Vál vítr od severu, ze Sibiře, a kapitána probudily kroupy bušící do okenic. Byl sice v posteli sotva hodinu, ale běsnění živlů venku ho nenechalo spát. Zamručel, na chvíli se zamyslel, potom si přes sebe přehodil župan, a aniž by si vzal lampu, zamířil do závětrné části domu. Postavil ho teprve minulý rok a uvnitř nechal zbudovat cihlovou komínovou šachtu, takže teplo z kamen umístěných v přízemí rozehřívalo okolní vzduch a trochu mu zlepšilo i náladu, ačkoli měl hrdlo vyschlé na troud a na sobě měl pořád tu stejnou pomačkanou košili a punčochy, jako když padl – nebo spíš byl hozen – do své postele. Když míjel jednotlivé ložnice, bylo slyšet skřípání a vrzání: jeho dům byl neustále plný. Jen jediný pokoj, jak napůl očekával, byl prázdný, jeho dveře zůstaly pootevřené a skrz okno s nezavřenými okenicemi byl vidět srpek měsíce, hrudkovitý jako sýr. Přešel pokoj a podíval se dolů na krví zbarvený sníh. Potom se podíval dál za své brány, na město, ve kterém se nacházel jeho přepychový dům. Na městské opevnění, strážní věže a zledovatělý shluk obydlí, nad nímž se tyčila nezlomná skupina kostelů hledících na západ. To byl Gdaňsk ve čtyři hodiny ráno uprostřed hlubokého lednového chladu roku 1474.
Vzhůru byli i další lidé. Pod namrzlými došky se mihotaly jako vlas tenké paprsky světla. Jakási přikrčená postava, zmítaná větrem, přeběhla výseč růžového světla a pak zmizela. Ulice zde byly křivolaké a plné sněhu. V novém městě bylo víc světel než světců a ulice vybudované rytíři se tam křižovaly v pravých úhlech až dolů k řece jako vězeňské mříže s povrchem rozježděným černými kolejemi rušného provozu. Mizerní rytíři. Pořád děkoval bohu, že nad nimi Gdaňsk zvítězil. Všichni za to byli vděční.
Ovzduší v pokoji se změnilo. Kapitán se usmál. "Tak jaká byla?" pronesl stále zády ke dveřím.
"Ukazuje drápky," odpověděl Colà. Byl to jediný člověk, kterého kapitán znal, jenž se navzdory své výšce uměl pohybovat stejně tiše jako on. Občas se v těchhle dovednostech 
vzájemně procvičovali, sledovali jeden druhého, zkoušeli se, podváděli. Byla to část splátky, kterou kapitán od svých hostů požadoval. Námořníky je třeba přes zimu zabavit. Říkali mu Der harte Seevogel, Drsný mořský orel.
"Máš nějaký problém?" zeptal se Colà. "Potřebuješ, aby ti přítel pomohl zapnout knoflíky?". Vzal křesadlo a rozsvítil lampu u postele. Pawel zavřel okenice a otočil se.
"Přemýšlel jsem o tom krveprolití. Zdá se, že se k tobě to děvče dostalo dřív než její otec."
Colà zamrkal. Měl oči velké jako talíře a ve skutečnosti se nejmenoval Colà. Kapitán znal jeho pravé jméno, protože ho jím nazýval během celé výpravy na sever, při níž se setkali. Po téhle lepší části uplynulých dvou let, přijela ze západu obchodnická karavana, která trvala na tom, že přijme svého přítele do cechovního domu, i přesto, že se s ním setkali teprve před dvěma týdny v Lübecku – takový to byl pozoruhodný společník. Jmenoval se Colà z Brugg. Kdysi býval obchodník, ale rozhodl se pověsit své obchody na hřebík a procestovat svět. Kapitán Pawel Benecke, který se díval nahoru na tu nevýraznou postavu se strništěm na bradě, se ho tehdy zvolna zeptal: "Vážně? Rozhodl ses vzdát svých obchodů?"
"Ano," potvrdil nově příchozí pokorně.
"A přijet do Polska?"
"Proč ne?" opáčil ten vysoký muž rozvážně. "Z té nepatrné zkušenosti, kterou mám, jsem poznal, že zdejší lidé potřebují poradit. Pár tipů ohledně etikety. Malou pomoc pokud jde o vychování a kulturu. A trochu –"
V tu chvíli ho umlčel pár duchaplných rukou s opravdu tvrdými pěstmi, které se na něj sesypaly: očividně se mu to stalo už častokrát předtím, protože to přijal bez zvláštního odporu. Když ti dva konečně osaměli, kapitán se rozhodl dostat nově příchozího na lopatky jiným způsobem. "Takže, proč tohle všechno děláš? Oni samozřejmě zjistí, kdo jsi. Máš tady agenta, nebo snad ne?"
"Ano, Strausse. Odjel na zimu do Portugalska. Určitě to zjistí," prohlásil muž, kterému říkali Colà. "Ale jakmile se vrátí, také se dozví, že už není mým agentem. Odešel jsem ze společnosti."
"Proč?" chtěl vědět Benecke. Pamatoval si, že kdysi se tohoto muže pokusil zabít. Taky si pamatoval, že když se poprvé setkali, zlomil mu tenhle muž ruku a později i nohu.
"Proč myslíš?" opáčil mu nově příchozí.
Benecke se zamyslel. Pokud věděl, byl tenhle chlapík dobrý v tom, co dělal. Podnik prosperoval. Pokud podváděl, nikdy se na to nepřišlo. V úvahu připadaly pouze ženy. Byly zde dvě: manželka, která, jak slyšel, byla pěkná semetrika, a malá panna, která se chovala jako chlapec. Samozřejmě jich bylo mnohem víc než jen dvě, ale žádná další nestála za zmínku. "Řekl bych, že sis chtěl prostě jen užít trochu zábavy," odpověděl kapitán. "Ale když už se ptáš, řekl bych, že jsi zabil manželku a znásilnil svého malého bratra Kathi. Měl jsem ji rád," pokračoval se zaujetím kapitán. "Jestli jsi ji znásilnil, zabiju tě." Tou dobou už oba vypili notnou dávku světlého piva.
"Myslíš, že bys to zvládl?" zeptal se Colà a přičapl, protože kapitán vytáhl svůj nůž. Někdo mu ho celkem brzy sebral a oni se oba posadili, aby pokračovali v pití. Nakonec se Pawel musel zeptat: "Tak co se stalo?"
"Nebyl jsi daleko od pravdy," řekl Colà. "Žena mě vyšplouchla a to děvče se provdalo za někoho jiného. Tak mě napadlo, že vypadnu."
"A proč zrovna sem?"
"Říkal jsem si, že vypadnu někam, kde mi dluží laskavost. Máš tuhle zimu hodně práce?"
Kapitán vstal. "Chceš práci?" Přes zimu tu žádná práce nebyla. Gdaňsk byl sevřený v ledu. Dřív než v březnu nebudou v přístavu žádné lodě.
"Ne," odpověděl Colà. "Nebo ne dřív než na jaře. Ne dřív, než se rozhodnu, kam chci jet. Jen chci strávit zábavnou zimu se svojí spodinou."
O deset minut později, když se zvedali ze sněhu před Artušovým dvorem, řekl Benecke: "Nikdy ti nedovolí, aby ses vrátil."
"Ale dovolí. Tak jako tak jsi to byl ty, kdo začal ten boj, ale oni ti odpustí. Dostanu postel?"
"Ne," prohlásil Pawel Benecke. "Stížnostmi na své ženy jsi mi zkazil zimu."
"To bych neudělal," odtušil Colà.
"Tahal bys do postele moje ženy."
"Samozřejmě," potvrdil Colà. "V tom mi nemůžeš zabránit. Proto jsi nechtěl, abych přijel."
Tehdy je od sebe nikdo neodtrhl a trvalo jim tři dny, než mohl kterýkoli z nich mluvit bez sykání. Colà od té doby zůstal v jeho domě a Gdaňsk na něj nikdy nezapomene, stejně jako Pawel Benecke. Nikdy na něj nebude muset zapomenout. Měl v úmyslu udržet ho v Gdaňsku po zbytek života. Navzdory tomu zakrvácenému sněhu.
Teď se zeptal: "Tak kdes ji nechal?"
"Na tom nezáleží. Tak jako tak ti nepatří, je moje. Poslal jsem pro doktora, aby se podíval na toho chlapce."
"Myslel jsem, že o tu ruku přijde. Měli by tě spoutat řetězem a zavřít do blázince."
"Ale no tak," protestoval Colà. "Chystám se ji unést. A pak ti ji prodám."
"Předtím nebo potom, co mi zaplatíš za svoje ubytování?" zeptal se Pawel Benecke. Fascinovaně zíral na škrábance kolem krku a paží druhého muže. "Co když je nemocná?"
"Děláš si starosti?"
"Ne," prohlásil Benecke. "Ale mám žízeň a při pohledu na tebe mě přešla chuť. Dobrou noc, blázne."
Při odchodu práskl dveřmi. Člověk najde někoho, s kým si může užít zimu a on se přesto čas od času chová jako idiot. Zjistil to už během těch prvních týdnů, co spolu strávili. Byl vynalézavý, dokonce do určité míry šílenec – obojí bylo přijatelné, protože lübečtí obchodníci to považovali za zábavné. Ale Colovy eskapády byly sebevražedné.
Tři týdny potom, co přijel, dospěla situace k tomu, že vedl loveckou výpravu na zubra. Tehdy vyjeli z města a putovali zasněženou krajinou do lesů se psy, sítěmi, oštěpy a šípy. Colà předtím někde bůhvíodkud zjistil, že tahle zvířata rozzuří červené oblečení, a nějaké si s sebou vzal. Jeho skopičiny se zubrem, kdy v botách obalených sněhem na zvíře hvízdal a pokřikoval a zároveň kroužil hadrem kolem své chlupaté čepice, pak skončily smrtí dvou mužů.
Byla to celkem legrace. Navzdory extrémnímu nebezpečí, které jim všem hrozilo, bylo pořád komické sledovat onoho vysokého muže oslovujícího zubra v próze, písních i ve verších, zatímco dva tisíce liber těžká bestie poskakovala se skloněnými rohy dopředu a dozadu, oči měla rudé jako lampy a kdykoli se kolem ní takřka na dotek ta látka mrskla, odlétaly z jejího kožichu hroudy sněhu. Potom do vzduchu vylétl pes a po něm jeden z mužů, a když zemřel druhý muž, vydal Pawel příkaz, aby všichni vyrazili se svými oštěpy zvíře ulovit, i když tím dávali v sázku vlastní životy. A pak vedl skupinku, která toho stejného vysokého muže zapřáhla do saní a poháněla ho bičem zpět k jejich chatě. Po cestě s nimi narazil do stromu a chystal se Pawla oběsit na postroji, dokud ho znovu nechytili. Nikdo z nich nebyl střízlivý.
Vlastně to nebylo zas až tak zlé. V zimě trávili čas drsnými hrami a drsnými tresty. Ale když se vrátili domů, řekli tu smutnou novinu manželkám obou mužů a stáhli zubra, aby ho mohli upéct, vzal si Benecke Colu stranou, posadil se s ním ke komínu a řekl: "Přestaň s tím nebo vypadni. Mě ještě nepřestal bavit život. Stejně jako ty dva muže."
"Třídím je pro tebe," prohlásil Colà. "Myslel jsem, že život na moři je drsný."
"Někteří námořníci musí být tvrdší než ostatní," prohlásil Benecke. "Jeden z těch chlapců byl kormidelník. Ale řekl bych, že tobě beztak připadají všichni stejní." Odmlčel se a pak dodal: "Proč se vlastně nechceš vrátit domů, ty můj dlouháne? Možná jsi největší zbabělec z nás všech."
Chvíli trvalo, než mu druhý muž odpověděl: "To těžko." Pohledem sklouzl ke svým rukám: krvavý šrám na jednom předloktí se sbíhal do další podobné, avšak dávno zhojené jizvy. "Bleskurychlý zubr," pronesl duchaplně, "jehož prdy se táhnou přes tři akry a dokážou zapálit celý les."
"Co?" nechápal Benecke.
"Klasická narážka. Nevšímej si toho. Myslím tím, že zůstávám; přeju si zůstat; momentálně nemám v plánu se tě zbavit, tedy pokud se nezačneš modlit třikrát denně. V takovém případě by tě tví vlastní muži utopili dřív, než bych to udělal já. Máš tu nějaké pivo, nebo teď piješ jenom podmáslí?"
Ačkoli jejich kratochvíle byly pořád dost divoké, panovalo mezi nimi od té doby jisté napětí. S postupem zimy, jak se dny zkracovaly a byly čím dál ponuřejší, v tom svou roli hrál i rituál nahánění děvčat, při němž mladí šlechtici svázali dohromady své sáně a valili se sněhem v jiskřivém řetězci od jednoho panského dvora k druhému, přiváželi pirohy, sladkosti a čutory s alkoholem a výměnou za ně si odváželi pohledné zajatkyně, zabalené v kožešinách, aby je za soumraku vrátili uzardělé zase zpátky. Každý muž s kapkou krve v těle si to užíval a při zpáteční cestě přes noční zasněžená pole, zatímco poblikávající louče odtančily do prázdna, splýval rytmus sladěných hlubokých hlasů se vzdáleným cinkáním rolniček.
Zdálo se, že se Colà přeci jen poučil. A dokonce i dnes, ačkoli byl lehkovážný, nebyla výprava, kterou navrhl, tak úplně pro nic za nic. Chlapcovu zranění se nedalo dost dobře zabránit, ledaže by byli rozumnější a svého krásného zajatce zabili, místo aby ho sem přivezli. I když jenom Colà mohl přijít s nápadem zajmout živého rysa.
Kapitán se na něho přišel podívat, když s ním pracoval v napůl prázdném skladišti. Ten dlouhán seděl na bobku před klecí, kterou nechali udělat, a s odmlkami na zvíře tiše mluvil. Na tyči měl nějaké maso. Jeho hlas, bez zbytečné sytosti, udržoval rytmus a kadenci písně, jejíž slova Benecke nezachytil. Jakmile vešel, tak zmlkl a Benecke ustoupil pod myrtu. "Probůh, ty mu tady pobrukuješ? Snažíš se ho ochočit nebo nakojit?"
Colà trhnul bradou. Zvíře se naježilo a se zavřísknutím odskočilo dozadu, až zadrnčely mříže. Pawel vyčkával a s rukou blízko dýky uvolnil ramena. Rádoby krotitel beze slova zamyšleně zvedl tyč, a aniž by se ohlédl, setřepal z ní maso tak, aby spadlo dovnitř klece. Potom vstal a pomalu se otočil. V jeho tváři byla kromě zlosti znát mizející stopa ještě jiné, daleko méně pravděpodobné emoce. Kočka ho za jeho zády probodávala zlostným pohledem a z hloubi hrdla zavrčela.
"S ženou bys to měl snazší," podotkl Benecke.
"S některými ženami," upřesnil Colà. Jeho vyrovnanost, pokud ji předtím ztratil, se zase vrátila. "Co se děje?" Poslední dobou byl všímavější.
Zbytek skladiště byl prázdný. "Víš, že o tobě říkají, že jsi špeh?"
"Kdo?"
"Všichni. V Artušově dvoře, v hospodách i v přístavu se povídá, že jsi německý agent, který má v plánu přivézt zpátky rytíře."
Řád Teutonických rytířů, kdysi dávno svatý, byl z Gdaňsku vyhnán teprve nedávno a přístav i se všemi bohatými okolními městy byl nyní ke škodě Polska součástí Pruského království. Král ho dokonce jednou navštívil.
Colà si položil tyč na rameno. "No, to nejsem. Nevšimli si, že mě sledují němečtí agenti? A královi špioni jakbysmet. Nevadí mi to. Nemám v plánu se vrátit. A nevyzrazuju žádná tajemství, ani nekradu ničí obchody. Časem si to uvědomí."
"Můžeš předávat tajemství někam dál," namítl Benecke.
"Teď v zimě?" V zimě bylo vidět každý pohyb. Na rozdíl od aktivitou kypícího přístavu, když byl volně přístupný, byl Gdaňsk v zimě útulným poněmčeným městem, které svou bujarou rozjařenost i mazaný, všetečný pohled zaměřilo dovnitř a těch několik zdejších cizinců bylo ihned zpozorováno a posuzováno. Protože byla zima, měl Gdaňsk čas Colu studovat a dojít k určitému názoru a skutečnost, že se Colà místním líbil, s tím neměla co dělat.
"Na jaře," upřesnil Benecke. "Na jaře bude totiž přes Polsko procházet burgundská výprava. Někdo, koho znáš. Urozený strýc tvé provdané, serafínské panny a patriarcha, kterého posílá papež."
Colovy oči se zúžily téměř jako kočičí, až na to, že byly větší a šedé. "Proč?" zeptal se a potom dodal, "Kvůli tomu, co jsi udělal? Protože jsi potopil burgundskou loď i s jejím nákladem?"
"Mimo jiné," odpověděl na onu prozaickou otázku Pawel Benecke nevzrušeně. Byl pirát. To bylo jeho povolání. Byl proslulým vůdcem námořních žoldnéřů se značnými dovednostmi, jehož draze placené zásahy mohly změnit osud křížové výpravy, vévodství nebo skupiny mocných měst, jakou byla například hanza. Plavil se zmocněný králi či s oficiálním pověřením vlád a jeho kořistí byla zemědělská půda, venkovská sídla i hrady.
Nadcházejícího léta se to mělo změnit, válka s Anglií pro hanzu končila. Ale budou jiné kartely; jiní pomstychtiví muži, kteří si budou chtít najmout své soukromé utlačovatele. Příští léto, ať si nějaký idiot žvaní, co chce, bude maniak jménem Colà souhlasit, že se také stane pirátem a připojí se k němu. "Takže bych ti doporučil, aby ses od těchhle vyslanců držel dál. Jinak si budou lidé myslet, že jim předáváš tajemství." shrnul Benecke a zamyšleně se odmlčel. "Když mě o to hezky požádáš, možná tě dokonce zachráním. Mohl bys jet na jaře na jih a pomoct mi přeplavit obilí dolů na trh. Týdny o nás nebude nikdo vědět."
"Jsi si jistý, že ta výprava přijede?" ujišťoval se Colà. Ale nepochybně už byl přesvědčený, protože když mluvil, chytil tyč jako bič a prudce ji odhodil. Ta se za letu dvakrát protočila a zvonila při tom jako na poplach. Rys začal vřískat a pobíhat po kleci se špičatýma ušima přitisknutýma k hlavě. "Právě jsi zkazil všechnu dosavadní dobrou práci," odtušil Benecke laskavě. "Běž mu zase broukat do ouška."
Druhý muž se ani neohlédl a prohlásil: "Ne. Měl jsi pravdu. Sežeň nějakého chovatele, aby ho trénoval."