Rebarbora | Sarah J. Maasová: Dvůr křídel a zmaru

Třetí díl série Dvůr trnů a růží jsem si pořídila už někdy na jaře letošního roku, ale k jeho přečtení jsem se dostala až na podzim, protože jsem si před ním chtěla přečíst i oba předchozí díly, abych si to náležitě užila :o). A jak už to tak bývá, když jsem četla knihy podruhé, měla jsem z nich zase úplně jiný pocit než při prvním čtení a kupříkladu právě u prvního dílu s názvem Dvůr trnů a růží jsem na příběh nahlížela už zcela změněnou optikou (když jsem věděla, co se stane dál) a dost jsem přemýšlela, co vlastně přimělo Feyre se do Tamlina tolik zamilovat, když se k ní nechoval nijak zvlášť hezky, jen ji prostě nakrmil, když hladověla, zajistil jí oblečení, teplo a střechu nad hlavou, když neměla kam jít, ale jinak to byl spíš neotesaný hrubián, který jen těžko ovládal svůj temperament, všechno před ní tajil a záměrně ji držel stranou a v nevědomosti (i když to by se dalo ještě částečně chápat vzhledem k tomu, že byla jen člověk, tudíž ve vílím světě hodně zranitelná). A zase mi bylo proti srsti ono Tamlinovo plazení se před Rhysandem, když ho prosil, aby o Feyre neříkal Amaranthě – nevím přesně proč, ale nejspíš to bylo takové první zaskřípění, že Tamlin není ten úplně pravý hrdina (nemluvě o tom, že ve světle pozdějších událostí mě i napadlo, že navzdory všemu chtěl možná pořád ještě spolupracovat s Hybernem, nebo si to s králem minimálně aspoň moc nerozházet :o(, což pak ještě dokonal pod Horou, když ho přišla Feyre coby obyčejný smrtelník vysvobodit a pokusit se zlomit kletbu a on ji ani trochu nepomohl a maximálně za ní sem tam poslal Luciena. Čtení mě nicméně i tak hodně bavilo a na některé pasáže jsem se vyloženě těšila (třeba na ty, kdy se na scéně objeví Rhysand, že :o), abych si je mohla znovu vychutnat.

Jinak druhý díl s názvem Dvůr mlhy a hněvu považuju za úplně nejlepší z celé série (a to i po přečtení třetího pokračování) právě proto, že v něm autorka pomalu odhaluje, co k Feyre ve skutečnosti cítí Rhysand, jste svědky toho, jak o ni krásně a nesobecky pečuje, přestože ona pro něj nemá jediné vlídné slovo (nebo minimálně zezačátku :o), svým popichováním ji vytahuje z její ulity posttraumatického šoku a dělí se s ní o svůj domov i přátele :o). Prostě a jednoduše nádhera :o). Všech 671 stran jsem si neskutečně užívala (a zhltla jsem je za rekordních 10 dní), možná dokonce ještě víc než při prvním čtení, protože už jsem znala Rhysandovo tajemství a mohla jsem tak koukat na jeho chování zase z jiného úhlu, díky čemuž mi pak všechno připadalo o to romantičtější. A naopak jsem si třeba o poznání míň vychutnala scénu, kdy Rhysand přijde za Feyre do srubu, kde se schovává poté, co se dozví, že je jejím druhem, a potřebuje si to srovnat v hlavě – napoprvé mi to přišlo hrozně dramatické a Rhysandova zpověď srdcervoucí, ale pořád se mi líbilo to gesto, kdy mu nabídla jídlo :o). S plnou znalostí následujících událostí jsem tentokrát taky hodně dumala nad tím, jestli pro Tamlina nebyl vztah s Feyre spíš jen kalkul, jestli si ji chtěl udržet ze strategických důvodů (protože pochopil, že spolu s vílí podobou dostala od vládců i značnou část moci) a její útěk ho naštval hlavně proto, že mu utekl jeho mazlíček, někdo koho mohl ovládat a kdo mu měl sloužit, nebo jestli ji měl svým zvláštně sobeckým způsobem opravdu rád. Při druhém čtení jsem si taky mnohem víc uvědomovala rozdíly mezi Tamlinem a Rhysandem coby vladaři, to, že Tamlin vlastně jen slepě opakoval tradice svého otce, byť se mu podle jeho slov nijak zvlášť nelíbily, jako by vykonával ne příliš záživné povolání, a Rhysand naopak vizionářsky neustále plánoval s hlavou v oblacích a snil o lepším světě pro všechny.

Třetí a nejtlustší díl (717 stránek) s názvem Dvůr křídel a zmaru začal moc pěkným pletichařením hlavní hrdinky Feyre, která aby všichni její blízcí unikli ze spárů hybernského krále, musela předstírat, že ji Rhysand u sebe držel násilím a vrátit se na Jarní dvůr s Tamlinem. Neuvěřitelně mě bavily všechny ty intriky a malé lsti, které Feyre kladla na Ianthé i Tamlina, aby postupně rozložila Jarní dvůr zevnitř (myslím, že v tomhle ohledu se z ní stala vznešená víla se vším všudy :o), protože si konečně uvědomovala svoji a moc a dost si svou pomstu užívala. Sice uznávám, že bylo lehce depresivní, jak byla de facto obklopená nepřáteli a musela se přetvařovat a dělat ze sebe slabou chudinku, která je stále bláhově zamilovaná do Tamlina, přestože je ve skutečnosti všechny (možná s výjimkou Luciena) nenáviděla za to, že zaprodali Prythian králi Hybernu jen proto, aby ji Tamlin dostal zpátky, ale řekla bych, že světlé chvilky převládaly :o). A byť mi bylo jasné, že to všechno nepůjde jako po másle a určitě se někde něco zvrtne, tentokrát jsem to autorce i trochu vyčítala, že to tak vážně nenechala, protože by to podle mě bylo milé zpestření a zase by zbořila další knižní klišé, ale jako chápu, že se tím zápletka potřebně zašmodrchala pro další vyústění v budoucnu, neb podobně jako v životě, i v téhle sérii se většinou všechno zlé ukáže být nakonec pro něco dobré.

Potom, když se Feyre vrátí na Noční dvůr, tak jsem si říkala, že už to asi nebude ono, když jsou s Rhysandem otevřeně spolu, a je pravda, že na rozdíl od druhého dílu se tady víc řeší ostatní postavy a děj celkově trochu zvolnil, ale i tak mělo něco do sebe, jak se postupně zamotávají vztahy jejích přátel a nově příchozích. Líbilo se mi, že Feyre musela řešit, co se stalo s jejími sestrami, tedy fakt že je král Hybernu proti jejich vůli proměnil za pomoci Kotlíku ve vznešené víly, a pomáhala jim se s tím nějak vypořádat. Nesta se zdá, že při své proměně bojovala natolik, že si od Kotlíku vzala část moci, která bude možná větší, než by byla ochotná přiznat, nemluvě o tom, že od její přeměny se jí ne zrovna nenápadně snaží být neustále na blízku velitel Rhysandových vojsk, Cassian, i když ona o jeho společnost vůbec nestojí (přičemž musím dodat, že Nesta pro Cassiana představovala určitý druh výzvy už coby člověk a měl pro ni od začátku slabost). Při Elainině proměně se zase ukázalo, že je Lucienovou družkou, přestože hluboce milovala a vlastně pořád ještě miluje svého lidského snoubence, který pro změnu nenávidí všechny víly bez rozdílu, takže neopětovaná láska na všech frontách, ale musí se připsat Lucienovi k dobru, že na Elain nijak netlačí a snaží se být alespoň užitečný při přípravách na válku s Hybernem. Elain se naopak dost sblíží s nenápadným velitelem špehů, Azrielem, který se zdá, že jí jako jeden z mála v její nové vílí podobě rozumí. No a to trochu zkomplikuje vztahy v nerozlučné trojce Cassian-Azriel-Mor, protože to vypadá, že Mor na Azriela žárlí, přestože za celá ta staletí, co se znají a co do ní byl Azriel evidentně zamilovaný, nikam nepokročili a jen kolem sebe našlapovali ve friend zone. A aby toho nebylo málo, připlete se pak do toho ještě i Mořin bývalý snoubenec, nejstarší princ a dědic Podzimního dvora, Eris, který si ji kdysi dávno odmítl vzít, když strávila noc s Cassianem, a nechal ji na pokraji smrti na hranicích svého dvora, přičemž autorka naznačí, že to celé mohlo být ještě malinko jinak, nemluvě o tom, že mezi ním a Mor pořád zůstává jakýsi vztah nebo minimálně hodně silné emoce (možná dokonce znal její nejtemnější tajemství). Každopádně si coby čtenář můžete donekonečna lámat hlavu a vymýšlet nejrůznější teorie, kdo s kým vlastně skončí, což mě taky dost bavilo :o)

"Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit rozbouřený žaludek.

"Nemůžeš za to," dodal Lucien. "Mohli je zabít v kraji smrtelníků, ale dovlekli je sem. Aby ukázali svou moc."

Měl pravdu. Požehnané děti by zemřely, i kdybych do toho nijak nezasáhla. "Cítí se ohrožení," uvažovala jsem nahlas. "A samou pýchou se div nezalknou." Špičkou nohy jsem popostrčila zkrvavenou trávu. "Pohřbíme je?"

Lucien se nad tím zamyslel. "Vyslali bychom tím zprávu, že jsme připravení zahlazovat po nich stopy."

Znovu jsem se rozhlédla po palouku a přemítala jsem, co všechno je v sázce. "Pak jim pošleme jiný vzkaz..."

Tamlin přecházel před krbem v pracovně a každá jeho otočka byla ostrá jako dýka.

"Jsou to naši spojenci," zavrčel na mě a Luciena. Oba jsme seděli v křeslech po stranách krbové římsy.

"Jsou to zrůdy," namítla jsem rázně. "Krutě povraždili tři nevinné lidi."

"Měli jste to přenechat mně. Vyřešil bych to." Tamlin se rozčíleně nadechl. "Neměli jste jim to oplácet jako malé děti." Zlostně se podíval na Luciena. "Zklamal jsi mě."

"A já ne?" zeptala jsem se tiše.

Tamlinovy zelené oči připomínaly zmrzlý nefrit. "Máš na ty lidi osobní vazbu, kdežto on ne."

"Kvůli takovému smýšlení se zeď stala jediným řešením sváru mezi našimi národy," utrhla jsem se na něj a sevřela jsem prsty opěradla. "Víly takovému vraždění jen lhostejně přihlížejí." Věděla jsem, že mě strážci venku slyší. Stejně jako každý, kdo šel kolem. "Každý, kdo na té či oné straně přijde o život, je s někým osobně svázán. Nebo ti záleží jen na životech vznešených víl?"

Tamlin se prudce zastavil a zavrčel na Luciena: "Jdi. Vyřídím si to s tebou později."

"Takhle s ním nemluv," zasyčela jsem a vyskočila jsem na nohy.

"Tím svým výstřelkem jste ohrozili naše spojenectví..."

"Dobře. Pro mě za mě, ať shoří v pekle!" křikla jsem a Lucien sebou trhl.

"Poštvali jste na ně Boggeho!" zařval Tamlin.

Ani jsem nemrkla. Bylo mi jasné, že mě strážci venku skutečně slyšeli podle toho, jak jeden z nich zakašlal. Znělo to, jako by potlačoval šokované vyjeknutí.

Dala jsem si pozor, aby mě slyšeli i nadále, když jsem řekla: "Trýznili ty lidi a mučili je. Usoudila jsem, že Bogge je jednou z mála bytostí, které by jim mohly tu laskavost oplatit."

Lucien ho vystopoval a během několik hodin jsme ho opatrně přilákali do tábora, přímo na místo, kde se Dagdan s Brannagh škodolibě radovali ze svých vražd. Podařilo se jim uniknout, ovšem až po něčem, co znělo jako pořádný jekot a boj. Hodiny potom měli tváře bledé hrůzou a z očí jim sršela nenávist, kdykoli se uvolili věnovat nám pohled.

Lucien si odkašlal a také se postavil. "Tame, ti lidé byli téměř ještě děti. Feyre královým vyslancům nařídila, aby je nechali být. Oni ji ale neposlechli. Pokud Hybernu dovolíme, aby s námi zametal, hrozí, že přijdeme o víc než o spojence. Bogge jim připomenul, že i my máme drápy."

Tam ze mě nespustil oči, když Lucienovi řekl: "Jdi."

Z jeho slov čišelo tolik zlosti, že jsme tentokrát já ani Lucien nic nenamítali. Lucien vyklouzl z pokoje a zavřel za sebou dveře. Vyslala jsem svou moc do chodby a vycítila jsem, že sedí u paty schodiště a poslouchá nás. Stejně jako šestice strážců na chodbě.

S hrdě napřímenými zády jsem Tamlinovi sdělila: "Takhle se mnou mluvit nebudeš. Slíbil jsi, že se takhle nebudeš chovat."

"Nemáš ponětí, co je v sázce..."

"Nemluv se mnou jako s hloupou holkou. Ne po tom, co jsem musela prožít, abych se mohla vrátit sem k tobě. K tvému lidu. Myslíš, že je někdo z nás šťastný, že musíme spolupracovat s Hybernem? Domníváš se, že nevidím, jak se ostatní tváří? Jak se ptají, jestli stojím za takovou potupu?"

Jeho dech zněl opět uštvaně. Nejradši bych ho povzbuzovala: Výborně. Jen tak dál.

"Zaprodal jsi nás, abys mě získal zpátky," dodala jsem tlumeným chladným tónem. "Nadělal jsi z nás hybernské děvky. Odpusť, že se teď pokouším získat zpět aspoň část z toho, co jsme ztratili."

Drápy mu vyklouzly z kloubů prstů a z jeho nitra se ozvalo divoké zavrčení.

"Uštvali a povraždili ty lidi čistě pro zábavu," pokračovala jsem. "Ty možná před Hybernem ochotně poklekneš, ale já rozhodně ne."

Vybuchl zlostí.

Nábytek se roztříštil a rozlétl se kolem. Okna popraskala a rozbila se.

Jenže tentokrát jsem štít nevykouzlila.

Vrazil do mě pracovní stůl a přitiskl mě na knihovnu. Každá část mého těla, kde kůže a kosti narazily do dřeva, mě palčivě zabolela.

Dopadla jsem na kolena na koberec na podlaze. Tamlin byl v tu ránu přede mnou. Ruce se mu třásly.

Vtom se však rozlétly dveře.

"Co jsi to udělal?" zašeptal Lucien a Tamlinův výraz byl obrazem čirého neštěstí, když ho Lucien odstrčil stranou. Nechal Luciena, aby ho odstrčil stranou a pomohl mi vstát.

Po tváři mi sklouzlo něco vlhkého a teplého – podle pachu to byla krev.

"Pojď se umýt," řekl Lucien, objal mě paží kolem ramen a vyvedl mě z místnosti. Sotva jsem ho slyšela, jak mi zvonilo v uších, a svět se mi zvolna točil před očima.

Strážci, Bron a Jelen, dva Tamlinovi oblíbení válečníci ze vznešených rodů, na nás nevěřícně hleděli a těkali pohledy mezi zničenou pracovnou a mým obličejem.

Měli k tomu dobrý důvod. Když mě Lucien provedl kolem zrcadla na chodbě v pozlaceném rámu, uviděla jsem, co u nich vyvolalo takové zděšení. V očích jsem měla nepřítomný výraz, tvář jsem měla pobledlou – až na šrám přímo pod lícní kostí, který mohl být dva palce dlouhý a prosakovala z něj krev.

Krk a ruce jsem měla poseté drobnými oděrkami, ale přinutila jsem očišťující, léčivou moc, kterou jsem získala od vladaře Jitra, aby rány opomenula. Aby je nezahlazovala.

"Feyre," vydechl za námi Tamlin.

Zastavila jsem se a dobře jsem si uvědomovala, kolik na mně lpí očí. "Nic mi není," špitla jsem. "Mrzí mě to." Setřela jsem si krev, co mi skapávala z tváře. "Nic mi není," zopakovala jsem.

Nezdálo se, že bych někoho přesvědčila. Dokonce ani Tamlina." (Dvůr křídel a zmaru, str. 76-80)

Mezitím se Rhysand s Feyre snaží připravit na nadcházející válku s Hybernem a verbují každého, kdo je jen trochu ochoten bojovat na jejich straně, včetně dávných monster jako je Tkadlena nebo Sběratel kostí – mimochodem moc hezké bylo zjištění, že onen malý chlapec, v jehož podobě se Sběratel kostí zjevuje Feyre, není Rhys coby malý chlapec, jak jsem si myslela při čtení druhého dílu (jakože jí tím naznačuje, že je Rhys jejím druhém, protože v té době to ještě nevěděla), ale že má podobu jejich potenciálního syna :o). Samozřejmě se snaží na svoji stranu získat i ostatní vladaře, takže se dozvídáte další podrobnosti nejen o nich, ale i o jejich dvorech a vzájemných vztazích, přičemž vyjednávání nejsou vůbec jednoduchá a věci se víc a víc komplikují, až jsem si s blížícím se koncem říkala, jestli vůbec nějakou velkou závěrečnou bitvu s Hybernem, ke které všechno pomalu ale jistě směřovalo, na těch posledních cca 150 stránkách stihnou :o)

"Lucien beze slova přešel k zábradlí a zadíval se na město. Vůbec jsem se mu nedivila.

Ohlédla jsem se přes rameno na čekajícího Rhyse a Cassiana. Rhys zvedl obočí.

Rhys se pichlavě usmál. Abys neměla svědky, až ho strčíš přes zábradlí?

Nevěřícně jsem se na něj podívala a zamířila jsem k Lucienovi. To, že Rhys broukl ke Cassianovi, že si v jídelně dají něco k pití, bylo jediným náznakem, že odcházejí. Jen to a téměř neslyšný zvuk otvíraných a zase zavíraných skleněných dveří vedoucích do jídelny. Právě zde jsem prvně potkala většinu z nich – svou novou rodinu.

Došla jsem k Lucienovi. Vítr si pohrával s prameny vlasů, které mu vyklouzly z ohonu v týle.

"Něco takového jsem nečekal," poznamenal, zatímco se rozhlížel po rozlehlém městě...

"Luciene..."

"Miluješ ho a on zase hluboce miluje tebe." Lucien si zajel rukou do rudých vlasů. "Všichni ti lidé, které jsem stovky let nenáviděl, a dokonce se jich bál...jsou tvými přáteli."

"Myslím, že Amren by nejspíš popřela, že k nám cítí nějakou náklonnost..."

"Amren je pověst, kterou nám vyprávěli jako malým před usnutím, aby nás přiměli sekat dobrotu. Amren by mi vypila krev a odnesla mě do pekla, kdybych zlobil, jenže je tu a víc než co jiného se chová jako nerudná stará tetička."

"Příliš tu nedbáme na dvorská pravidla a postavení."

"To mi povídej. Při Kotlíku, Rhys bydlí v domě uprostřed města." Mávl rukou, jako by tím gestem chtěl pojmout celý Velaris.

Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem mlčela.

"Nedošlo mi, že ve tvém příběhu jsem padouch," zašeptal Lucien.

"To jsi také nebyl." Ne úplně." (Dvůr křídel a zmaru, str. 160-162)

Závěr mě musím říct mírně zklamal, protože při všech těch přípravách a tanečcích autorka jaksi zapomněla nějak víc vykreslit ústředního záporáka, krále Hybernu, takže jako čtenář vlastně nevíte, čím že je tak mocný nebo co umí tak dechberoucího, že se ho všechny víly bojí (a díky tomu, jak je kniha skvěle napsaná, jsem si to uvědomila až právě při té závěrečné bitvě, protože de facto nepředvede nic výjimečného). Dost mě to mrzelo, protože mi ten konec potom přišel takový odfláknutý, ošizený a rozhodně nemůžu říct, že bych byla co se závěrečné bitvy týče dostatečně uspokojena. Čekala jsem něco epického, překvapivého, něco, co do ostatních událostí zase zapadne jako dílek přesně vyřezaného puzzle... Snad až budu číst knihu podruhé (protože se k téhle sérii určitě v budoucnu vrátím, abych se v ní jen tak porochnila :o), tak mi to bude připadat lepší a všimnu si víc detailů, ale prozatím si připadám jako dítě v cukrárně, kterému řekli, že došla zmrzlina :o(. Nicméně i tak tuhle sérii nepokrytě zbožňuju a čtení Dvora křídel a zmaru mě neskutečně bavilo, přičemž jsem si ho ke konci i trochu šetřila, aby mi vydržel co nejdéle a tak nějak mi to vyšlo, než se na pultech koncem října objeví (prozatím) závěrečná novela Dvůr mrazu a hvězd.

"Dveře cely Řezbáře kostí se prudce rozevřely, jakmile jsem na ně položila dlaň.

"To neštěstí, že jsi Rhysovou družkou, má přece jen jisté výhody," nechal se slyšet Cassian, jakmile se dveře z bílé kosti odsunuly do tmy.

Uvnitř se kdosi tiše zasmál.

Při tom zvuku se Cassianovi vytratilo pobavení z tváře. Stále ruku v ruce jsme vstoupili do cely.

Koule vílího světla se nesla kupředu a ozařovala celu vytesanou do skály.

Cassian zavrčel, když spatřil, co je v ní. Kdo je v ní.

Nepochybovala jsem, že vidí něco jiného než malého chlapce, který se na mě usmíval.

Tmavovlasý chlapec s oslnivě modrýma očima.

Když jsem se mu nyní dívala do tváře, uvědomila jsem si, čeho jsem si prvně nevšimla. Co jsem nechápala.

Měl podobu Rhysanda. Ta pleť, ty oči... byl to obličej mého druha.

Jenže Řezbářova výrazná široká ústa se zkroutila do odpudivého úsměvu... Byla to má ústa. Ústa mého otce.

Na rukou mi naskočila husí kůže. Řezbář pokývl na pozdrav – zdravil nás a současně jako by potvrzoval, že přesně ví, co jsem si uvědomila. Koho jsem v něm viděla posledně a koho v něm vidím i teď.

Vladařova syna. Svého syna. Našeho syna. Pokud přežijeme dost dlouho na to, abychom ho zplodili.

Pokud nezklamu při úkolu získat Řezbáře pro naši věc. Pokud se nám podaří sjednotit vladaře a Dvůr nočních můr. A udržet zeď netknutou.

Měla jsem co dělat, aby se mi nepodlomila kolena. Cassianova tvář byla natolik bledá, že jsem poznala, že ať vidí cokoli, není to krásný chlapec.

"Říkal jsem si, kdy se vrátíš," poznamenal Řezbář a jeho chlapecký hlas byl současně sladký a děsivý. Hlas dávné bytosti skryté pod nevinnou maskou. "Vladařko," dodal ke mně. "Dovol mi, abych ti poblahopřál k tvému sňatku." Pak letmo pohlédl na Cassiana. "Cítím z tebe vítr." Opět se pousmál. "Přinesli jste mi dar?"

Sáhla jsem do kapsy kazajky a hodila mu k nohám úlomek kosti, ne větší než má dlaň.

"Tohle je všechno, co zbylo z Attora potom, co jsem ho nechala roztříštit se na ulici ve Velarisu."

Jeho modré oči zaplály zvráceným potěšením. Vůbec jsem netušila, že jsme ten úlomek kosti uchovali. Až doteď jsme ho ponechali uložený... přesně pro tenhle účel.

"Jaká jsi krvežíznivá, má nová vladařko," zavrněl Řezbář. Zvedl prasklou kost a obrátil ji v drobných štíhlých rukách. Potom řekl: "Cítím z tebe svou sestru, Ničitelko kleteb."

Vyschlo mi v ústech. Jeho sestra...

"Uloupila jsi ji něco? Zapletla vlákno tvého života na svém stavu?"

Tkadlena. Srdce se mi rozbušilo. Ať jsem dýchala sebepomaleji, nedokázala jsem ho zklidnit. Cassian mi stiskl ruku ještě silněji.

Řezbář na něj zavrněl: "Pokud ti prozradím tajemství, co mi dáš, bojovné srdce?"

Ani já ani Cassian jsme nepromluvili. Museli jsme jednat obezřetně. Museli jsme opatrně volit svá slova i činy.

Řezbář pohladil úlomek kosti na dlani a nespouštěl oči z Cassiana, který tam stál s kamenným výrazem. "Co když ti povím, co mi pošeptaly skály, temnota a moře za ní, Krvavý pane? Jak se na tom ostrově v moři třásli strachem. Jak se chvěli, když se objevila ona. Vzala si něco... něco cenného. Vyrvala to svými zuby."

Z Cassianovy zlatohnědé tváře se vytratila všechna barva a přitáhl si křídla k tělu.

"Co jste to ten den v Hybernu probudili, Princi bastardů?"

Krev se mi v žilách změnila v led.

"To, co vyšlo ven, nebylo to, co vešlo dovnitř." Řezbář s nakřáplým úsměvem odložil úlomek kosti na zem vedle sebe. "Jak je půvabná. Mladá jako koloušek, a přitom stará jako samo moře. Jak tě vábí. Královna, taková, jakou kdysi byla má sestra. Strašlivá a hrdá, krásná jako zimní úsvit... Nesta," zamumlal Řezbář kostí. "Nes-ta." (Dvůr křídel a zmaru, str. 248-250)

Na útlounký Dvůr mrazu a hvězd (má pouhopouhých 217 stran, což je v téhle sérii prd :o) jsem se – rozvrkočená ze čtení všech předchozích dílů – hodně těšila a měla jsem z knihy opravdu radost, když jsem si ji za flexi pasy z Knihkupectví Dobrovský přinesla domů. Výsledný dojem pak ale nebyl nic moc, neb jde o jakýsi vánoční dovětek k sérii, který je vlastně o ničem :o(. V knize se totiž nic zajímavého neděje, jen se všichni podle svého chystají na oslavy zimního slunovratu ve Velarisu a jako čtenář se bohužel nedozvíte ani nic dalšího ke komplikovaným vztahům Feyřiných přátel a rodiny a jejich vývoji (od posledního dílu se vlastně vůbec nic nezměnilo), přestože by ten zašmodrchanec vydal ještě nejmíň na jednu bichli :o). Takže jako ano, pro fanoušky série je to asi takový oddychový díl s ukázkou všedního života oblíbených postav a jejich každodenních starostí, ale jinak se obávám, že kniha nemá valnou hodnotu. Koneckonců i mě stačilo přečíst si ji jednou a pak jsem ji jednoduše poslala dál, protože nemám pocit, že bych se k ní chtěla někdy v budoucnu vracet a číst si její pasáže pořád a pořád dokola tak jako u předchozích dílů, nemluvě o tom, že mě tam celkem dost štval překlad, kde tipuju, že "hlavolamy", které Amren skládala, byly ve skutečnosti puzzle :o(. No ale zbývající trojice knih má neoddiskutovatelné čestné místo v mé knihovně a četba téhle série mi bez přehánění značně vylepšila letošní podzim :o)

"Když už je řeč o naší rodině, kde ksakru vězí?"

Mor se rozzářily oči. "Jejda, oni ti o tom neřekli?"

Můj úsměv povadl. "O čem."

"O tom, co ti tři za slunovratu každé ráno vyvádějí."

"Začínáš mě znepokojovat."

Mor položila skleničku a uchopila mě za paži. "Pojď se mnou."

Než jsem stihla něco namítnout, přenesla nás pryč.

Zaplavilo mě oslňující světlo a chlad.

Prudký, kousavý mráz, proti kterému svetr a kalhoty, které jsem měla na sobě, neposkytovaly valnou ochranu.

Sníh, slunce a vítr.

Hory.

A... chata.

Ta chata.

Mor ukázala na nekonečnou plošinu na vrcholku hory. Pokrýval ji sníh, stejně jako když jsem ji viděla naposledy. Ovšem namísto toho, aby sníh tvořil neporušenou plochu...

"To jsou sněhové hrady?"

Mor přikývla.

Prostranstvím se prohnalo cosi bílého – bílého, tvrdého a lesklého a pak...

Horami okolo nás se rozlehlo Cassianovo skučení následované řevem. "Ty parchante!"

Rhysův spokojený smích byl stejně veselý jako paprsky slunce, které se rozlévaly po sněhu.

Prohlížela jsem si trojici sněhových zdí – barikád –, které lemovaly plošinu. Mor vykouzlila neviditelný štít, který nás kryl proti ledovému větru, jenže proti chladu příliš nepomáhal. "Oni se koulují."

Mor opět kývla.

"Tři illyrijští válečníci," řekla jsem, "tři největší illyrijští válečníci a oni se koulují."

Mořiny oči doslova zářily potměšilou radostí. "Je to jejich tradice už od dětství."

"Je jim přes pět set let."

"Mám ti podat přehled o tom, kolikrát kdo zvítězil?"

Vykulila jsem na ni oči. Potom jsem se stejně vyjeveně podívala na plošinu. Na sněhové koule, které létaly vzduchem s brutální přesností a rychlostí, a na tmavé hlavy, jež sem tam vykukovaly zpoza zdí, které tam postavili.

"Nesmějí používat kouzla ani křídla," odříkala Mor. "A nedělají přestávky."

"Jsou venku už od poledne." Blížila se třetí. A mně drkotaly zuby.

"Já vždycky zůstávám doma a popíjím," doplnila Mor, jako by to byla nějaká odpověď.

"Jak vůbec rozhodnou, kdo vyhrál?"

"Ten, kdo neskončí s omrzlinami?"

Znovu jsem na ni vytřeštila oči a zuby mi přitom cvakaly. "To se mi snad zdá."

"Alkohol je i v chatě."

Žádný z nich si nás ani nevšiml. Ne když Azriel vyskočil, vyhodil do vzduchu dvě koule a znovu zmizel za sněhovou zástěnou.

O chvíli později jsme zaslechly Rhysovo zuřivé klení. "Kreténe."

Z každé slabiky čišel smích.

Mor mě uchopila pod paží. "Má drahá přítelkyně, pochybuji, že tvůj druh letos zvítězí."

Vděčně jsem se přivinula k jejímu teplému tělu a začaly jsme se brodit sněhem, který sahal až po lýtka, k chatě, z jejíhož komína stoupal kouř k jasně modré obloze...

Azriel zvítězil.

Podle všeho to bylo jeho sté devadesáté deváté vítězství.