce osnuje intriky, jak se svého chotě zbavit. Do toho všeho se samozřejmě zaplete Charlotta, resp. svoji sestřenici odhalí a půjde jí proto zase o život, nicméně jako čtenář stejně víte, že to všechno je vlastně jen jakási vycpávka, než se na scéně znovu objeví Charlottin manžel Filip de Mornay, který má být sice mrtvý, ale vzhledem ke struktuře knihy si můžete být stoprocentně jistí, že přežil a nejspíš i přijde Charlottu zachránit :o). Jak říkám, lehce prostodušší kniha, která se sice četla sama, ale jinak je to taková nevýživná strava a nic, co by člověku uvízlo v paměti nebo co by si chtěl za každou cenu přečíst ještě jednou :o(
Jinak jsem se v půlce března taky konečně dostala k tomu, abych se znovu podívala i na film Andělská tvář, který režíroval Zdeněk Troška (to jsem si už vůbec nepamatovala) a který mě bohužel i po letech vytáčel pořád stejnými nešvary (to jsem si naneštěstí pamatovala :o(. Asi nejvíc mi vadilo, že místo nebezpečných hustých lesů a blízké propasti umístili filmaři Mornay na mořské pobřeží – všechny ty scény, kdy Filip zachrání Charlottu z nebezpečí při jízdě na koni apod. tak nejsou vůbec ono, nemluvě o tom, že mi nebezpečí mořských útesů přišlo hodně těžko uvěřitelné, a navíc mi hrozně vadilo, že se všechny ty jejich dialogy odehrávaly na pozadí běsnícího příboje, kdy na sebe musí halekat, a to ještě nejlépe ze vzdálenosti několika metrů :o(. To by byl opravdu takový problém, kdyby se aspoň občas potkali v lese nebo v zahradě? Navíc si myslím, že když byly v rozpočtu peníze na počítačové úpravy okolí zámku ve Vranově nad Dyjí, mohli je tvůrci raději investovat do kaskadérských kousků na koni (mimochodem právě za tu lokaci ve Vranově má ode mě film plusové body :o). Ve výsledku mi tak stejně jako před lety zhruba někdy v prostředku filmu nejvíc vadil Jiří Pomeje, přišlo mi, že ty jejich dialogy s Michaelou Kuklovou jsou lehce neumětelské a postrádají potřebnou dávku herectví (naštěstí se to pak ke konci filmu trochu srovná). Naopak jako skvělý herec mi přišel (i navzdory svým zlatým loknám :o) Filip Blažek – když se pak provalí Raoulova nemoc v plné palbě, věřila jsem mu každé slovo i gesto. Celkově tedy na filmu oceňuju spíš lokace (ten Vranov :o), českou knižní předlohu a obsazení, jakože člověk rád vidí takovou plejádu našich herců, jako jsou Jiří Krampol, Marek Vašut, Josef Vinklář, Jitka Ježková, ale třeba i muzikálová herečka a zpěvačka Hanka Křížová v roli učitelky klavíru :o). Jo a i tentokrát mě napadlo, že by se do role Charlotty možná víc hodila Dana Morávková, byť jí ty mrchy alá Margot Pinaudová jdou dobře :o)
Tak, jak jsou rozdílné svými obálkami, liší se knihy i svým obsahem :o)
č. 13 – Poskládat puzzle Papyrus (1000 dílků), které jsem dostala zdarma k objednávce
Další puzzle a s ním i další cíl jsem zvládla v druhé polovině února. Celkem jsem těchhle tisíc dílků skládala asi tři dny, ale to hlavně proto, že se mi nedostávalo moc času. Skládat jsem začala v pondělí 19. února opět nezbytným a nejjednodušším rámečkem z krajových dílků, načež jsem pokračovala oněmi výrazně barevnými částmi. Další den jsem pak z většího dokončila postavy a hieroglyfy a poslední den jsem doskládala "prázdné" papyrové plochy. Skládání mě opět hodně bavilo a opět se projevovalo jako solidní závislost, kdy jsem měla tendenci u stolu s puzzle uvíznout pokaždé, když jsem procházela kolem a musela jsem se silou vůle nutit do toho, abych to neudělala a šla se věnovat urgentnějším záležitostem. Jinak skládání mě bavilo i z toho důvodu, že šlo o egyptský motiv a já jsem si u toho zavzpomínala na své období luštění hieroglyfů :o), nemluvě o tom, že skládání mi šlo dobře od ruky i proto, že například i ty papyrové plochy měly nějakou strukturu, takže se dalo poměrně snadno poznat, z které části ten který dílek je, a různé odstíny nebo alespoň jiné ohraničení měly i všechny ostatní barevné části, takže se dalo jednoznačně poznat, která zelená bude na suknici a která na trůnu apod. Jediné, co bych tak svému prvnímu puzzle od firmy Trefl vytkla, tedy kromě velkého množství papírového prachu, by byl fakt, že do sebe jednotlivé dílky zapadaly opravdu hodně natěsno, takže mi pak šlo puzzle poměrně těžko rozebrat (bála jsem se, abych dílky nepoškodila), ale chápu, že tenhle problém nebudou mít všichni :o)
No a pak se mi podařilo ještě rozpracovat cíl č. 80 – Dodělat alespoň 5 spojovaček ze své knížky zvířecích obrázků, kdy jsem se dostala na dvě hotové spojovačky z pěti a musím říct, že mně osobně by klidně stačily mnohem menší obrázky, těch tisíc bodů je totiž strašně moc a většinou už mě to ke konci přestává bavit a mám z toho opravdu unavené oči, protože jednotlivé body jsou malinkaté a navíc čím dál světlejší (první stovka začíná černou a poslední končí žlutou, která je fakt blbě vidět :o(, nemluvě o tom, že s tou tisícovkou bodů vám spojování zabere vždycky nejmíň půlhodiny, což už je na takovouhle jednotvárnou činnost celkem dost. Tak uvidíme, jak mi to půjde dál, možná si zkusím pro příště to spojování rozdělit navíckrát. Každopádně hyena se mi líbí zatím asi nejvíc a taky mě víc bavila než ta gorila nebo předchozí sup :o)
A to je pro tuto chvíli vše, loučím se a přeju vám pokud možno hodně veselé Velikonoce :o)
