Letos v létě jsem se nechala zase přemluvit na koncert Davida Kollera, a když už jsme na něj měly jet do Třeboně, řekla jsem si, že by to chtělo využít naplno a vzala jsem si den volna. Plán nebylo těžké vymyslet, neboť naučnou stezku Kolem Světa jsem si chtěla projít už docela dlouho, ale zatím prostě nějak nebyla příležitost, a tak jsem se v pátek 17. srpna 2018 po obědě vydala busem směr Třeboň. Nakonec mi sice výšlapový parťák odpadl (resp. uvízl v zácpě), takže jsem na trasu vyrazila sama, ale i tak jsem si to užila a bylo to moc fajn a na večerní koncert jsme se potkaly, takže dobrý :o)
Bohužel jsem pořád řešila zažívací potíže, takže jsem celé páteční dopoledne byla taková nanicovatá a lehce v depresi, zkrátka jako vždycky, když mám zažívání v nepohodě, a tudíž jsem v nepohodě celkově, jsem unavenější, deprimovanější, nic mě nebaví, do ničeho nemám chuť a většinou mám i žaludek jako na vodě, nicméně cestou jsem se to rozhodla vyřešit chemií a spolkla jsem osvědčenou tabletku, která je sice pěknej sajrajt, ale na všechny ty divné křeče a pálení v břiše zaručeně zabírá a veškeré nežádoucí pochody min. na 24 hodin zastaví. Nejspíš i proto, že jsem navzdory dovolené nebyla psychicky tak úplně v pohodě, jsem cítila, že ten výlet prostě potřebuju, jakože se trochu odreagovat, něco podniknout a rozhodně nedřepět doma, zkrátka jak hezky říká Iva nažívat :o)
Od třeboňského autobusového nádraží jsem to vzala přes Komenského sady a zámecký park, nakoukla jsem samozřejmě i k zámku jako takovému a potom jsem prošla Svinenskou a Novohradskou bránou na hráz rybníka Svět. Naučnou stezku jsem nicméně vzala jakoby v protisměru – vždycky jsem totiž měla vysněné, že začnu na hrázi rybníka – ale říkala jsem si, že aspoň zakončím výlet v té hezčí části u Schwarzenberské hrobky a tak, nemluvě o tom, že bylo hodně pravděpodobné, že právě tam někde si dáme sraz s kamarádkou, než vyrazíme na koncert. A tak jsem místo po hrázi zahájila výpravu cestou podél silnice lemující zámecký park, která pak plynule přešla do méně frekventované cesty a následně do asfaltové cyklostezky vedoucí kolem lázní Aurora a dál.
Socha Jakuba Krčína, jednoho z nejznámějších rybníkářů, na hrázi rybníka Svět :o)
Pak už teda naštěstí konečně začala hezčí část stezky a já se mohla kochat krajinou. Cesta totiž vedla mezi poli se zemí vysušenou tak, že ji protkávaly praskliny, občas ji lemoval rákos vyšší než já, sem tam se našla i nějaká ta plážička, kde se koupali lidé (i když při tom, co jsem viděla vodu u hráze rybníka, která skoro nakvétala, a kapři se v ní dusili a tudíž každou chvilku vyskakovali nad hladinu, bych do ní já osobně nevlezla, ale proti gustu žádný dišputát, jak se říká :o). Jinak mi přišlo celkem vtipné, že stezka překvapivě v rozporu se svým názvem nevede moc kolem rybníka Svět, resp. dost často ho slyšíte za hradbou rákosí nebo tak, ale dobré tři čtvrtiny cesty vedou zkrátka mimo něj.
Cesty kolem lázní Aurora
Potom následoval moc pěkný úsek lesem s rašeliništěm, kde sice trochu bzučeli komáři, ale když se člověk nezastavoval, ani mě nepokousali :o). Jediné, co mě zaráželo, byly úzké lávky, které bych rozhodně nechtěla přejíždět na kole (naučnou stezku totiž častěji než pěší chodci, kterého jsem za celou dobu nepotkala ani jediného, zdolávali cyklisté a opravdu nevím, jak tímhle úsekem projížděli bez úhony :o).
Vlevo jedna z mnoha "mých" značek :o)
Cesta kolem Světa byla vlastně mojí úplně první samostatnou výpravou po značkách a musím říct, že byla místa, kde jsem se už docela modlila, abych konečně zahlédla nějakou další bílo-zelenou turistickou značku. Ve výsledku jsem se ale musela vracet jen jednou jedinkrát, a to při výstupu z onoho rašelinišťového lesa, kde byla značka tak divně umístěná, že jsem podle ní zabočila dolů na louku (jakože se budu držet u rybníka), ale protože pak cyklisti, kteří vyjeli z lesa za mnou, pokračovali rovně podél kukuřičného pole, raději jsem se vrátila a šla v jejich stopách a bylo to správně, neb zanedlouho se objevila další značka v blízkosti malinkatého rybníka Dolní Zlatník :o).
Stezky v rašelinišťovém lese a úzké dřevěné lávky
Dalším orientačním bodem byl podle mé tištěné mapy Spolský mlýn s pilou a spoustou dřeva, za nímž následoval opět moc pěkný úsek lesem. Sice jsem tam opět zažila pár napínavých chvil, kdy jsem trnula, jestli už se někde za rohem na stromě konečně ukáže další značka, která mi potvrdí, že jdu pořád správným směrem, ale musím uznat, že to mají v Třeboni vlastně dobře značené – na křižovatkách, kde je to jasné, značky moc nejsou, ale prostě se držíte té širší cesty, a tam, kde jsem byla na vážkách, většinou někde na nějakém vzdálenějším stromě značka byla. Opravdu jsem zabloudila jen jednou, a to když jsem sešla z trasy v zahrádkářské kolonii za kempem kousek od Schwarzenberské hrobky, kde jsem si byla jistá, že mám jít rovně (jakože po hlavní) a přehlídla jsem tak značku na pobořené dopravní značce. Svůj díl na tom měl určitě i fakt, že už jsem trochu spěchala, neb kamarádka už se pomalu blížila k hrobce, no zkrátka jako na potvoru. Nicméně mě zachránila tištěná mapa v ruce, která mi letmým mrknutím prozradila, že nemá cenu se celý ten kus cesty vracet (byť bych viděla kostelík sv. Jiljí u domanínského hřbitova), a místo toho jsem došla zbývající kousek na asfaltku a šlapala pak kus dál po ní až k odbočce zpátky do lesa k hrobce.
Vpravo rybník Dolní Zlatník
Vlevo další z orientačních bodů - tzv. Odměny :o)
Vpravo kaplička u pily ve Spolském mlýně
Některé značky nebylo těžké následovat :o)
Sraz u Schwarzenberské hrobky s kamarádkou jsem nakonec v pohodě stihla, došly jsme tam prý zároveň, takže jsem si ji nafotila, nakoukly jsme dovnitř, kde zrovna probíhala zkouška nějakého dětského hudebního tělesa, protože v rámci jakéhosi letního soustředění tam měli mít od sedmi večer koncert, a pak jsme se vydaly pomalu zpátky do Třeboně, neb prohlídku hrobky bychom už stejně nestihly (vzhledem k tomu, že bylo šest a koncert Davida Kollera začínal od sedmi, začínal nás už trochu tlačit čas). A dočkala jsem se i oné vytoužené procházky po hrázi rybníka Svět zalité podvečerním sluncem :o).
Lesy v druhé polovině trasy byly krásně husté a suché, tudíž bez komárů :o)
V pivovaru Regent, kde se měl koncert konat, nebyla ani před sedmou skoro žádná fronta na vstup, což bylo super, ale jak se ukázalo uvnitř nečepovali nic jiného než pivo, což je pro bezlepkáře jako jsem já trochu rána pod pás, neb po té velké túře jsem měla docela žízeň a klidně bych si nějakou limču dala, jakože dostat do těla trochu cukru a třeba i kofeinu, abych vydržela celý koncert svěží. Vodu jsem si totiž vypila cestou od hrobky do centra, předtím za chůze jsem skoro vůbec nepila – nejdřív jsem se kochala a neměla na to čas, a pak jsem zase chvátala na místo srazu a nechávala jsem si ten svůj třičtvrtělitřík jako odměnu. Nicméně aspoň jsme si v areálu pivovaru odskočily na záchod :o)
Církvičný rybník (taktéž s rákosem :o)
A zpět na dohled rybníku Svět :o)
No a potom těsně před sedmou přišel pořadatel s tím, že jim kvůli nějaké nehodě vypadla předkapela a že David Koller vystoupí až od osmi večer, takže kdo chce, může si u vstupu vyzvednout fosforově žlutý pásek na ruku, abychom mohli odejít z areálu a potom se tam zase vrátit, čehož jsme s kamarádkou využily a vyrazily jsme na náměstí koupit si něco k pití (v mém případě) a k jídlu (kámoška). Dokonce jsme si chvilku na náměstí i sedly, což bylo úžasné blaho na mé za celé odpoledne už trochu uchozené nohy (ale upřímně řečeno musím přiznat, že jsem se bála, že na tom budu po dvanácti kilometrech a třech hodinách nepřetržité chůze podstatně hůř :o), no a občerstvené jsme se pak vrátily zase zpátky na kulturní zážitek.
Poslední úsek cesty po asfaltce a kýžená Schwarzenberská hrobka :o)
Jenže koncert jako takový byl nakonec (alespoň z mého pohledu) dost bída. Měli to příšerně ozvučené, resp. přezvučené, takže Kollerovi nebylo rozumět, co zpívá, nebylo možné rozeznat jednotlivé nástroje – například nebýt toho, že sólový kytarista občas popostoupil dopředu a začal se tam s kytarou trochu svíjet, ani byste bez onoho obrazového doprovodu nepoznali, že jako hraje sólo – a místo toho se na nás z repráků valila jen jednolitá masa zvuků, přičemž na malém pivovarském nádvoří by bohatě stačila polovina decibelů (takhle mě hvízdalo v uších ještě celou sobotu) aneb teorie čím hlučnější, tím lepší v praxi :o(. Opravdu hodně se mi to nelíbilo a byla jsem z toho celkem zklamaná, protože pokazili i aranžmá starých písniček Lucie a kupříkladu u Šroubů do hlavy úplně zaniklo ono typické tap-tap-tá-da-dab-tap tap-tap-tá-da-dá, takže pak písnička nebyla skoro k poznání, a mrzelo mě to o to víc, že za celý koncert zazněly jen tři nebo čtyři starší hitovky, u kterých bych si byla schopná s nima zazpívat, a oni ji ještě takhle zmršili :o(.
A závěrečný úsek trasy po hrázi rybníka Svět už jsme šly ve dvou :o)
Jo a taky mě na podobných koncertech fascinují malé děti – jako při Kollerových textech se červenám i já a občas mi přijdou až hodně vulgární a nízce zhýralé, takže vzít na podobnou hudbu desetiletou holku nebo ještě menšího kluka, které jsem tam viděla, mi přijde jako solidní pitomost, nemluvě o tom hluku :o(. V duchu jsem se zařekla, že na Kollera už zase hodně dlouho nepůjdu, a pokud ano, jedině na unplugged, protože ten mu podle mě jednoznačně sluší víc, byly tam krásně slyšet kytary a vynikla neotřelá aranžmá, kdežto tady to byl vlastně jen kravál, který dle mého názoru hodně čišel amaterismem :o(
