Rebarbora | Mezinárodní den památek 2018

Letošní Mezinárodní den památek byl naší zatím asi nejdrzejší výpravou vůbec, neb jsem částečně i kvůli své prachbídné alergické kondici celou akci lehce zazdila, a když jsem se probudila (s křížkem po funuse), lístky na případné komentované prohlídky a přednášky už samozřejmě nebyly, nicméně jsme s kamarádkou neztrácely hlavu a v sobotu 21. dubna 2018 jsme stejně vyrazily do ulic, že zkusíme štěstí a pokusíme se tam zcela oprskle vetřít :o)

U první komentované procházky po prvorepublikových vilkách v blízkosti českobudějovické nemocnice to (přesně jak jsme doufaly) nebyl žádný problém. Vzhledem k tomu, že jde o procházku po venkovních prostorách, nikdy jsem úplně nechápala kapacitní omezení, snad jen, aby všichni dobře slyšeli a skupina totálně nezablokovala provoz :o), dva lidi navíc se tam tudíž krásně ztratili, nemluvě o tom, že bych řekla, že stejně všech padesát osob nedorazilo, takže pohoda :o). Procházku jsem vybrala hlavně proto, že touhle vilovou čtvrtí teď pravidelně chodím na své polední vycházky a těšila jsem se, že se o ní dozvím něco víc. Sraz byl u kostela sv. Jana Nepomuckého, odkud jsme nejdřív zamířili do Pabláskovy ulice k vůbec první funkcionalistické vile v Českých Budějovicích z roku 1928 od architekta Josefa Hahna. Upřímně řečeno mi nějak nedošlo, že prvorepublikové vily budou právě v tomhle architektonickém stylu, který se mi moc nelíbí, ale naše průvodkyně o něm uměla hezky mluvit a řekla nám dost zajímavých postřehů, jako například že vlastně výsledný tvar domu vychází z toho, jak jsou uvnitř poskládané jednotlivé místnosti (proto je tak hranatý :o), nepotrpí si na žádné ozdoby a hlavním smyslem je právě funkčnost domu jako takového, takže jsem nakonec coby prakticky založený člověk vzala funkcionalismus i trochu na milost :o). U domu se mi navíc líbila ona zasklená zimní zahrada. Trochu smutné však bylo, že dům byl postaven pro rodinu Weissů (alespoň doufám, že jsem to jméno správně zachytila), která byla židovského původu a vila jim byla tudíž začátkem druhé světové války zabavena.

Další zastávkou pak byla vila významného budějovického architekta Karla Chocholy v ulici S. K. Neumanna, kterou pro sebe navrhl v roce 1929 a která údajně už trochu kombinuje funkcionalismus s purismem (neptejte se mě kde a čím :o). Jinak Karel Chochola byl prý ve své době velice uznávaný, a ačkoli pocházel z chudých poměrů, byl natolik nadaný, že dostal stipendia na studium ve Francii a Římě. V Českých Budějovicích je mimo jiné zodpovědný za dům U Brouka a Babky a kino Kotvu, bohužel jeho život také neměl šťastný konec – jako přívrženec odboje byl v roce 1942 popraven nacisty během tzv. heydrichiády.

Poslední vilou pak byl dům na rohu ulice L. B. Schneidera patřící primáři MUDr. Janu Příbrskému, celorepublikově věhlasnému specialistovi v oboru gynekologicko-porodnickém, který pro něj v roce 1938 navrhl známý pražský architekt Bedřich Adámek. Tahle vila prý ač stále funkcionalistická už nese i romantizující prvky ve stylu středomořských domů, což naznačuje ona nízká střecha s širokým přesahem, ozdobné mříže v oknech, škrábaná omítka a lucerna nad vchodem. K vile prý dřív patřila také veliká zahrada, která však byla postupně rozparcelována pro stavbu sousedních domů.

Po skončení komentované procházky z cyklu "Křížem krážem s památkářem" jsme to vzaly pěšky do města, kde jsme si brousily zuby na komentovanou prohlídku katedrály sv. Mikuláše s naším oblíbencem Ing. Míchalem, který nás většinou provázel kostelem Obětování Panny Marie a je doslova studnicí informací, nicméně protože jsme měly spoustu času (prohlídka začínala až od půl jedné), rozhodly jsme mrknout po cestě i do Jihočeského muzea, kam jsme v rámci našich památkářských výprav ještě nezavítaly a kde měla být poměrně slibná nová stálá expozice nazvaná Příběh města Českých Budějovic, na kterou mě už dlouhé měsíce cestou do práce láká moc pěkný billboard, navíc když byl v sobotu vstup do muzea zdarma :o). Prošmejdily jsme všechna tři patra od výstavy brouků a jejich ilustrací od Jana Kobyláka, které byly moc pěkné a připomněly mi obrázky z učebnic přírodopisu na základní škole, v přízemí až po výstavu o první světové válce ve druhém patře.

Nejhezčí ale za mě jednoznačně byla právě ona výstava Příběh města Českých Budějovic umístěná v prvním patře, která začínala ultra moderně instalovanými exponáty z katedrály sv. Mikuláše získanými při její poslední rekonstrukci či z kostela Obětování Panny Marie. Sledování němého videa z archeologických vykopávek nás nebavilo, ale moc povedená byla "interaktivní" kopie cechovní truhlice, ve které měli návštěvníci hledat tajné schovky (jasně, že to bylo primárně určeno dětem, ale vyblbly jsme se i my :o). Teď zpětně je mi až trochu líto, že jsme výstavu víceméně jen proběhly, protože by asi stálo za to, prohlédnout si jednotlivé exponáty víc detailně, včetně popisků a tak – no, možná se tam ještě někdy na tuhle expozici cíleně vrátím. Jinak součástí byla i jakási podvýstava "České šlechtické rodové ražby 16. – 17. století" se sbírkou neskutečného množství mincí, na které jsme taky mrkly jen jedním okem a kvačily zas dál.

V další části muzea pak byla výstava "Retrohrátky: sbírka panenek a hraček manželů Šídlových", kde jsme si malinko zavzpomínaly na vlastní dětství a vlastní panenky, kočárky a promítačky a dost jsme se podivovaly, že se vyráběly i černoušci a černošky :o). No a zaručeně nejnepříjemnější byla výstava v posledním patře s názvem "První světová válka – léta zkázy a bolesti" u příležitosti 100. výročí jejího konce, jejíž součástí byl i poměrně autentický výřez zákopu s ostnatým drátem a kráterem po vybuchlém granátu (včetně zvuků vzdálené střelby), nemluvě o polní nemocnici s fotografiemi skutečných pacientů, jejich zranění a protéz, které se v té době používaly :o(. Musím říct, že to bylo hodně emotivní (a ne zrovna v dobrém slova smyslu) a rozhodně nás to přimělo na chvilku se zamyslet nad tím, jaké hrůzy válka obnáší a jak můžeme být rádi, že žijeme v době míru.

Z Jihočeského muzea jsme pak rovnou zamířily do katedrály sv. Mikuláše, kde jsme si sedly dovnitř s tím, že se pak nenápadně přifaříme ke skupince s výkladem, což se nám i povedlo (zase si myslím, že všech padesát účastníků rozhodně nedorazilo a lístky jsou stejně zadarmo, takže co :o), a užily jsme si další úžasně sofistikovaný výklad pana Míchala, přičemž jsme zjistily, že je podle všeho kostelníkem jak v Obětování Panny Marie, tak ve sv. Mikuláši :o). Bohužel jsem si zase nebyla schopná zapamatovat všechno z toho kvanta informací, kterými nás zahrnul, ale aspoň mi uvízlo v hlavě, že prvorepubliková rekonstrukce proběhla v roce 1912, což připomíná i nápis nad levou boční kaplí sv. Jana Nepomuckého, a i tehdy, stejně jako dnes po poslední rekonstrukci katedrály z let 2011-2013, prý lidé taky nebyli spokojeni s výsledným vzezřením, což mi přišlo celkem úsměvné. Taky mě upokojilo, že ony původní barokní dřevěné lavice, které v katedrále byly před rekonstrukcí v roce 2013, se prý vrátily zpátky do Zlaté Koruny, odkud sem byly předtím převezeny a kam původně patří :o). A vtipné bylo i vysvětlení, co mají znamenat ona plátna nad seslemi u hlavní kaple – ptal se na to někdo z účastníků prohlídky a pan Míchal mu odpověděl, že jsou zamýšleny pro případné gobelíny, až na ně bude dostatek peněz :o). Dozvěděly jsme se něco i o obrazech Křížové cesty, které také pochází z období první republiky a maloval je zdejší rodák František Bohumil Doubek společně s oltářními obrazy sv. Auraciána a sv. Josefa. Prohlídka samozřejmě trvala víc než deklarovaných 90 minut, protože Ing. Míchal je bezednou studnicí informací a umí vyprávět o každém detailu v neuvěřitelných souvislostech, ale my jsme s tím už tradičně počítaly, nikam jsme nepospíchaly, takže jsme si s ním pěkně v klidu obešly katedrálu i zvenčí (kde jsme mimochodem trochu rušily párek sýkorek :o)

Nakonec jsme zavítaly ještě i do dvora domu U Ferusů alias sídla Národního památkového ústavu, kde měl být taky nějaký program (mimo jiné prvorepubliková kavárna, půjčovna kostýmů apod.), ale jako obvykle jsme tam toho po příchodu moc nenašly – kavárna sestávala z pultu, kde prodávali pouze věnečky a špičky, a půjčovna kostýmů tam nebyla vůbec žádná, kapela byla taky k nenalezení, no prostě bída. Letos jsem si díky tomu naplno uvědomila, že U Ferusů vždycky vypadá program lákavě na papíře, ale v reálu pak skutek utek, takže pro příště už se tam nejspíš nebudeme obtěžovat :o). Naopak mě docela mrzelo, že jsme kvůli nedostatku lístků přišly o prohlídku zdejší hvězdárny a planetária, protože ta se běžně těchhle akcí neúčastní a mohlo to být opravdu zajímavé, ale neházím flintu do žita – snad bude ještě šance na podzim v rámci Dnů evropského dědictví, to bývá totiž většinou program stejný jako na jaře :o). Jinak jsme si ale Mezinárodní den památek užily na maximum, strávily jsme skoro celý den na nohách, většinou i na čerstvém vzduchu a sluníčku, takže ideální relax po celotýdenním sezení v kanceláři :o)