Rebarbora | Safari ve Dvoře Králové nad Labem

Navštívit safari ve Dvoře Králové jsem se chystala už hrozně dávno (možná někdy od roku 2010) a nebýt toho, že jsem se vloni začátkem roku už opravdu naštvala a prostě zamluvila hotel, asi bych se tam nikdy nepodívala, byť teda splánovat cestu hromadnou dopravou byl solidní logistický oříšek. Odjížděly jsme v neděli 25. června dopoledne s kamarádkou Regiojetem do Prahy, kde jsme si po příjezdu zašly na oběd v OC Nový Smíchov – po menším naléhání jsem souhlasila, že se někde najíme, i když s tou mojí bezlepkovou dietou je to vždycky rizikové, zvlášť když cestuju :o(, nicméně nakonec jsme se domluvily na řecké restauraci Old Athens (po mých dobrých zkušenostech s řeckou restaurací v Písku :o), a i když tady bylo jídlo o poznání dražší, bylo dobré a co je hlavní, bylo asi opravdu bezlepkové, protože se na mě nakonec žádným nežádoucím způsobem neprojevilo (a co se ceny týče, člověk má dovolenou jen párkrát do roka – původně jsem chtěla napsat jednou, ale to o mě vloni rozhodně neplatilo :o). Původně jsme měly v plánu vyrazit v neděli odpoledne na Petřínskou rozhlednu trochu se pokochat matičkou Prahou, ale protože počasí nebylo nic moc – bylo pod mrakem, a to by nebyly moc hezké fotky – nemusela mě kamarádka moc přemlouvat, abychom uskutečnily náhradní plán, a zbytek neděle jsme pak strávily po nákupních centrech. Nutně jsem totiž potřebovala džíny a u nás se mi je zatím nikde nedařilo sehnat (tedy takové, které by mi seděly a neměly pas až někam do nebe :o), no a v Praze jsem byla překvapivě úspěšná – to víte, u nás na jihu obchody typu Promod či Reserved vůbec nemáme, takže když je příležitost, ráda si je v Praze prošmejdím, no a tentokrát se mi to opravdu vyplatilo. I když vyplatilo – můj účet slušně vykrvácel, neb v Promodu jsem narazila na skinny džíny, které mi překvapivě seděly a celkem i slušely, jenže jsem se nebyla schopná rozhodnout, kterou barvu si vzít – už dlouho jsem snila o takových těch tmavě šedých (ani černých, ani myší šedá, zkrátka tak akorát), no a tady je měli, zároveň s pěkně vyšisovanými černými, které na mě vypadaly ještě o poznání lépe (přeci jen černá zeštíhluje, že :o), a to nemluvím ještě i o pěkně tmavě modrých. Doma už jsem měla jen samé světle modré, ve kterých se až tak necítím, ale když už jsem zbytek prošoupala a rozcupovala, nezbývalo mi nic jiného, takže jsem se nakonec hecla a za cenu 549 Kč za kus jsem si vzala hned všechny troje, abych měla zásobu a nemusela se po džínách zase nějakou dobu shánět :o). V Reservedu v Palladiu jsem pak narazila ještě na moc pěknou modro-bíle pruhovanou košili ve slevě za 499 Kč, která mi pak dělala společnost celý týden (ukázala se být ideálním kouskem oblečení přes tílko v chladných ránech a podvečerech, neb nezabrala moc místa a nebyla zbytečně moc teplá jako mikina, kterou jsem měla s sebou sbalenou :o).

Taky jsem ještě sháněla nějaké sandálky na léto, neb ty moje, co jsem měla doma (kromě pěnových žabek, které jsem tahala skoro pořád a už se mi za dosavadní výlety stihly na nohách i trochu opálit :o), se mi už rozpadaly, nebo se dokonce krátce před odjezdem nadobro rozpadly. Brousila jsem si zuby na nějaké béžové, pískové či tělové, protože jsem si všimla, že když je dámy nosí, nejsou na noze skoro vidět a prostě vypadají dobře :o). Nicméně s těmi jsem nakonec v Praze neuspěla, resp. možná bych bývala uspěla v CCC a jejich kožených Lasockách, ale jedny pohodlné světle hnědé sandálky mi byly až dost volné přes patu a říkala jsem si, že je to kůže, že se to ještě vytáhne, tak aby mi pak nepadaly nebo abych si v nich někde nezvrtla kotník, když budou volné a raději jsem si je nevzala, no a jedny celkem pěkné černé sandálky mi zase přišlo, že mě trochu tlačí na malíčkách, ale možná by to povolilo, každopádně stále ještě v lehkém šoku, kolik peněz jsem nechala za džíny a taky v panice, kam všechny ty nakoupené věci dám, když mám kufr nacpaný k prasknutí, jsem si nakonec žádné boty nekoupila, že jako kdyžtak při zpáteční cestě nebo tak (no co vám budu povídat, při zpáteční cestě na to už nebyl čas a tady u nás, přestože tu máme taky CCC tyhle "pražské" sandálky vůbec neměli, jen samé nepohodlné šity, přestože to byli taky Lasocki, a pak si má člověk vybrat – byla jsem letos ochotná plácnout se přes kapsu a zainvestovat i do kožených letních botek, ale nebylo mi to zkrátka dopřáno :o(

Jak správně tušíte, neděle nám utekla celkem rychle :o). Ubytované jsme byly v již vyzkoušeném hotelu Ibis Malá Strana kousek od zastávky Na Knížecí a opravdu za rohem od OC Nový Smíchov (vybírala jsem ho právě kvůli poloze), ale musím říct, že na delší pobyt jsem z něho byla trochu zklamaná – už jsem si totiž nějak nepamatovala, že na pokojích není trezor, ani lednice, což mi přijde na takovouhle předraženou tříhvězdu docela bída, jako čistě na přespání je to OK, ale když to máte jako mezipřistání před další dlouhou cestou, trochu tyhle věci chybí :o(. Jinak cestu jsme si rozdělily záměrně takhle na dva dny, protože do Prahy je to přes dvě hodiny a dalších dvě a půl hodiny by to bylo pak do Dvora Králové z Prahy, takže jsme si řekly (nebo teda hlavně já), že nemáme kam chvátat a klidně vyrazíme v neděli (což znamená, že si kvůli tomu nemusíme brát extra další den dovolené :o) a uděláme si tu cestu tak jako víc na pohodu, sice nás to stálo víc peněz, protože jsme si v Praze musely taky platit hotel, ale co, rozhodně to bylo pohodlnější a i tak musím říct, že jsme do safari dorazily poměrně utahané :o(

V pondělí ráno jsme pak po snídani pokračovaly v cestě z Prahy (konkrétně z Černého mostu) do místa určení, a sice do Dvora Králové nad Labem. Lístky na dálkový autobus jsme si pro jistotu koupily předem přes internet (to mě docela mile překvapilo, že to u některých dopravců teď jde i přímo přes IDOS, když si vyhledáte patřičný spoj :o), protože jsme chtěly mít jisté místo k sezení, přičemž mě celkem zklamalo, že zatímco na Písecku měl téměř každý linkový autobus na palubě wi-fi, a to dokonce i do takových kotárů jako je Blatná a tak, tady na takovou dálku (téměř tříhodinová cesta) nic :o(. Naštěstí jsem s sebou měla jako vždy nějaké to čtivo, takže jsem se nějak zabavila, ale i tak je to pro člověka bez dat v mobilu celkem nemilá zpráva :o). Ve Dvoře Králové jsme si pak chvíli počkali na další autobus, kterým jsme se popovezly z nádraží (i když oni tomu poněkud nelogicky neříkají nádraží, ale autobusová stanice) k ZOO, což je sice jen necelé dva kilometry a dalo by se to asi zvládnout i pěšky, ale nám se nechtělo tahat kufry takovou dálku, navíc když to tam neznáme (mapy jsem sice měla vytištěné, ale stejně), nicméně řidiče to trochu šokovalo, že chceme jet ten "kousek" autobusem za 17 Kč (a bohužel nebyl jediný, setkávaly jsme se s tím celý týden, kdykoli jsme se chtěly popovézt z centra k safari, což už pak bylo celkem otravné, nemluvě o tom, že jeden expert s námi tu zastávku dokonce o kousek přejel, než mu došlo, že by tam měl zastavit :o(. Celkově jsem z toho (i z chování lidí v obchodech a tak) nabyla dojmu, že Dvůr Králové nad Labem je navzdory své velikosti vlastně jakousi větší vesnicí a občas jsme si připadaly jako opravdoví cizáci :o(

K safari a hotelu jsme dorazily malinko po poledni, a byť mají na webu upozornění, že ubytovávají až od dvou hodin odpoledne, stejně si člověk říkal, že to bude jako všude jinde, a když budou mít uklizený pokoj, že nás tam třeba pustí. No, chyba lávky – Safari hotel je tak trochu kapitola sama pro sebe, nejen že na recepci seděla mně osobně velmi nesympatická a evidentně celkem neschopná recepční, která měla v době našeho příjezdu polední pauzu, jakože ceduli na pultu že má od 12:00 do 12:30 přestávku, ale jinak seděla na svém místě a s kýmsi tam řešila provozní věci, kolem recepce kmitaly uklízečky s hadry a utíraly prach na všech těch afrických dřevěných sochách, přičemž si nás nikdo z nich nevšímal (dokonce ani nevím, jestli nás někdo pozdravil :o(, nikdo se nezeptal, jestli něco nepotřebujeme, nebo proč jsme se jim nakvindovaly do recepce s kuframa, zkrátka nás zatvrzele přehlíželi jako širé lány. Šokovalo nás to natolik, že jsme způsobně počkaly, než teda obědová pauza na recepci skončí a slečna milostivě odendala ceduli, a teprve potom jsme se zvedly a jaly se jí sdělit, co že bychom rády, načež nás s nepříliš přesvědčivým úsměvem odkázala, ať si jdeme prohlédnout zoo, že na pokoj budeme moct až ve dvě hodiny (a nezapomněla dodat, ať nespěcháme :o(. To už jsem začínala být solidně naštvaná, protože jsem si říkala, že jestli mají uklízečky čas pulírovat recepci, tak už by přece měly mít úklid pokojů hotový, a že by mohli mít pochopení pro to, že když se člověk dokodrcá po půl dni cestování na hotel, rád by si co nejdřív vybalil a trochu oddechl, než půjde prozkoumávat krásy zdejší zoo :o(. Nicméně jsem slečnu recepční stále ještě ve vší slušnosti požádala, jestli nám teda aspoň někam uloží kufry, což ji evidentně zaskočilo (nejspíš si myslela, že se budeme po safari poflakovat s kuframa :o(, načež nám teda zdráhavě nabídla, že si je vezme k sobě na recepci za pult. A to připomínám, že byť mají taky jenom tři hvězdy, nechávají si za své služby platit doslova královsky jako hotel čtyřhvězdičkový, člověk by tudíž za tu cenu čekal podstatně lepší služby a hlavně víc ochoty :o(. Kupodivu nám vrazila do ruky aspoň mapku areálu a jakousi A5 pokynů, jak si s tou páskou, co nám dala na ruku, nechat vytisknout lístek na pokladně. Jo a to připomínám, že už věděla i číslo pokoje, který nám dá, protože nám ho psala na náramek na vstup, prostě nechápu a jsem z toho vytočená ještě teď, když o tom píšu :o(

Každopádně jsme tedy s kamarádkou vyrazily na procházku do zoo, protože co nám taky zbývalo jiného žejo? Jenže procházka po zoo bez foťáku, který jsem měla v mém nevybaleném kufru a jaksi jsem na něj v tom zmatku zapomněla, nebyla úplně ono, pořád to bylo takové provizorium, kdy člověk vlastně jen nějak zabíjel čas, než se teda bude moct jít ubytovat, nemluvě o tom, že jsem stále byla celkem naštvaná na to jejich nefungování :o(. Když jsme se konečně dočkaly, vyfasovaly jsme pokoj v přízemí (ono je teda většina pokojů v přízemí, protože jen ten protější shluk budov vypadal na dvoupatrový komplex, jinak je všechno placka :o( s francouzskými dveřmi rovnou k bazénu, za kterými nám seděli další hosté na židličkách užívající si pohodičku právě u onoho zmiňovaného bazénu, což už na mě bylo trochu moc (nemám ráda tyhle typy pokojů, kde abyste měli trochu soukromí, museli byste mít celý den zatažené závěsy, aby vám dovnitř nikdo nekoukal :o( a vydala jsem se zpátky na recepci vyjednávat o nějaký jiný pokoj, který nebude tak blízko bazénu, aby nám ostatní obyvatelé hotelu (navíc, jak jsme později zjistily, byli právě z těch dvoupatrových budov naproti, grrr) nebivakovali před prosklenými dveřmi do pokoje. Jak ale asi správně tušíte, ničeho jsem se nedomohla, neb mi bylo sděleno, že jiný pokoj už nemají (bohužel ani tentokrát jsem slečně recepční tu její předstíranou lítost nevěřila a bylo mi jasné, že i kdyby nějaký volný pokoj měli, stejně by se na nás vyprdla, protože by to znamenalo práci navíc :o(, nicméně moje frustrace a naštvání dospělo v tomhle momentu nejspíš svého maxima, něco se ve mně zlomilo a já se hryzla, že si přece nějakou kravkou na recepci nenechám zkazit dovolenou a může mi být de facto jedno, jestli mi někdo z dalších hostů kouká do pokoje, protože stejně nikoho z nich neznám, nikdy víc už je neuvidím a prostě na ně házím bobek :o). Celý týden jsme tak navzdory ubytování v hotelu žili trochu jako "jedna velká rodina", ale je fakt, že mi to vlastně ve výsledku ani tolik nevadilo, když jsem si to takhle zdůvodnila (a nejspíš to bylo i poměrně autentické, jakože v pravém africkém safari asi taky nebude bůhvíjaký luxus :o). A s vydatnou pomocí mé statečné spolubydlící, která je milovnicí všech forem života, jsem přežila i všude možně lezoucí brouky – na bazénové terase totiž byla spousta takových těch svítivě oranžovo-červených štěnic nebo jak bych to nazvala, což mě hlavně ze začátku teda solidně děsilo (já a brouci, to je vždycky něco :o(, ale kamarádka mě naštěstí té nekonečné armády havěti ochotně a hlavně humánně (vždycky je vyhodila zpátky ven, kam patří) zbavovala :o)

No ale dost už stesků na hotel a vzhůru na zvířátka, o kterých by mělo být safari především :o). Musím říct, že na první pohled mi zdejší zoo přišla poměrně malá, jakože od safari čekáte něco víc a tady to zoo pro pěší rozhodně není větší než třeba zoologická v Praze (spíš menší). Sice se mi líbilo, že v dost výbězích chyběly jakékoli mříže nebo skla (kromě šelem samozřejmě :o) a bariéry byly tvořené spíš přírodními překážkami, jakože hlubokými a příkrými příkopy s nižším živým plotem a tak, což taky hodně přispívalo k pocitu, že máte všechna zvířata skoro na dosah ruky, ale stejně jsem byla po první vycházce lehce zklamaná s takovým tím – a to je jako všechno? Za ty dvě hodiny čekání jsme si totiž prošly de facto celou pěší zoo. Nemluvě o tom, že by to chtělo nějak víc promyslet trasy a udělat jakýs takýs ucelený okruh, takhle se totiž musíte naprosto nesmyslně vracet stejnou cestou, jakou jste přišli, protože jinudy se to projít nedá, a to mi přišlo hrozně nepraktické a při rozloze, jakou zoo má, je to i celkem zdlouhavé, takže pak zbytečně ztrácíte čas :o(. V pondělí odpoledne jsme samozřejmě vyrazily ještě na jednu vycházku po zoo a pěším safari, tentokrát už s foťákem, ale schovalo se nám mezitím sluníčko, takže jsem byla trochu naštvaná, že jsem ten foťák neměla předtím, ale co se dalo dělat. Stejně tak mě mrzelo, že jsme při první procházce míjely paní s velbloudem a schůdky, která za slušnou částku nabízela možnost vyfotit se na jeho hřbetě, což by se nám bývalo moc líbilo, ale jaksi bez foťáku by to nebylo ono (přeci jen fotky z mobilu, alespoň v mém případě, nemají takovou kvalitu), a při další obchůzce poté, co jsme se ubytovaly, už tam paní nebyla (a vlastně už ani nikdy potom za celou dobu našeho pobytu :o(, ale možná to tak mělo být a ještě by nás ten velbloud poplival, kdo ví.

Jinak hodně dlouho jsme se zasekly u gepardího výběhu, protože tam byla k vidění dvě mláďata narozená 21. března (takže asi tříměsíční), která byla jednoduše k zulíbání. Byl to vlastně po celou dobu pobytu asi náš nejoblíbenější výběh, kde jsme trávily opravdu hodně času :o). Poprvé jsme je viděly ve venkovním výběhu, kde nás na uvítanou bavilo odvážnější z mláďat, které se vůbec nebálo a bylo hrozně zvědavě na psy návštěvníků, na které se došlo podívat až úplně ke sklu. Neskutečně roztomilá byla i reakce fenky z druhé strany, která vrtěla oháňkou a až kňučela, jak by se bývala ráda kamarádila :o). Potom už jsme je pokaždé viděly za prosklenou stěnou jejich vnitřního příbytku, kde se všichni tři různě povalovali, klidně i se zády opřenými o sklo, u kterého jsou lavičky pro návštěvníky, nebo si zas jindy jen pár centimetrů od nás gepardí máma v klidu dojedla večeři a pak olizovala mláďata, která kolem ní dováděla, prostě příroda opravdu zblízka :o). A zjistily jsme, že ačkoli mají ty skleněné stěny jednu obrovskou nevýhodu, a sice že se přes ně pro všechny ty odrazy a umatlané šmouhy zvířata hrozně blbě fotí, jsou výborně odhlučněné, protože když si začalo jedno z mláďat po dalším setkání se psem přes sklo stěžovat a volalo matku, my venku jsme ho neslyšeli, jen otvíralo tlamičku jako v nějaké pantomimě :o)

Hned vedle gepardů měly výběh hyeny, které jsme zprvu přešly bez většího zájmu, ale při dalším výšlapu mě dost překvapily – nějak jsem totiž z televize nabyla dojmu, že nejsou větší než nějaký středně velký pes, takže když se pak tady objevila za sklem a byla jen o nějakých pár desítek centimetrů menší než já a k tomu neuvěřitelně mohutná, byl to slušný šok, neb z ní šel celkem strach a u výběhu jsme se nijak zvlášť nezdržovaly :o). Nemohla jsem si při té příležitosti taky nevzpomenout na Hunger Games a jejich psí muty, protože vypadala dost podobně, a říkala jsem si, že bych ji rozhodně nechtěla potkat naživo v přírodě :o(. První děsivý dojem se pak naštěstí rozplynul při jedné z ranních procházek před otevírací dobou, kdy většina zvířat ještě spala a nebylo tomu jinak ani u hyeny, která si během našeho pozorování ještě dala roztomile tlapu přes čumák, jako to dělával náš pes, když mu táhl do nosu studený vzduch :o). Ve výsledku si tak ode mě hyena vysloužila nehynoucí lásku a zdravý respekt jako zvíře, které mě hodně překvapilo a které není radno podceňovat :o).

Na druhou stranu například takový leopard byl tajemnější než hrad v Karpatech a za celou dobu našeho pobytu jsme ho neviděly – pořád mám trochu podezření, jestli ten jeho výběh nebyl prázdný, (ale nikde nevisela žádná cedule, takže čertví), u ostatních totiž většinou stačilo chvíli u výběhu počkat nebo se k němu přijít podívat opakovaně a dřív nebo později jste na nějakého obyvatele narazili, byť jsem si třeba u výběhu hrošíka liberijského chvíli říkala, že je tam v tom ďolíku nějaký zvláštní kámen, než mi došlo, že to jsou hrošíkova záda (na svoji obranu ale musím uvést, že je poměrně malý, asi jako velká plemena psů, jen na kratších nožkách, takže by si ho s kamenem mohl splést každý :o). A líbili se mi i psi hyenovití, kteří měli zrovna celou tlupu teenagerských štěňat a byli v jednom kuse takoví hezky ostražití a ochranitelští, úplně jste z nich cítili, jak je pro ně jejich rodina důležitá. V důsledku toho se u nich žádné pozorování spících jedinců nikdy nekonalo, protože jakmile na sobě ucítili váš pohled (o objektu fotoaparátu ani nemluvě), tak se hned probudili, a někdy stačilo jen projít kolem jejich výběhu a už byli ve střehu, takže zrovna u nich jsem si připadala jako pěkný otrava :o(. Skvělé pak byly samozřejmě surikaty, které jsou takovou vděčnou stálicí v každé zoo :o). Ve Dvoře Králové mají výběh u nástupní stanice Afrika trucků hned naproti buvolům, který sdílí se psouny (alespoň myslím, že to byli oni), a byly opět super roztomilé, dokonce měly i mláďata, takže k zulíbání, no co vám budu povídat, i tady jsme strávily spoustu času koukáním (a já snahou o co nejhezčí fotky :o). Sice jsem měla občas pocit, jestli své spolubydlící psouny trochu nešikanují (přece jen byly v početní převaze), ale podle průvodce na safari si prý potravinově nekonkurují, takže můžou bydlet spolu, tak těžko říct :o). Podobně roztomilá jako surikaty byla i veverka kapská, která měla výběh kousek od restaurace s lemury a umí si v případě potřeby udělat ze svého huňatého ocásku slunečník, když si ho přehodí přes záda nad hlavu :o)

Pokud jde o býložravé licho- a sudokopytníky, těch je v pěším zoo k vidění taky celkem dost, zebrami počínaje (byť jsem se teda ani s jejich příručkou nenaučila rozpoznat jednotlivé druhy), a přes žirafy (taky by jich měli mít ve Dvoře Králové dva druhy, ale naživo jsem opět selhala v jejich rozpoznávání) a nespočet druhů antilop konče. Slony mají ve Dvoře Králové ještě dál než v pražské zoo a bohužel mi přišli takoví hrozně vyděšení, jakože se měli tendenci schovávat před objektivem a celkově se tam prostě tak nějak tísnili co nejdál vzadu, až mi jich bylo tak nějak líto a jejich výběh jsme nijak zvlášť nevyhledávaly :o(.

Jinak ty vycházky po zavíračce a před otevřením zoo se mi líbily ze všeho nejvíc a považuju je za obrovské plus jinak poměrně mizerného ubytování přímo v safari. V podvečer, když se zoo konečně vylidnilo a všude zavládl po celodenním ruchu příjemný klid bez neustále vřískajících a pobíhajících dětí (bojím se, že jsem na ně poslední dobou nějak alergická, nemluvě o tom, že je stejně zoo a zvířata vůbec nezajímá a jen se mi motají do záběrů :o(, jsem měla pocit, jako by si i zvířata vydechla, že už mají konečně chvíli pokoj, byla uvolněnější a víc se pohybovala venku, což bylo prostě boží :o). Jinak k onomu vstupu do zoo mimo otvírací dobu nám recepční samozřejmě taky nic neřekla, takže jsme to spíš zjistily metodou pokus omyl, což byla škoda, protože jsme si kvůli tomu a následně kvůli počasí, kdy hojně pršelo, např. nikdy neprošly zoo večer :o(. Každopádně kdybyste se tam chystaly i po mém hrůzostrašném líčení přespávat, tak vězte, že si na každý den musíte nechat dojít vytisknout novou vstupenku normálně na pokladnu (ukážete pokladní pásku na ruce a ona vám na základě toho vytiskne volňásky) a pak vejít dovnitř do zoo přes restauraci s lemury, přes kterou se pak případně vchází do zoo i mimo otvíračku, kdy jsou turnikety vypnuté, takže nemusíte nikde nic načítat a pípat :o). A co se týče "atrakcí", které je v rámci safari možné absolvovat, doporučuju poprat se s jejich nepříliš přehlednými webovými stránkami, kde sice horkotěžko něco dohledáte, ale pořád to je víc, než vypáčíte z recepční přímo na místě (včetně časů od kolika do kolika můžete courat po zoo, když bydlíte v safari hotelu, nebo v kterých měsících si můžete vyjet na noční safari apod.).

Zlatým hřebem zoo ve Dvoře Králové je ale samozřejmě právě ono safari, tedy projížďka mezi volně pobíhajícími zvířaty a žádné obyčejné procházky jako v každé jiné obyčejné zoo, což bylo vážně super a rozhodně ho doporučuju, neb opět o poznání vylepšilo celkové skóre našeho výletu :o). My jsme na safari vyrazily ve středu 28. června 2017, a to hned ráno, protože jsme toho ten den měly v plánu ještě hodně, takže jsme si klasicky daly vycházku před otvíračkou po pěší zoo a na devátou už jsme čekaly na Afrika truck, což jsou sympatické vozíky zapřažené za gazík (trochu mi připomínaly vlečku od traktoru), na které se šplhalo nahoru po jakémsi žebříčku. Projížďka Afrika truckem trvá hodinu a stojí jen 60 Kč a je opravdu moc fajn. Řidič a průvodce v jedné osobě vám poví spoustu informací a zajímavostí o zvířatech, která tu chovají a která postupně míjíte, a to prosím pěkně do reproduktoru přímo ve voze, takže ho všichni dobře slyší. Jinak těch informací bylo neuvěřitelné množství, že jsem si je samozřejmě všechny nezapamatovala a připadala jsem si trochu zahlcená (zvlášť co se druhů antilop týče, protože těch tam bylo opravdu hodně), ale moc se mi líbily takové ty detaily, jakože tahle kravička afrického skotu Watusi se jmenuje Maruška a jako telátko byla neopatrná, takže si ulomila roh a on jí od té doby dorůstá zdeformovaně a točí se jí na druhou stranu :o).

Nebo zkazky o žirafách, které měli vloni ve volném safari prý vůbec poprvé a nejdřív se ošetřovatelé hodně báli toho nerovného terénu a kopců, protože ve volné přírodě žijí žirafy v savaně a tudíž na rovině, ale zatím si s tím prý poradili, jen se nesmí vyplašit :o). Stejně tak si prý ošetřovatelé mysleli, že se žirafí kluci (jsou to dva šestiletí samci, každý prý od jednoho druhu zde chovaných žiraf) budou bát podejít nadjezd pro auta a že to pro ně tudíž bude jakási přirozená bariéra, ale prý za několik měsíců se to naučili podcházet a vůbec jim to nevadí :o). Průvodce o nich říkal, že to jsou takoví stopaři, tedy že rádi stojí na silnici, takže pak kvůli nim nemůže truck a auta projet dál :o). Stejně tak bylo hezké vyprávění o antilopách, kterým říkal "koňky" a "losky" a vyprávěl nám, že jsou to takové putovatelky a velice rychle se naučily přecházet mezi jednotlivými výběhy i přes kovové rošty, které by jim měly teoreticky vadit a chvíli tomu tak prý skutečně bylo, ale pak si na to zvykly, a proto prý vloni nově nainstalovali brány na fotobuňku. Jenže u těch prý antilopám trvalo asi tři měsíce, než vypozorovaly, že se brány otevírají autům a autobusům, a teď už si prý počkají po stranách, až jim otevřou a stejně courají sem a tam :o). Zebří hřebec, který už uhynul, prý dokonce žebrával u projíždějících aut jídlo a nejstarší zebra ve stádě jménem Kačenka to prý dělávala s ním, ale teď už to údajně naštěstí zase zapomněla. Tohle jeho povídání mi přišlo hrozně sympatické, protože z jeho řeči bylo vidět, že je to beznadějný milovník zvířat a že o těch, co tu chovají, toho ví opravdu hodně.

Taky jsme se dozvěděly, že antilopy vodušky mají nejen mastnou srst, takže se jim nenamočí, ale také blány mezi prsty, aby se nebořily tak hluboko do bahna, díky čemuž pak můžou případně snáze unikat lovícím šelmám. Nebo že tím, jak antilopy obecně de facto neběhají, ale vlastně skáčou a zvládají třeba i v osmdesátce uskakovat do stran a tím jakože kličkovat, tak získávají velký náskok před šelmami, které když pak musí sledovat jejich dráhu, tak je to kličkování zpomaluje. Navíc šelmy vydrží běžet nejvyšší rychlostí jen krátce, protože nestačí s dechem, resp. se pak nestíhají chladit, zatímco antilopy a všichni přežvýkavci s nozdrami, které jsou hodně prokrvené, se chladí díky tomu, že jim krev proudí právě těmi nozdrami a ochlazuje se jim tak vzduchem :o). Jinak co se ochlazování v africkém sluníčku týče, tak prý přežvýkavcům pomáhají i případně velké uši (fungují na stejném principu jako nozdry, a proto s nimi ještě vždycky tak pěkně mávají) nebo rohy, které jsou taky duté a prokrvené (proto je prý mívají i samice, ne jako u našich srnců a jelenů :o). Moc zajímavá byla i informace, že vlastně zebry jsou pruhované taky právě kvůli chlazení, protože prý tím, jak nad černými a bílými pruhy je jinak teplý vzduch, tak díky tomu vzniká určité proudění, které je tím pádem taktéž ochlazuje :o). 

O žirafách jsme se dozvěděly, že mají zvláštní útvar u temene hlavy, kde se vyrovnává tlak krve, než jde do mozku, protože jinak mají žirafy hodně vysoký krevní tlak, aby srdce dotlačilo krev až nahoru tím krkem, ale mozku jako takovému by to nedělalo dobře :o)

Antilopám žijícím ve velkých stádech se prý rodí mláďata téměř nastejno hlavně kvůli tomu, aby jich víc přežilo, protože když jsou všechna vlastně skoro stejně stará, tak přestože je stádo chrání, šelmy některá sežerou, ale ve výsledku jich stejně přežije dost, která pak přerostou onen kritický věk, kdy se nejsnáze loví – kruté, leč kdyby byla mláďata stejně stará, šelmy by měly hody vlastně neustále a z antilopích mláďat by jich přežilo hrozně málo (takhle se musí hladové šelmy po nějaké době poohlédnout po lepší kořisti :o). Jinak mláďata u antilop jsou prý většinou ležící, tzn. že po narození několik týdnů leží někde v úkrytu a matka je chodí jen krmit, čímž se myslím vysvětluje i onen termín "snadná kořist" :o(

Afrika truck na rozdíl od Safaribusu zajíždí i do lvího safari, které je prý jediné ve střední Evropě. Před vjezdem přes asi dvojité kovové brány nám stáhli přes okna pletivo a uvnitř jsme byly fakt jen chvilku, ani jsme si je nemohli moc vyfotit (když sedíte na špatné straně trucku, máte prostě smůlu) a už jsme zase frčeli pryč, přestože lvi (resp. jeden lev a dvě lvice) vypadali naší návštěvou zcela nezaujatí, povalovali se na zemi a téměř ani nezvedli hlavu naším směrem. Ale i tak to byl trochu adrenalin, protože minimálně ze všech těch bezpečnostních opatření cítíte, že to není legrace, a přímo tam uvnitř v člověku prostě hlodá jakýsi pradávný pud sebezáchovy, jakože opatrně tyhle kočky jsou opravdu velké a nebezpečné. Byl to rozhodně dobrý zážitek, takhle blízko k živým lvům se určitě jen tak nedostanete (navíc to pletivo v okýnkách nevím, jestli by je zvládlo úplně zadržet, kdyby se naštvali, ale je fakt, že na korbě trucku jsme byli docela vysoko, ve vlastním autě to může být ještě zajímavější, i když tam vám zase bude bránit vytažené okénko v nějakém "bližším" kontaktu, takhle v trucku jsme de facto dýchali stejný vzduch se šelmami :o). Jinak lvi prý váží okolo 400 kg a jejich tělo je de facto samý sval, takže člověk proti němu nemá moc šanci (vlastně ještě míň než antilopa, protože ta aspoň umí zatraceně rychle uskakovat :o).

Po projížďce Afrika truckem jsme se opět prošly zbytkem pěšího safari až k zastávce Safaribusu (samozřejmě jsme si musely vyzkoušet obojí :o) – ono to vlastně ani jinak nejde, protože jak už jsem říkala, trasy nejsou nijak průchozí, a to samé platí i pro nástupní a výstupní místa Afrika trucku a Safaribusu, obojí vás naloží a vyloží na jednom jediném místě (žádné další zastávky, že by se třeba člověk někam popovezl), která jsou od sebe navíc poměrně hodně vzdálená. Naštěstí ale pořád svítilo sluníčko, takže jsem si konečně mohla pořádně vyfotit žirafy, zebry, nosorožce a spol. ve výbězích, což bylo fajn.

Jízda Safaribusem stojí jen 30 Kč na osobu, takže opět super cena a kdybych se někdy do Dvora Králové vracela, určitě bych se svezla víckrát Safaribusem i Afrika truckem (jako na kolotočích, čím víckrát se člověk sveze, tím víc zábavy :o). Okruh Safaribusu je bez lvího safari (nemají žádná okénka ani sítě a jsou nižší, tak proto :o). Řidič našeho autobusu byl takový starší pán, ale taky docela dobře povídal, nicméně nejhezčí bylo, když nám stádo Watusi vlezlo na silnici před bus a některé kravičky se nechtěly uhnout, ani když jsme jim stáli de facto za zadkem, tak na ně pan řidič mluvil do mikrofonu, ať se holky hnou, a ony mu v odpověď jen hezky otráveně zabučely a stejně se dál tak jako líně couraly na pastvu, přičemž nás špikovaly celkem nevybíravými pohledy :o). Mimochodem po předchozí projížďce jsem mezi nimi snadno identifikovala i kravičku Marušku :o)

Ze Safaribusu, jak nebyl tak moc vyvýšený, jsem měla super pocit, že máme ke zvířatům kolem mnohem blíž, že je máme téměř na dosah, navíc se dalo snadno přebíhat z jedné strany na druhou (nejelo totiž moc lidí) na rozdíl od trucku, kde kam jste si sedli, tam jste prostě seděli, a když pak náhodou byla zvířata na druhé straně, měli jste smůlu, takže určitě doporučuju svézt se obojím :o). Ještě by mě celkem zajímalo, jaké to je vidět safari z vlastního auta, kde sice nemáte žádný výklad, ale na focení to musí být určitě fous lepší, protože si můžete zastavit, kde chcete a třeba i chvíli počkat na lepší záběr (když za vámi zrovna nepojede další auto :o). Takhle je totiž focení všech těch zvířat trochu problematické – někdy nechtějí chvíli postát, jindy se k vám natočí zadkem a nazdar, takže pokud chcete mít alespoň nějaké pěkné fotky, chce to trpělivost a spoustu místa na paměťové kartě, kam napráskáte tisíce záběrů a při tom se tiše modlíte, aby se z toho pak aspoň pár nějakých trochu povedených dalo vybrat :o). V každém případě jsem ale ráda, že jsme během našich projížděk viděly tolik zvířat, trochu jsem se totiž původně bála, jestli uvidíme vůbec nějaká, jakože jestli nebudou zalezlá nebo tak, ale plocha safari není naštěstí zas až tak velká, takže pravděpodobnost, že byste během celého okruhu neviděli ani živáčka, je téměř nulová :o)

U zastávky Safaribusu je pak taky v rámci pěší zoo možné nakouknou do části lvího safari (samozřejmě přes plot :o) a pokochat se dvojicí lvích kastrátů bez hřívy v uzavřeném výběhu za sklem – upřímně řečeno, takhle zblízka jsem lva ještě nikdy v životě neviděla, a ještě ke všemu takhle obrovského. Bylo to zase trochu překvapení, protože jak svítilo sluníčko, nebylo skrz odrazy za to sklo pořádně vidět, takže přiložíte dlaně z obou stran očí a nakouknete dovnitř a tam na vás najednou zírá obrovská lví hlava jen pár centimetrů od vás a v klidu si ožužlává syrovou kost, kterou drží mezi tlapami velikosti vaší hlavy – tomu říkám šok :o). Původně jsem si myslela, že to jsou dvě lvice (páč neměli hřívu, žejo), ale při projížďce Afrika truckem se nám o nich průvodce zmiňoval, že to jsou lvi, jenže vykastrovaní a tudíž bez hřívy (bylo to v souvislosti s tím, že barva a hustota lví hřívy prý závisí na jejich životním prostředí, jakože na teplotě, terénu a tak). Nicméně to byli pořádní macci a upřímně řečeno nikdy mě nenapadlo, že jsou lvi takhle obrovští (je pravda, že je člověk většinou vídá z bezpečné vzdálenosti, takže poměrně z dálky, ale stejně) – tihle měli hlavu tak dvakrát tak větší než já, až jsem si skoro připadala jako v pravěku, víte jakože tehdy byla všechna ta zvířata jaksi větší :o)

No a na závěr (ostatní dobrodružství z mého loňského pobytu ve Dvoře Králové nad Labem zase až příště) ještě jedna perlička týkající se ubytování v našem hotelu, resp. k výzdobě jídelny, recepce a těchhle společných prostor, která mi přišla lehce schizofrenní, protože všude hlásají, jak se snaží o ochranu africké přírody a ohrožených druhů, a zároveň mají na každém kroku vyvěšené nejrůznější trofeje, na židlích v restauraci potah imitující levhartí kůži atd. – to se přiznám, že mi přišlo celkem úsměvné :o)