Tak jak jsem se na letošní Velikonoce začátkem března strašně těšila, tak mě to postupně s každým dnem, kdy se blížily, přecházelo a zvolna jsem začínala upouštět i od svých megalomanských plánů na sváteční přípravy (částečně proto, že jsem to nestíhala, a částečně i proto, že mi elán odsávala čím dál realističtější představa Velikonoc trávených u babičky – ono upřímně řečeno jakýkoli pobyt u babičky je lehce hororová představa, bez ohledu na roční dobu – a výčet všech prací, které tam hodlá mamka během jediného víkendu zvládnout a které se samozřejmě týkaly i mě, protože to byl hlavní důvod, proč jsem se vůbec uvolila někam vyrazit, místo abych si užívala prázdný byt sama pro sebe – asi už jsem opravdu dospělá :o(.
Ve výsledku byste se tudíž marně pídili po nějakých pěkných obrázcích mého velikonočního lineckého, přestože jsem si na něj nadšeně nakupovala nová středová vykrajovátka už na vánočních trzích. Stejně tak se nekonala ani žádná malebná velikonoční výzdoba – museli stačit miniaturní Kinder zajíčci a ovečky, které jsem zakoupila během jedné polední pauzy v Lidlu (naštěstí můj minimalismus vynahrazují alespoň svojí roztomilostí :o), neb mé pokusy s velikonočním "osením" ve formě petržele ostudně ztroskotaly a na zelený čtvrtek se v mém provizorním květináčku vyjímalo jen asi pět osamocených rostlinek velikosti malíčku, které ale jen tak mimochodem v žádném případě nevypadají jako petržel (zaráží mě hlavně ty oblé lístky, když petrželka je spíš zubatá :o), nu což, dám tomu ještě pár týdnů šanci a uvidím, co z toho nakonec vyroste.
Každopádně tímhle naštěstí moje absolutní velikonoční debakly končí. Sice jsem si musela vzít ve čtvrtek dovolenou, abych se vůbec zvládla připravit na víkendový pobyt na konci světa (a to doslova – svoji pobočku tam před lety zrušila i Jednota, takže šance koupit tam cokoli, co jste si náhodou zapomněli a tudíž nedovezli, je hotová mission impossible, o bezlepkových věcech nemluvě, neb ty jsou tam něco jako jednorožec nebo sci-fi z vesmíru :o(, ale rozhodně se to vyplatilo, protože jinak vůbec netuším, jak bych to všechno stihla. Na zelený čtvrtek jsme tudíž s mamkou dojely na nákup, já jsem uvařila svoji italskou čočku z dvojité dávky, aby jako vyšlo na všechny (ve výsledku to sice dopadlo tak, že jsem ji jedla skoro sama, ale to je fuk, aspoň jsem měla vystaráno na celý víkend), upekla jsem si chleba a k tomu moc dobrý litý perník, který jsem si asi o týden dřív vyzkoušela nanečisto, jestli bude opravdu tak dobrý, jak vypadal :o) – recept jsem si s dovolením poznamenala níže, postup je sice trochu složitější, ale výsledek je opravdu mňamózní, příště možná ještě zkusím přidat do těsta strouhané jablíčko :o). Mimochodem, původně jsem si říkala, že bych mohla zkusit nalít část perníkového těsta do formy na beránka (mám takovou roztomilou, miniaturní), ale z toho nakonec taky sešlo, vzhledem k časovému presu jsem potřebovala být výkonná a efektivní a ne si hrát s experimenty, byť jsem to měla krásně vymyšlené, včetně toho, že bych formu vysypala mletými ořechy :o)
Litý perník bez lepku
70g + 100 g cukru krupice
70 g Hery
3 lžíce mléka
3 vejce (bílky a žloutky zvlášť)
1 lžíce horké vody
špetka soli
250 g Jizerky (nebo prostě jen hladké mouky)
½ balíčku kypřícího prášku do pečiva
1 lžička perníkového koření (zbylo mi ještě z vánočního pečení :o)
½ lžičky mleté skořice
1 lžíce kakaa
a na vylepšení můžete přidat i 2 lžíce povidel
70 g cukru, Heru a mléko (příp. i ta povidla) rozpustíme na plotně, až se spojí v jednolitou hmotu a necháme trochu vystydnout. Žloutky vyšleháme se zbytkem cukru (100 g) a lžící horké vody do pěny. Z bílků a špetky soli ušleháme tuhý sníh a pak to začnem dávat všechno dohromady. K vyšlehaným žloutkům nejdřív přidáme rozpuštěnou směs Hery a povidel a toho ostatního, potom přidáme mouku smíchanou s kypřícím práškem, kořením a kakaem, pořádně promícháme a nakonec přidáme sníh z bílků. Těsto nalijeme na plech vyložený pečicím papírem a pečeme na cca 175 stupňů.
V pátek po příjezdu a rychlém obědě (díky mojí v předstihu uvařené čočce) jsme se pak vrhli na úklid a dřeli tak, že černý muž pod bičem otrokáře by proti nám vypadal jako flink. Umýt všechna okna a vyprat záclony, já jsem si k tomu ještě přibrala i umytí radiátorů, které už pod nánosem špíny a černého uhelného prachu (není nad to, když se v domě topí pevnými palivy :o( místy ztrácely svoji původní bílou barvu (ono obecně všechno u babičky v baráku je právě díky všudypřítomnému černému prachu zbarveno došeda a nejsmutnější na tom je, že i po takovémhle generálním úklidu to tam do týdne bude vypadat na chlup stejně jako před úklidem :o(. Vytřít podlahy, vyluxovat všechny koberce, utřít prach, vyprat potahy z gauče a všech křesel, vydrbat koupelnu, záchod a kuchyňskou linku (včetně plynového sporáku – nesnáším ten lepkavý popílek, který ulpívá úplně na všem v dosahu dvou metrů od hořáků :o(. Babička si na úklid nikdy moc nepotrpěla (tyhle uklízecí nájezdy si pamatuju už coby malá holka) a vždycky ji víc zajímalo, jak jí rostou patisony a jestli má v oknech muškáty (jakože aby to vypadalo hezky z ulice a lidi viděli, přičemž jste se v kuchyni klidně mohli lepit k podlaze), ale teď když je jí už skoro šestaosmdesát to od ní ani nikdo neočekává. No co vám budu povídat, do večera jsme měli o zábavu postaráno a se setměním jsme padli s bolavými zády do prosezených křesel, já jsem si pustila dva díly Mazalů a pak jsem se uložila ke spánku na stoletém rozkládacím gauči – ať žijí svátky jara!
V sobotu už jsem se ale naštěstí dostala i na moje plánované barvení vajec pomocí nejrůznějších lístečků, byť jsem se k tomu musela trochu přemlouvat, protože už jsem byla fakt utahaná. Nicméně venku bylo docela hezky, sem tam i slunečno, a tak jsem po obědě vyrazila na průzkum zahrady a nasbírala si potřebný materiál – kromě lístků pampelišky a jetele jsem narazila i na jakousi popínavku s miniaturními lístečky, planou mrkev, jitrocel a tzv. chlebíček (alespoň myslím, že to byl on), přičemž jsem to všechno naházela do misky s vodou, aby mi neuvadly, než uvařím patnáctku speciálně zakoupených bílých vajec natvrdo. No a pak začala ta pravá legrace – rozstříhala jsem jedny vyžilé silonky a balila do nich vejce tak, aby zůstaly lístky co nejpevněji přilepené ke skořápce (k tomuhle dobře pomáhá i ta voda, takže mokré lístky jsou dobré lístky :o), přičemž zajišťovat silonkový "uzlík" nití mi musela mamka, neb v jednom člověku by to moc nešlo. S ohledem na počet vajec jsem si nakonec rozmíchala celkem tři barvy: žlutou, zelenou a moji vysněnou fialovou, kterou jsme nikdy doma neměli, a proto jsem si ji chtěla strašně vyzkoušet :o), zničila jsem dvě papírová plata, protože silonkové přebytky se docela nacucnou a jdou blbě ždímat, pokud si nechcete s vejci obarvit i ruce, ale výsledek stál (alespoň co se mě týče) za to :o). Jen si pro příště musím pamatovat, že je lepší dělat jeden velký uzel vzadu a silonky opravdu hodně napnout, než uzlovat vejce "do tunelu" nahoře i dole, protože tam se pak barva spíš dostane i pod lístky (není to zkrátka tak utažené) a výsledek je takový dost rozpačitý (nebo batikovaný, jak prohlásila mamka :o). Každopádně barva vypadá hezky i pod uzlem, takže se není čeho bát, a co se týče nejlepších lístků, hodně se mi líbily právě ty pampelišky, jetel (kdyby se mi povedl líp obtisknout) a ona planá mrkev, která ačkoli pod silonkami nevypadala nic moc, po obarvení dělá super efekt miniaturní bonsaje :o).
Proces přípravy...
...a kýžený výsledek :o)
Takže toliko ke kraslicím :o). A co se dalšího velikonočního tvoření týče, nakonec jsem v pondělí upekla i sekanou, která byla předtím v ohrožení, protože se s ní nikomu moc nechtělo dělat. Povedla se na výbornou (i z mraženého masa, neb v pondělí bylo všude zavřeno), a i když jsem ji možná mohla o fous míň osolit, postarala se mi o obědy do práce na několik dní :o)
