Rebarbora | Maggie Stiefvaterová: Osudný polibek

Jedním z mých knižních "ležáků" aneb knih, které byly v mé knihovně hodně dlouho nedotčené, byl i první díl další teenagerské série Maggie Stiefvaterové s názvem Havraní bratrstvo. Jediný problém s ní je v tom, že v češtině vyšel pouze právě tenhle první díl a ostatní pokračování u nás už nedostala šanci a byla vydána pouze u našich východních bratrů ve slovenštině.

"Lila se za servírku nepovažovala. Koneckonců taky učí třeťáky krasopis, vyrábí věnce pro Dámský spolek neochvějného zdraví, věnčí psy obyvatelům nejluxusnějšího obytného komplexu v Henriettě a stará se o zahrádky postarším dámám v sousedství. Obsluhování hostů v restauraci U Nina je vlastně ta poslední ze všech jejích různorodých činností. Ale mají tam volnou pracovní dobu, je to jediné normální zaměstnání v jejím už tak dost bizarním životopise a rozhodně tam dostává nejlepší plat.

Na práci U Nina jí vadilo jen jediné: restaurace patřila Aglionby. Nacházela se šest bloků od kované brány školního komplexu, na samém okraji historické části města. V Henriettě byla řada mnohem zajímavějších podniků, s větší televizí a hlasitější hudbou. Žádnému se však nepodařilo získat si u studentů z Aglionby takovou oblibu. Už jen informace, že se chodí k Ninovi, představovala jistou formu zasvěcení; pokud jste se nechali zlákat Mortonovým Sportovním barem na Třetí, neměli jste nárok počítat se mezi zdravé jádro. Takže studenti U Nina nebyli jen tak nějací studenti z Aglionby; byl to nejtypičtější vzorek studentů této soukromé internátní školy. Byli hluční, ctižádostiví a zpovykaní.

Lila už si Havraního bratrstva užila na celý život.

Toho večera hrála hudba zase tak hlasitě, až to úplně ochromilo její schopnost přemýšlet. Uvázala si zástěru, vytěsnila Beastie Boys, jak jen to šlo, a nasadila svůj speciální úsměv. Vždycky jí zajistil vyšší spropitné.

Těsně před začátkem směny vešli dovnitř čtyři kluci. Lokálem, kde bylo cítit oregano a pivo, zavanul čerstvý vzduch zvenčí. Jejich obličeje se zbarvily dozelena, když na ně dopadlo jedovaté světlo neonového nápisu v okně, hlásajícího Od roku 1976. Ten, který vešel jako první, právě s někým telefonoval a zároveň ukazoval Cialině čtyři prsty na znamení, jak velký potřebují stůl. Členové Havraního bratrstva zvládali hned několik věcí najednou, pokud z toho ovšem oni sami něco měli...

Lila neměla nejmenší chuť je obsluhovat.

Toužila po zaměstnání, kde by z ní neúprosný hluk reproduktorů nevysával schopnost myslet. Občas během směny Lila vyklouzla na chvíli ven, opřela si hlavu o cihlovou zeď v uličce za restaurací a snila o kariéře badatelky v oblasti letokruhů nebo obřích rejnoků manta. Nebo o vědecké výpravě do Kostariky s cílem získat nové poznatky o tyránkovi rezavochocholatém. Vlastně si nebyla moc jistá, jestli opravdu touží dozvědět se o tyránkovi rezavochocholatém víc. Jednoduše se jí líbilo jméno toho ptáčka; pro dívku vysokou sto padesát centimetrů znělo jméno tyránek jako výzva.

Všechna ta vysněná povolání byla na hony vzdálená práci U Nina...

Někdo jí zaklepal na rameno.

Lila nesnášela, když na ni někdo sahal. Během směny U Nina se jí nikdo nesměl ani dotknout, což obzvlášť platilo teď, když prožívala životní krizi. Prudce se otočila.

"Co si to - čím posloužím? "

Před ní stál kluk z Aglionby s mobilem, ten, co předtím nevěděl, co dřív. Byl jako ze škatulky a vyzařovala z něj autorita. Jeho hodinky nejspíš stály víc než Mauřino auto a obnaženou kůži měl opálenou do bronzová. Lila nechápala, jak se kluci z Aglionby vždycky dokážou opálit dřív než ostatní. Nejspíš za tím budou jarní prázdniny a letoviska jako Kostarika a španělské pobřeží. Tenhle Ředitel zeměkoule měl pravděpodobně k setkání s tyránkem mnohem blíž než Lila.

"Doufám, že něco se určitě najde," řekl spíš s určitostí než s nadějí. Musel zvýšit hlas, aby ho bylo vůbec slyšet. Sklonil hlavu, aby jí viděl do očí. Dělal na Lilu větší dojem, než jí bylo milé. Jako by byl mnohem vyšší než ostatní kluci, i když ve skutečnosti nebyl. "Můj společensky neprůbojný kamarád Adam si o tobě myslí, že jsi roztomilá, ale netroufá si za tebou zajít. Sedí tamhle. Není to ten umouněnec. Ani mrzout."

Lila se proti své vůli otočila směrem k boxu. Seděli tam tři kluci; jeden byl opravdu dost ušmudlaný, působil tak nějak pomuchlaně a vybledle, jako kdyby byl sepraný. Kluk, který předtím vrazil do lampy, byl docela zajímavý a měl vyholenou hlavu; vypadal jako voják, který bojuje proti celému světu. A ten třetí byl - pohledný. To slovo úplně nevystihovalo podstatu, ale docela se blížilo skutečnosti. Kluk působil křehce, ale měl jemné rysy a hezké, skoro dívčí oči.

Navzdory svým předsevzetím Lila pocítila opatrný zájem.

"No a?" zeptala se.

"Mohla bys za ním zajít a promluvit si s ním, uděláš to pro mě?" Lila si na zlomeček vteřiny představila, jak by to asi dopadlo, kdyby zašla k jídelnímu boxu obsazenému Havraním bratrstvem. Musela by odrážet jejich narážky a stejně by se při rozhovoru s nimi jenom ztrapnila. I když se jí kluk v boxu docela líbil, ta představa nebyla příjemná.

"A co bych s ním asi tak probírala?"

Ředitel zeměkoule se tvářil lhostejně. "Něco nás už napadne. Jsme docela zábavní."

O tom Lila pochybovala. Ale ten hezký kluk měl vážně něco do sebe. A tvářil se vyděšeně, že s ní jeho kamarád mluví, což jí připadalo milé. Na okamžik, na jeden kratičký okamžik Lila zauvažovala o tom, že Řediteli zeměkoule řekne, kdy jí končí směna. Později se za to velmi styděla a vyčítala si ho. Ale potom ji z kuchyně zavolal Donny a Lila se upamatovala na pravidlo číslo jedna a dvě.

"Sleduješ tu zástěru, co mám na sobě? To znamená, že makám. Vydělávám si na živobytí," odpověděla.

Jeho lhostejný výraz se nezměnil. "To zařídím," řekl.

"Co jako zařídíš?" zeptala se nevěřícně Lila.

"Kolik si vyděláš za hodinu? Já ti to proplatím. A promluvím s tvým vedoucím."

Lila se nezmohla na slovo. Nikdy nevěřila, že je něco takového možné, ale teď to sama zažila. Otevřela naprázdno ústa, ale nevydala ani hlásek. Potom jí uklouzlo něco jako zasmání. "Nejsem žádná prostitutka," vyštěkla nakonec.

Kluk z Aglionby se chvíli tvářil nechápavě, potom mu to však došlo. "Jé, ale tak jsem to přece nemyslel. Nic takového jsem neřekl."

"Ale řekl! Ty si fakt myslíš, že mi můžeš zaplatit, abych dala řeč s tvým kámošem? Možná máš hodinovou sazbu pro svoje holky a nemáš ani páru, jak to chodí v normálním světě, ale... ale..." Lila věděla, že měla na jazyku nějakou pointu, jenže si nemohla vzpomenout, jakou. Pobouření jí zatemnilo všechny smysly a zůstala jen neodbytná chuť mu jednu vrazit. Kluk otevřel ústa na protest a Lila si vzpomněla, co mu chtěla říct. "Když se holce někdo líbí, většinou s ním posedí zadarmo."

Kluk z Aglionby naštěstí hned neodpověděl. Hluboce se zamyslel. "Říkala jsi přece, že si vyděláváš na živobytí. Měl jsem za to, že by bylo nezdvořilé nebrat to v potaz. Mrzí mě, jestli jsem tě urazil. Chápu, jak to myslíš, ale podle mě je od tebe trochu nefér, že se nesnažíš vidět, jak jsem to myslel já," řekl jí nakonec klidným hlasem.

"Já náhodou dobře vidím, že jsi pěkně povýšenej," utřela ho Lila.

Všimla si, že Voják u stolu napodobuje rukou letadlo. Řítilo se klouzavými pohyby k desce stolu. Umouněnec potlačoval smích. Hezounek si držel ruku na obličeji a předstíral, že ho ta scéna vyděsila, ale skrze roztažené prsty bylo vidět, že se kření.

"Dobrý Bože," řekl Ředitel zeměkoule. "Já vůbec nevím, co na to říct."

"Co takhle promiň," navrhla Lila.

"Vždyť už jsem se ti omluvil."

Lila se zamyslela. "Tak pak třeba ,Měj se.‘"

Položil si ruku na prsa, což mělo asi znamenat něco jako pukrle nebo úklonu nebo něco strojeně zdvořilého. Calla by mu v tu chvíli ukázala vztyčený prostředníček, ale Lila si jen vrazila ruce do kapes zástěry. Ředitel zeměkoule se vrátil ke stolu a vzal do ruky silný kožený deník. Vůbec se k němu nehodil. Voják se uštěpačně zasmál. Lila zaslechla, jak ji napodobuje. ",...nejsem žádná prostitutka.‘" Hezounek sklopil hlavu. Měl uši jako rak.

Ani za sto dolarů, říkala si Lila. Ani i za dvě stš dolarů.

Ale musela si přiznat, že ty červené uši ji trochu dostaly. Bylo to tak nečekané... u kluka z Aglionby. Umí být tamní kluci v rozpacích?

Neměla na ně tak zírat. Hezounek vzhlédl a zachytil její pohled. Trochu se mračil. Zdálo se, že ho to spíš mrzí, než že by se jí vysmíval. Lila zapochybovala o tom, co udělala.

Ale potom si vzpomněla, jak Ředitel zeměkoule říkal, že to zařídí, a znovu se jí nahrnula krev do tváří. Střelila po něm nenávistným pohledem, za který by na ni Calla byla pyšná. Otočila se na podpatku a vrátila se do kuchyně.

Neeve se musela splést. Do nikoho z nich by se přece v životě nezamilovala." (str. 54-59)

Já ji nakonec četla v mobilu coby e-knihu, přestože jsem ji měla doma i v papírové podobě, a hodně mi připomínala Nádherné bytosti, nejspíš proto, že tam bylo taky blíže nespecifikované nadpřirozeno, čarodějnice, kouzla, rituály, věštkyně atd. Bohužel v ní ale taky nebylo skoro nic řečeno naplno, takže se za celých 330 stran nedozvíte, o co vlastně jde, a to nemám ráda. Když už přede mě autor předestírá nějaký nový nadpřirozený svět, vadí mi, když mě ani po nějakém čase nezasvětí do jeho pravidel, historie, pověstí, pověr a prostě toho, jak to v něm chodí, co se smí a nesmí, co může být případně pro hlavní hrdiny nebezpečné a o co by se asi tak měli pokusit, aby dosáhli toho, co chtějí, nebo co je čeká, když se budou i nadále chovat tak, jak se chovají doposud, zkrátka aspoň něco nastínit místo onoho neurčitého bubákování, abyste netápali vy, ani knižní hrdinové :o(. Zvlášť ostudné mi přišlo, že tady vlastně vůbec žádná z postav nevěděla, která bije, ani Lilina matka (většinou to bývá tak, že rodiče hlavních hrdinů mlží, protože se je údajně snaží chránit a bla bla bla, ale tady vážně nikdo neví, o co jde, a to mi přišlo na prd :o(. Nemluvě o tom, že téma magie, energetických míst a duchů mi z neznámého důvodu zatím nijak zvlášť nepřirostlo k srdci (nebo jsem možná ještě nečetla žádnou dobrou knihu, která by ho nějak rozvíjela). Ve výsledku jsem při čtení Osudného polibku nabyla dojmu, že jsem z podobných knih podle všeho už nějak vyrostla.

"Dveře otevřela Adamova matka. Byla jako Adamův stín – měla stejné protáhlé rysy a oči posazené daleko od sebe. Ve srovnání s Ganseyho matkou působila staře a zatvrzele.

"Adam je vzadu," prohodila, ještě než se jí Gansey stačil na cokoliv zeptat. Jen co se jejich pohledy střetly, hned odvrátila oči jinam. Gansey se nepřestával divit, jak Adamovi rodiče reagují na jeho školní uniformu. Ani nemusel otevřít pusu a bylo jim o něm všechno hned jasné.

"Dík," řekl Gansey, ale znělo to od něho úplně nepřirozeně. A Adamova matka už stejně zavírala dveře. Našel Adama ve starém přístřešku pro auta. Ležel pod rampou, na které stál veterán značky Bonneville. Gansey kamaráda nejdřív v namodralém přítmí vůbec neviděl. Zpod auta trčela prázdná nádrž na olej. Neozýval se odtamtud žádný zvuk a Gansey podezíral Adama, že předstírá práci jenom proto, aby se dostal z domu.

"Zdar, brácho," houkl.

Adam pokrčil kolena, jako by se chystal vylézt, ale jinak se nepohnul.

"Co se děje?" zeptal se bezbarvým hlasem.

Když Adam zůstal ležet pod autem, Gansey hned věděl, co to znamená. Přepadl ho vztek a cítil se provinile. Nejhorší na Adamově situaci bylo to, že s ní Gansey nedokázal nic dělat. Vůbec nic. Pohodil na ponk sešit, který přinesl s sebou. "Tady máš dnešní zápisky. Nemohl jsem jim říct, že jsi nemocný. Máš spoustu absencí z minulýho měsíce."

"A cos jim teda řekl?" chtěl vědět Adam. Měl vyrovnaný hlas.

Pod autem se ozvalo neurčité zaskřípání nářadí. "Ale no tak, Parrishi. Vylez ven," řekl Gansey. "Neoddaluj to."

Gansey sebou trhl. Do dlaně mu vrazil studený psí čumák. Byl to ten kříženec, který šel tak zuřivě po jeho pneumatikách. Gansey ho opatrně pohladil po uchu, ale hned ucukl, protože pes vyskočil na kapotu a začal štěkat na Adamovy nohy, kterě se daly do pohybu. Nejprve se objevily maskáče prodřené na kolenou, potom seprané triko s nápisem Coca-Cola a nakonec Adamův obličej.

Jednu tvář měl celou zhmožděnou, rudou a napuchlou. Nos mu hyzdila další, ještě tmavší modřina.

"Okamžitě se mnou odjíždíš," rozhodl bez váhání Gansey.

"To by pak bylo ještě horší, až bych se vrátil," namítl Adam.

"Myslím natrvalo. Nastěhuješ se do továrny. Čeho je moc, toho je příliš."

Adam se postavil. Pes radostně poskakoval kolem něho, jako kdyby se jeho páníček vrátil z výletu na jinou planetu, a ne zpod auta. "A co až tě Glendower odvede z Henrietty?" zeptal se Adam unaveně.

Gansey nemohl předstírat, že se to nemůže stát. "Pojedeš se mnou."

"Pojedu s tebou? To mi teda řekni, jak si to představuješ. Že zahodím všechnu tu dřinu, co jsem vložil do Aglionby? A začnu pěkně od píky zas na jiný škole?" Adam jednou řekl Ganseymu, že nikomu se nechce poslouchat pohádky o tom, jak se žebrák vypracoval od nuly, dokud se to opravdu nestane. Ale pro Adama bude těžké něčeho dosáhnout, když už zase zmeškal školu. Bez vysvědčení ho žádné pohádky nečekají.

"Nemusel bys chodit na školu, jako je Aglionby. Nemusíš přece hned na Harvard nebo na Princeton. Je spousta jiných způsobů, jak být úspěšný."

"Já tě taky nesoudím podle toho, co děláš, Gansey," připomněl mu Adam.

Tohle nebylo příjemné téma, protože Gansey věděl, že Adamovi trvalo dlouho, než přijal jeho argumenty, proč vlastně pátrá po Glendowerovi. Adam měl spoustu důvodů nezabývat se Ganseyho neurčitými obavami, jeho věčnými pochybami, proč vesmír zvolil právě jeho, aby se narodil do bohaté rodiny, jeho lačností dozvědět se, jestli třeba neexistuje nějaký hlubší důvod, proč je vlastně na světě. Gansey věděl., že se musí prosadit, že kvůli výhodám, kterých se mu dostalo při narození, musí světu oplatit něčím zásadním, jinak bude za toho největšího zkrachovalce ze všech.

Chudáci se užírají tím, že jsou chudý, zadumal se jednou Adam, a jak to tak vypadá, boháče žere, že jsou bohatý.

Tak bacha, já bohatej jsem a nemám s tím problém, vysmál se mu Ronan.

"Dobře," prohlásil Gansey nakonec. "Najdeme jinou dobrou školu. Budeme hrát podle pravidel. Vybudujeme ti nový život."

Adam se natáhl kolem Ganseyho pro hadr a začal si utírat umaštěné ruce. "Musel bych si taky najít práci. Tohle mi nespadlo do klína přes noc. Víš vůbec, jak dlouho mi trvalo, než jsem si něco našel?"

Nemluvil o práci v přístřešku pro auta za otcovým mobilním domem. Tohle byla spíš fuška. Adam měl celkem tři zaměstnání. Nejdůležitější bylo to v továrně na mobilní domy v Henriettě.

"Založil bych tě, dokud by sis něco nenašel."

Nastala dlouhá odmlka. Adam si dál čistil ruce. Ganseyho pohledu se vyhýbal. Tohle už spolu probírali. Během odmlky jim v hlavách znovu proběhly všechny ty dny plné hádek. Všechno už bylo řečeno. Nemělo cenu to znovu rozebírat.

Pro Adama úspěch nic neznamenal, pokud ho nedosáhl vlastními silami.

Gansey se snažil zůstat klidný, ale v hlase mu bylo znát rozčilení. "Takže pýcha ti nedovolí odejít? Vždyť tě zabije."

"Nesmíš se tak často dívat na detektivky."

"Stačí mi černá kronika, Adame," vyštěkl Gansey. "Proč nedovolíš, aby tě Ronan naučil sebeobranu? Už ti to nabízel dvakrát. Myslí to vážně."

Adam velmi pečlivě poskládal hadr a pověsil ho přes bednu s nářadím. Přístřešek byl napěchovaný k prasknutí. Byly tam nové police na nářadí, polepené kalendáři s polonahými dívkami, výkonné kompresory a spousta dalších věcí, které byly pro pana Parrishe důležitější než Adamova školní uniforma.

"Protože potom by mě zabil doopravdy!"

"To nechápu."

"Má zbraň," dodal Adam na vysvětlenou.

"Ježíšikriste," vydechl Gansey.

Adam položil ruku psovi na hlavu, což vyvolalo prudký záchvat psí radosti, a vyhlédl z přístřešku na prašnou cestu. Nemusel Ganseymu říkat, po čem pátrá.

"No tak, Adame," naléhal Gansey. Prosím. "Zvládneme to."

Adam se zahleděl do dálky. Mezi obočím se mu vytvořila vráska. Nedíval se na ostatní mobilní domy v sousedství, díval se dál za ně, na plochou, nekonečnou travnatou planinu. Všechno to tady přežívá, aniž by to skutečně žilo. "To by znamenalo, že nikdy nebudu vlastním pánem. Když si od tebe nechám pomoct, budu ti patřit. Teď patřím jemu, a potom bych patřil tobě," pronesl.

Na Ganseyho ta slova dopadla tvrději, než by čekal. Vědomí, že v přátelství mezi ním a Adamem peníze nehrají žádnou roli, bylo občas to jediné, co ho drželo nad vodou. Všechno, co svědčilo o opaku, Ganseyho bolelo mnohem víc, než byl ochoten přiznat. "Tohle si o mně myslíš?" zeptal se ostražitě.

"Ty nemáš ani páru, Gansey," Adam začal ztrácet trpělivost. "Nemáš ani páru o penězích, i když jich máš žoky. Nemáš ani páru o tom, co si o nás dvou lidi myslí. Nepotřebujou se na nic ptát. Pro ně jsem tvůj poskok."

"A ty si myslíš, že se ti tvý plány vyplní, když nebudeš chodit do školy ani do práce, protože necháš svýho tátu, aby z tebe vymlátil duši? Nic jinýho než poskok nejsi. Protože věříš, že si to zasloužíš."

Vtom Adam bez varování srazil z police krabičku hřebíků. Rozletěly se po betonové podlaze s  takovým řinčením, až je to oba polekalo.

Adam se otočil ke Ganseymu zády, ruce zkřížené na prsou.

"Netvař se, že všemu rozumíš," vybuchl. "Nemysli si, že sem můžeš chodit, jak se ti zachce, a tvářit se, žes sežral všechnu moudrost."

Gansey tušil, že nejlepší by bylo odejít. Hlavně už nic neříkat. "Tak ty se zase ale netvař, že máš být na co hrdej," namítl nakonec.

Jakmile to vyslovil, uvědomil si, že to nebylo fér, a i kdyby to bylo fér, nebylo to správné. Ale svých slov nelitoval.

Vrátil se ke camaru, nasedl a vzal do ruky mobil, aby zavolal Ronanovi, ale neměl vůbec žádný signál. To se v Henriettě stávalo často. Gansey si to obvykle vysvětloval tím, že veškerou energii v blízkosti města ovlivňují nadpřirozené síly. Ruší signál v mobilních telefonech a někdy přeruší i dodávku elektřiny.

Teď mu jen blesklo hlavou, že se nikomu nedovolá.

Zavřel oči a myslel na Adamovu podlitinu, která se mu pomalu rozpíjela po tváři, a na temně rudou skvrnu na jeho nose. Představoval si, že jednou přijede a zjistí, že Adam tady není, že je v nemocnici, anebo ještě hůř, že Adam tady je, ale že mu nadobro vymlátili cosi důležitého z těla.

Při tom pomyšlení se mu udělalo zle.

Auto se zachvělo a na straně spolujezdce vrzly dveře. Gansey otevřel oči.

"Počkej, Gansey," vyrazil ze sebe Adam zadýchaně. Sehnul se, aby viděl do auta. Podlitina vypadala vážně hrozivě. Jako by měl průhlednou kůži. "Neodjížděj takhle –"

Gansey spustil ruce z volantu do klína a díval se na kamaráda. Adam teď řekne, aby si to nebral osobně. Ale osobní to bylo.

"Jenom se ti snažím pomoct."

"Já vím," uznal Adam. "Vím to. Jenže já to nemůžu udělat. Nedokázal bych sám se sebou žít."

Gansey tomu nerozuměl, ale přikývl. Chtěl, aby už to bylo za nimi; chtěl, aby bylo včera, kdy on, Adam a Ronan poslouchali nahrávku v přehrávači a Adam nebyl zbitý. Přes rameno kamaráda viděl, že je z verandy sleduje paní Parrishová.

Adam na minutu zavřel oči. Gansey viděl, jak se mu pod víčky pohybují zorničky. Jako by spal a něco se mu zdálo.

A najednou se sesunul na sedadlo pro spolujezdce. Gansey otevřel ústa, ale na nic se neptal.

"Jedem," pobídl ho Adam s očima upřenýma do dálky. Jeho matka na ně zírala z verandy, ale Adam jí nevěnoval jediný pohled. "Měli jsme v plánu zajet za věštkyní, ne? Takže se držme plánu."

"Jo, ale –"

"V deset musím být zpátky."

Konečně Adam na kamaráda pohlédl. V očích měl vztek, chlad, cosi nepopsatelného. Gansey měl strach, že jednou se to Adama zmocní navždy. Bylo mu jasné, že tohle je od Adama dost riskantní kousek a on by ho měl raději odmítnout." (str. 110-114)

Na druhou stranu musím uznat, že se Havraní bratrstvo navzdory tématu četlo překvapivě dobře, bylo to záživné a pořád se něco dělo, postavy byly sympatické a měly i nějakou vlastní hloubku. Líbily se mi počáteční předsudky a antipatie hlavní hrdinky Lily coby dívky z chudé rodiny pracující v bistru, kam chodí zhýčkaní synáčkové milionářských rodičů a vlivných rodin, bylo to příjemně osvěžující, včetně faktu, že pak autorka nechá hrdinku nakouknout "pod pokličku" a svůj názor si opravit :o). Taky oceňuju, že autorka čtenářům neservírovala žádnou lovestory na první dobrou – jakože když Lila ve své vidině spatří vůdce celé party Ganseyho, musí být automaticky její osudovou láskou právě on – a naopak ji dá zcela realisticky dohromady s mile nesmělým Adamem, který pochází taktéž z chudých poměrů a studium na prestižní škole si platí sám z několika brigád. A za zmínku určitě stojí i problémy s domácím násilím a dilema, jak se s ním mají teenageři vypořádat coby jeho oběti i jejich přátelé, protože snadné řešení prostě neexistuje (aneb Maggie Stiefvaterová své hrdiny opět nešetří a nechává je řešit hodně dospělácké problémy). Nicméně jak už jsem psala, autorka spoustu věcí ohledně ústřední zápletky s nadpřirozenem a geomantickými liniemi nedopověděla (jako třeba to s rváčem Ronanem a jeho havranem), a byť si je možná schovává na další díly, stejně se obávám, že se jako čtenář nejspíš nic extra nedozvíte ani po přečtení celé čtyřdílné série :o(. Osobně se zatím ke čtení dalších pokračování nechystám – jednak jsou pouze slovensky, a jednak jsou k dostání už jen jako hodně předražené e-knihy (dvě stovky za jednu mi prostě přijde moc, zvlášť když to má čtyři díly a nevím jistě, jestli by se mi líbily), ledaže bych si je půjčila někde v knihovně (kde nejsou) nebo se mi je podařilo stáhnout někde na webu (aneb kdyby MoW trochu pirátil, klidně bych mu to dala za úkol :o)

"Lila byla skálopevně přesvědčená, že Maura určitě řekla Ganseymu, aby přišel dnes, a ne zítra odpoledne. Podle ní Gansey nejspíš ledabyle mrkl na hodiny v palubní desce svého Mercedesu-Benz nebo na rádio svého Aston Martina a dospěl k závěru, že kvůli nějaké seanci přece nezmešká horolezecký trénink nebo squashový turnaj. A jednoduše se na to vykašlal, stejně jako se Adam vykašlal na to, aby jí zavolal. Vždyť ji to ani nepřekvapuje. Zachovali se přesně tak, jak od Havraního bratrstva čekala.

Lila se chystala odejít nahoru. Měla v plánu trucovat, udělat si úkoly do školy a něco si ušít. Vtom Orla zavřeštěla z telefonní místnosti. Nejprve bylo slyšet jen kvílení, ale nakonec Orla zvládla zformulovat i slova; "Před domem stojí Camaro, model 1973! A má stejnou barvu jako můj lak na nehty!"

Ještě nedávno měla Orla na nehtech komplikovaný orientální motiv. Lila si nebyla tak úplně jistá, jak takové Camaro, model 1973 vypadá, ale jestli má na karoserii orientální motivy, musejí být úchvatné. Orla zřejmě zrovna telefonovala, jinak by už byla dole a okukovala auto zblízka.

"A je to tady," prohlásila Maura a nechala dýni ležet ve dřezu. Calla se vrátila do kuchyně. Vyměnila si s Persefonou významný pohled.

Lile se sevřel žaludek.

Zazvonil zvonek u dveří.

"Jsi připravená?" zeptala se Calla Lily.

Gansey byl kluk, kterého má buď zabít, nebo se do něj zamilovat. Anebo obojí. Na to se přece nedá připravit. Dalo se udělat jen jedno: Maura mu šla otevřít.

Venku stáli tři kluci. Svítilo na ně odpolední slunce stejně jako před několika týdny při příchodu Neeve. Tři různé osobnosti, tři různé postavy: jeden byl ramenatý, druhý namakaný a třetí šlachovitý.

"Omlouvám se, že jdu pozdě," řekl ten ramenatý, který šel jako první. Bylo z něj cítit mátu, stejně jako na hřbitově. "Je to problém?"

Lila poznala jeho hlas.

Musela se chytit zábradlí, aby neupadla. Do haly vešel Ředitel zeměkoule.

To snad ne. To nemůže být on. Celou tu dobu se trápila, jak asi Gansey umře, a nakonec se ukáže, že ho zaškrtí holýma rukama. V restauraci U Nina ho nebylo kvůli hudbě dobře slyšet a vůni máty zastřel česnekový odér.

Ale když si teď dala dohromady dvě a dvě, rozsvítilo se jí.

U nich v hale už nevypadal tak ředitelsky, ale jenom proto, že si kvůli horku ledabyle vyhrnul rukávy u košile a sundal kravatu. Hnědé vlasy měl rozcuchané tak, jak je mívají ve Virginii za horkých dnů všichni. A na ruce se mu zase skvěly ty jeho obří hodinky, kterými by mohl zpacifikovat bankovního lupiče, a pořád byl stejně nenucený. Tak se chová jen ten, kdo nejenže v životě nebyl chudý, ale to samé platí i pro jeho otce, dědečka a pradědečka. Lila se nemohla rozhodnout, jestli je opravdu tak úžasně hezký, anebo je jen úžasně bohatý. Možná je to totéž.

Gansey. Tak tohle je Gansey.

A to znamenalo, že deník patří jemu.

A že mu patří i Adam.

"No," řekla Maura. "Vždyť ještě není tak pozdě. Pojďte do karetní místnosti. Jak se všichni jmenujete?" Její zvědavost očividně zvítězila nad veškerými pravidly o dochvilnosti.

Ředitel zeměkoule si samozřejmě přivedl celou svoji partičku z Nina, až na Umouněnce. Byla jich plná hala, byli hluční, mužní a panovala mezi nimi tak uvolněná atmosféra, že nikdo další se už v jejich přítomnosti uvolněně cítit nemohl. Byli jako smečka elegantních šelem, vyzbrojených hodinkami, mokasíny a drahými školními uniformami šitými na míru. Dokonce i drsňákovo tetování na zádech, které vykukovalo nad okrajem límce, Lile připadalo jako zbraň připravená k útoku.

"Já jsem Gansey," představil se Ředitel zeměkoule a ukazoval přitom na sebe. "Tohle je Adam. A Ronan. Kudy máme jít? Tudy?"

Jako by řídil provoz na křižovatce, mávl nataženou dlaní směrem ke karetní místnosti.

"Přesně tak," potvrdila Maura. "Tohle je mimochodem moje dcera. Zúčastní se seance, jestli proti tomu nic nemáte."

Gansey se otočil na Lilu. Celou dobu se zdvořile usmíval, ale najednou mu úsměv zmrzl na rtech.

"Ahoj," pozdravil. "Tak to je docela trapas."

"Vy už se znáte?" Maura po Lile střelila vyčítavým pohledem. Lily se to nespravedlivé obvinění dotklo.

"Ano," odpověděl Gansey důstojně. "Vedli jsme spolu debatu o tom, jaké mají dnešní ženy možnosti profesního uplatnění. Nevěděl jsem, že je to vaše dcera, Adame?"

Podíval se na Adama taky skoro vyčítavě. Adam měl vytřeštěné oči. On jediný na sobě neměl školní uniformu a držel si ruku na prsou, jako by chtěl zakrýt sepraně logo Coca-Coly na tričku.

"Já jsem to taky nevěděl!" bránil se Adam. Kdyby Lila tušila, že přijde i on, asi by si oblékla něco jiného než světlemodré tričko s peříčky našitými okolo výstřihu. Adam z nich nemohl spustit oči. "Přísahám, že jsem to nevěděl," zdůraznil směrem k Lile.

"Co se ti stalo?" zeptala se Lila.

Adam zkroušeně pokrčil rameny. Byla z něj cítit autodílna. Nebo z Ronana. "Myslíš, že teď konečně vypadám jako drsňák?" řekl sebeironicky.

Vypadal spíš zranitelně a tak nějak špinavě, jako když vyhrabete z hlíny hrneček, pomyslela si Lila v duchu.

"Vypadáš jako lůzr," ubezpečil ho Ronan.

"Ronane," napomenul ho Gansey.

"Všichni se prosím posaďte!" zvolala náhle Maura.

Bylo to tak nečekané, že všichni bez řečí poslechli. Posedali si na různorodou směsici židlí a sedaček v karetní místnosti. Adam si třel rukou tvář, jako by chtěl podlitinu smazat. Gansey se usadil do křesla v čele stolu a položil si ruce na područky jako nějaký předseda dozorčí rady. Všiml si fotografie Steva Martina a zvedl obočí.

Calla a Ronan zůstali jako jediní stát a ostražitě jeden druhého sledovali.

Zdálo se, že v domě ještě nikdy nebylo tolik lidí najednou, ale to nebyla pravda. Spíš v domě ještě nikdy nebylo najednou tolik mužů. Rozhodně ne tolik členů Havraního bratrstva.

Lila měla dojem, že jejich přítomnost z ní cosi vysává. Jen co přišli, celá její rodina najednou vypadala uboze.

"Je tady hrozná vřava," postěžovala si Maura. Z toho, jak to řekla, s prstem na tepně těsně pod spodní čelistí. Lila poznala, že nemyslí hlasy přítomných. Něco slyšela ve své hlavě. I Persefona dělala bolestné grimasy.

"Mám raději odejít?" zeptala se Lila, i když to bylo to poslední, co by si přála.

"Proč bys měla odcházet?" nechápal Gansey.

"Ona umocňuje naše schopnosti," vysvětlila mu Maura. Zachmuřeně je sledovala, jako by se tomu snažila přijít na kloub. "A vy tři naděláte... rámusu ažaž."

Lilu polilo horko. Rozpalovala se jako elektrický obvod a jejím tělem proudily jiskry. Co se to s těmi havraními kluky děje, že z toho její máma málem ohluchla? Dělají to všichni tři společně, anebo to dělá jen Gansey? Odpočítává čas, který mu zbývá, než umře?

"Co tím myslíte, že děláme rámus?" chtěl vědět Gansey. Lile bylo nad slunce jasné, že je vůdcem smečky. Ostatní po něm neustále pokukovali a čekali na znamení, jak tomu všemu rozumět.

"Chci říct, že na vaší energii je něco velice, velice..." Maura nedokončila větu. Nechtělo se jí to dál vysvětlovat. Obrátila se k Persefoně.

Lila zachytila jejich významné pohledy. Znamenaly: Co se to děje?

"Tak jak to vlastně uděláme?"

Maura se zeptala tak roztržitě, až se z toho Lile sevřel žaludek. Její máma byla vyvedená s míry. Už podruhé ji seance zavedla někam, kde se necítila moc dobře.

"Jednoho po druhém?" navrhla Persefona skoro neslyšně.

"Bleskovky" rozhodla Calla. "Anebo někdo bude muset odejít. Ten rámus se vážně nedá vydržet..."

Gansey s Adamem se domlouvali očima. Nepotřebovali slova. Lila věděla, že mezi její matkou, Persefonou a Callou to často probíhá stejně, ale netušila, že to dokáže ještě někdo jiný. Projela jí žárlivost; taky chtěla něco podobného zažít, pouto silné tak, že není třeba slov.

Adam krátce přikývl na souhlas s Ganseyho nevyřčeným závěrem. "Udělejte to tak, jak je to pro vás nejlepší," řekl Gansey.

Persefona s Maurou se spolu o něčem radily, ale zdálo se, že v tuto chvíli pro ně není nejlepší skoro nic.

"Počkejte," zarazila je Persefona, když Maura vzala do ruky svůj balíček karet. "Ať rozdá Lila."

Nebylo to poprvé, kdy ji požádaly, ať rozdá karty. Když byla seance zvlášť důležitá nebo nepříjemná, chtěly po ní, ať se karet dotkne jako první, aby umocnila jejich poselství. Lila si vzala od matky balíček karet. Velmi dobře si uvědomovala, že ji kluci pozorují. Schválně karty míchala okázale a posílala si je z ruky do ruky. Byla zběhlá v karetních tricích. Na ty žádné spirituální schopnosti nepotřebujete. Trojice návštěvníků s obdivem sledovala, jak karty létají vzduchem. Lilu napadlo, že by z ní mohl být skvělý šarlatán...

Zastavila se u Ganseyho. Byla tak blízko, že zase ucítila vůni máty. Srdce jí poskočilo.

Gansey se zahleděl na vějíř karet v jejích rukou. Viděla, jak se sklání, viděla jeho temeno a projela jí bolestná vzpomínka na jeho ducha. Bála se, že tohle je kluk, do kterého se zamiluje. Stín na hřbitově měl jen málo společného s nenuceným, dobře naladěným a sebevědomým klukem z Havraního bratrstva, který před ní teď seděl.

Gansey se na ni podíval. Mezi obočím měl vrásku. "Já nevím, jak si mám vybrat. Mohla bys vybrat za mě? Platilo by to?"

Lila koutkem oka zahlédla, jak se Adam začal na židli ošívat. Mračil se.

Persefona odpověděla za Lilinými zády. "Pokud to budete chtít."

"Záleží na úmyslu," doplnila Maura.

"Chci to," řekl. "Prosím."

Lila rozložila karty do širokého vějíře na stole. Po hladké desce dobře klouzaly. Natáhla nad ně ruku s roztaženými prsty a pomalu jí pohybovala tak, aby se karet nedotýkala. Maura ji kdysi poučila, že nad správnou kartou někdy člověk ucítí teplo nebo mravenčení. Lile samozřejmě připadaly všechny karty stejné. Ale jedna sklouzla o trochu dál než ostatní a tu vybrala.

Obrátila ji a bezradně se zasmála. Z karty se na Lilu dívalo Páže pohárů. Mělo její tvář. Jako by se jí někdo vysmíval. Jenomže neměla na koho svalit vinu, protože kartu sama vybrala.

Když kartu uviděla Maura, ztuhla. "Tuhle ne. Ať si vybere jinou."

Její hlas zněl dutě.

"Mauro," napomenula ji vlídně Persefona, ale Maura ji odbyla mávnutím ruky.

"Jinou kartu," trvala na svém.

"Co je na téhle špatného?" chtěl vědět Gansey.

"Je na ní Lilina energie," vysvětlila Maura. "Nebyla určená pro vás. Musíte si vybrat sám."

Persefona otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, ale pak ji zase zavřela. Lila vrátila kartu mezi ostatní a zamíchala je, tentokrát méně okázale než předtím.

Nabídla karty Ganseymu. Odvrátil se, jako by losoval vítěze v tombole. Prsty jezdil po okrajích karet, jako by přemýšlel. Jednu si vybral a ukázal ji ostatním.

Páže pohárů.

Gansey si chvíli prohlížel tvář na kartě a potom vzhlédl k Lile. Poznala, že si všiml té podoby.

Maura se naklonila a vzala mu kartu z ruky. "Vyberte si jinou."

"Ale proč?" nechápal Gansey. "Co je na téhle špatného? Co to znamená?"

"Nic špatnýho na ní není," trvala Maura na svém. "Jenom prostě není vaše."

Vůbec poprvé si Lila u Ganseyho všimla náznaku rozmrzelosti a začal jí být o něco sympatičtější. Možná na tom havraním klukovi přece něco bude, i přes jeho uhlazený zevnějšek. Gansey si vzal s úšklebkem další kartu. Bylo jasné, že seance pro něho skončila. Okázale kartu obrátil a pleskl s ní o stůl.

Lila polkla.

"Tohle je vaše karta," prohlásila Maura.