Větrné počasí posledních několika dní se příliš dobře nesnáší s mou pylovou alergií. Tedy aspoň doufám, že je to hlavně tím, jak vítr strhává extrémní množství pylu z květů a natlačí ho i do těch nejzazších koutů přírodou nepolíbené betonové džungle, jinak bych si musela nechat předepsat nové léky na alergii a nejsem si vůbec jistá, jestli ještě existují nějaké, které jsem nevyzkoušela :o(. Už od středy se totiž dusím velice nemilým způsobem (rozuměj: mám totálně ucpaný nos), k tomu mám nateklý a bolavý krk jako při angíně (taková moje alergická klasika) a oči mě svědí tak, že mám tendenci obracet si oční víčka naruby, jen abych se na nich mohla poškrábat :o(. Noc ze čtvrtka na pátek třináctého byla ale zatím zaručeně nejhorší – kvůli všem výše zmíněným příznakům jsem nespala, resp. jsem se budila každých nejdéle deset minut, zoufale jsem se snažila vysmrkat a ulevit nějak bolavým mandlím, no prostě ňamina. Přiznávám, že v takových chvílích propadám slušným depresím a hluboké sebelítosti, kdy uvažuju, jaký má takovýhle mizerný život smysl. Ve tři ráno jsem se namíchla natolik, že jsem si rozsvítila a pustila se raději do čtení knížky, než abych se do půl šesté, kdy vstávám, užírala nespravedlností světa a svou ubohou existencí v něm.
Nejzajímavější je, že mi takovéhle krizové okamžiky nejspíš prospívají. Zjišťuju, že mírné nesnáze a trápení mají tendenci mě strhnout na dno a utlumit mě do apatické letargie, kdy mi začne být úplně všechno fuk a snažím se prostě jen nějak přežívat, ne-li živořit, přičemž ve světlejších chvilkách mě moje vlastní slabošství a nepoužitelnost celkem deptá. Když ale nějaká svízel dospěje do bodu maximální snesitelnosti a začne jít opravdu do tuhého, mám naštěstí sklony se vzteknout a začít s tím bojovat. A přesně něco takového se stalo i v noci ze čtvrtka na pátek třináctého. Až si občas připadám lehce schizofrenní, protože místo abych byla po probdělé noci nervní a zoufalá, najednou jsem si jako lusknutím prstu uvědomovala, že jsou na světě i horší věci a že ty dvě a půl hodiny nad knížkou mě vlastně bavily (u idylicky romantického Ďábla na jaře to ani jinak nešlo :o), a byla jsem na sebe trošku hrdá, že jsem se rozhodla jít spíš tou pozitivní cestou a něco ze současné situace vytěžit, místo abych si lebedila ve svém utrpení :o). A ano, souhlasím s vámi, že vstávat, resp. mít po noci, kdy jsem nedobrovolně vůbec nespala, dobrou náladu je trochu zvláštní. Ale připadám si, jako by mi někdo nalil do žil novou energii, a navzdory tomu, že se moje alergické trable téměř nezměnily, jsem zase po dlouhé době spokojená a snažím se užívat si všechno, co mi život nabízí, a popadnout každou fajn příležitost za pačesy, rýma nerýma. Proto jsem například včera vyrazila s našima na výlet na Blatnou, ačkoli pocitově a dle mojí současné kondice se mi vůbec nikam nechtělo. Nicméně když už jsem se v noci na sobotu díky hromadě polštářů aspoň trochu vyspala (byť téměř vsedě :o) a když se mi pak ráno podařilo odtrhnout od sebe slepená oční víčka a předpověď slibovala krásně slunečno, byla by škoda nikam nevyrazit, zvlášť když se nám celý výlet tak vydařil a užili jsme si opravdu prima den :o)
Jinak tomu dávám ještě tenhle týden, a pokud se to nezlepší, vyrážím ke své alergoložce. Kamarádka mi doporučovala i zkusit čínskou medicínu, ale já jim tak úplně nevěřím (ne přímo čínské medicíně jako takové, ale spíš lidem, kteří ji provozují – mám tak nějak pocit, že to jsou všichni šarlatáni, co chtějí ze svých klientů jen vytáhnout peníze :o(, a to je podle mě problém, protože u každé léčby hraje velkou roli i psychosomatika... No, uvidíme.