Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Stephenie Meyerová: Rozbřesk
14. říjen 2010 | 18.24 |
Závěrečný díl upíří tetralogie jsem si sbalila s sebou na cesty po Andalusii na ukrácení časových "prostojů" na letišti, při přejezdech mezi jednotlivými městy apod. a musím přiznat, že hlavně ze začátku mi připadal jako pěkná nuda a četla jsem dál jen proto, že je to poslední díl (a taky proto, že kolegyně už měly dávno přečteno a pořád se mě ptaly, kdy ho konečně dočtu i já, abychom se o knihách Stephenie Meyerové mohli bavit "normálně" a ony si nemusely pořád dávat pozor, jestli náhodou nevyzradí něco důležitého). Rekapitulovat děj mi připadá zbytečné (ti, kdo četli předchozí díly, nejspíš přelouskali i ten poslední) a zdlouhavé (přece jen 603 stran je poměrně dost), takže se s vámi spíš jen podělím o vlastní dojmy.
Hned v úvodu jsem si smutně potvrdila teorii, že číst o tom, jak hlavní hrdinové žijí šťastně a spokojeně je dost nezáživné, a i když se mi třeba eskapáda s obrněným autem líbila, připadalo mi všechno hodně předvídatelné. 
V konečném důsledku se mi asi nejvíc líbila část psaná z Jacobova pohledu, protože mě bavily jeho sarkastické komentáře typu "Až budete mít výčitky, že jste neurvalí na upíry, pochopíte, že je to zlé." (což je mimochodem i název kapitoly :o) Největším zklamáním pro mě pak byla skutečnost, že závěrečná velká bitva s Volturiovými, na kterou se všichni tak pečlivě chystali (a kdy se v poslední třetině knihy neřeší téměř nic jiného), se nakonec vůbec nekonala a zvrtla se pouze v jakési nepovedené divadlo (myslím, že mnohem zábavnější by bylo přečíst si, jak Volturiovi dostali nakládačku století :o)
V konečném důsledku se mi asi nejvíc líbila část psaná z Jacobova pohledu, protože mě bavily jeho sarkastické komentáře typu "Až budete mít výčitky, že jste neurvalí na upíry, pochopíte, že je to zlé." (což je mimochodem i název kapitoly :o) Největším zklamáním pro mě pak byla skutečnost, že závěrečná velká bitva s Volturiovými, na kterou se všichni tak pečlivě chystali (a kdy se v poslední třetině knihy neřeší téměř nic jiného), se nakonec vůbec nekonala a zvrtla se pouze v jakési nepovedené divadlo (myslím, že mnohem zábavnější by bylo přečíst si, jak Volturiovi dostali nakládačku století :o)Stephenie Meyerové se sice podařilo dotáhnout tuhle pohádku pro teenagery do zdárného konce, kde do sebe jednotlivé události logicky zapadají, ale na druhou stranu než vymyslela způsob, jak nechat všechny postavy žít šťastně až na věky, trvalo jí to čtyři díly a skoro dva tisíce stran! A přesto, že je to pořád čtivě napsané, po čtyřech tlustých knihách už mě trampoty Belly a Edwarda trochu omrzely. Otázkou je, jestli mě to už tolik nebere proto, že se Stephenie Meyerová "unavila", nebo proto, že jsem v skrytu duše přelétavá a několikadílné ságy, ať už jsou napsané sebelíp, zkrátka nejsou nic pro mě. Uvidíme, až se pustím do Hostitele :o)
"Takže oni mají doma kromě krevní banky taky rentgen? No, doktor nemůže říct, že by si nenosil práci domů.
Byl jsem příliš unavený, abych šel za nimi, příliš unavený, abych se mohl hýbat. Opřel jsem se o zeď a pak jsem se svezl na podlahu. Dveře byly stále otevřené, tak jsem k nim nasměroval nos, vděčný za čerstvý větřík, který vanul dovnitř. Opřel jsem si hlavu o zárubeň a poslouchal jsem.
Slyšel jsem nahoře zvuk rentgenu. Tedy alespoň jsem tušil, že to je rentgen. A taky ty nejtišší kroky, které scházely dolů po schodech. Nepodíval jsem se, který z upírů to je.
"Nechceš polštář?" zeptala se mě Alice.
"Ne," zamumlal jsem. Kde se v nich bere ta dotěrná pohostinnost? Děsilo mě to.
"Tohle nevypadá moc pohodlně," poznamenala.
"Taky není."
"Tak proč nejdeš jinam?"
"Jsem unavenej. Proč nejsi nahoře s ostatními?" vypálil jsem na ni.
"Bolí mě hlava," odpověděla.
Otočil jsem hlavu, abych se na ni podíval.
Alice byla droboučké stvoření. Dlouhá asi tak jako jedna moje paže. Teď vypadala ještě menší, taková schoulená do sebe. Její drobný obličej byl ztrhaný.
"Upíři mají bolení hlavy?"
"Ne ti normální."
Odfrkl jsem. Normální upíři." (str. 223-224)