Rebarbora | Nedobrovolným veganem a ostatní aktuality

Zatím to vypadá, že si v nejbližší době modrého ptáčka nezřídím, protože už i takhle mám problém zvládat svoji současnou "síťovou" komunikaci (a tím myslím, že stěží zvládám odpovídat na e-maily a SMSky :o(. Až mi trochu připadá, že čím víc toho vypouštím, tím míň toho stejně stíhám, což je dost zvláštní nepřímá úměra, neb teoreticky bych měla při nevelké aktivitě na blogu mít víc času na ostatní věci, a to stejně nemám :o(. Takže jsem se z výše uvedených důvodů rozhodla dát o sobě vědět tady, prostřednictvím klasického článku.

Co se týče nadpisu, tipuju, že největší radost udělal Fluffymu :o). Asi už jsem to tu někde psala, že podle posledních krevních testů mi vyšla alergie na laktózu, ovšem v praxi to vypadá tak, že nesnesu ani bezlaktózové mléko. Mandlové je zatím v pohodě, ale i tak mě upřímně řečeno po všech těch běhavkových eskapádách nějak přechází chuť na jakékoli mléko a cokoli, co jej připomíná (a to jsem mívala všechny ty jogurty, tvarohy a sýry tak ráda!). Podle testů mi nevyšla ani alergie na vejce, ale když jsem si dovolila ošidit oběd vejcem natvrdo nebo jsem si z mlsnoty upekla domácí bezlepkový piškot (takže fakt jenom vejce, cukr a Jizerka), opět jsem pořádala denní i noční sprinty na wecko :o(. Ve výsledku tudíž pořád nevím, v čem je zakopaný pes (možná mám alergii na cukr?), pořád mám období, kdy se to trochu zklidní, a pak bez očividného důvodu zase srandím kudy chodím, takže vlastně stále nevím, co do té huby strčit, aby mi nebylo blbě :o(. Nicméně svými pokusy vyhýbat se mléku a vejcím se začínám docela úspěšně tvářit jako vegan, byť nedobrovolný :o). Objevila jsem kupříkladu naprosto mňamózní raw tyčinku z Lidlu, která mi slušně vynahrazuje čokoládu :o). A protože většinu ledna nemám čas ani sílu si vařit, přiživuju se na dovozu naší zdejší veganské restaurace. Jediné, co mi moji počínající veganskou karmu kazí, je fakt, že alergie na maso mi zatím nevyšla (a doufám, že snad ani neexistuje), takže jsem si teď o víkendu ozdobila mísu salátu osmahnutými kuřecími prsy - promiň, Fluffy, ale vzhledem k tomu, že už druhý týden bojuju s bacilem, potřebovala jsem do těla dostat nějaké živiny, které ze mě pokud možno do dvou hodin zase nevyužité neodejdou, nemluvě o tom, že jsem na něj měla vážně chuť :o)

Jinak jsem právě kvůli tomu bacilovi měla už druhý pátek po sobě dovolenou (bez většího efektu) a navzdory svému předchozímu dušování jsem koukala na 4. sérii Poldarka :o). Nejdřív jsem byla prostě jen zvědavá, když ten závěr třetí série byl takový, jaký byl, a pak už jsem si řekla, že těch pár dílů do konce nějak dojedu, což jsem zvládla teď o víkendu :o). Docela by mě zajímalo, jestli u nějakého seriálu dokážu skončit dřív (protože mám v plánu s Poldarkem pokračovat i v páté sérii, až ji natočí, byť je docela vopruz takhle bůhvíjak dlouho čekat, na to nejsem zvyklá :o), jakože nedokoukám všechny řady, které jsou natočené :o). Částečně i proto si nechávám Hru o trůny až na konec, protože ta má těch sérií zatraceně hodně :o)

Tyhle dva pátky byly nicméně jedinými poklidnými dny za celý leden. V ostatní dny (víkendy bohužel nevyjímaje) jsem pořád v jednom kole. Můj současný život je totiž nekonečným řetězcem neustálého zařizování, obtelefonovávání, objednávání, vyzvedávání, kdy musím myslet na milion věcí naráz a být nejlépe na třech místech zároveň :o(. Jo, jestli jsem si v prosinci stěžovala, že jsem vyšťavená a duševně na dně a zapřísahala jsem se, jak si to od Nového roku zařídím jinak a budu se víc šetřit a odpočívat a jakože si užívat, tak se mi to pořád moc nedaří. I když musím přiznat, že psychicky jsem na tom rozhodně líp, začínají mi pro změnu docházet síly fyzické a tak trochu z toho už padám na ústa. Ale zase jsem toho spoustu stihla. S podlahářem jsme konečně dolištovali poslední pozůstatky, které čekaly na připojení internetu. S velikou (a ochotnou) pomocí našeho rytíře na bílém koni MoWa jsem objednala troubu, lednici a varnou desku (a všechno to taky postupně převzala nebo s taťkovou pomocí vyzvedla na depu či výdejním místě, neb přepravní společnosti, ale to by vydalo na samostatný článek) za super ceny a většinu s pětiletou zárukou, takže radost veliká. Objednala a vyzvedla jsem novou kancelářskou židli ze Sconta, která nebyla tak úplně plánovaná, ale prostě se mi začala rozpadat ta původní. Objednala a převzala (opět s vydatnou pomocí taťky, neb toho bylo fakt hodně) jsem nábytek do ložnice. Nechala jsem si naplánovat a spočítat kuchyni v Senesi, jen abych zjistila, jak jsou předražení. Po menším vybíracím martýriu jsem nakonec objednala i konferenční stolek. A k tomu všemu jsem pravidelným návštěvníkem (jsem tam k vidění každý víkend) Bauhausu, kde hážu do košíku takové věci jako barvy, laky, štětce, krycí pásku, sádru, akrylát, lepidlo, nažehlovací dýhy, hmoždinky apod. Mimochodem, je vám jasné, jak mi při tomhle všem krvácí můj spořicí účet? Ještě že se mi podařilo slušně ušetřit díky MoWovi :o). Nicméně i tak se vyhlédnuté skříně do předsíně z Ikey právě kvůli vyčerpaným fondům odsouvají na léto, protože kuchyňská linka má jednoznačně přednost, i když to evidentně taky bude běh na dlouhou trať :o(

Krom toho jsem taky byla dvakrát v kině na Bohemian Rhapsody a v obou případech jsem si to nehorázně užila, přičemž se teď snažím někde sehnat nebo stáhnout kompletní diskografii Queen :o). V pondělí 21. ledna 2019 jsem ráno cestou do práce viděla překrásné totální zatmění měsíce, při kterém náš satelit opravdu trochu vypadal jako krvavý, a večer při návratu domů byl pro změnu zase neskutečně obrovský (asi tak pětkrát větší než lampa veřejného osvětlení) a podivně oranžovožlutý – zkrátka podívaná jak má být :o). A taky jsem kreslila. Sice trochu jiné věci, než nepovedené portréty, takže do Projektu 101 se mi to nezapočítá, ale to je fuk :o). A koukala jsem na filmy, přičemž nejlepší ze všeho bylo páteční dopolední koukání na Austrálii s bráchou. Ne ani tak kvůli filmu samotnému (tomu jsem pořád nějak nepřišla na chuť), ale kvůli tomu, že to připomínalo staré dobré časy na vejšce, kdy jsme takhle spolu koukali na filmy či snooker, trochu u toho kecali a bylo to hrozně fajn. Nějak mi vůbec nedošlo, že mi to tak strašně chybělo. Jsem moc ráda, že jsem si udělala čas a neměla jsem pocit, že bych měla dělat něco jiného, konstruktivnějšího, zkrátka jsem si nehrála na slečnu důležitou a prostě jsem se bez nějakého určitého plánu nechala unést tím, co den přinesl :o). Takže minimálně v tomhle moje blogerská pauza zaručeně nějaký ten přínos má, protože ačkoli je to samozřejmě souhra více faktorů než jen mého momentálního nepsaní, jsem moc ráda, že si k sobě s bráchou začínáme zase nacházet cestu, resp. že já si k němu začínám nacházet cestu a neřeším neřešitelné (až mě to lehce dojímá, ale já jsem poslední dobou celkově nějak naměkko :o). A taky jsem teď o víkendu po hodně dlouhých letech koukala na krasobruslení, konkrétně na Mistrovství Evropy v běloruském Minsku, kde se loučil s kariérou sedmým titulem Mistra Evropy španělský krasobruslař Javier Fernandez (což jen dokazuje, jak strašně dlouho jsem na krasobrusleni nekoukala, protože ačkoli jel skvěle, jeho jméno mi nic neříkalo – pamatuju spíš éru Jagudina a Pljuščenka :o). Překvapivě mě k němu přivedla mamka, která ač normálně nikdy na žádný sport nekouká (nebo já si to aspoň nepamatuju), se najednou o víkendu rozhodla, že se podívá na krasobruslení, a bylo to taky moc fajn :o).

Tak to by bylo z aktuálního zpravodajství všechno, já jdu dál chcípat na ten svůj zánět průdušek nebo co to mám, a zase se někdy ozvu :o)