Vítejte u rebarbory
...obyčejné dívky, vedoucí obyčejný život, o kterém se tu snaží pokud možno neobyčejně psát :o)
Sylvain Reynard: Princ
13. červenec 2018 | 17.41 |
Na letošní dovolenou v Itálii jsem si s sebou vzala i útlounkou novelu s názvem Princ od Sylvaina Reynarda, byť teda v elektronické podobě v tabletu, protože papírových knížek jsem si s sebou táhla i tak dost, tak abych zbytečně nepřetěžovala kufry :o). Stejně je zvláštní, jak mi e-knihy přijdou čím dál víc praktické, a přestože jsem proti nim na začátku docela brojila, jakože to prostě není ono, protože papírové knihy voní a můžete jimi listovat a tak, postupem času si na e-knihy celkem zvykám a vůbec už mi nepřipadají divné a nepohodlné, je to pro mě prostě jen další forma čtení, která mi ani v nejmenším nevadí :o)
No ale zpátky k Princovi. Brala jsem si ho s sebou hlavně proto, že jsem měla na dočtení i závěrečný díl Gabrielovy trilogie a tahle kniha na ni měla navazovat a propojovat ji s další autorovou trilogií, ale upřímně řečeno si nejsem vůbec jistá, jestli si tím autor neudělal spíš medvědí službu, protože po jejím přečtení nemám ani chuť se do Temné Raven pouštět :o(. Princ představuje jen jakési plané a nezajímavé tlachání o jistém nadpřirozeném vládci florentského podsvětí, který plánuje, jak se pomstí Emersonovým za to, že mají tu drzost vystavovat v jeho městě Botticelliho ilustrace, které mu byly kdysi dávno ukradeny a ještě je vydávat za své, ale kromě toho, že onen manželský pár šmíruje při milostných hrátkách v muzeu, vlastně nic neudělá :o(. Musím říct, že setkání s Emersonovými vypadalo z opačného úhlu, tedy v Gabrielově ráji, mnohem líp, protože tam Princ působil jako tajemný cizinec, který zná historii kreseb a nejspíš byl zvěčněn i na Botticelliho obraze Primavera, ale tady, tudíž v novele, která je věnována jenom jemu, působí jako ubohá, zkažená kreatura neschopná cokoli cítit nebo ocenit krásu a dobrotu, byť tam někde pod povrchem doutná jistá možnost nápravy, kterou si autor nejspíš buduje živnou půdu pro novou sérii Temná Raven.
"Princ florentský stál v prvním patře galerie Uffizi a zvažoval vraždu. Dav městské smetánky kroužil kolem něj - muži ve smokinzích, ženy v dlouhých večerních róbách -, zatímco arogantní a nesnesitelný profesor Gabriel Emerson zaplňoval renesanční budovu svou nanicovatostí.
Princ už v minulosti zabíjel. Své oběti si pečlivě vybíral a pouze v ojedinělých případech z toho měl potěšení. Tohle bude jeden z nich.
Byl neuvěřitelně rychlý a mimořádně lstivý, jeho nadpřirozená síla se mísila s jeho inteligencí. Nebylo pochyb o tom, že by toho amerického profesora dokázal popadnout a zlomit mu vaz dřív, než by si kdokoliv všiml, že něco není v pořádku. Princ si představoval, jak přebíhá rozlehlý prostor v patře, popravuje profesora a uniká oknem, ještě než by kterýkoliv z hostů jen odtrhl svou sklenku šampaňského od rtů.
Lidské bytosti jsou tak pošetilé. Profesorovu smrt by pravděpodobně svedly na náhlou mozkovou příhodu, aniž by měly vůbec tušení, co se vlastně doopravdy stalo.
Princovo tělo se při té lákavé představě celé napjalo, svaly na předloktí, schované v rukávech jeho drahého černého obleku, se samovolně zaťaly.
Ale rychlá smrt nebyla v souladu se závažností profesorova zločinu, který zahrnoval obrovskou urážku a osobní újmu. Princ byl hrdý na svůj 
"závazek vůči spravedlnosti" - jak ho nazýval -, takže možnost rychlé popravy zavrhl.
"závazek vůči spravedlnosti" - jak ho nazýval -, takže možnost rychlé popravy zavrhl.Profesor musí trpět, což znamená, že jeho krásná žena musí trpět také.
Stála po boku svého manžela, v červených šatech, a ta barva na něj působila jako rudá muleta na býka. Bezpochyby upoutala jeho pozornost.
Upřeně ji pozoroval a všímal si každého detailu její postavy.
Jako by na sobě ucítila jeho oči, pootočila hlavu a střetla se s jeho pohledem. Rychle se odvrátila.
Paní Julianne Emersonová byla mladší než její manžel, drobná a podle princových měřítek příliš hubená. Oči, které byly podle všeobecného mínění krásné, měla velké a tmavé. Při pohledu na její tvář mu na mysli vytanuly renesanční malby - elegantně klenutý krk a lícní kosti.
Princ obdivoval krásu profesorovy ženy, zatímco ten blázen nepřestával pořád dokola italsky omílat, jak ho přesvědčila, aby se o své kopie Botticelliho ilustrací podělil. Jeho ignorantské poznámky pouze rozdmýchaly plameny princova hněvu.
Byly to jeho ilustrace, ne profesorovy, a byly to originály vytvořené samotným Sandro Botticellim.
Bylo zřejmé, že kromě toho, že byl profesor zloděj, byl i kulturní barbar, který nepoznal rozdíl mezi originálem a kopií.
Princ začal vymýšlet nové a důmyslné metody mučení, které znal ze základů dějin umění, a ignoroval profesorův rozvláčný chvalozpěv na filantropickou obětavost své ženy, s jakou se věnovala opuštěným dětem a bezdomovcům. Mnoho lidí doufalo, že svými činy smažou své hříchy, a tak se zachrání.
Princ až příliš dobře znal marnost dobrých skutků.
Emersonovi nelegálně obchodovali s ukradeným majetkem. Získali umělecká díla, která se princ pokoušel dostat zpět do svého vlastnictví po více než století. A ještě měli tu drzost nakráčet do princova města, nabídnout jeho ilustrace galerii Uffizi (zatímco je prohlašovali za kopie) a nechat si upořádat tuhle podívanou. Vypadalo to, jako kdyby se snažili vymyslet ten nejdetailnější a nejpropracovanější způsob, jak podnítit jeho hněv.
Teď propadli životem.
Princ dál upíral pohled směrem k paní Emersonové, v šedých očích nepřítomný výraz.
Pak cosi upoutalo jeho pozornost. Ta mladá žena bez zjevného důvodu zrudla a zadívala se s láskou a touhou na svého manžela.
V tu chvíli připomněla princi někoho jiného - ženu, která se, s roztomilým ruměncem mládí a srdcem naplněným touhou, takto dívala na něj.
Ta stará vzpomínka se v něm zkroutila jako had.
"Moje dnešní výzva k vám zní, abyste si vychutnali krásu ilustrací Dantovy Božské komedie a pak ji našli ve svých srdcích, abyste oslavili krásu, milosrdenství a soucit s městem, které Dante miloval, s Florencií. Děkuji vám." Profesor se zlehka uklonil a sesbíral si své poznámky. Pak došel ke své ženě a za hlasitého potlesku ji objal.
Princ se k aplausu nepřipojil. Ve skutečnosti se zamračil a zamumlal nadávku adresovanou Dantovi.
Vypadalo to, že je ve svém opovržení sám, jediný člen davu florentské honorace, který jim nezatleskal. A s jistotou byl v galerii také jediný, kdo měl doopravdy tu čest s Dantem přímo mluvit a informovat básníka o tom, že je osel.
Ta vzpomínka prince nepotěšila. Neměl Danta rád, tehdy ani teď, a nenáviděl slova, která Dante ve svém veledíle zplodil.
(Princ nebral v úvahu rozpor mezi svou láskou k Botticelliho ilustracím a nenávistí k textu, jejž zobrazovaly.)
Narovnal si manžetové knolíčky své černé košile, na kterých byl zobrazen symbol Florencie. Chystal se následovat Emersonovy, a až budou mimo dohled svědků, zaútočit. Jediné, co musel, bylo zůstat trpělivý.
A trpělivost byla ctnost, jíž oplýval dostatečně.
Během doby, kdy se hosté mísili v davu a bylo přineseno občerstvení, princ zůstával v ústraní, vyhýbal se rozhovorům a odmítal jídlo a pití.
Lidé na něj obvykle reagovali jedním ze dvou způsobů. Buď vycítili, že je nebezpečný, a vyhnuli se mu velkým obloukem, nebo na něj zírali a občas se k němu přiblížili ještě dřív, než si vůbec uvědomili, že se pohybují jeho směrem.
Byl krásný. Dalo by se nejspíš říci, že je nádherný, s blonďatými vlasy, šedýma očima a mladistvým vzhledem. Postavu, ačkoliv neměřil víc než sto osmdesát centimetrů, měl pod černým oblekem štíhlou a svalnatou. A vzhledem k moci, kterou vládl, se pohyboval s pevným a rozhodným držením těla.
Byl lovec, ne kořist, a tak se bál jen máločeho. V této místnosti se například neobával ničeho jiného než svého odhalení." (str. 9-10)
Taky se dozvíte, že má Princ problémy s vládci ostatních italských měst, resp. že jsou pořád na ostří nože, zejména s Benátkami (historicky žádné překvapení) a jejich vládcem, který na něj teoreticky zosnoval pokus o atentát. Autor si samozřejmě neodpustí pár názorných ukázek toho, jaký je Princ nemilosrdný a mocný vládce, zkrátka bla bla bla :o(. Jinak v knize není přímo řečeno, co je vlastně Princ zač, ale přestože tam to slovo nikde nepadlo, je jasné, že se jedná o upíry, což mi přiznám se přišlo už trochu za zenitem, jakože bych řekla, že bláznovství kolem Stmívání už deset let po vydání dávno vyprchalo (Princ byl vydán v roce 2015) a psát knihu o upírech po sérii o profesorovi literatury mi přijde přinejmenším bizarní. Každopádně jak asi správně tušíte, Prince vám k přečtení nedoporučím a začínám se docela bát, co mě čeká v další autorově sérii :o)
"Ztuhl, zavřel oči a nasával vzduch.
V ostrých obrysech před ním vystupovaly pachy řady jedinců jeho druhu. Ani jeden z nich mu však nebyl povědomý.
Princ vyšplhal na střechu právě včas, aby spatřil skupinu deseti mužů třímajících v rukou meče, jak utíkají po střechách jeho směrem. Byli od něj vzdálení několik set metrů.
A on nebyl ozbrojený.
Rychle se rozhlédl po okolí pro případ, že by poslali i další skupinu, která ho měla napadnout zezadu. Nikdo tam nebyl.
Ten fakt připadal princovi dost podivný.
Bylo možné, že šli po někom jiném. Možné, ale nepravděpodobné. Skupina ozbrojených bytostí běžících směrem k němu znamenala jedinou věc - atentát.
Postavil se jim čelem, tělo ve střehu, a dál zkoumal své okolí pro případ, že by tam byli další.
Muži skočili na střechu budovy sousedící s hotelem a zastavili se.
Jejich strategie - nebo její nedostatek - mu opět připadala překvapující.
"Princ florentský, sám a beze zbraně." Muž, který se zdál být mluvčím celé skupiny, ho oslovil v italštině a máchl širokým mečem.
Princ očima pátral po členech skupiny a hledal nějaké známé tváře. Žádnou nenašel.
Narovnal se. "Máte minutu, abyste sklonili meče a vzdali se, nebo vás zničím."
Všichni muži se sborově zasmáli a jeden z nich se přesunul k okraji střechy, aby se mu mohl vysmát. "Zbláznil ses? Je nás deset na jednoho."
Princovy šedé oči ho provrtávaly silou laseru. "Máte nějakou představu, s kým máte tu čest? Jsem vládcem tohoto knížectví už po celá staletí. Odložte zbraně, nebo zemřete s nimi v rukou."
Skupina se znovu zasmála.
Jiný muž naznačil setnutí, až jeho meč zasvištěl vzduchem. Když smích dozněl, ten první, který promluvil, zvedl zbraň a s výkřikem překonal propast mezi budovami.
Princ zůstal nehnutě stát, dokud nebyl útočník přímo nad ním. Pak ukročil stranou, popadl útočníka za zápěstí, ve kterém svíral meč, a prudce jím trhl. Kosti mu mezi prsty praskly jako větvičky.
Muž zavyl bolestí, pustil meč a svalil se na střechu.
Princ chytil meč do levé ruky a s otočkou jím přeťal útočníkův krk. Hlava vylétla do vzduchu a pak s odporným, vlhkým žuchnutím dopadla na střechu.
Princ si přehodil meč do druhé ruky a bezhlavé tělo odkopl stranou. S úsměvem se otočil zpět k celé skupině. "Další?"
Na okamžik zaváhali, ale jen na okamžik. Ze všech zbývajících hrdel zazněl výkřik a muži vyrazili vpřed.
Princ počkal, až byli skoro na dosah, a pak vyskočil vysoko do vzduchu. Udělal salto, přistál za nimi a rychle jedním švihem setnul hlavy dvou z nich. Znetvořená těla znovu odkopl stranou a ignoroval kutálející se hlavy.
Přeživší útočníci se hnali za ním.
Princ vyčkával, útočil a výskoky do vzduchu se vyhýbal ostřím mečů. Za pár chvil už byla skupinka chudší o šest členů. Zbývali jen čtyři včetně jejich vůdce.
"Odložte své meče." Princ přecházel po střeše tam a zpět jako lev v kleci a tlačil muže k jejímu okraji.
Vůdce zaklel a odplivl si.
"Vincenzo, podívej se po ostatních," oslovil muže vedle sebe a ukázal na těla a hlavy pokrývající střechu, jejichž načernalá krev se v šeru leskla jako dehet.
V naději, že pro Vincenza získá dostatek potřebného času, vůdce zaútočil. Princ se jeho ranám vyhnul a kopnutím do hrudníku donutil Vincenza klesnout na kolena, než ho také připravil o hlavu.
Princ ukázal na velitele zkrvaveným mečem. "Než tě zabiju, řekni mi, komu vděčím za potěšení z vaší návštěvy." Velitel sevřel svou zbraň pevněji. "Pořád jsme v přesile."
"Ne na dlouho."
Vůdce skočil přes okraj střechy a jeho dva společníci ho vzápětí následovali.
Princ za nimi chladně shlížel dolů.
Přistáli vedle hotelu a zaujali bojové postavení.
Rozhlédl se, aby se znovu ujistil, že se v blízkém okolí z žádné strany neblíží další útok. Pak seskočil na zem a dopadl nedaleko od zbývajících protivníků.
"Řekněte mi, kdo vás poslal, a možná vás ušetřím."
Vůdce a jeho společníci vystoupili jako jeden muž. "Nepotřebujeme tvoje milosrdenství."
"Tak potom jste, vy rádoby atentátníci, mrtví."
Princ se k nim rozběhl a prohnal svůj meč vůdcovým hrudníkem přímo do srdce. Nebylo to smrtelné zranění, ale muž padl. Princ slyšel, jak mu vynechalo srdce a nakonec jakoby utichlo.
Zbývající dva muži se k němu blížili v koordinovaném útoku z druhé strany.
Princ sebral meč padlého a začal šermovat s oběma současně.
Tihle dva bojovníci byli silnější než ti ostatní. Princ se oháněl a odrážel jejich útoky, ale neustupoval, naopak je zaháněl do obranných pozic.
Najednou upustil meč, který držel v levé ruce, a ten druhý popadl oběma rukama najednou.
Vyskočil do vzduchu a s mohutným výkřikem provedl otočku, přičemž v jednom jediném pohybu proťal krky obou mužů.
Padli mrtví a jejich hlavy rotovaly ve vzduchu, dokud konečně nedopadly na chodník.
Přistoupil k vůdci, zbraň stále ještě v ruce.
"Jak jste věděli, kde mě najít?"
Muž italsky zaklel a svíral si prosakující ránu v hrudi. Princ mu uštědřil kopanec do žeber a vzduch naplnil zvuk tříštících se kostí. "Mluv!"
"Kéž princ benátský žije navěky," zalapal po dechu. Princ ukázal mečem k nebi.
"Tvoji hlavu pošlu princi benátskému se vzkazem: Příště pošli armádu."
A s tím mu položil nohu na hruď, rozpřáhl se a mečem přesekl mužův krk." (str. 18-20)