Druhé pokračování série Matched jsem si s sebou začátkem února vzala na služební cestu s tím, že si jako zkrátím cestu vlakem ku Praze, ale ve výsledku jsem toho zas až tolik nepřečetla (jen asi sto stran při zpáteční cestě), protože jsme jeli ještě s dalšími kolegy a většinu cesty tam jsme prokecali (rozumějte: bylo mi blbý vytáhnout knížku, když ostatní furt o něčem povídali :o). Nicméně musím říct, že druhý díl mi přišel už přeci jen o něco slabší a hlavně jednotvárnější než ten předchozí, přičemž děj celé knihy by se dal poměrně jednoduše shrnout tím, že Cassia hledá Kye a Ky hledá Cassiu. To všechno je zarámované dlouhým a strastiplným putováním liduprázdnou krajinou se spoustou nebezpečí a útrap, které provází nepřeberné množství myšlenek a filozofických úvah ústřední dvojice postav (v knize se totiž střídají pasáže vyprávěné z pohledu jednoho i druhého), ale jinak se toho o Společnosti a jejích pohnutkách či záměrech vlastně pořád nic nedozvíte, nikam se moc neposunete (a začínám se bát, že to tak nejspíš zůstane až do konce :o(. K hlavní dvojici, resp. trojici hrdinů jen přibydou další postavy – dívka jménem Indie, která společně s Cassiou uprchne z pracovního tábora v jedné z vnějších provincií, kam se nechala naše hrdinka přeřadit, aby mohla snáze najít svého vyvoleného, a Kyův kamarád Vick, který velí jeho jednotce dětských vojáků sloužících jako návnada Společnosti pro neznámého nepřítele, a malý chlapec Eli, kterého s sebou vezmou na útěk k Příčnému řezu, protože se podobá Cassiinu mladšímu bráškovi – a autorka se jen víc a víc nimrá ve vykreslování obludnosti Společnosti tím, že se např. ukáže, že modré tabletky, které mají obsahovat koncentrované živiny pro případ, že se občané dostanou do nouze, ve skutečnosti obsahují jed, který má lidi zpomalit až paralyzovat do doby, než si pro ně Společnost přijde, nebo že mládežničtí vojáci ve vnějších provinciích dostávají na svoji obranu proti nepříteli pouze slepé náboje apod. Dokonalý sen je zkrátka takové bezútěšné a poměrně depresivní čtení, ve kterém lidé kolem hlavních hrdinů umírají jako na běžícím pásu (a to ať už to jsou náhodní "kolemjdoucí", nebo blízcí přátelé), takže není divu, že jsem se občas musela do čtení trochu nutit, přičemž do závěrečného dílu jsem se pustila spíš ze setrvačnosti, abych měla čistý štít a mohla si odškrtnout jakože fakt celou sérii :o). A byť jsem se původně chystala napsat samostatný článek ke každému dílu, nakonec jsem to neudělala a spojila jsem druhé a třetí pokračování do jednoho souhrnného reportu, protože v Dokonalém snu se toho vážně moc nestalo a co bych tam teda jako měla psát?
"Děda, který mě znal líp než kdokoliv jiný, se pro mě stal záhadou.
Stejně jako Ky.
Najednou si vzpomenu, jak jsme byli na promítání a Ky v sobě ukrýval bolest, o které nikdo z nás nic netušil. Smáli jsme se, zatímco on plakal.
Zavřu oči. Miluju Kye. Ale nerozumím mu. Nepouští mě k sobě. I já jsem chybovala, to si uvědomuju, ale jsem unavená. Věčně ho naháním v kaňonech a po pláních, a když k němu natáhnu ruku, někdy ji přijme a jindy ne. Takhle to dál nejde. Možná že je to ten pravý důvod, proč je abnormál. Možná že ani Společnost nedokázala dopředu odhadnout, jak se Ky zachová.
Ale kdo zařadil Kye mezi možné kandidáty na spárování? Moje Správkyně předstírala, že to ví, ale nevěděla nic. Usoudila jsem, že na tom nezáleží – to já si vybrala, že ho budu milovat, já si vybrala, že ho najdu –, ale přesto se mi tahle otázka vrací.
Kdo to mohl být? Napadl mě Patrick. Nebo Aida.
A potom s úžasem zjistím, že existuje ještě jedna varianta, i když je ze všech možných nejméně pravděpodobná a skoro neuvěřitelná: Co když to byl sám Ky?
Nevím, jak by to mohl udělat, ale zrovna tak nevím, jak se Xanderovi podařilo schovat 
papírky v přihrádkách pro tablety. Láska hory přenáší a dokáže i věci, které se zdají velmi nepravděpodobné. Vzpomínám si, co přesně říkal Ky, když jsme si ještě doma v okrsku povídali o párování a o té chybě na mikrokartě. Neříkal, že pokud ho doopravdy miluju, nezáleží na tom, kdo tam jeho jméno přidal?
Pořád neznám celý jeho příběh.
Možná že zůstaneme v bezpečí jen tehdy, když známe ze všech příběhů jen tu a tam nějaký útržek. Celé příběhy bychom nedokázali unést – ať už jde o dějiny Společnosti nebo rebelie nebo o osud jednoho člověka.
Cítí to stejně i Ky? Že nikdo nechce slyšet všechno? Že pravda je příliš velké břímě?" (Dokonalý sen, str. 299-300)
"Zatímco čekám, až se rozední, namaluju svět a uprostřed něj svoje rodiče. Mámu a tátu. Mámu, jak se dívá na východ slunce. Tátu, jak učí nějakého kluka psát. Možná jsem to já. V té tmě si nemůžu být jistý,
Namaluju řeku, u které zemřel Vick.
A nakonec namaluju Cassiu.
Kolik toho musíme prozradit lidem, které milujeme?
Jak velkou část svého života musím odhalit, vytrhnout ji ze svého příběhu a naservírovat ji Cassie přímo před nos? Copak nestačí, že jsem jí naznačil, kým jsem?
Musím jí vyprávět, že jsem někdy v Javorovém okrsku záviděl ostatním a s hořkostí si uvědomoval, jak se od nich liším? Že jsem si přál, abych byl jako Xander nebo jako ostatní kluci, kteří mohli pokračovat ve studiu a měli aspoň nějakou naději, že je spárují s ní?
Musím jí vyprávět o té noci, kdy jsem se otočil zády k ostatním nasazeným a vzal s sebou jen Vicka a Eliho? Vicka, protože jsem věděl, že nám pomůže přežít, a Eliho, abych se zbavil pocitu viny?
Musím říct Cassie pravdu, jenže zatím ji nedokážu přiznat ani sám sobě." (Dokonalý sen, str. 302-303)
"Déšť je teď mírnější a začíná se měnit ve sníh. Zdá se mi, že naše cesta ještě neskončila, že jsme se ještě nenašli. Že se hledáme navzájem. Že hledáme sami sebe. Podívám se na něj a vím, že nikdy nebudu vidět všechno. Teď už to chápu. A musím udělat další rozhodnutí.
"Je to těžká cesta," řeknu mu. Zlomí se mi hlas.
"Jakou cestu myslíš?" zeptá se Ky.
"Cestu, kterou musím podniknout, abych se stala sama sebou," vysvětluju.
A potom se oba pohneme.
Oba jsme chybovali – a oba se teď pokusíme všechno napravit. Víc dělat nemůžeme.
Ky se ke mně skloní a políbí mě, ale ruce nechá svěšené podél těla.
"Proč mě neobejmeš?" zeptám se a trochu se odtáhnu.
Ky se krátce zasměje a na vysvětlenou zvedne ruce. Jsou celé špinavé od hlíny, barvy a krve.
Přitáhnu si jeho ruku ke své a přitisknu dlaň na tu jeho. Cítím zrnka písku, lepkavou barvu, šrámy a škrábance, které vypovídají o Kyově cestě.
"Nakonec se všechno zase očistí," zašeptám." (Dokonalý sen, str. 315)
Poslední díl s názvem Dokonalý svět je pořád poměrně depresivní a ústřední dvojice hrdinů je opět rozdělena, protože Cassia i Ky dostali od Vzpoury každý jiný úkol, takže zatímco Ky s Indie pilotuje jejich letouny, Cassia byla coby třídička poslána do Centrálu. Když pak Vzpoura vypustí nákazu jakéhosi Moru, který lidi uvede do stavu podobného kómatu, propukne povstání naplno a Vzpoura převezme nad Společností kontrolu, protože lidem nabídne lék i očkování, takže kdo chce být zdravý, přidá se na jejich stranu. Mile mě překvapilo, že se z Xandera stal lékař jaksepatří a že je schopen se pro své pacienty obětovat, pečovat o ně i navzdory nedostatku spánku a vůbec se všemožně snažit přijít na to, jak jim pomoct a příp. i najít lék. Původní virus Moru totiž velice brzy zmutuje a epidemie se tak Vzpouře vymkne z rukou.
"Během noci přijmeme třiapadesát nových pacientů. Ne všichni mají vyrážku a krvácí, ale někteří ano. Vrchní lékař nařídil umístit všechny do karantény v našem křídle a mě stanovil jejich ošetřujícím lékařem. Já řídím péči o pacienty s mutací přímo na místě, zatímco on mě sleduje prostřednictvím portu.
"Nechce riskovat svou vlastní kůži," zamumlá jedna ze sester vedle mě.
"To je v pořádku," ujistím ji. "Chci tady na to dohlédnout. To ale neznamená, že musíte riskovat i vy. Mohu požádat, abyste byla přidělena někam jinam."
Zavrtí hlavou. "Budu v pořádku," ujistí mě. "Ostatně jen díky vám začlenil do karantény i atrium. To už něco znamená."
"A máme tu taky bufet," přisadím si a ona se rozesměje. Nikdo z nás tam už moc času netráví, zastavíme se, jen když nám dovezou jídlo.
Přichází virolog, aby pacienty osobně vyšetřil. Je viditelně zaujat. "K tomu krvácení dochází proto, že virus ničí krevní destičky," říká mi. "To znamená, že u postižených pacientů zřejmě najdeme zvětšenou slezinu."
Medička stojící opodál přikývne. Právě provádí dodatečné vyšetření jednoho z prvních pacientů. "Slezinu má zvětšenou," říká. "Cítím ji pod žebry."
"Pacienti se už téměř nedokážou zbavovat sekretu z plic a dýchacího traktu," dodá další z mediků. "Pokud se brzy nezlepší, začneme mít potíže s pneumonií a infekcemi."
O kus dál se ozve výkřik. "Máme tady rupturu!" volá medik. "Myslím, že jde o vnitřní krvácení."
Miniportem volám chirurga. Všichni se shlukneme kolem bledého muže. Přístroje monitorující životní funkce pacienta ječí, jak stoupá jeho tlak a zrychluje se srdeční tep. Medikové a chirurgové křičí pokyny.
Pacient, stejně jako všichni ostatní, leží naprosto nehybně.
Nedokážeme ho zachránit. Zemře dřív, než ho vůbec stihneme převézt na operační sál. Rozhlédnu se po pacientech kolem sebe. 
Doufám, že toho neviděli příliš. A vidí vůbec něco? Dolehne na mě tíha smrti. Uchopím miniport, který vytrvale pípá, abych přijal soukromou zprávu od vrchního lékaře. Sledoval celou událost z hlavního portu.
Posílám data pacientů. Projděte je ihned.
Chce, abych se teď díval na nějaké údaje? Teď, když jsme tady právě měli úmrtí? Celý tým vypadá otřeseně. Smyslem zdravotního centra a Vzpoury je zachraňovat lidi. Nepřicházíme o ně takovýmto způsobem.
Poodejdu stranou, abych si zaslaná data prohlédl. Nejdřív nechápu, proč ten spěch. Jsou to záznamy nemocných, které jsme přijali, a vypadají jako běžná zdravotní dokumentace.
Pak mi to dojde. Všechno to jsou záznamy z vyšetření provedených v poslední době, kdy pacienti už byli očkováni. Pacienti podstoupili očkování, a přesto se nakazili zmutovaným virem, což znamená, že značná část populace je v ohrožení.
"Musím vaše křídlo zcela uzavřít," říká z miniportu vrchní lékař.
"Rozumím," odpovím mu. Nic jiného ani nemohou dělat. "Přecházíme na režim úplné karantény," oznámím týmu.
Vyčerpaně přikývnou. Chápou to. Během nácviku jsme tím procházeli snad milionkrát. Jsme tady, abychom zachraňovali lidi.
Pak za sebou uslyším kroky, někdo běží. Prudce se otočím.
Virolog míří k hlavním dveřím křídla. Stihli je už uzamknout? Nebo se dostane ven a vystaví tak zmutovanému viru další lidi?
Vyrazím, běžím mezi řadami nemocných tak rychle, jak jen dokážu. Je starší než já. Trvá jen chvíli, než ho dohoním a popadnu tak pevně, až nás oba srazím k zemi. "Nikam," vyštěknu a ani se nesnažím skrýt znechucení v hlase. "Vy zůstanete tady a budete pomáhat nemocným. Je to vaše práce."
"Poslouchejte," sípá a snaží se posadit. Dovolím mu to, ale stále ho držím za paži. "Můžeme se nakazit. Proti zmutovanému viru naše očkování zřejmě nic nezmůže."
"Právě proto nesmíme riskovat, že infekci vystavíme někoho dalšího," odpovím. "Víte to lépe než kdokoliv jiný." Popadnu ho zezadu za uniformu, zvednu ho a zamířím s ním k jednomu ze skladů, co v našem křídle máme. Nechci ho zamykat, ale momentálně mě nenapadá jak jinak s ním naložit.
"Snad jedině ti, co mají znamínka," vyhrkne virolog a není jasné, zda z něj mluví šílenství nebo náhlé vnuknutí. "Malá znamínka. Ti by mohli být v bezpečí."
Vím, co tím myslí. "Lidé, kteří se nakazili při první vlně Moru." Vzpoura nám nařídila, abychom hledali určitá znamení na kůži a s Lei jsme o nich mluvili – ty červené skvrnky mezi lopatkami pacientů.
"Ano," vyhrkne. "Mohli se nakazit mírně zmutovanou verzí viru, který byl natolik podobný současné formě, že se už znova nenakazí. Ale očkování, které jste dostal vy nebo já – to byly jen nasekané kousky původního viru. Od současné formy už se liší natolik, že nás neochrání." (Dokonalý svět, str. 178-179)
Jinak co se mocenského uspořádání týče, přesně jak se dalo už na konci druhého dílu předpokládat, Vzpoura se vlastně od původní Společnosti nijak zvlášť neliší (podezřelé je už ono velké písmeno v jejím názvu, ne? :o), taky je velice dobře organizovaná a třídí lidi, aby jim přidělila funkce, podle toho, kde je bude potřebovat, a stejně jako Společnosti jde Vzpouře ve skutečnosti především o moc a ne o lidi jako takové, přičemž všichni (včetně našich hrdinů) jsou pořád jen pěšáci a nedohlédnou nikam dál za obzor. Ani v závěrečném dílu se tudíž nedozvíte nic o onom nepříteli, proti kterému Společnost celá léta bojovala, o zbytku světa nebo cokoli bližšího o fungování Společnosti či Vzpoury :o(. Jako vrchol celé téhle krátkozraké omezenosti mě v knize asi nejvíc naštvalo, s jakou samozřejmostí autorka zařadila do děje Kapitána. S ohledem na to, jaký povyk se kolem něj dělal v předchozích dvou dílech, bych čekala nějaké skandální odhalení (jakože je třeba kapitánem Kyův otec, který celá léta předstíral svou smrt nebo něco v tom smyslu :o), nějakou velkou personu, ale ono nic. Kapitánem je prostě jakýsi neznámý chlápek, který tomu všemu bůhvíproč velí, jako čtenář vlastně ani nevíte, jak vypadá (popsaný byl myslím jen jeho hlas při úvodním rozhlasovém vysílání, kdy se o slovo přihlásila Vzpoura a převzala kontrolu nad Společností), v ději se taky nijak zvlášť neprojevuje (rozhodně nehraje hlavni roli), ale když ke kterékoli postavě v knize přijde, nějakým zvláštním řízením osudu daná postava prostě ví, že ten cizí chlap před ní je Kapitán. Nikdo se nediví, nikdo ho nezpochybňuje, prostě tohle je Kapitán a nazdar – to měl jako nějakou uniformu, jmenovku nebo co? :o(.
Každopádně i Dokonalý svět představuje pořád stejně unylé, nemastné neslané vyprávění, které je dost často vlastně jen planým tlacháním a přetřásáním jakýchsi myšlenek hlavních postav, které mi ale nepřipadaly nijak objevné či filozoficky cenné a nebyly ani nijak záživné :o(. Zkrátka mé naděje z prvního dílu, kdy jsem doufala, že ačkoli to zatím není moc nápadité, autorka se třeba s něčím vytáhne a nasadí sérii nějaké fakt pěkné finále, vyšly naprázdno, celá série se nese ve stejném duchu jako úvodní kniha, jen ji s postupem času dochází dech a je to čím dál větší nuda :o(. Výsledkem je, že jsem krom jiného stejně jako u přechozího dílu měla problém vybrat citát, protože těch částí, které by se mi v knize vyloženě líbily nebo mi nějakým způsobem utkvěly v hlavě, je fakt pomálu. V posledním dílu stojí za zmínku asi jen scéna, kdy Cassia daruje ženě básničku, kterou má zpívat svému synovi, aby usnul, místo zelených tablet, které od ní chtěla původně sehnat, a pak taky ono spontánní sdílení uměleckých děl a vznik jakési improvizované Galerie. Plusové body dávám autorce také za to, že tak jednoznačně rozsekla vztahové peripetie ústředních postav a lehkou pochybnost ponechala pouze u budoucího vývoje společnosti jako takové, jakože je to de facto v jejich vlastních rukách.
"Poryvy jarního větru do mě naráží a rvou z větví keřů poslední listy. Šaty mi vlají a já si představím, že pokud je ze mě vítr strhne, mé zbývající listiny vylétnou do světa, a já v tu chvíli vím, že je čas nechat jisté věci jít.
Žena se otočí a dívá se k jezeru, dlouhému pásu vody třpytícímu se ve slunci.
Voda, řeka, kámen, slunce.
Možná právě toto Kyovi zpívala matka, když malovala na kameny ve vnějších provinciích.
Vtisknu prsten zpátky do ženiny dlaně. "Nedávejte mu tablety," navrhnu. "Zatím. Můžete mu zpívat. Zkuste to."
"Co?" Dívá se na mě opravdu překvapeně.
"Můžete mu zpívat," opakuji. "Možná to zabere."
Její oči se rozevřou o něco víc. "To bych mohla," připustí. "Mám v sobě hudbu. Vždycky tam byla." Její hlas zní téměř vášnivě. "Ale jaká slova mám zpívat?"
Co asi zpíval Hunter tam ve farmářské osadě své dcerce Sáře, když zemřela? Věřila ve věci, ve které on nevěřil. Co asi řekl, aby překlenul tu propast mezi vírou a nevírou?
O čem by zpíval Ky? Myslím na všechna ta místa, kde jsme byli spolu, všechny ty věci, co jsme viděli.
Vítr přes kopec a vítr pod kameny.
Stojím tam s matkou nespavého dítěte a přemýšlím nad věcí, která mě napadla už dřív: když Sisyfos dorazil na vrchol kopce, čekal tam na něj někdo? Došlo na letmý, ukradený dotek, než se opět ocitl na úpatí s kamenem, který měl tlačit? Usmál se sám pro sebe, když jej začal znova valit vzhůru?
Nikdy jsem žádnou píseň nenapsala, ale už dřív jsem začala psát báseň, kterou jsem nedokázala dokončit. Byla pro Kye a začínala:
Stoupám do tmy, nemám strach.
Budeš na mě čekat ve hvězdách?
"Tady," říkám, vytáhnu z rukávu zuhelnatělé dřívko a odvinu ze zápěstí proužek papíru.
Píšu pečlivě. Ještě nikdy ke mně slova nepřišla tak snadno, ale nesmím se zmýlit při jejich zapisování, jinak bych se musela vrátit k archivářům pro další papír. Celou báseň mám v hlavě, právě teď, a tak píšu rychle ve strachu, aby se mi neztratila.
Vždycky jsem si myslela, že má první dokončená báseň bude pro Kye. Ale takto se to zdá být správné. Tato báseň je mezi námi dvěma, ale také pro ostatní. Je o všech místech, kde najdete někoho milovaného.
Novorůže, starorůže, bílé krajkoví.
Voda, řeka, slunce, kameny.
Vítr přes kopec a vítr pod kameny.
Co je za nimi se nikdo nedozví.
Stoupám do tmy, nemám strach.
Budeš na mě čekat ve hvězdách?
Jeden ze začátků básně určených Kyovi jsem proměnila v konec. Poprvé jsem napsala cosi úplného. Chvíli váhám a pak se dolů na stránku podepíšu. Coby autor.
"Tady máte," podám list ženě. "Můžete si k tomu vymyslet melodii a bude to celé jen vaše." A v tu chvíli si uvědomím, jaké to doopravdy je, něco psát. Je to spolupráce mezi vámi, kteří dáváte slova, a těmi, kdo je přijímají a nacházejí v nich smysl, vymyslí k nim hudbu, nebo je odhodí, protože neodpovídají jejich potřebám.
Nejdřív si jej nevezme. Myslí si, že mi musí nabídnout něco výměnou.
A v tu chvíli mi dojde, že celá ta myšlenka obchodování s uměním byla skrznaskrz špatná.
"Daruji vám ji pro vašeho syna," vysvětlím. "Je ode mě. Ne od archivářů. Ne od obchodnice."
"Děkuji," odpoví žena. Vypadá překvapeně a potěšeně. Pak si zasune papír do rukávu, jako to viděla u mě. "Ale pokud to nezabere –"
"Tak se vraťte," řeknu jí. "A já vám seženu zelené tablety." (Dokonalý svět, str. 110-112)