Vzhledem k tomu, že jsem se donedávna dva týdny dovolenkovala, mám pro vás krom jiného doslova náruč plnou přečtených knížek a první z nich je právě Gabrielův ráj, který jsem dočítala ještě na dovolence v Itálii :o)
Celkově mi kniha přišla rozhodně lepší než předchozí (tedy druhý) díl a čtení mě určitě bavilo mnohem víc, ale jinak je Gabrielův ráj opravdu hodně přeslazený a příliš rozvleklý. Jako nic proti, ale z druhého a třetího dílu by se podle mě dala úplně v pohodě udělat jedna ne příliš tlustá kniha a bylo by to mnohem záživnější. Všechno to odbočování k vedlejším postavám mi totiž připadalo poměrně zbytečné – ještě jsem to chápala u Paula, byť jsem teda od jeho postavy čekala mnohem víc, když mu autor přiřkl druhé jméno Vergilius (jakože sehraje větší roli v příběhu titulní dvojice a nebude jen takový přicmrndávač a prostě jen Juliin kamarád :o(, ale u závistivé "spolužačky" Christy mi to přišlo úplně o ničem (pokud se autor na jejím příkladu snažil ukázat, jak lidem jejich škarohlídství a zkaženost škodí, nevím, jestli se mu to úplně povedlo, o nějakém napravení hříšnice ani nemluvě :o( a pointu jsem postrádala i u zápletky s Julianniným otcem a jeho ženěním se na stará kolena – jako jaký to mělo vliv na příběh hlavních hrdinů, když z toho byli všichni happy jak dva grepy? Tedy pokud pominu onen pozdější oslí můstek s vrozenou vadou jejich nenarozeného dítěte, Juliannina nevlastního bratříčka, který vedl k prapodivné plejádě dalších událostí, včetně Gabrielova pátrání po jeho skutečných rodičích atd., což mi všechno přišlo taky pěkně přitažené za vlasy a hlavně to opět zůstalo takové nedořešené (jakože hurá, má nevlastní sestru a co dál?). Zkrátka knize zase chyběla propracovanost prvního dílu, až jsem měla dojem, že autor nevěděl co s tím a splácal dohromady páté přes deváté, jen aby z toho byla trilogie, a přitom bych neřekla, že by to vzniklo tak, že napsal skvělou knihu a pak trochu ukvapeně kývl, že zplodí ještě pokračování, naopak náznaky dalších dílů byly už v Gabrielově infernu a dost velké, takže mě o to víc mrzí, že to pak Sylvain Reynard takhle poťapal :o(
"Tohle nemůžeš prezentovat." Gabriel vešel následujícího odpoledne do pracovny a v ruce svíral výtisk Juliiny přednášky.
S hrůzou vzhlédla od svého notebooku. "Proč ne?"
"Mýlíš se." Položil papíry, sundal si brýle a hodil je na stůl. "Svatý František po smrti Guida da Montefeltro pro jeho duši přišel. Probírali jsme to. Souhlasila jsi se mnou."
Julia zkřížila v obranném gestu ruce na prsou.
"Rozmyslela jsem si to."
"Ale to je jediný výklad, který dává smysl!"
Těžce polkla a zavrtěla hlavou.
Začal přecházet před jejím stolem.
"Mluvili jsme o tom v Belize. Poslal jsem ti ilustraci té scény, když jsme byli od sebe, proboha! A teď se chystáš postavit před sál plný lidí a tvrdit, že se to nikdy nestalo?"
"Kdybys četl mé poznámky pod čarou, věděl bys..."
Zastavil se a otočil se k ní čelem.
"Já jsem ty poznámky četl. Žádný z těch zdrojů nezachází tak daleko jako ty. Ty prostě jenom spekuluješ."
"Jenom?" Julia se odsunula od stolu. "Našla jsem několik důvěryhodných zdrojů, které souhlasí s většinou toho, co říkám. Profesorce Martinové se moje práce líbila."
"Je na tebe moc mírná."
Julii spadla brada. "Moc mírná? A předpokládám, že si myslíš, že profesorka Pictonová mě pozvala na tu konferenci jenom z milosrdenství?"
Gabrielův výraz zjihl. "Samozřejmě, že ne. Má o tobě vysoké mínění. Ale nechci, abys vylezla před dav profesorů a nabídla jim naivní interpretaci. Kdybys četla moji knihu, věděla bys..."
"Já jsem vaši knihu četla, profesore Emersone. Vy se o textu, který já analyzuji, jen mimochodem zmiňujete. A naivně přejímáte standardní výklad, aniž byste se nad ním zamyslel, jak byste měl."
Gabriel přimhouřil oči.
"Souhlasím s výkladem, který dává smysl," pronesl ledovým tónem. "Nikdy jsem nic naivně nepřejímal."
Julia se postavila a frustrovaně zafuněla.
"Ty nechceš, abych měla vlastní myšlenky? Nebo si myslíš, že musím opakovat to, co už řekli všichni ostatní, prostě proto, že jsem obyčejná postgraduální studentka?"
Gabriel zrudl. "Tohle jsem nikdy neřekl. Taky jsem byl kdysi postgraduální student, pokud si vzpomínáš. Ale už nejsem. Můžeš mít z mých zkušeností užitek."
"No, a je to tady." Julia znechuceně rozhodila rukama a vyšla z pracovny.
Gabriel ji následoval.
"Co tím myslíš, je to tady?"
Ani se neobtěžovala se otočit.
"Jsi jen naštvaný, že s tebou nebudu na veřejnosti souhlasit."
"Blbost."
"Blbost?" otočila se. "Tak proč mi říkáš, abych změnila svou práci, tak aby byla v souladu s tvou knihou?" (str. 34-35)
Zase tu byla spousta věcí nedotažených, jako třeba ono jakési Gabrielovo temné období, kdy měl sklon vracet se k pití a kouření a Julianne, kterou to samozřejmě trápí (něco v tom smyslu, že ji Gabrielova láska vyléčila a zahojila jí rány na duši z minulosti, ale jak se zdá, její láska není dost silná na to, aby vyléčila Gabriela), sice slíbí, že jí to časem vysvětlí, ale to se vlastně nestane, prostě se pak zas najednou nějak srovnal :o(. Jednou z věcí, která se mi na prvním dílu tolik líbila a která vlastně spíš spadá do nereálných plnění čtenářských snů (stejně jako fakt, že hlavní hrdinové jsou vždycky nechutně bohatí, takže si pak můžou dovolit služebnou, která jim pere, vaří apod., což je na míle vzdálené od běžné reality) bylo ono diskutování ústřední dvojice o všem co je trápí, o svých pocitech a tak a to mi prostě v dalších dílech chybělo. Nemluvě o tom, že výsledný dojem podobně nedokončených výjevů pak v knize působí dost zmateně a vlastně zbytečně :o(. Nemůžu si pomoct, ale když autor v knize něco jen nakousne a nedopoví, jak to bylo dál, nebo co k tomu danou postavu vedlo, přijde mi to jako naprosto zbytečná informace – jakože pokud to nemá vliv na život hlavních postav, ani je to nijak neovlivní nebo neposune coby životní zkušenost či mravní ponaučení, proč se o tom v knize vůbec rozepisovat? V prvním dílu všechny ty náznaky nějakým způsobem budovaly příběh a pak vyústily ve velké rozuzlení a odhalení, ale v dalších pokračováních na to autor v oné záplavě textu jaksi zapomněl, a proto říkám, že jim chybí propracovanost.
"Pak začala Julia rozdávat dárky a Gabriel by se k ní rád připojil, ale nějaký malý chlapeček ho zatahal za kalhoty, ve snaze získat si jeho pozornost.
"Ahoj," pozdravil Gabriel italsky. "Jak se máš?"
"Ty jsi on?" zeptal se klučík.
"Kdo on?"
"Superman."
Gabriel se na děcko zmateně usmál. "Proč si myslíš, že jsem Superman?"
"Vypadáš jako on. Můžu se ti kouknout pod košili?" ukázal chlapeček na bílou oxfordskou košili, zapnutou na knoflíky.
S úšklebkem se usmál. "Dneska svůj oblek nemám."
"Nosíš brýle Clarka Kenta."
Gabriel si je sundal a zamračil se na ně. Měl za to, že jeho brýle Prada jsou o hodně elegantnější, než ta příšernost, co nosil Clark Kent.
(Je možné, že se mýlil.)
Gabriel nicméně nedostal příležitost, aby se urazil, protože jakmile si je sundal, klučina zalapal po dechu. Brzy se kolem nich shromáždil malý dav ostatních dětí.
"Je to Superman," zašeptal ten první kluk triumfálně.
Gabriel si znovu nasadil brýle a pak natáhl ruku, aby chlapci rozcuchal vlasy.
"Obávám se, že nejsem Superman. Jsem Zio Gabriel z Ameriky. Zia Julia je moje manželka."
Děti se podívaly na Julii, která pokračovala ve vyvolávání jmen a rozdávání pestrobarevných dárků. Zachytila jejich pohled a hezky se na ně usmála.
"To je Lois Laneová," zapípal dětský hlásek.
"Ano," přitakal ten první klučina. "Poznali jsme ji. Je to Lois Laneová."
Gabriel začal zkoumat Julii novýma očima.
"Myslím, že Lois byla vyšší," přemítal téměř sám pro sebe.
"Mám obrázek. Vidíš?" Kluk zvedl knížku s komiksy a ukázal na kresbu Lois Laneové na obálce. "Je to ona."
"Ostříhala si vlasy," řekl druhý chlapec a zklamaně si Julii prohlížel. "Líbily se mi ty delší."
"O tom mi povídej," zamumlal Gabriel.
"Můžeš udělat nějaké triky?" vložila se do toho jedna z holčiček.
"Jaké triky?" Profesor bojoval s tím, aby skryl své pobavení.
"Zvedni něco těžkého, podívej se skrz zdi, lítej."
"Jé, ano, lítej!" Děti začaly nadšeně nadskakovat.
Profesor se podíval na stále rostoucí dav omladiny, shlukující se kolem něj, a povzdechl si.
Zvedl ruce, aby je utišil.
Pak se naklonil dopředu a snížil hlas.
"Nikdo neví, že Clark Kent je Superman."
"Já jo," řekl jeden z chlapců a zvedl ruku vysoko do vzduchu.
Gabriel se usmál. "Ano, vy to víte. Ale nikdo z dospělých to neví. Lois a já jsme tu kvůli slavnosti. Takže potřebuji, abyste nám to všichni pomohli udržet v tajnosti. Rozumíte?"
Pár dětí se na něj skepticky zadívalo, ale spousta jich přikývla.
"Teď má Lois pro každého z vás dárek. Tak co kdybyste šli, řekli jí ahoj a vyzvedli si ho?"
S poněkud smířenými reakcemi se děti začaly rozcházet a brzy svou pozornost věnovaly něčemu jinému.
Julia, která ten nedaleký rozhovor na půl ucha poslouchala, zachytila jeho pohled a mrkla na něj.
Superman? vyslovila nehlasně.
Zavrtěl hlavou. Už ho za jeho pětatřicet let nazývali všelijak, ale nikdy ho nikdo neobvinil z toho, že by byl Superman. I když musel uznat, že Julia by byla zatraceně skvělá Lois Laneová." (str. 240-241)
Mimochodem co se rozvláčnosti a spousty zbytečného textu týče, klidně bych si odpustila i všechny ty scény s milováním ústřední dvojice na všech možných i nemožných místech (muzea nevyjímaje, což nejspíš autorovi připadalo obzvlášť pikantní, ale mě to nechávalo naprosto chladnou), naopak musím říct, že už mi po nějakých šestnácti stech stránkách přišlo všechno to sexování spíš otravné. Jako znáte nějaký normální pár, který se i po víc než roce chození a vlastně i manželství miluje každý den, a to ještě několikrát? Já vím, že je to fikce a má to jakože plnit čtenářské tajné sny, ale upřímně řečeno já jsem si z toho i jen coby čtenář přišla spíš ošoupaná, a co teprve chudák Julianne :o(.
Ale abych jen nehaněla, musím se vrátit k začátku tohohle článku a aspoň trochu zdůvodnit (a sama sobě připomenout), proč se mi kniha četla líp než předchozí díl. Tak například mi jako moc hezká připadala úvodní hádka novomanželů kvůli Juliannině přednášce, to bylo příjemně reálné (aneb jak to vypadá, když manželé dělají ve stejném oboru), plné jiskřivého napětí a přesně tak potutelně vtipné jako úvodní scény z Gabrielova inferna a já jsem si nemohla pomoct, ale prostě jsem Julianne držela palce, aby měla pravdu (i když mi přijde lehce absurdní, že se v akademických kruzích zabývají takovýmhle typem "výzkumu", kdy se prostě jen nimrají v textu a vyvozují z toho nejrůznější fantazmagorie, pokud to tedy tak ve skutečnosti je a není to jen autorův výmysl :o). Taky se tu častěji vyskytovala svérázná postarší profesorka Pictonová, která byla pořád stejně kousavá a vtipná, tudíž mě všechny její výstupy moc bavily :o). A moc hezké, byť bolestné, bylo i ono menší retrospektivně vyprávěné usmíření Gabriela s Paulinou. Krásná a lehce dojemná byla i scéna v sirotčinci, i když v konečném důsledku tak docela nechápu, proč v knize vlastně byla (snad jen s výjimkou toho, že se pak autor vtělený do postavy Gabriela mohl považovat za Supermana :o). No a určitě nesmím zapomenout na moc pěknou scénu s neznámým cizincem na zahájení výstavy Botticelliho ilustrací ve Florencii, protože přestože jsem věděla, že je to jen berlička k novele Princ a celé další trilogii s názvem Temná Raven, stejně to mělo pěkný nádech tajemna a potenciálního nebezpečí a rozhodně to bylo vítané odbočení od už trochu ohrané písničky o Gabrielovi a Julianne :o)
"Gabriel se otočil bokem a upřel svůj pohled na Julii.
"Bylo by nedbalé, kdybych se nezmínil o své ženě, Julianne. Ta krásná dáma, kterou vidíte před sebou, je pravým důvodem, proč došlo k tomuto večeru. Bez ní bych si ilustrace ponechal pro sebe. Svými slovy a činy mi ukázala, jaké to je být velkorysým a dobrým člověkem.
Julia se začervenala, ale nedokázala od něj odvrátit zrak. Jeho pohled ji přitahoval jako magnet a soustředil se výhradně na ni.
"Tento večer je jen jeden malý příklad její dobročinné práce. Včera jsme strávili den ve františkánském sirotčinci a věnovali svůj čas dětem. Dnes byla moje žena na milosrdné misi za chudými a bezdomovci v centru města. Moje dnešní výzva k vám zní, abyste si vychutnali krásu ilustrací Dantovy Božské komedie a pak ji našli ve svých srdcích, abyste oslavili krásu, milosrdenství a soucit s městem, které Dante miloval, s Florencií. Děkuji vám."
Dav tleskal, s jedinou výjimkou. Nikdo si nevšiml cynické reakce toho světlovlasého muže na Gabrielovu výzvu k ctnostnému životu, nebo opovržení, které se mu objevilo v rysech, když se zmínil o Dantovi.
Gabriel se vrátil k Julii a cudně ji políbil na tvář, než se společně otočili k aplaudujícímu davu. Pózovali pro fotografy a přestřihli stuhu, nataženou ve dveřích, jež vedly k expozici. Výstava byla za zvuku mohutného potlesku prohlášena za otevřenou...
Gabriel a Julianne vstoupili dovnitř a zůstali ohromeně stát. Prostor byl kompletně renovován, jeho dříve světlé zdi byly vymalovány jasnou modří, aby lépe zobrazovaly perem kreslené ilustrace, z nichž byly jen některé kolorované.
Kresby byly uspořádány chronologicky, počínaje Botticelliho slavnou Mapou Pekla. Při prohlížení sbírka tak kdokoliv mohl být svědkem pouti lidské duše od hříchu ke spáse. A samozřejmě tu bylo i nevyhnutelné opětovné setkání Danta s jeho milovanou Beatrice.
"Co si o tom myslíš?" Gabriel držel Julii za ruku; stáli před jedním z jejich nejoblíbenějších obrazů, Danta a Beatrice v kruhu Merkura. Beatrice byla oblečená do splývavého roucha a ukazovala vzhůru, zatímco Dante sledoval její gesto pohledem.
"Je to krásné." Propletla si s ním malíček... Gabriel si zvedl její ruku ke rtům a vtiskl jí do dlaně polibek...
Ten atraktivní světlovlasý muž došel téměř až k nim a otočil se, aby si prohlédl ilustraci.
Julia sledovala pohyby toho cizince jako ve snu.
Jeho tělo téměř jako by plulo nad zemí, kroky lehké a plynulé. Vypadal vysoký, ale ve skutečnosti byl o tři až pět centimetrů menší než Gabriel. Julia si povšimla, že ačkoliv byl ten muž štíhlý, jeho elegantní černý oblek skrýval svaly, které se vlnily pod tím luxusním materiálem.
Emersonovi zdvořile ustoupili, ale ne dříve, než se Gabriel střetl s tím hostem očima. Beze slova přesunul své tělo mezi něj a Julianne a schoval ji tak před jeho pohledem.
"Dobrý večer," oslovil je cizinec britským přízvukem a formálně se uklonil.
Gabrielovu školenému uchu zněl ten přízvuk jako oxfordský.
"Dobrý večer," opáčil úsečně Gabriel a dlaní sklouzl po Juliině zápěstí, aby ji vzal za ruku.
Hostovy oči sledovaly Gabrielovu ruku a sám pro sebe se usmál.
"Pozoruhodný večer," poznamenal a ukázal na sál.
"Celkem ano," řekl Gabriel a sevřel Juliinu dlaň až trochu moc pevně.
Oplatila mu jeho stisk, aby dala najevo, že by měl trochu povolit.
"Je od vás velkorysé podělit se o vaše ilustrace." Z jeho tónu čišela ironie. "Jaké štěstí pro vás, že jste je získal soukromou cestou, a ne na otevřeném trhu."
Cizincovy oči přelétly od Gabriela k Julii a nakrátko se na ní zastavily. Nosní dírky se mu rozšířily a oči jako by zjihly, než se otočil k nejbližší kresbě.
"Ano, povařuji se za šťastného. Užijte si večer." Se strnulým pokývnutím se Gabriel vzdálil a stále svíral Juliinu ruku.
Julia byla z Gabrielova chování v rozpacích, ale rozhodla se ho na to neptat, dokud se nedostali na druhý konec galerie.
"Kdo to byl?"
"Nemám tušení, ale drž se od něj dál." Gabriel byl viditelně rozrušený a přejel si rukou přes ústa.
"Proč? Děje se něco?" Julia se zastavila čelem k němu.
"Nevím." Gabrielovy oči byly upřímné. "Ale něco mi na něm nesedí. Slib mi, že se mu budeš vyhýbat."
Julia se zasmála a ten zvuk se rozlehl místností. "Je trošku divný, ale vypadal mile."
"Pitbulové jsou taky milí, dokud jim nestrčíš ruku do klece. Pokud se otočí tvým směrem, otoč se a jdi pryč." (str. 267-269)
Pokud jde o trilogii jako takovou, po jejím dočtení si vlastně vůbec nejsem jistá, jestli se k ní budu chtít v budoucnu vracet a tedy jestli si ji mám vůbec nechávat v knihovně. No, asi tomu dám pár měsíců na uležení, a pak se uvidí...