Projekt 102/1001: Čtvrté čtvrtletní zhodnocení

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Taky se vám stává, že si na další čtvrtletí něco naplánujete, jakože si v duchu sesumírujete, co byste tak asi chtěli splnit, které cíle by se vám líbilo vzít na paškál, a ve výsledku to dopadne úplně jinak? Mně se to stává celkem pravidelně :o). Tentokrát to bylo například s vyšíváním, kdy jsem si ještě někdy koncem září říkala, že by bylo pěkné konečně vyšít nějakého dalšího mikuláška na vánoční stromek, a místo toho jsem se nakonec s radostí a velkou chutí pustila do obrázku pro kamarádku, a to nejen proto, že mě napadlo, že by to byla hezká maličkost k jejím kulatinám, které má v lednu, ale prostě to tak nějak vyplynulo z okolností :o). Jinak jsem ale přesně podle plánu hodně četla, což mě těší a mám hrozně dobrý pocit z toho, jak postupně rabuju svoji knihovnu a všechny ty dlouho odkládané a nepřečtené knihy v ní :o). A taky jsem dokoukala všechny série (tedy šest) Panství Downton a dorazila jsem třetí řadu Poldarka, ale protože mě až tolik nebavila, neb Ross a Demelza jsou už spíš jen vedlejšími postavami, nemluvě o tom, že mi tahle série přišla i dost depresivní se všemi těmi hladovějícími chudými, doktorem Enysem v zajetí ve Francii a Morwennou, kterou chce Warleggan pro vlastní prospěch provdat za odporného vikáře Whitworthe, s další asi pokračovat nebudu. Sice jsem si původně myslela, že k tomu všemu ještě stihnu třeba i složit nějaké další puzzle nebo dopsat zbývající tři článkové resty z loňského roku, no ale co se dá dělat? Výsledných 10 splněných cílů podle mě i tak není k zahození a hlavní je, že se mi podařilo především zkrotit resty letošní, abych je před sebou nehrnula ještě do nového roku, což nebylo úplně snadné, takže jsem za to na sebe až nepatřičně hrdá :o). Ale teď zpátky k projektu – za poslední čtvrtletí roku 2018 mám se vší pompou splněnou následující:

---

č. 5 – Poskládat puzzle Paříž, město lásky (1000 dílků) od Thomase Kinkadea

Doskládáno v neděli 21. října 2018 a šlo to líp, než jsem si původně myslela – všechny ty matné obrysy a tlumené barvy mě trochu děsily, ale nakonec se v nich přeci jen našly orientační body a složení mi netrvalo déle než pět dní.

---

č. 19 – Přečíst si Temnou Raven, abych věděla, jestli si mám kupovat další díly téhle trilogie

Dočteno v pondělí 22. října 2018. Nakonec, přestože mám doma i papírovou podobu, jsem Raven přečetla coby e-knihu a krátila jsem si s ní cesty MHD z práce domů, protože jsem toho od ní po přečtení Prince moc nečekala. Většinou si takhle do mobilu nahrávám knihy, u kterých mi nebude líto číst je nasekané v mezičasech, neb na "lepší" knihy si raději nechávám víc času a čtu je doma v klidu a pěkně v papírové podobě, byť jsou samozřejmě výjimky, které potvrzují pravidlo, jako třeba Krasojezdkyně :o). Každopádně Temnou Raven jsem začala číst cestou z chirurgie po menším zákroku, aby se mi nedělalo špatně, což zabralo perfektně :o). Rozhodně jsem nečekala, že hlavní hrdinka bude postižená, kulhající a obtloustlá osoba :o), a naopak po napadení partou výtržníků se probudí dokonalá, tedy zdravá a štíhlá, jen si nepamatuje uplynulý týden – bez vytáček říkám, že to vyburcovalo moji pozornost, bylo to napínavé (zvlášť ten útok) a docela jsem se těšila, až budu číst dál. Začátky zkrátka Sylvain Reynard umí, to se mu musí nechat :o).

Nicméně celkově je to docela bída, pasáže s florentským upířím princem byly pořád stejný vopruz jako celá předchozí novela, tzn. byly nudné a příšerně naduté :o(, a byť Raveniny pasáže na tom byly přece jen o něco líp, stejně jsem si dost často říkala, že musí být úplně pitomá, např. když nad těmi radikálními změnami svého vzhledu a ztrátou paměti nijak nedumá, já se probudit jak po plastice, tak asi dost panikařím, zatímco ji to nijak zvlášť nerozházelo a prostě vyrazila do práce (kde ji samozřejmě nepoznali), nebo když pak byla tak strašně v šoku z princova odhalení, že je upír – copak nikdy nekoukala na žádný film nebo nečetla knížku? Upřímně řečeno myslím, že každý jiný člověk by měl podezření daleko dřív, i když by si říkal, že to není moc reálné. Zkrátka Temná Raven není kniha, ke které bych se někdy v budoucnu vracela, a další pokračování z Reynardovy florentské trilogie si rozhodně pořizovat nebudu, koneckonců je mám v počítači pro všechny případy stažené coby e-knihy.

---

č. 57 – Přečíst si třetí díl Dvora trnů a růží (angl. Throne of Wings and Ruin) až vyjde v češtině :o)

Tohle byl vskutku radostný úkol, a jakožto správný fanoušek celé série jsem si samozřejmě poctivě znovu přečetla i předchozí díly, přičemž třetí díl s názvem Dvůr křídel a zmaru mi dělal společnost od konce září do října a neskutečně jsem si jeho čtení užila (stejně jako obou předchozích dílů :o). Koncem října jsem pak ještě zhltla i novelu s názvem Dvůr mrazu a hvězd, která už ale nebyla nic extra (jednoznačně nejlepším podle mě pořád zůstává druhý díl Dvůr mlhy a hněvu), nicméně i tak se moc těším na další pokračování, na kterém prý už autorka pracuje :o)

---

č. 98 – Sepsat článek o výletě do Jindřichova Hradce

Publikováno 30. října 2018, článek jsem sepisovala de facto celý říjen, ale na to, že jsem k němu neměla žádné poznámky a sepisovala jsem ho za x let jen podle fotek a toho, co jsem si pamatovala, tak vlastně nakonec dobrý, ne? A to nemluvím o tom, že jsem ho musela publikovat zpětně, protože jsem si v inkriminovaný den zapomněla v práci flashdisk s vytříděnými fotkami :o(

---

č. 43 – Přečíst si Dům U tří borovic od Hany Marie Körnerové

Podle anotace a některých komentářů na Databázi knih jsem si původně myslela, že kniha bude o něčem jiném a i zápletka že bude jiná a upřímně řečeno trochu jsem se toho bála (nejspíš i proto mi kniha nějakou dobu ležela doma nedotčená) – přeci jen když v ději figuruje dvojice otce s duševně nemocným synem, o které se má hlavní hrdinka v nevraživém prostředí starat, je trocha obav na místě :o). O to větší jsem pak z knihy měla překvapení a musím říct, že se mi hrozně moc líbila. Asi jsem ji i četla ve správnou dobu, protože pro mě byla neskutečným relaxem a byla jsem z ní docela paf, takže se k ní určitě hodlám v budoucnu znovu vrátit. Zjišťuju, že knihy Hany Marie Körnerové mě začínají bavit čím dál víc a vždycky si u nich báječně odpočinu, neb hrdinové sice musí překonat nejednu nepřízeň osudu, ale protože stejně celou dobu tušíte, že to nakonec dopadne dobře, není to žádný vyložený nervák, zkrátka tak trochu pohádky pro dospělé s nezbytnou romantikou :o). Navíc mě knížka i motivovala k práci, když hlavní hrdinka pořád tak neúnavně dřela, a to se čas od času hodí :o)

---

č. 4 – Vyšít něco malého kamarádce do plastového rámečku, který mi dala

Nejvíc práce mi dalo vymýšlení, co vůbec vyšít, protože rámeček není nijak veliký a tudíž se do něj ne všechno vejde. Lámala jsem si tím hlavu docela dlouho (možná ještě dřív, než jsem si to dala jako úkol do tohohle projektu :o), přičemž do nejužšího výběru se dostalo znamení zvěrokruhu nebo iniciála, ale protože nějakých pěkných vyobrazení vodnářů je na internetu málo, nakonec to skončilo u toho písmene :o). Předlohu jsem našla a "překreslila" začátkem listopadu, konkrétně šestého, dokonce ještě s dalším návrhem na obrázek k narození pro jednoho moc milého malého chlapce, který si postěžoval, že když umím tak pěkné obrázky, proč on taky jeden nemá, čemuž se prostě nedalo odolat :o). Tvorba předloh i samotné vyšívání mě moc bavilo a měla jsem z něj vyloženě radost :o). Jinak obrázek pro kamarádku jsem měla vyšitý za svatomartinský víkend (sobota 10. a neděle 11. listopadu 2018) melírovanou "ombre" bavlnkou Perlovkou, kterou jsem objevila ve svých zásobách, a byla to moc fajn kratochvíle, zatímco jsem byla zavřená v karanténě svého pokoje, neb všichni ostatní doma byli nemocní (tak aby mi z toho nehráblo :o). Výsledný obrázek se mi dost zalíbil, takže uvažuju, že nejspíš něco podobného vyšiju i do zbývajících dvou plastových rámečků, které jsem dostala spolu s tímhle modrým :o)

---

č. 79 – Zkusit si vybarvit nějaký obrázek z antistresových omalovánek z webu

Poprvé jsem se na pastelky, které jsem si dala vloni k Vánocům, vrhla už v únoru, ale lehce mě zklamaly – nemají totiž žádný normální přirozený odstín zelené a ona "tělová", ze které jsem měla původně takovou radost, je vlastně jen růžová, nicméně i tak jsem vybarvila kus obrázku, konkrétně jakési chryzantémy, kterým jsem se rozhodla udělat modré květy (a musím kvitovat, že se přesně podle nápisu na krabičce nelámou :o). Obrázek jsem nicméně dobarvila až první listopadovou neděli, kdy jsem byla unavená po sobotním celodenním maratonu v Ikee na Černém mostě a prostě se mi nic jiného dělat nechtělo :o). Jinak mi přišlo hloupé jen tak vybarvit jednotlivé plochy, a tak jsem si i trochu vyhrála se stínováním :o). V neděli jsem se pak ještě rovnou pustila i do dalšího obrázku s koněm, protože mě to celkem bavilo. Koníka jsem pak ale dobarvila až v prosinci, stejně jako další a poslední obrázek dívky s "obrazcovými vlasy" :o). Mimochodem kdybyste někdo chtěl omalovánkové předlohy, stačí říct, mám je ještě pořád uložené v počítači :o)

Na omalovánkách se mi líbí, že nejsou nijak časově náročné, např. na kreslení potřebuju víc prostoru a musím uklidit celý psací stůl, nemluvě o dostatku času, kdy mě nikdo nebude rušit, abych neztratila nit, a to je trochu problém, už to zkrátka vyžaduje přípravu a větší soustředění, kdežto vybarvování můžu kdykoli přerušit a zase se k němu vrátit, vůbec nevadí, když mám volnou jen třeba čtvrthodinku a byly chvíle, kdy jsem se na něj i celkem těšila, jakože až přijdu z práce, tak si zase kousek dovybarvím :o). A taky mě baví vyhrát si s barvami, přemýšlet o jednotlivých kombinacích a tak. Jediné, co mi trochu dělá vrásky, je otázka, co pak s těmi obrázky dělat? Potřebuju, aby mé výtvory měly nějaký další smysl, nebaví mě tvořit věci, které pak budu hromadit někde doma v šuplíku nebo je nedejbože vyhodím :o(

 

---

č. 49 – Znovu si přečíst Mandlovou madonu

Přečteno za jediný listopadový víkend, kdy jsem jela do Prahy na koncert Lucie, a pořád si myslím, že je to skvělá kniha se silným příběhem a moc se mi líbila. Začátek mi tentokrát vůbec nepřipadal rozvleklý a trochu mě překvapilo, jak byla vlastně Simonetta pomstychtivá, to jsem si nějak z předchozího čtení nepamatovala, stejně jako mi teď napodruhé připadalo, že do popředí hodně vystupovali všichni ti světci a vyprávění o nich, ale řekla bych, že to k příběhu a době, v níž se odehrává, prostě patří. Každopádně jsem moc ráda, že mám takový poklad v knihovně, a určitě se k ní v budoucnu zase někdy s láskou vrátím :o)

---

č. 39 – Přečíst si Prosím vás, sestřičko... od Hany Marie Körnerové (a případně i druhý díl)

První díl jsem dočetla 6. prosince 2018 a samozřejmě to nešlo bez pokračování, když byl ten konec takový otevřený jen s náznakem čehosi :o). Byla to vlastně první kniha od Hany Marie Körnerové, která se neodehrávala v hluboké minulosti (tedy nějaké 19. století či ještě dřív) ve Francii, ale docela nedávno a u nás. Příběh mladé zdravotní sestry Sylvie, která se po škole teprve sžívá s prostředím chirurgie v malé okresní nemocnici, se četl moc dobře, byť to tentokrát rozhodně nebyla žádná vyložená pohádka pro dospělé (i když samozřejmě nějaká ta láska taky nechyběla). Líbilo se mi, jak autorka celkem reálně popisovala potíže a logiku alkoholiků i jak nezapomněla do děje propašovat pár reálií, jak to ve společnosti fungovalo za totality, které mě sem tam i docela překvapily (a připadaly mi nespravedlivé, příp. jsem žasla, jak moc všichni strkali druhým nos do soukromí :o(

"Vrchní sestra zadržela Sylvii, která posadila pacienta na židli v šatně a chystala se odejít.

"Počkejte, mám pro vás odměnu za uklízení po malířích." Sáhla do psacího stolu a vyndala nezalepenou obálku. "To je vaše." Sylvie ji otevřela a trochu zaraženě vytáhla jedinou zelenou stokorunu. Věděla, že Věra s Jarmilou dostaly tři stovky, a dokonce i Stáňa, která uklízela pouhé tři dny, obdržela dvě.

"To je snad málo," řekla pomalu Sylvie. "Uklízela jsem celé dva týdny s výjimkou jednoho jediného dne, kdy jsem si brala dovolenou..."

Vrchní jí pohlédla tvrdě do očí. "Odměny nejsou nároková částka. Jejich výše je pohyblivá a záleží na finančních možnostech zařízení."

To je způsob jak mnoha slovy nesdělit vůbec nic, pomyslela si Sylvie a nahlas řekla: "Ale snad je někdo píše, ne? Pokud vím, tak většinou vrchní sestra."

"K tomu vám nemám co říct!"

"Proč?" zeptala se Sylvie mírně. "A když už jsme u toho, proč mám pořád o tolik menší osobní ohodnocení než všichni ostatní?"

"Jste tady chvíli, navíc jsme vás přijali pouze na dobu určitou, to znamená na bridágnický poměr."

"Jsem tady přes půl roku, mám odslouženo nejvíc sobotních a nedělních služeb, a pokud vím, nikdo nemá k mé práci žádné připomínky. Nemarodím a kromě těch dvou dnů volna nikdy nechybím. Tak proč mám za stejnou práci jako ostatní o tolik méně?"

"Osobní ohodnocení se vypočítává podle určitých kritérií," řekla vrchní odmítavě. "Vy je prostě nesplňujete. Pokud se chcete přesvědčit..."

"Chci."

Vrchní vytáhla z poslední zásuvky červené desky, otevřela je a vyndala několik papírů.

"Tak tady to máme: Za prvé: členství v KSČ. U vás nula bodů. Za druhé: členství v jiné společenské organizaci – Svaz československo-sovětského přátelství, Svaz protifašistických bojovníků a tak dále. Opět nula. Za třetí: Jak se zapojujete do veřejného života v místě bydliště. Cituji: Děláte nějakou veřejně prospěšnou činnost, jste v uliční organizaci?"

"Co to je – uliční organizace?" zeptala se Sylvie.

"Takže opět nula. Chodíte alespoň na městem vyhlášené brigády?"

"Ne."

"Tak vidíte. Čtvrtý bod: rodinné poměry, rodinný život."

Sylvie na ni vyčkávavě pohlédla.

"Nedívejte se tak. Dotazník při přijetí jste vyplňovala sama, takže víte, co v něm máte. Váš bratr emigroval, vy jste odešla od rodiny a žijete se svou tetou. A další a další věci, že?"

"Jaké?" zeptala se Sylvie.

Vrchní pevně semkla čelisti a pak řekla tak odměřeně, jako by slova odsekávala: "To tady nebudeme rozebírat. Ale myslím, že by se to dalo shrnout asi tak, že nežijete životem socialistického člověka."

Sylvie si tu větu ještě jednou v duchu přeříkala a pak – stále ještě ohlušena absurditou onoho prohlášení – řekla: "To zřejmě ne."

A vrchní plynně navázala: "Pátý bod: Výsledky na pracovišti: Zapracovala jste se docela dobře. To je všechno. Chcete vědět ještě něco?"

Sylvie zavrtěla hlavou, sebrala obálku a pak se podívala vrchní přímo do očí.

"Promiňte, že jsem obtěžovala. Ale já jsem si celou dobu myslela, že mě tu platíte za práci." (Prosím vás, sestřičko..., str. 132-133)

Druhé pokračování jsem dočetla na Štědrý den, a byť v něm bylo ještě o poznání méně romantiky a více běžných každodenních starostí, pořád se četlo dobře (i když přiznávám, že první díl se mi líbil přeci jen o fous víc). Obě knihy jsou prodchnuty nezvyklou tesknotou a trochu i beznadějí, zkrátka jsou mnohem realističtější, než jsem u autorky zvyklá, ale rozhodně jsem ráda, že je mám v knihovně.

"Nádraží bylo osvětlené a zamčené. Sylvie se pokusila zabouchat, ale nemělo to žádný efekt.

A tak zůstala stát v závětří a přešlapovala na zmrzlých nohou, zatímco Oldřich šel telefonovat do budky umístěné za rohem. Přemýšlela, koho kromě taxíku by tak mohl zavolat. Pana Sedláčka určitě ne. Petra s Vendulkou už vůbec ne. Pepu nebo nějakého jiného kamaráda či známého? Všechno to stejně bude zbytečné. Kohopak střízlivého tak člověk může sehnat na silvestra v půl třetí ráno! To by se musel stát jedině zázrak. Kéž by se tak nějaký stal!

"Tady nemůžete stát," ozval se vtom za ní mužský hlas.

Pomalu se otočila a spatřila hlavu vykukující z malého okénka na výdej průkazek.

"Proč ne?"

"Protože nedávno nám tady nějakej opilec promáčkl sklo, a víte, co to dneska stojí?"

"Nevím," řekla. "Já opilec nejsem!"

"Jen raději běžte někam jinam. Já mám nařízeno nepouštět nikoho blízko k těm dveřím. Zvlášť dneska v noci ne!"

"Kdy budete otevírat?" zeptala se Sylvie.

"Nejdřív hodinu před příjezdem prvního vlaku."

"A to je kdy?"

"V sedm."

"To už tady bude ze mě rampouch." Sylvie zvedla nohu se zlatým střevíčkem. Jak se naklonila, vlasy jí přepadly do obličeje a tak je prudce odhodila dozadu. V té chvíli se její tvář dostala do světla a muž, který se chystal zavřít okénko, zpozorněl. "Poslyšte, já vás znám. Nejste vy sestra ze zdejší chirurgie?"

"Byla jsem," odpověděla Sylvie.

"Tak počkejte," vyhrkl nečekaně. Jeho hlava zmizela z okénka, vzápětí se ozvalo dvojí odemykání zámku a dveře se otevřely.

Sylvie pochopila, že zázrak, po němž tak úpěnlivě toužila, právě nastal.

Vklouzla dovnitř a muž za ní zamkl.

"Jak jste se tu tak najednou ocitla?" zeptal se poněkud nedůvěřivě. "Dneska v noci a sama?"

"Já tu nejsem sama, manžel šel telefonovat pro taxík."

"Stoupněte si tady k topení," pobídl ji. "Ještě hřeje. Dneska v noci se stejně žádnej taxík sehnat nedá."

"To je povzbuzující." Sylvie natáhla ruce k topení a přitom si prohlížela muže v modré nádražácké uniformě. "Vy jste u nás ležel?" zeptala se.

"Ne. Ležela u vás moje máma a já za ní chodil, proto si vás pamatuju."

"A jak jí je?" zeptala se Sylvie.

"Umřela. Ne u vás. Doma. Před půl rokem. Ale když u vás ležela, tak pořád říkala, že vám mám něco koupit. Že jste na ni hodná. Třeba kafe. Ale já pokaždý zapomněl."

Sylvie si vyzula botu a přitiskla k topení pravou nohu, která ji zábla víc. "Kafe," pronesla snivě, "to by bodlo."

Muž se otočil na patě a odešel. Vrátil se během minuty a podával jí termosku.

"Co je to?" podivila se.

"Kafe. Ještě je horký. Nemusíte se štítit, ten kelímek jsem vymyl."

Odšroubovala uzávěr a nalila si černou tekutinu, z níž se ještě kouřilo.

"Tohle," prohlásila potom blaženě, "mi zachránilo život." (Děkuji, sestřičko..., str. 286-287)

---

č. 59 -- Přečíst si Marťana od Andyho Weira (protože ho brutally honest tak vychválila :o)

Marťana jsem dočetla 14. prosince 2018, a to v podobě e-knihy, která mi dělala společnost v MHD cestou domů a byla jednou z dalších výjimek, tedy "lepších" knih, které bych si klidně přečetla i v papírové podobě, kdybych ji měla :o). A i když jsem to tak původně neplánovala, rozepsala jsem se o ní natolik, že si myslím, že si zaslouží samostatný článek :o)

---

Potom taky nastal nejvyšší čas rozpracovat ještě jeden další cíl:

---

č. 71 – Alespoň jednou za rok přeložit něco nového do své překladatelské rubriky

Sice jsem v téhle rubrice už jeden článek publikovala letos v květnu, konkrétně překlad textů mého nového hudebního objevu, skupiny Imagine Dragons, ale jako oficiálně rozpracovaný tenhle cíl považuju až odteď, protože pod pojmem "něco přeložit" jsem měla na mysli souvislejší text. Ve výsledku se mi sice nepodařilo stihnout přeložit celou kapitolu, ale i tak je to lepší než nic (skončila jsem první částí první kapitoly, která je i v originále oddělaná třemi hvězdičkami jako samostatná, takže tak :o). Jinak jste si nejspíš všimli, že jsem se rozhodla pustit do překladu dalšího dílu (v pořadí již sedmého z celkových osmi) historické ságy Niccolò přichází od Dorothy Dunnettové, přičemž důvodem je nejen to, že mě zajímá, jak to bude s hlavním hrdinou dál (a překlad jeho dobrodružství mě stále baví), ale taky fakt, že pokaždé, když začnu překládat další díl, dřív nebo později nakonec vyjde i v češtině, takže budu doufat i tentokrát, že se nebudu muset pachtit s překladem celé knihy jen já sama, neb jinak bych to měla asi jako celoživotní poslání a možná bych to ani tak nestihla :o(. Koneckonců doteď jsem se k překládání vracela zhruba v ročních intervalech, což je celkem smutné, a díky projektu jsem letos pracovala na překladu zhruba jednou za měsíc a teď koncem roku ještě trochu intenzivněji, jinak prostě není moc čas :o(. Takže komplet přeloženou knihu od někoho jiného bych si celkem ráda nechala líbit :o)

---

No a závěrem ještě stručně zhodnotím plnění druhé vlny projektu po prvním uplynulém roce, kdy jsem rozhodně spokojená se čtením (v tom bych řekla, že mám správné tempo a stačí v něm jen dál pokračovat :o) a skládáním puzzlíků (kde jsem se musela trochu hlídat a brzdit, aby mi zbylo něco i na další roky :o). U cestování jsem to vzala trochu hopem a ze stanovených výletních cílů jsem za první rok splnila rovnou polovinu, ale beru to tak, že když je příležitost, je třeba ji čapnou za pačesy a prostě jet :o). Naopak rezervy mám u sledování seriálů, ale to je hlavně proto, že stejně jako u všeho ostatního, když už se do něčeho pustím, tak pořádně, tudíž pak nekoukám jen na první sérii, kterou jsem si vytýčila, ale na komplet seriál, a to zkrátka zabere víc času :o). Jinak jsem si samozřejmě taky myslela, že bych mohla zvládnout dopsat komplet všechny článkové resty z roku 2017, ale nakonec byla realita taková, že jsem šťastná jako blecha, že se mi podařilo zvládnout dopsat všechny resty letošní a netáhnu si s sebou nic do nového roku, což je navzdory vší té dřině moc fajn pocit :o). A jako třešnička na dortu už mi zbývá vám jen popřát hezkého a veselého silvestra a hodně štěstí, zdraví, lásky a vůbec co nejvíc všeho pozitivního do nového roku!

Zpět na hlavní stranu blogu