Jojo Moyesová: Krasojezdkyně

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Tuhle knihu jsem začala číst víceméně jen proto, že jsem ji měla k dispozici jako e-knihu a na výlet na Lipno se mi nechtělo tahat žádnou papírovou :o). Po předchozích dvou knihách – Stříbrná zátoka a Poslední dopis od tvé lásky –, které jsem od Jojo Moyesové přečetla po skvělé Než jsem tě poznala, jsem tuhle autorku tak trochu odepsala a do dalších jejích knih jsem se moc nehrnula, ale nakonec musím říct, že jsem ráda, že jsem se do Krasojezdkyně pustila, neb to překvapivě byla kniha, která mě nutila číst dál a dál, protože jsem prostě MUSELA vědět, jak to dopadne :o), a to už se mi opravdu dlouho nestalo. Během cesty na Lipno a čekání na vlak ve Vyšším Brodě jsem na jeden zátah přečetla devět kapitol, takže zhruba třetinu knihy a moc mě to bavilo. Krasojezdkyně je ten typ knihy, která vás naprosto pohltí, ať ji čtete kdekoli, přiměje vás zapomenout na všechny trampoty vašeho života a prostě vás unese do jiného světa, kde se musíte zabývat problémy druhých a trnout, jak to všechno nakonec dopadne. Krasojezdkyně je kniha, kvůli níž reálně hrozí, že vám ujede autobus, na který na zastávce čekáte (viz moje ukradené chvilky na zastávkách MHD :o)

---

"Svatbu zařídila ona: on by klidně dál žil na hromádce. Ke svému lehkému překvapení si uvědomila, že se vlastně vdávat chce. Že touží po tom vědomí trvalosti, že z jejich vztahu chce odstranit otazník. Žádost o ruku neproběhla. "Jestli to pro tebe znamená tolik, tak do toho půjdu," řekl jí jednou odpoledne v posteli, nohy propletené s jejíma. "Ale zařiď si to sama." Účastnil se, ale ne naplno – což byl ve zkratce příběh celého jejich manželství.

Ze začátku jí to nevadilo. Věděla, že je od přírody tak trochu panovačná semetrika, jak tomu Mac v legraci říkal. Bavilo ji to takhle. Byla zkrátka taková, vzala si za úkol vnášet řád do zběsilého tempa jejich životů: byl to důsledek dětství v přelidněné, chaotické domácnosti. Znali navzájem své slabé stránky a uměli si z nich dělat legraci. Ale pak přišlo dítě, s nímž ani jeden vlastně nepočítal, a vytvořilo mezi nimi puklinu, jež se časem proměnila v propast.

Když Natasha potratila, věděla o svém těhotenství teprve týden. Vynechávající menstruaci připisovala stresu (zrovna se snažila zvládnout dva důležité případy najednou), a když si uvědomila, jak dlouho měsíčky vynechaly, už se nedalo nic dělat. Maca to nejdřív vyděsilo, a ona se na něj nemohla zlobit, protože měla stejný pocit.

"Co budeme dělat?" zeptala se ho a modlila se, aby ho za jeho odpověď nemusela nenávidět.

Podrbal se na hlavě. "Já nevím, Tash," řekl. "Udělám, co budeš chtít ty." Jenže než měli vůbec možnost si to rozmyslet, rozhodl se ten mrňavý chuchvalec buněk, to budoucí děťátko, že to vyřeší po svém, a zmizel.

Smutek, který ji z toho přepadl, ji zaskočil. A očekávaná úleva se ne a ne dostavit.

"Příští rok," dohodli se. "Letos si vyrazíme na pár pořádných dovolených. A pak to zkusíme doopravdy." Z toho rozhodnutí se jim zamotala hlava vzrušením. Mac prohlásil, že si místo nepředvídatelných kšeftů zkusí najít nějakou stálejší práci. Ona se vynasnaží dostat se do nějaké dobré kanceláře, která nabízí slušné podmínky pro rodiče.

Potom dostala pracovní nabídku od firmy Davison Briscoe, a tak se dohodli, že bude nejlepší počkat další rok. A pak další, protože to si zase koupili dům v Islingtonu a Mac se pustil do rekonstrukce. Toho roku se staly dvě věci: s Macovou kariérou to začalo jít z kopce, a ta její zase raketově vystřelila. Celé měsíce se skoro neviděli. A když se potkali, musela opatrně našlapovat a snažit se, aby její vlastní úspěchy ještě nezvýrazňovaly jeho neúspěch.

A pak – byla najednou zase těhotná.

Mnohem, mnohem později ji obvinil, že se mu uzavřela dávno předtím, než si začala s Conorem Briscoem. Co mu měla říct? Věděla, že to je pravda, ale měla plné právo o tom nemluvit. A bylo vůbec co říkat? Za čtyři roky tři těhotenství, a žádné z nich nedospělo dál než do stadia pulce. Doktor jí řekl, že se "kvalifikovala" pro další vyšetření. Jako by dosáhla nějakého úspěchu, nebo co. Ale ona o žádné vyšetření nestála. Nestála o důkaz toho, co tušila.

A Mac, který měl překonat hradbu zloby a slz, který ji měl podržet a ukonejšit, se zkrátka vypařil. Jako kdyby se nedokázal vyrovnat s její bolestí, s tou ubrečenou, rozcuchanou Natashou, která celý týden nevylezla z postele a rozeštkala se vždycky, když v televizi zahlédla miminko.

V době, kdy se dávala dohromady, měla pocit, že ji zradil. Když ho nejvíc potřebovala, nebyl u ní. Teprve dlouho poté ji napadlo, že i on možná trpěl, ale to už bylo pozdě. Tenkrát viděla vždycky jen to, že odjel za další zakázkou, a když si stěžovala, křičel na ni, že mu nedá prostor, že po něm pořád něco chce. Jejich sexuální život přestal existovat. Z Natashy se stala supervýkonná bytost. S ledovým odhodláním dokázala vyřešit cokoliv a na něj byla naštvaná, protože on to neuměl.

A do toho v jednom kuse volaly ty holky. Koketní hlásky se slovanským přízvukem, přidrzlé puberťačky, které očividně rozhořčovalo, když nebyl doma. "Je to jenom práce," tvrdil jí. "Tyhle portfolia pro modelky, to je můj denní chleba. Víš přece, že mě to vlastně ani nebaví."

Vzhledem k nedostatku vzájemných důvěrností tomu moc nevěřila. A celou dobu se někde na dohled pohyboval Conor – ten brilantní právnický mozek, který manželským katastrofám rozuměl, protože jeho manželství se sesypalo přímo velkolepě. "Menší případ sériové nevěry na mé straně," říkával. "Některé ženy prostě nemají rozum." Ale ona za veselou maskou vnímala bolest.

Začali spolu chodit na obědy, a to tak pravidelně, že si toho kolegové všimli. Pak tu a tam po práci na skleničku. Mac stejně skoro nebyl doma, tak co? Připadalo jí, že má na flirt s Conorem jakési právo. Mac patrně zrovna teď koketuje ve víru elegantní společnosti s někým jiným. Ale když se jednou večer Conor nahnul přes stůl v baru a lehce ji políbil, odtáhla se. "Jsem pořád ještě vdaná, Conore," řekla, a okamžitě ji udivilo to její "pořád ještě". Kéž by tak strašně nechtěla ten polibek opětovat.

"Snad nebudeš osamělému vlkovi vyčítat, že to zkusil," řekl a nazítří ji pozval na oběd.

Brzy nato už s ním začala počítat. Nevyčítala si to: Macovi bylo stejně úplně jedno, jestli na něj je, nebo není milá. Už se ani nehádali: jejich společný život se smrskl na řadu zdvořilých žádostí a odmítnutí, na pod povrchem kypící vztek, který občas probublal na hladinu, Natasha vybuchla a Mac odkráčel nebo za sebou práskl dveřmi." (str. 40-43)

---

Svým způsobem mi Krasojezdkyně připomíná knihy Jodi Picoultové, a to v dobrém, jakože má kniha perfektně propracované postavy i celkovou stavbu příběhu a všechno je to neskutečně zašmodrchané a rozhodně ne černobílé, zkrátka maximálně reálné. Jinak Jojo Moyesová nezapomněla ani na poctivou přípravu co se týče odborné stránky a podařilo se jí hezky vystihnout onu kouzlo umění jízdy na koni a komunikace s těmihle úchvatnými tvory, vč. zvláštností lidí, kteří se kolem nich pohybují. Hlavní hrdinkou příběhu je čtrnáctiletá Sarah, která žije už jen s dědečkem, jenž ji od útlého dětství učí jezdit na koni. Pro Sarah je to únik z jinak depresivního prostředí chudého londýnského předměstí, jenže když pak její papy dostane mrtvici a zůstane v nemocnici, dostává se postupně do potíží, a tak se jednoho večera náhodou potká s dětskou obhájkyní Natashou. Ta zrovna taky neprožívá šťastné časy, protože se rozvádí se svým manželem a chystají se prodat dům, který společně budovali, v kostce tedy lehce problematická dívka (docela dlouho se jí totiž daří držet v tajnosti, že mají s dědečkem koně jménem Boo, o kterého se musí postarat) a k tomu utrápení dospělí s nedořešenými vztahy a komplikovanými citovými vazbami, kteří se uvolí dělat jí dočasně pěstouny.

---

"Non! Už se zase předkláníš."

Zhroutila se na koňský krk a zakvílela: "Nepředkláním!"

"Dáváš mu protichůdné povely," prohlásil Papy s tváří nakrabacenou zklamáním. "Jak má vědět, co od něj chceš, když mu holení říkáš jednu věc a sedem pravý opak?"

Kousla se do rtu. Proč to děláme? měla chuť zařvat. Na to, co po mně chceš, nikdy nebudu dost dobrá. Tohle je pitomost.

"Soustřeď se."

"Ale já se soustředím. To jemu je vedro a je naštvanej. Už mě neposlouchá."

"Neposlouchá tě, protože ví, že ty neposloucháš mě."

Vždycky ona. Kůň nikdy.

"Sedíš tam jen tak comme ça. Učíš ho, aby tě neposlouchal."

Bylo jí už moc horko. "Fajn," prohlásila, přehodila si otěže do jedné ruky a sklouzla. "Když jsem takový nemehlo, tak mi to předveď."

Zadíval se na ni a oči mu žhnuly tak, že sklopila pohled k zemi jako pes, který něco vyvedl.

"Je m'excuse," řekl náhle.

Vyčkávala, protože si nebyla jistá, k čemu se chystá. Rychlým krokem došel k Boově boku. Když zvedal nohu do třmenu, tiše vydechl námahou. Pak se zlehka vyhoupl na koňský hřbet. Boo sklopil uši vzad – ta nezvyklá tíha ho polekala. Papy jí neřekl ani slovo. Přehodil třmeny křížem přes rozsochu sedla, takže mu dlouhé nohy volně visely k zemi. Pak s neskutečně rovnými zády a s rukama zdánlivě naprosto nehybnýma obešel s Booem velký kruh a vzápětí ho pobídl do akce.

Sarah s očima zacloněnýma rukou sledovala, jak její dědeček, člověk, kterého nikdy neviděla sedět na koni, téměř nepostřehnutelnými pohyby požádal o něco, co kůň nikdy nedělal, a Boo s hubou zpěněnou na místě zvedá přední nohy v kroku výš a výš. Sarah zatajila dech. Papy vypadal jako ti jezdci na dévédéčku. Dělal toho tolik, a přitom to vypadalo, že nedělá vůbec nic. Mimoděk zaťala pěsti a vrazila si je do kapes. Boo se teď soustředil tolik, že se mu po lesklé, svalnaté šíji řinuly krůpěje potu. Její dědeček pořád zdánlivě nic nedělal, zato Boo vytloukal kopyty do popraskané hlíny pravidelný rytmus. Pak náhle přešel do houpavého pohybu, klusal na místě v terre a terre. A nakonec se zničehonic ozvalo "Hop!", Sarah ustoupila a sledovala, jak se Boo zvedá na zadní s předníma nohama úhledně složenýma pod sebou a svaly na zadku se mu chvějí, jak se snaží udržet rovnováhu. Levada.

"Juchú!" zavýskal někdo na chodníku, pár lidí někde za ní starostlivě brumlalo. Pak byl Boo náhle zase na zemi. A Papy přehazoval nohu přes sedlo a jediným důkazem přestálé námahy byly šedavé skvrny na modré košili.

Něco koni zabroukal, pomalu ho pohladil po šíji, aby mu poděkoval, a podal jí otěže. Chtěla se ho zeptat, jak to udělal a proč už nejezdí, když umí takovéhle věci. Papy ale promluvil dřív, než ze sebe stačila cokoliv vypravit.

"Snaží se až moc," řekl přezíravě. "Je strašně napjatý. Musíme na něj pomalu, aby se přestal bát, že ztratí rovnováhu."

Na trávníku seděla skupinka žen a z bezpečné vzdálenosti je sledovala. Jedly nanuky, sukně vyhrnuté nad kolena odhalovaly opálené nohy.

"Opakovat!" zahalekala jedna z nich.

Sarah byla pořád ještě trochu mimo z toho, co právě viděla. "Budeme ještě cvičit?" zeptala se.

Papy přejel rukou Boovi po krku. "Ne," odpověděl tiše. Pak přejel dlaní po vlastní tváři, a když ruku odtáhl, byla mokrá potem. "Je unavený." Pustila otěže a Boo vděčně natáhl krk. "Nasedni, cestou do stáje ho vykrokujeme."

"Támhle je stánek se zmrzlinou," zkusila to s nadějí v hlase, ale jako by neslyšel.

"Nesmíš si to tak brát," obrátil se na ni, když vykročili. "Někdy... někdy toho prostě chci moc. Je mladý... ty jsi mladá." Dotkl se její ruky a Sarah pochopila, že takhle blízko uznání vlastní chyby snad ještě nikdy nebyl.

Ještě jednou obešli celý park, aby si Boo protáhl svaly a odpočinul si, a pak zamířili na cestičku k východu. Papy byl očividně ponořený v myšlenkách a Sarah nevěděla, co říkat. V duchu pořád viděla, jak Papy sedí v sedle. Takového ho neznala. Věděla, že Papy býval jedním z nejmladších jezdců v Le Cadre Noir. Nana jí kdysi říkala, že černou uniformu se zlatými prýmky, znak mistra jezdeckého umění, jich smělo nosit jen dvaadvacet. Většina z nich už tehdy reprezentovala svou zemi na mezinárodní úrovni, ať už v drezúře, nebo parkuru či skokovém ježdění, ale Papy začínal od píky: tenhle vesnický synek od Toulonu se postupně propracoval z armádního jezdectva až do téhle klasické elitní školy.

Jednou se s babičkou dívaly na jejich společnou fotku a Nana jí vyprávěla, že když ho poprvé uviděla na koni, připadal jí tak krásný, že se jí skoro zastavilo srdce a ona málem omdlela. Vlastně ani neměla ráda koně, ale z té velké dálky přijela, aby se na něj mohla dívat každý večer, aby mohla stát vprvní řadě a hltat očima muže plně soustředěného na cosi, co nikdy nemohla pochopit.

Tak tohle Nana viděla, pomyslela si Sarah, když si vzpomněla, jak Papy zdánlivě jen seděl, a Boo přesto jakoby telepaticky pochopil, co se od něj žádá. Byla svědkem kouzla." (str. 56-58)

---

Přiznávám se bez mučení, že hlavním důvodem, proč jsem se rozhodla zkusit tuhle knihu přečíst, přestože ji vlastně nemám ve svém čtecím seznamu v rámci Projektu tisíce a jednoho dne(a proč jsem nesáhla třeba po bestselleru Do vody, který mám taky coby e-knihu), byla ona koňská tématika :o), ale rozhodně jsem nečekala, že se mi bude tak líbit a že mě čtení natolik pohltí. Hlavní hrdince jsem napjatě držela palce od začátku do konce (ve výsledku vlastně Saře i Natashe, aby se už tolik netrápila), i když jsem neměla představu, jak by se to všechno dalo vlastně napravit či vyřešit, a vážně jsem se o ni několikrát strachovala, několikrát jsem se dojala a občas jsem se vztekala, jak je život nespravedlivý. Čtení mě moc bavilo a krom jiného se mi líbilo, že si autorka dala tu práci a párkrát jen tak naťukla, že nikdy nic není tak, jak to na první pohled vypadá (viz ona velká láska Sařina papyho s babičkou, o níž byla přesvědčená, ale která ne vždy byla jako z románu), nebo jak cizinci žijící v jiné zemi vnímají svou odlišnost (a britskou úzkoprsost či mizerné kulinářské umění :o) a mají tendenci tak nějak samovolně držet pohromadě (viz papy a kovboj John). Krasojezdkyně je zkrátka hodně dobrá kniha o životě a jeho nepředvídatelných peripetiích, o koních a o tom, že někdy se vyplatí nebát se být upřímní, protože pak nám s našimi problémy může někdo pomoci a řešení se může ukázat být snazší, než jsme si mysleli, nebo můžeme zjistit, že ten, pro koho se trápíme, nás vlastně taky miluje a jen jsme si oba hráli zbytečně na hrdiny :o). Jinak jsem si teď čerstvě koupila Krasojezdkyni i tištěnou v pevné vazbě, protože se k ní rozhodně chystám někdy v budoucnu vrátit a přečíst si tenhle úžasný příběh zase znovu :o)

---

"Původně si myslela, že když bude u Macauleyů, ulehčí jí to situaci, a do jisté míry to tak taky dopadlo. Měli hezký dům. Bylo to od nich blíž do školy i do stájí. Problém byl ovšem s penězi. Když za ustájení neplatil Papy, měla co dělat. Natasha jí odmítla dávat peníze na oběd a chtěla, aby si Sarah dělala svačiny, a taky jí pořídila novou průkazku na autobus, aby si Sarah pořád nemusela říkat o jízdné. Každý víkend jí dávali kapesné, což žádní jiní pěstouni nedělali, ale na platby za Booa to pořád nestačilo.

Vůbec nechtěla přemýšlet o tom, kolik tu dluží. I bez toho sena.

Vzpomněla si na sklenici s mincemi, kterou zahlédla u Natashy v pokoji. Přece ta ženská nemůže mít spočítané, kolik v ní je. Vždycky když Sarah procházela kolem dveří, musela se tam podívat. Musely tam být v drobných stovky liber. Natasha Macauleyová podepisovala šeky, aniž se dívala na sumu. Na lince nechala ležet výpis z kreditky, podle kterého za minulý měsíc utratila skoro dva tisíce liber – Sarah si netroufla zjišťovat, za co. Ta právnička byla tak prachatá, že jí na nějakých drobných, co hází do sklenice, určitě vůbec nesejde. Zřejmě jenom nechtěla, aby ji netížily v kapsách kostýmků.

Sarah dobře věděla, co Papy říkával o holkách, které si braly, co nebylo jejich. Jenže se čím dál častěji přistihla, jak mu v duchu odpovídá: Jak jinak se mám postarat o našeho koně, než se vrátíš?

"Sarah."

Trhla sebou. Kovboj John zmizel a Sába proti svým zvyklostem nezaštěkala. "Vy jste mě vyděsil." Couvla ke dveřím. Zámek dál svírala v ruce.

Za ní stál Malťan Sal a ve večerním šeru mu skoro nebylo vidět do tváře. "Jel jsem kolem a všimnul jsem si, že jsou otevřený vrata," vysvětloval. "Jenom jsem chtěl zjistit, jestli se něco neděje."

"Všechno je v pořádku," ujistila ho. "Zrovna jsem se chystala domů."

"Zamykáš to tu místo Johna?"

"Mám svoje klíče," řekla. "Zamykám za něj, když potřebuje jít dřív. A... a klidně to budu dělat dál, až to tady převezmete."

"Až to převezmu?" Zlatý zub se zablyštěl. "Kočičko, mně už to tady patří. Koupil jsem to před týdnem." Opřel se o dveře. "Ale jasně, ty klíče si nech. Mohlo by se to hodit."

Sarah se sehnula pro školní tašku a byla ráda, že v blikajícím pouličním světle z ulice není vidět, jak se červená.

"Kam jdeš?"

"Domů," řekla.

"Děda už je zpátky?"

"Ne," odpověděla. "Já... bydlím u jedněch lidí."

"Je tma," prohodil. "Takhle večer by holky neměly chodit venku samy."

"To je dobrý." Hodila si tašku na rameno. "Fakt."

"Chceš tam hodit? Mám fůru času."

Pořád ještě mu neviděla do tváře. Byl cítit tabákem, ale ne cigaretovým – byla to sytá, sladká vůně. "Radši ne." Chtěla kolem něj projít, ale neuhýbal. Tušila, že přivádět lidi do rozpaků ho nejspíš baví. Přemítala, jestli jsou jeho chlapi někde na opačné straně dvora a zrovna teď se jí smějí.

"Co seno? Dobrý?"

"Děkuju. A omlouvám se, chtěla jsem za váma zajít." Vytáhla z kapsy peníze, které dneska ráno odpočítala. "To je za ty poslední dvě dávky." Podala mu je, a když se prsty dotkla jeho dlaně, škubla sebou.

Zvedl peníze a na světle je zkoumal. Pak se rozesmál. "Za co že to je, kočičko?"

"Za seno. A za krmení. Za čtrnáct dní."

"Tohle by nestačilo ani na dva balíky. Je to fajnový zboží."

"Dvě libry za balík. Tolik platím Johnovi."

"Tohle je mnohem lepší než to jeho. Ty balíky stojí pět liber každej... říkal jsem ti, že koně krmím jenom tím nejlepším. Dlužíš mi třikrát tolik."

Vytřeštila na něj oči. Zřejmě si nedělal legraci. "Tolik já nemám," zašeptala. Sába jí kňučela u nohou.

"Tak to je problém." Přikývl jakoby pro sebe. "To je fakticky problém. Protože tu máme taky ten dluh za ustájení."

"Dluh?"

"Podle Johnových záznamů jsi neplatila už šest neděl."

"Ale John říkal, že mi to stájovné odpustí. Kvůli dědovi."

Malťan Sal si zapálil cigaretu. "To ti slíbil on, kočičko. Ne já. Pokud jde o mě, já převzal rozjetej podnik, a podle účetnictví máš velkej mínus. Nejsem charita. Já ten nájem potřebuju."

"Já si s ním promluvím. Já –"

"Jemu už to tu nepatří. Teď ty peníze dlužíš mně."

Sarah začala počítat stájovné za šest týdnů a přičetla k tomu peníze, které mu podle něj dlužila za krmení. Z výsledné cifry se jí udělalo slabo. "Tolik... tolik peněz neseženu, rozhodně ne hned."

"No." Sal jí uhnul z cesty. "Pro dnešek je to dobrý. Já tu teď budu pořád, Sarah. Nějak to vyřeš a stav se za mnou." (str. 120-122)

---

Závěrem mi nezbývá, než se vám omluvit, že jsem toho vlastně o ději a postavách moc neprozradila a zůstala jsem víceméně u obecných klišé, ale znáte mě – o knihách, které se mi hodně líbí, neumím napsat dobrý článek :o(. Každopádně se nenechte odradit onou příliš stručnou oficiální anotací a hodně podivnou ukázkou z knihy, která je na její zadní straně (v tomhle ohledu doufám víc pomůžou citáty, které jsem vybrala sem k článku :o), a pokud zrovna nevíte, co číst, klidně se za dlouhých podzimních večerů pusťte do Krasojezdkyně :o)

Zpět na hlavní stranu blogu