Rebarbora | Červnový týden v Tortoreto Lidu

Letos jsme se nechali zlákat nižšími cenami za apartmán na týden a vyrazili jsme na dovolenou do našeho oblíbeného italského letoviska Tortoreto Lido již poslední týden v červnu. Dovolenou jsem si brala už od čtvrtka 21. června, abychom mohly s mamkou v klidu usmažit kuřízky na cestu (já vím, že je to vidláctví, ale když já s tou mojí pitomou bezlepkovou dietou si toho po cestě u benzínek k jídlu moc nekoupím :o(, já si navíc upekla i experimentální várku sladkých bezlepkových loupáků (mimochodem výborných, které vydržely vláčné až do neděle :o), pobalili jsme všechno potřebné a odjezd se pak konal v pátek 22. června kolem desáté dopoledne, kdy jsme nadupali našeho nového Hyundai Tuscona až po strop (a to doslova, neb na střeše mu trůnil nezbytný střešní box :o) a vyrazili jsme směr Dolní Dvořiště.

Upřímně řečeno jsem se s ohledem na naši domácí situaci v posledních měsících (viz) a také s ohledem na stále ještě živé vzpomínky z loňské dovolené, kdy se taťka odmítal nechat za volantem střídat, i když už byl evidentně hodně unavený, trochu bála, jak to zvládnem a jestli to nebude místo dovolené spíš psychologické mučení, ale dopadlo to překvapivě dobře a já si tak ten týden u moře opravdu užila. Začalo to už během cesty, kdy se naši bez problémů střídali u volantu a já tak měnila stanoviště v závislosti na tom, kdo zrovna řídil – když kočíroval taťka, mohla jsem si během cesty číst na zadním sedadle (konkrétně Gabrielův ráj), a když řídila mamka, seděla jsem jako spolujezdec a navigátor s ní vepředu a pouštěla nám k tomu z flashky moje nyní tak oblíbené Imagine Dragons, takže naprosto ideální uspořádání, kdy jsem i já střídala činnosti a fakt jsem si tu cestu užívala :o). Mimochodem vtipnou perličkou z cesty je, že když mi došly moje klasické "záložky" z lístků MHD na zakládání citátů (vzala jsem si jich s sebou do auta totiž nějak málo), zakládala jsem si stránky pětieurovkama :o)

Bohužel se cesta ani letos neobešla bez bloudění, i když musím říct, že zabudovaná navigace je bez debat nesrovnatelně lepší než všechny taťkovy předchozí Garminky a spol. a vedla nás bez potíží až téměř do letoviska. Problém nastal při sjezdu z dálnice a hledání těch správných odboček do našeho městečka – něco jiného totiž říkala navigace a něco jiného papírové instrukce od naší léty prověřené CK (byť už jsme byli v Tortoreto Lidu potřetí, takhle do detailu si cestu nikdo nepamatuje). Taťka coby řidič nicméně trval na tom, že bude věřit navigaci, a tak jsme dojeli do ulice Via Ovidio 3, ale nikoli v Tortoreto Lidu, nýbrž v San Benedettu del Trontu, tedy v letovisku o pár kilometrů a asi tři městečka severněji, kde navigace vítězoslavně prohlásila: "Dorazili jste do cíle!" – taťka si totiž při nastavování navigace popletl letoviska (do San Benedetta jsme jezdívali dřív :o), takže jsem to vzala do svých rukou, přesedla si na místo spolujezdce, než se mi rodiče na samém prahu dovolené vzájemně povraždí, přenastavila jsem navigaci a na druhý pokus už jsme se trefili správně a kolem poledne dorazili k naší bílo-modré přepychové rezidenci Abruzzo Resort.

Každopádně na počasí bylo znát, že jsme v Itálii o měsíc dřív než obvykle, protože už při příjezdu nás trochu zkropil déšť a pak bylo celé odpoledne pod mrakem a foukal docela velký vítr, takže jsme na koupačku v moři nijak zvlášť nespěchali. Když jsem vybalila zásoby z mrazáku, který překvapivě v pohodě vydržel, neb se během jízdy neotvíral, uvařila jsem premiérovou hrachovku bez lepku z pytlíku, která teda nebyla nic moc, a poté, co jsme se pro osvěžení osprchovali, jsme si zhruba na nějaké dvě hodinky lehli, že dospíme deficit z cesty. Upřímně řečeno jsem toho po cestě moc nenaspala, byť jsme na odpočívadle zastavili kolem půl desáté a pak jsme vyjížděli až asi v půl páté ráno. Na zadní sedačku jsem totiž pustila lehnout mamku, aby se coby jeden z řidičů aspoň trochu prospala, a sama jsem se zapresovala na místo řidiče a někdy do půl dvanácté jsem koukala na první díly seriálu Marta a Věra, načež jsem se pak pokoušela i spát, ale bylo to hodně nepohodlné a z toho, jak jsem měla pořád nohy dolů a de facto jsem seděla, jsem je měla oteklé jako baňky, což bylo hodně nepříjemné :o(. Nicméně v tomhle novém autě se nedá spát ani v leže na zadní sedačce – chvíli jsem to zkoušela, když jsme vyjeli, ale jak jsou ty sedačky tvarované, pořád člověka někde něco tlačí a nemůže najít polohu, ve které by se nelámal, nemluvě o tom, že pod opěradly neskutečně protahuje, na tohle byl náš "starý" Matýsek alias Hyundai Matrix zlatý a neuvěřitelně pohodlný (pořád mám trochu problém srovnat se s tím, že se ho taťka zřekl :o(.

Po odpoledním spánku jsme došli na nákup, přihlásili se o slunečník s lehátky u plavčíka na pláži a po večeři jsme vyrazili na první porci proslulé italské zmrzliny do výborné gelaterie Casa di Ludo na hlavní třídě vzdálené nějakých 500 metrů, kde tentokrát měli i skvělou malinovou do kombinace s čokoládovou :o). V neděli 24. června 2018 jsme si pak lehce přispali a po snídani a nákupu jsme na dopoledne místo koupání (protože pořád foukal vítr a bylo chladněji) vyrazili raději vyzkoušet zdejší šlapací čtyřkolky zvané riscio neboli "rikša" :o). Vypůjčení stojí 8 euro na hodinu a jako záruku jim necháte nějaký doklad totožnosti (třeba pas, který jsem si speciálně pro tyhle účely vzala s sebou, občanku jsem si nechávala v trezoru na apartmánu, abych se měla případně jak dostat zpátky domů :o). Šlapací čtyřkolka je sice původně určená pro dva dospělé (na lavici vzadu u šlapek) a dvě děti (na pidisedačkách vepředu), ale my jsme se celkem v pohodě směstnali na lavici i tři dospělí a postupně jsme se vystřídali jak u volantu, tak na šlapkách, přičemž jeden se vždycky jenom vezl :o). Byla to velká legrace, i když řízení dalo člověku díky uvolněnému volantu a nepříliš efektivním brzdám docela zabrat (mě osobně to přišlo asi jako největší fuška, protože mi rikša vozítko připadalo oproti normálnímu kolu hrozně neohrabané a těžkotonážní, ale mamka si to nemohla vynachválit a dodnes prohlašuje, že pokud má jezdit na kole, tak jedině na takovémhle :o). Každopádně v rámci naší první nedělní vyjížďky na čtyřkolce (ano, za ten týden jsme jich stihli víc :o) jsme to došlapali až k dřevěnému mostu za fontánou s mořskou pannou Sirénou a kempem, tedy na samý konec letoviska Tortoreto Lido a na práh navazující Giulianovy (přes most už jsme ale nepokračovali, neb taťka se bál, že se na něj s rikšou nevejdeme), a cestou jsme se dokonce zvládli vyhýbat i stánkům, které byly v jedné části rozložené na cyklostezce podél pláže :o). Ke stánkům jsme se pak samozřejmě museli vrátit pěšky, jakmile jsme odevzdali čtyřkolku :o).

Cestou na ubytování jsme potom ještě dokoupili zdejší výbornou šunku natenko krájenou přímo ze šrůtky zvanou prosciutto cotto (za celý týden jsme jí spořádali neuvěřitelné množství – jestli jsou mé záznamy správné, tak asi 3 kg :o) a samozřejmě nezbytný meloun, které jsou v Itálii jednoduše gigantické (námi vybraný jeden z nejmenších vážil přes 10 kg :o), ale slaďoučké jako med. Po obědě jsem si zhruba hodinku četla, zatímco naši spali (většinou dodržujeme takovou menší siestu :o), a někdy kolem třetí jsme konečně vyrazili na pláž. Nutno poznamenat, že na balkóně u apartmánu se vždycky zdálo být o dost chladněji a větrněji, než pak ve skutečnosti bylo dole na ulici a na pláži u moře, takže to původně vypadalo, že půjdeme asi jen korzovat a opravdu jsme docela dlouho po pláži jen chodili a brouzdali v moři, ale protože mi přišla voda na nohy teplá jako kafíčko, nakonec jsem neodolala a jako jediná z nás jsem do moře opravdu hupsla :o). Voda byla vážně teplá, že jsem si nemusela ani nijak zvlášť zvykat (většinou nějakou dobu ve vodě postávám a postupně se "otužuju" :o), a i když byly větší vlny, dalo se v pohodě plavat, pokud se člověk držel po směru a nebojoval s nimi, tudíž jsem si koupačku fakt užila, krásně jsem si zaplavala a při té příležitosti jsem si uvědomila, jak moc mi vlastně moře chybělo :o(. Po nezbytné sprše a po večeři jsme se pak zase vypravili na tradiční podvečerní vycházku na zmrzlinu (opět třikrát "piccolo" po dvou eurech, které je tak veliké jako tři kopečky u českých zmrzlinářů) a před spaním jsem svědomitě dočetla oněch posledních pár stran Gabrielova ráje :o)

V pondělí 25. června 2018 jsem si přivstala a jako jediná z naší výpravy jsem po páté ráno vyrazila k moři na východ slunce. Musím říct, že bylo o poznání chladněji než vloni (tedy v červenci), a když se sluníčko sem tam schovalo za mraky, byla mi až skoro zima (frajerka jsem vyrazila ve svém tradičním tílku a pidikraťasech, abych se nemusela bát, že si je v moři namočím), foukal totiž celkem studený vítr a přestože jsem si původně myslela, že v takové zimě do moře brouzdat nepůjdu, nakonec jsem si ve vodě příjemně ohřívala nohy, protože moře bylo teplejší než vzduch (největší zima mi ale nakonec byla až při návratu v uličce k našemu apartmánu, kde to neskutečně protahovalo :o(. Samozřejmě jsem při procházce zase sbírala mušle (tomu prostě nejde odolat, i když už jich mám doma mraky :o) a fotila slunce koupající se v moři, racky a rybářské lodě, načež jsem se po hodině a něco zase vrátila zpět na apartmán, aby mě naši nesháněli a nedělali si starosti (vždycky, když se takhle trnu, mám trochu výčitky, aby na mě nečekali a tak, protože jsem jim přeci jen odkráčela s jediným klíčem od apartmánu :o).

Po snídani a nákupu ve zdejší malé pekárně Baldini, kam si naši chodí pro (prý) výborný ořechový chleba zvaný panne alle noci, ve kterém jsou kusy vlašských ořechů, jsme si po deváté hodině půjčili jedno normální kolo u nás v rezidenci (za 4 eura na celý den) a pak jsme si došli pro čtyřkolku s tím, že se vypravíme do přístavu v Giulianově – naši na rikše a já na kole, abychom se tam na tak dlouhou trasu nemačkali ve třech a taky aby byla čtyřkolka lehčí a lépe se na ní šlapalo, ale stejně jsme jeli celkem pomalu a musela jsem na ně každou chvíli čekat. Bylo mi pak docela vedro (přeci jen jsme byli do té doby zvyklí jezdit na kole jen po východu slunce :o), ale i tak to byla legrace a výkřiky rodičů, které jsem za sebou co chvilku zaslechla (mamka od volantu: "Tak šlapéééj!" nebo taťkovo lehce zoufalé: "Mně tuhnou nohy!"), mě neustále rozesmávaly :o)

Samozřejmě se nakonec ukázalo, že rikša v pohodě zvládne i onen inkriminovaný dřevěný most, včetně poněkud užší cyklostezky v Giulianově :o). V přístavu jsme zastavili u mola k majáku, a protože taťka prohlásil, že si potřebuje odpočinout a tudíž dobrovolně počká u cyklopřístrojů ve stínu čtyřkolkové stříšky, vyšláply jsme s mamkou po molu samy. Byla to zase tak příjemná procházka, jak jsem si ji pamatovala z předchozích let, možná dokonce o něco malebnější, protože s blížícím se polednem barvilo sluníčko moře do nádherně tyrkysové a vůbec bylo všechno prohřátější než poránu :o). Zase jsme neodolaly a šplhaly jsme i po betonových kvádrech ohraničujících molo, abychom se pokochaly překrásnými výhledy, a v nadšeném úžasu jsme došly až na samý konec k majáku, nacvakaly jsme spoustu fotek a pak jsme se zvolna vypravily zase zpátky ke strojům :o). Zpáteční cestu jsme absolvovali ve změněném obsazení – slitovala jsem se nad taťkou a vyměnila si s ním kolo za místo spolujezdce na rikše, což se ukázalo jako dobrý nápad, protože nám to s mamkou šlapalo přeci jen trochu rychleji :o). Celkově nám náš cyklovýlet trval necelé tři hodiny (hodinu nám prý trvala jenom vycházka po molu), ale mladík v půjčovně byl na nás hodný a naúčtoval nám půjčovné jen za hodiny dvě (tipuju, že jsme byli stejně jediní cvoci, co si půjčují rikšu dopoledne a ještě na tak dlouho :o).

Po obědě jsem si zase chvíli četla (tentokrát Prince v tabletu, kterého jsem začala už ráno mezi mým návratem z procházky u moře a nákupem v pekárně – otevírají totiž až v půl osmé) a po siestě jsme to šli opět zkusit k moři, ale protože foukal mnohem větší vítr než v neděli, moc dlouho jsme tam nevydrželi – mamce vadí vítr na nosní dutiny a mě bylo tak nějak divně v zažívacím traktu, takže jsme se vrátili zpátky na apartmán, kde jsem si dala lehce klidový režim kvůli střevním obtížím (čertví jestli to způsobila prostě jen jiná voda, byť převařená v čaji, či zvýšená konzumace ovoce nebo jestli jsem se přeci jen ráno trochu prochladila :o( s dietkou a čtením v posteli, zatímco naši se vypravili na procházku palmovou promenádou a průzkum města. Večer jsme pak místo zmrzliny zařadili do programu společenské hry a pařili jsme Člověče nezlob se, sedmičku a jednou dokonce pexeso (našim moc nejde, a tak ho nechtějí hrát :o)

Úterní dopoledne pak patřilo tradičně místním trhům na cyklostezce u palmové promenády, v jejichž průběhu jsme se dokonce museli schovávat před slušnou přeháňkou a indický prodejce šatů ála Desigual si dělal legraci, že bude za přístřeší vybírat euro na osobu :o). Jinak kdyby vás to zajímalo, tak jsem si na trzích nic nekoupila – nějak mě nic nezaujalo a dokonce právě ani onen prodejce šatů ála Desigual, kde jsem si vloni koupila moc pěkné černé šaty a u kterého jsem doufala, že si pořídím třeba ještě nějaké další, jsem na nic pěkného nenarazila. Po obědě jsem si pak zase chvíli četla (konkrétně jsem dočítala od února rozečtenou Štvanici :o) a po siestě jsme se šli projít palmovou promenádou na zmrzlinu, protože pořád foukal docela silný vítr. Nicméně bylo celkem teplo, a tak jsem se po zmrzlině rozhodla, že se převleču do plavek a půjdu zkusit brouzdat vítr nevítr :o). Po příchodu na pláž mě docela překvapilo, jak byl písek větrem od obzoru k obzoru uhlazený jako na poušti, bylo to hrozně zvláštní, až přízračné, a když jsem ho pak poznamenala svými ťápotami, vyvolalo to ve mně podobně radostný pocit, jako když děláte čerstvé stopy do neporušené sněhové pokrývky :o). Chvíli jsem se brouzdala podél pláže a pak jsem se vrátila na apartmán pro foťák, protože jsem měla pocit, že takhle rozbouřené moře (napadlo mě u něj naprosto výstižné anglické přídavné jméno raging :o) musím zachytit. Bylo to svým způsobem fascinující, ty veliké vlny i to, jak vítr našlehával mořskou pěnu, až vypadala jako kapučíno nebo jako by do vody někdo přidal jar :o). Večer jsem si pak zase chvíli četla Štvanici, než jsme se s rodiči opět pustili před spaním do karbanu – mám tyhle dovolenkové večery moc ráda, líbí se mi, když trávíme čas spolu a dobře se při tom bavíme, kdyby to bylo na mě, zavedla bych podobné karetní večery (nebo i s jinými společenskými hrami) po celý rok :o)

Středa 27. června 2018 byla v konečném důsledku taková nijaká – dopoledne jsme se chystali půjčit čtyřkolku v druhé půjčovně u via Trieste, jestli tam nebudou mít kvalitnější stroje (jakože čtyřkolky, co líp brzdí a nemají tak uvolněný volant, příp. mají onen úžasný klakson s gumovou baňkou :o), ale měli zavřeno (u vrat jsme zjistili, že otevírají až od čtyř odpoledne :o(, a tak jsme se rozhodli, že si spravíme náladu zmrzlinou, jenže tam měli zavřeno taky (otevírají až od tří odpoledne :o(, takže jsme si dali zmrzku v plážovém baru Antares a vrátili jsme se na pokoj. Po obědě a klasické čtecí siestě jsem pak vyrazila opět korzovat po pláži, zatímco naši se toulali uličkami letoviska, a musím říct, že se mi to bloumání po pobřeží líbilo stejně jako předchozí den, a i když byl zase vítr a velikánské vlny, takže se nedalo koupat, přišlo mi to jako dobrý způsob, jak si užít dovolenou na maximum a nesedět jen na pokoji. Navíc se mi líbil ten pocit, kdy jsem si v šatech přes plavky připadala nezvykle žensky a atraktivně (obzvlášť když nebylo žádné úmorné vedro a já se nepotila jako dveře od chlíva :o), nemluvě o tom, že se mi při mých procházkách jako obvykle honily hlavou náměty na román, ostatně jako obvykle, když někde dlouho odpočívám a mám čas sama na sebe :o). Mimochodem vítr byl tak silný, že nad pláží zvedal suchá zrníčka písku, která pak člověka při chůzi až nepříjemně štípala do lýtek – a pak se mi divte, že jsem si připadala skoro jako na poušti :o). Jinak při podvečerním nákupu v zelenině u viaduktu se mi stal pěkný trapas – sáhla jsem totiž do trezoru po peněžence, aniž bych zkontrolovala, jestli je v ní dostatek hotovosti, a pak jsem musela nechat rodiče v obchodě s dalším obrovským (téměř desetikilovým) melounem a letět zpátky na pokoj pro eura, neb pan zelinář nemá terminál na platební karty :o). Večer pak přišly opět na řadu karty, které jsme výjimečně mastili docela dlouho do noci, protože mamka prohlásila, že nepůjdeme spát, dokud nevyhraje, a nikdo z nás nechtěl za žádnou cenu schválně prohrát, i když už se nám klížily oči :o)

Na čtvrteční ráno jsme si s taťkou nařídili budíka na pátou a vyrazili na další východ slunce s navazujícím cyklovýletem do přístavu v Giulianově, ale zase byly mraky, takže sluneční kotouč přímo nad mořem jsme neviděli, nicméně i tak to bylo hezké (z pláže jsem se pak ještě vracela do apartmánu pro svetr, neb pořád foukal vítr a bylo docela chladno) a na kolech půjčených přímo v naší rezidenci (večer předem) jsme dojeli až přímo k majáku :o). Při zpáteční cestě jsme pak byli svědky toho, že u promenády v Giulianově začínají trhovci pomalu budovat stánky, což jsme pak po příjezdu nadšeně sdělili mamce a po deváté hodině jsme tam vyrazili všichni s tím, že pro mamku opět půjčíme rikšu, ale nakonec jsme v půjčovně objevili i tříkolku, která byla za polovic (tedy za 4 eura na hodinu) a půjčili jí na zkoušku radši tu, já jsem si pak ještě zaběhla do rezidence pro druhé kolo a mohli jsme jet. Kola jsme nechali zamčená u sousoší na náměstí v centru Giulianovy a vypravili jsme se okukovat jednotlivé stánky. Trhy v Giulianově jsou asi největší, které jsme zatím v italských letoviscích viděli, a za celé dopoledne jsme nebyli schopní dojít na jejich konec (myslím, že jsme došli stěží do půlky), ale aspoň jsem na nich byla úspěšnější než přímo v Tortoreto Lidu a koupila jsem si tam moc pěknou bílou halenku do práce, jedny moc hezké tmavomodré šaty s volánky kolem rukávů za deset euro taktéž do práce a moc pěkný keramický tác zlevněný kvůli vadě na čtyři eura, který jsem tam za tu cenu prostě nemohla nechat :o). Taťka si na trzích pořídil dvoje nové džíny každé za pět euro, takže za hubičku, a mamka byla taky nadmíru úspěšná, v průběhu se sice zase přehnala nějaká ta přeprška a solidně se mračilo, ale aspoň nám nemuselo být líto, že trávíme dopoledne po nákupech a ne u moře :o). Nákup jsme pak uložili k mamce do košíku vzadu na tříkolce (upřímně řečeno ještě, že tam byl, protože jinak nevím, jak bychom ty tašky vezli na kolech zpátky, zejména ty křehké keramické tácy by to asi nepřežily :o( a zvolna jsme šlapali zpět do Tortoreta Lida.

Po obědě a nezbytné siestě (v mém případě čtecí a sepisovací – je třeba si o zážitcích dělat poznámky :o) jsme se opět vydali k moři korzovat a vzhledem k tomu, že dopolední vítr rozfoukal všechny mraky a vylezlo sluníčko, rozhodla jsem se před odchodem z pláže hupsnout i do vody, ale nakonec jsem byla zase hodně rychle venku, protože moře bylo jednak chladnější než předchozí dny a jednak byly pořád velké vlny, takže se nedalo ani plavat, aby se člověk zahřál :o(. V podvečer jsme si pak ještě jednou půjčili čtyřkolku rikšu a vyrazili na projížďku pro změnu na sever, do druhého sousedního letoviska jménem Alba Adriatica, kde jsme dřív byli taky párkrát na dovolené :o), načež jsme se za sportovní výkon poctivě odměnili zmrzlinou v Casa di Ludo :o)

V pátek 29. června 2018 byla v plánu návštěva trhů v letovisku San Benedetto del Tronto (ve výsledku jsme tak za letošní dovolenou navštívili rovnou čtyři letoviska :o), kam jsme vyrazili autem a se kterou jsem souhlasila jen pod podmínkou, že součástí bude i procházka po přístavním molu se sochami vytesanými do kamenů :o). Nakonec jsme se ale navzdory autodopravě přece jen pěkně prošli, protože taťka zaparkoval hrozně daleko (asi v půlce Lungomare), a my tak s mamkou šlapaly nějaký ten kilometr pěšky palmovou promenádou, zatímco taťka se vrátil, aby přeparkoval někam blíž – takhle to pak v praxi vypadá, když řidič špatně vidí a považuje bílou dodávku za první ze stánků, přičemž si nenechá od ostatních vymluvit, že trhy vždycky byly až úplně vzadu u přístavu, kde promenádu lemují balustrády (nemluvě o tom, že rezolutně odmítá nosit brýle, protože přeci vidí jako rys :o). Vzhledem k tomu, že nám pěší cesta na trhy trvala celkem dlouho, nastal i problém, kde si odskočit, protože v San Benedettu jsou záchody u drtivé většiny plážových barů zamčené, ale nakonec se nám podařilo najít zachránce, který s tím neměl problém :o). Asi správně tušíte, že páteční výlet byl co se nervů týče nejnapjatějším z celého týdne, všichni jsme byli lehce nevrlí a mě docela dlouho trvalo, než mě přestalo courání mezi stánky vyloženě otravovat a než jsem si to začala i trochu užívat (a koupila jsem si jedny lehoučké bílé šaty s krajkovým sedlem na zádech :o).

Nejlepší ze všeho ale samozřejmě byla procházka po přístavním molu. Sochy vytesané do kamenných kvádrů, které ho lemují (taková galerie pod širým nebem), jsem si pamatovala už z dovolené kdysi dávno před lety, kdy se mi moc líbily, a jinak tomu nebylo ani letos :o). Nemluvě o tom, že jsem si na sebe vzala ony tmavomodré šaty z trhů v Giulianově z předchozího dne a připadala jsem si nadmíru elegantně a sexy (zvlášť když měl větřík v přístavu občas tendenci nadzvedávat mi sukni jako Marilyn :o). Kromě kamenných soch je krásná i ona kovová konstrukce, kruh s racky neboli gabbiani, u níž jsme se samosebou musely vyfotit :o), atmosféru dotvářela i nádherně zelenomodrá voda a vzduch vonící mořem. Na závěr jsme si pak v přístavním baru koupili malou chlazenou vodu a croissant pro mamku (každé za euro) a vyrazili jsme na cestu zpět do Tortoreta Lida. Ta se sice taky neobešla bez bloudění (ten sjezd je snad zakletý :o( a v jednu chvíli mě taťka docela slušně vyděsil, když se mu udělalo evidentně špatně, ale nakonec jsme to nějak zvládli a na nejbližším sjezdu do města jsme se vrátili do protisměru na rychlostní silnici.

K moři jsme pak vyrazili hned po obědě (bez siesty), protože jsme se z trhů vrátili docela pozdě, a protože byla voda tentokrát krásně teplá a byly menší vlny, konečně jsem se v něm i pořádně vykoupala, jakože jsem si docela dlouho zaplavala a fakt jsem si to užívala, ani se mi pak nechtělo vylézat ven :o( Cestou na apartmán jsem pak ještě zkusmo smočila nožku v bazénu u rezidence, ale protože v něm byla voda o dobré dva tři stupně studenější než v moři, dál než na druhý schod jsem se neponořila a zase/radši jsem to vzdala :o). V podvečer nás ještě čekal nákup posledních zásob na zpáteční cestu a nějakých těch jedlých suvenýrů (dvoje sušenky jsem vezla i k nám do práce), no a samozřejmě nesměla chybět ani rozlučková (tedy dvojitá :o) porce zmrzliny v Casa di Ludo – upřímně řečeno ale byly ty jejich dvě megaporce zmrzliny už trochu moc a byla jsem pak lehce zmrzlá a docela přeslazená :o)

V sobotu posledního června ráno jsem si pak neodpustila poslední možnou ranní procházku k moři a na východ slunce, které bylo sice zase schované za mraky, takže jsem přímo neviděla, jak vylézá nad mořem, ale oproti předchozím dnům byl krásně teplý vzduch, a tak byla procházka moc příjemná. Zase jsem neodolala a napráskala jsem spoustu fotek a taky jsem sbírala mušle, přičemž jsem byla nevídaně úspěšná a v písku na mě čekala nádherně veliká srdcovka (asi zatím největší, co jsem kdy našla :o). Krom jiného pak byla v písku na pláži i mrtvolka poměrně velké medúzy a taky spousta různě velikých krabů, což byl podle všeho následek těch velkých vln v předchozích dnech :o(. A pobavil mě racek sedící na ceduli v moři ohraničující bezpečnou zónu (hloubku), který začal dotčeně pokřikovat, jakmile jsem si ho přitáhla zoomem foťáku – říkala jsem si, že už se k němu asi taky dostalo GDPR :o)

Po zhruba hodině a půl bloumání po pláži bohužel nastal čas vrátit se zpátky na apartmán, dobalit zbývající bagáž, nasnídat se, před desátou odevzdat klíče od apartmánu a po úžasně pohodovém týdnu vyrazit zase zpět domů :o(. Cestu jsem si opět krátila četbou (tentokrát skvělé Nebezpečné lásky od Kateřiny Petrusové) a děláním navigátora a dýdžeje v jedné osobě :o). Zastávku na spaní jsme si udělali až v deset večer u jezera Mondsee, odkud jsme pak kolem páté ráno zase pokračovali dál, přičemž domů jsme dorazili kolem desáté dopoledne totálně vyšťavení (nebo aspoň já) a trvalo mi celé pondělí, než jsem se z toho trochu sebrala (prozíravě jsem si vzala dovolenou), přičemž v úterý už se mnou zase šili čerti, a abych se dostala z podovolenkové deprese, že něco tak krásného skončilo a já se budu muset vrátit do všedního stereotypu, podnikla jsem několik dalších výletů, ale o těch až zase příště :o)