Andy Weir: Marťan

Chcete si článek přečíst?

Vypněte prosím blokování reklamy (reklamu už neblokuji), děkujeme.

Jak vypnout blokování reklamy?

Video návod zde: https://www.youtube.com/watch?v=GJScSjPyMb4

Jako první jsem sice viděla film s Mattem Damonem, ale stejně to bylo napínavé čtení, protože mezi filmem a knihou uplynula docela dlouhá doba a já už jsem si to stejně přesně všechno nepamatovala (což bylo jenom dobře :o). Každopádně bych ale řekla, že kniha je lepší než film, protože mi přišlo, že líp vystihuje osobnost Marka Watneyho a jeho neutuchající smysl pro humor, to, že je vlastně věčně věků dobře naladěný a nepropadá beznaději (což by se mně v jeho situaci zaručeně nedařilo). Líbilo se mi to a myslím, že hlavně díky tomu byla kniha tak čtivá, protože jinak by asi byla dost depresivní (jako celá jeho situace), ale Mark se nikdy nevzdává, vždycky vymyslí nějaké řešení (nebo hned několik :o), zkrátka sympaťák každým coulem. V knize je sice díky tomu dost vědeckých informací a neustálého počítání a podobně, ale to se dá přežít. Čtení mě bavilo, a i když je knížka rozsekaná na spoustu krátkých pasáží (podle jednotlivých solů a deníkových záznamů), takže teoreticky ideál na čtení v MHD, stejně se mi dost často stávalo, že jsem potřebovala za každou cenu dočíst ještě kousek, abych věděla, jak to bude dál, i když už jsme dojeli na konečnou :o).

---

"DENĺKOVÝ ZÁZNAM: SOL 98

Musím sledovat kameru, když hláskuje. Pokaždé mi ukáže půl bajtu. Tak získám dvojici čísel a pak ji vyhledám v tabulce ASCII, kterou jsem si vyrobil. Dozvím se jedno písmeno.

Nechci žádné písmeno zapomenout, a tak je ryju tyčkou do země. Najít písmeno a zaznamenat ho do prachu trvá dvě sekundy. Občas mi unikne jedno číslo, než se vrátím pohledem ke kameře. Většinou ho odhadnu z kontextu, ale někdy mi prostě uteče.

Dneska jsem vstal o pár hodin dřív, než jsem musel. Nemohl jsem dospat, jako o Vánocích! Nemohl jsem se dočkat, až bude 8:00.

Nasnídal jsem se, provedl nezbytné kontroly vybavení Habu a chvíli jsem četl Poirota. Konečně přišel čas!

MZMEUPRVTRVRPROKOMSPTHFNDRPRPRVNADLHZPRV

Jasně. Chvíli mi to trvalo. "Můžeme upravit rover pro komunikaci s Pathfinderem. Připrav se na dlouhou zprávu."

Musel jsem si pořádně lámat hlavu, než jsem to rozluštil. Byla to ale skvělá novinka! Kdyby se nám to podařilo, omezoval by nás jenom přenosový čas! Napsal jsem odpověď: Rozumím.

Nebyl jsem si jistý, co mysleli tou "dlouhou zprávou", ale radši jsem se připravil. Ven jsem vyšel čtvrt hodiny před celou a umetl velkou plochu. Vzal jsem si nejdelší tyč z antény, abych při psaní dosáhl daleko a nemusel šlapat po textu.

Pak jsem stál na místě. A čekal. Přesně v celou přišla zpráva.

SPSThexiditRVRCOMP,OTVR-usr/lib/habcomm.so-

PRESUNINDEXVLV:2AAE5,PRPIS141BAJTPOSLMEPRISTE,ZUSTNVZABER20MINPOSKONCPRNOSU

Bože. Tak jo...

Chtějí, abych na počítači v roveru spustil "hexedit", otevřel soubor –usr/lib/habcomm.so, posunul se v indexu dolů až na řádek, v němž je vlevo 2AAE5, a nahradil data sekvencí 141 bajtů, které mi NASA pošle v další zprávě. Tomu rozumím.

Navíc si kdoví proč přejí, abych se zdržel před kamerou, než si mě vyfotí. Nechápu proč. Ve skafandru ze mě nic neuvidí.

I přední kryt helmy odráží moc světla. Stejně to po mně chtějí.

Vrátil jsem se dovnitř a opsal si zprávu pro případ, že bych se k ní někdy potřeboval vrátit. Pak jsem naškrábal krátký vzkaz a vyšel ven. Obyčejně bych jenom připíchl kartičku na tyč a zalezl do Habu. Tentokrát jsem musel počkat na fotografování.

Ukázal jsem do kamery zdvižený palec a lístek s nápisem: Jupííí!

Takhle se na mě podepsaly ty seriály ze sedmdesátých let.

"POŽÁDALA JSEM vás o fotku, a dostanu tohle?" zeptala se Annie káravě.

"Máte fotku, tak si nestěžujte," odpověděl Venkat a přidržoval si telefon u ucha ramenem. Věnoval víc pozornosti schématům před sebou než rozhovoru.

"Jupííí!" pronesla Annie posměšně. "Co ho to napadlo?"

"Setkala jste se někdy s Markem Watneym osobně?"

"Dobře, dobře," opáčila Annie. "Ale chci co nejdřív obrázek jeho obličeje."

"To nejde."

"Proč ne?"

"Protože jestli si sundá helmu, umře. Annie, musím končit, přišel jeden programátor z JPL a je to

naléhavé. Mějte se!"

"Ale –" namítla Annie, než ukončil hovor. Jack ve dveřích podotkl: "Není to naléhavé."

"Jistě, já vím," odvětil Venkat. "Co potřebujete?" (str. 72)

---

Jinak si nemyslete, že po počáteční nehodě, která Marka málem stála život, a po jeho plánu na pěstování brambor, aby nezemřel hlady, než pro něj přiletí záchranná mise, bude až do konce knihy dřepět na Marsu a trávit dny stereotypním zíráním do vesmíru :o). Vzhledem k tomu, v jak nestandardní situaci je a že vlastně nikdo nepočítal a nenavrhoval materiály jejich mise pro podobné vylomeniny, je jasné, že se zaručeně něco podělá, a to rozhodně ne jednou :o). Hrozně se mi líbil autorův smysl pro humor, některé pasáže byly až neskutečně vtipné a vyloženě jsem se u nich nahlas pochechtávala, přičemž přiznávám bez mučení, že u knihy tohohle typu jsem to vůbec nečekala :o). Taky mi přišlo hezké, že například i astronauty bolí záda, když se přetáhnou (neboli když to přeženou s taháním kamenů či jinou prací, nemluvě o tom, že na chlapech s bolavými zády je něco sexy :o), nebo jak si užíval "horkou vanu". Všechny tyhle detaily totiž dělaly z Marka Watneyho daleko uvěřitelnějšího a reálnějšího člověka, nebyl žádným hrdinou, který se pere s osudem bez mrknutí oka, a to bylo fajn.

---

"Nějaké předpovědi směru bouřky?" chtěla vědět Lewisová.

"Tohle je její okraj," informovala Johanssenová a zírala na displej.

"Bude to ještě horší, než se to zlepší."

Látka Habu se vlnila v ostrých poryvech a vnitřní podpěry se při každém nárazu ohýbaly a třásly. Hluk s každou minutou nabýval na intenzitě.

"Dobře," řekla Lewisová. "Připravte se na zrušení mise. Půjdeme do MAV a budeme doufat v to nejlepší. Pokud rychlost větru překročí bezpečnou mez, odstartujeme."

Po dvojicích opouštěli Hab a shromažďovali se u přechodové komory 1. Bičovaly je vítr a písek, ale všichni se dokázali udržet na nohou.

"Viditelnost je skoro nulová," poznamenala Lewisová. "Kdybyste se ztratili, orientujte se podle telemetrie mého skafandru. Dál od Habu bude vítr silnější, takže se na to připravte."

Opírali se do vichru a klopýtali směrem k MAV, přičemž Lewisová a Beck kráčeli vepředu a Watney s Johanssenovou průvod uzavírali.

"Poslouchejte," začal Watney zadýchaně. "Možná bychom mohli MAV připevnit. Snížili bychom riziko převrácení."

"Jak?" zasípala Lewisová.

"Kabely od solárních panelů by se daly použít jako kotvicí lana." Chvíli oddechoval a pak pokračoval: "Jako kotvy nám poslouží rovery. Stačilo by omotat lano kolem –"

Vtom Watneyho strefila letící troska a vítr ho odnesl pryč.

"Watney!" vykřikla Johanssenová.

"Co se stalo?" zeptala se Lewisová.

"Něco ho zasáhlo!" odvětila Johanssenová.

"Watney, ozvi se!" nařídila Lewisová. Odpovědi se nedočkala.

"Watney, ozvi se," zopakovala Lewisová. Znovu následovalo jen ticho.

"Je offline," hlásila Johanssenová. "Nevím, kde je."

"Velitelko," připojil se Beck, "než jsme ztratili jeho telemetrii, spustil se mu alarm dekomprese!"

"Do prdele!" zvolala Lewisová. "Johanssenová, kde jsi ho viděla naposledy?"

"Byl přímo přede mnou, a najednou zmizel," odpověděla Johanssenová. "Strhlo ho to na západ."

"Fajn," rozhodla Lewisová. "Martinezi, běž do MAV a připrav se na start. Všichni ostatní k Johanssenové!"

"Doktore Becku, jak dlouho může člověk přežít dekompresi?" chtěl vědět Vogel.

"Necelou minutu," odvětil Beck hlasem sevřeným emocemi.

"Nic nevidím," poznamenala Johanssenová, když se posádka shromáždila kolem ní.

"Vytvořte rojnici a postupujte na západ," rozkázala Lewisová.

"Dělejte jen malé kroky. Nejspíš leží na zemi, tak ať na něj nešlápneme."

Drželi se vzájemně na dohled a vlekli se chaosem způsobeným bouří.

Martinez vpadl do přechodové komory MAV a při jejím zavírání musel přemáhat vítr. Jakmile se natlakovala, shodil ze sebe skafandr. Vylezl po žebříku do prostoru pro posádku, vklouzl do pilotního křesla a nahodil systém.

Jednou rukou popadl seznam kontrol pro nouzový start, druhou rychle ovládal spínače. Systémy postupně hlásily, že jsou připravené k letu. Jak ožívaly, jeden zaujal jeho pozornost.

"Velitelko," pronesl Martinez do vysílačky. "MAV je nakloněný o sedm stupňů. Při dvanácti celých třech se převrátí."

"Rozumím," odpověděla Lewisová.

"Johanssenová," řekl Beck s pohledem upřeným na počítač na předloktí. "Watneyho biomonitor něco odeslal, než přestal komunikovat. Můj počítač píše jenom ‚vadný paket‘."

"Můj taky," konstatovala Johanssenová. "Přenos zůstal nedokončený. Chybějí některá data a kontrolní součet. Dejte mi chvilku."

"Velitelko," ohlásil se Martinez. "Zpráva z Houstonu. Mise oficiálně končí. Bouřka bude určitě moc silná."

"Rozumím," odvětila Lewisová.

"Poslali to před čtyřmi minutami," pokračoval Martinez, "když se dívali na satelitní data týkající se situace před devíti minutami."

"Chápu," ujistila ho Lewisová. "Pokračuj v přípravách na start."

"Rozumím," reagoval Martinez.

"Becku," ozvala se Johanssenová. "Mám tady ten nezpracovaný paket. Je to prostý text: TK 0, ST 0, TT 36,2. Nic jiného nepřišlo."

"Rozumím," řekl Beck ponuře. "Tlak krve nula, srdeční tep nula, teplota normální."

Frekvence na chvíli ztichla. Všichni se dál prodírali písečnou bouří a doufali v zázrak.

"Teplota normální?" zopakovala Lewisová s náznakem naděje v hlase.

"Chvíli to trvá, než –" Beck se zarazil. "Chvíli to trvá, než tělo vychladne."

"Velitelko," naléhal Martinez. "Náklon deset celých pět desetin stupně, nárazy ho zvětšují až na jedenáct."

"Rozumím," odpověděla Lewisová." (str. 77-79)

---

Konec byl pak vyložený napínák a mám pocit, že byl jiný než ve filmu (minimálně jejich postup), celkově jsem měla pocit, že knížka je prostě intenzivnější, z filmu jsem si totiž třeba nepamatovala, že některá rozhodnutí byla učiněna v rozporu s rozhodnutím vedení, že tak jako kuli pikle a nebyla to úplně legrace, protože jejich jednání mohlo být posuzováno i jako zrada, stejně jako jsem coby čtenář mnohem víc vnímala vztahy a rozpory mezi postavami. V knize máte zkrátka šanci dostat se jim víc pod kůži, zatímco ve filmu mi přišli spíš jen jako zástup lidí, kteří se nějak podíleli na ději, ale neměli nutně nějakou hlavní úlohu v příběhu či vztah k ostatním, prostě víceméně jen anonymní zástup lidí bez větší hloubky (i když se přiznám, že v knize jsem měla taky trochu problém zapamatovat si jejich jména a tak úplně se zorientovat, kdo je kdo). Celkový ortel tudíž zní, že Marťan má své silné a slabé chvilky, ale ve výsledku je to rozhodně dobrá kniha, která stojí za přečtení.

---

"DENĺKOVÝ ZÁZNAM: SOL 118

Moje konverzace s NASA ohledně recyklátoru vody byla nudná a plná technických detailů. Proto vám ji shrnu:

Já: "Očividně se něco ucpalo. Co kdybych ho rozebral a podíval se na vnitřní potrubí?"

NASA (po pěti hodinách rozjímání): "Ne. Posereš to a umřeš."

A tak jsem ho rozebral.

Jasně, já vím. NASA má zástupy neskutečně chytrých lidí a já bych měl poslouchat, co mi říkají. Chovám se dost arogantně, pokud uvážíme, že celý den makají na tom, aby mi zachránili život.

Jenom mi jde na nervy, že mi kecají i do toho, jak si utírám zadek. Samostatnost byla jednou z vlastností, které požadovali při výběru astronautů pro Ares. Je to mise na třináct měsíců a většinu z nich člověk stráví mnoho světelných minut od Země. Chtěli lidi, kteří dokážou jednat z vlastní iniciativy.

Kdyby tady byla velitelka Lewisová, bez problémů bych plnil její příkazy Ale komise byrokratů doma na Zemi? Sorry, tohle zkrátka není nic pro mě.

Byl jsem zatraceně opatrný. Při rozebírání jsem každý díl označil a všechno jsem pokládal na stůl. V počítači mám schéma, takže mě nic nepřekvapilo.

A přesně jak jsem předvídal, byla to ucpaná trubka. Recyklátor je zkonstruovaný na čištění moči a získávání vlhkosti ze vzduchu (dýcháním vyloučíte skoro stejně vody jako močením). Já jsem vodu smíchal s půdou, takže se do ní dostaly minerály. Ty se usazovaly v recyklátoru. Vypucoval jsem potrubí a zase ho složil dohromady. Bylo po problému. Jednou to budu muset zopakovat, ale nejdřív tak za sto solů.

Je to brnkačka.

Pověděl jsem NASA, co jsem udělal. Náš rozhovor proběhl (zhruba) takto:

Já: "Rozebral jsem to, našel problém a vyřešil ho."

NASA: "Blbče." (str. 87-88)

---

Zpět na hlavní stranu blogu