Nepřítel mého nepříteleje další báječná knížka od téhle české autorky, kterou po přečtení čtyř z jejích pěti vydaných knih (bohužel se podle autorčina webu zdá, že si dala blíže neurčenou pauzu, což mě mírně řečeno deptá, protože bych si klidně nechala líbit nekonečné zástupy jejích knih, na které bych se mohla těšit :o) můžu s klidným svědomím prohlásit za jednu ze svých nejoblíbenějších spisovatelek vůbec. Nevím, jak to dělá, ale všechny její knihy jsou neuvěřitelně čtivé, takže máte tendenci hltat stránku za stránkou, dokud se neocitnete na konci, a plné skvělého humoru, který nepokrytě zbožňuju a který nechybí ani ve chvílích, kdy je děj napínavý jak kšandy :o). Taky mě baví, že ať už si na začátku myslím o zápletce podle anotace cokoli, výsledná kniha mě zaručeně vždycky překvapí, protože příběh je pootočený malinko do jiného úhlu, než tvrdili ve sloganu, a vždycky to má šťávu. Její výtvory jsou typem knih, nad kterými člověk dost často sedí s úsměvem od ucha k uchu, byť se v příběhu nedějí pořád zrovna pozitivní věci.
Nepřítel mého nepřítele má opravdu skvělý začátek, který jsem hned po prvních stránkách hltala téměř bez dechu. Zápletka s bývalou policistkou, která pracuje v soukromé bezpečnostní agentuře a kvůli vydírání od drogového bose, který unese její dceru, přistoupí na to, že zabije domnělého mafiánského synka Roberta Bavettu, byla vážně napínavá a plná emocí, včetně způsobu, jakým se měla vetřít do jeho blízkosti – že se vydává za týranou ženu, protože Bavettovi jako jeden ze svých "čistých" podniků provozují útulek pro ženy v nouzi. Robert totiž zůstává věrný svému charakteru drsňáka k sežrání, který autorka naznačila už v prvním dílu, a Jo kupodivu taky nejde pro ránu daleko, takže jsou docela dobrá dvojka :o)
"Když mi ta ženská na recepci doporučila najít si útulek pro bezdomovce, protože tohle je azylový dům pro matky s dětmi, a na slovo děti dala zvláštní důraz, měla jsem chuť vybít si na ní tu hrůzu, která mě od dopoledne ledově svírala. Chtělo se mi ječet, že jsem matka a mám dítě, ale dokázala jsem se ovládnout. Znovu jsem jí zopakovala, že potřebuju místo, na které se za mnou můj přítel nedostane, a oni přece mají ochranku, ne? A ona znovu hluše trvala na tom, že je to tam pro matky s dětmi. Ať okamžitě opustím budovu.
Pořád jsem se snažila být hodná. Zlomená, zbitá, týraná žena. Pokorná a slušná. Taková jsem měla být, jenže ta kráva mi to vůbec neulehčovala... Místo toho na mě zavolala ochranku.
Ne. Takhle jsem si svůj příchod sem rozhodně nepředstavovala. Všechno to mělo proběhnout v poklidu, já bych uronila pár zoufalých slz, které by ani nebyly nuceně vytlačené, a pak bych už jen čekala, až odpadne recepční. Toro slíbil, že jí bude jen velmi špatně, ale nezemře...
Jenže se to všechno podělalo hned na začátku. Když na mě naběhl ten člověk v pytlovité uniformě a popadl mě za paži, aby mě vyvedl ven, zareagovala jsem bezmyšlenkovitě. Neměl žádný výcvik, 
neuměl žádné bojové umění. S heknutím sebou třískl o zem, ani jsem se nemusela moc snažit. A pak se mu v očích objevil vztek. V tu chvíli jsem měla chuť si povzdechnout. Jakmile se při sebemenší potyčce necháte ovládnout vztekem a proti vám je někdo, kdo dokáže zůstat klidný, jste jasní. Stejně jako teď on. Zatímco se hrabal na nohy, klidným hlasem jsem se mu omluvila a vysvětlila, že tu vážně zůstanu. A že mu nechci ublížit. Tu poslední větu jsem si mohla odpustit, protože ho rozzuřila ještě víc. Když se mým směrem pohnul tentokrát, bylo jasné, že mě chce dostat ven a zároveň mi ublížit.
Jako Jo bych mu nakopala zadek.
Jako Jane jsem byla neschopná chudinka. Ale nehodlala jsem se nechat znovu zmlátit. Takže jsem se s ním prala, ale jako ženská. Nehty, zuby, nefér údery a kopy. Nějak se mu povedlo chytit mě pod krkem a zatraceně pevně stiskl. V tu chvíli jsem se vykašlala na svou roli a sundala ho ze sebe jedním nacvičeným chvatem. Zbrkle se bránil, zřetelně jsem cítila, jak mu lupnul kloub prostředníčku. Pak už jen vím, že řval něco velice nehezkého a oháněl se paralyzérem. Natlačil mě k recepci, kde ta pitomá husa konečně někomu zatelefonovala, aby se mi dostal na tělo. Tak jsem se natáhla po klávesnici a praštila ho poprvé...
Nevím, jestli jsem to byla já, kdo rozházel židle. Jestli jsem se ho snažila zahnat do rohu tím stolem. Asi jo. Musela jsem být vážně psychicky v háji, když jsem nevěděla, co dělám... Když se za mnou ozval hluboký mužský hlas a já uviděla hodně velikého chlápka, rozklepala jsem se. Za ním stál druhý, o něco mladší a o něco menší, i tak ale o kus vyšší než já. Ten blíž ke mně právě schovával do podpažního pouzdra zbraň. Nedokázala jsem zachytit, jaká je to značka. Pak napřáhl ruku a pohnul se mým směrem. Zareagovala jsem automaticky a praštila ho klávesnicí. Doteď jsem si neuvědomila, že ji ještě pořád svírám v rukou.
A pak ta ženská zavolala pane Bavetto. A ten tmavovlasý, který se držel vzadu, jí odpověděl. Až teď jsem se na něj podívala pořádně, jedním okem jsem vnímala podivně zkresleně. Jo. Přestože Torovy fotky nikdy nebyly zblízka a ten chlap na nich nikdy nebyl vidět úplně nejlíp, byla jsem si jistá.
Tohohle člověka mám zabít.
Najednou jsem seděla na zemi. Na chvíli jsem měla pocit, že se vážně zhroutím, zblázním, rozbrečím se, všechno jim řeknu a pak budu mít celý život na to, abych oplakala Amy. Právě ta myšlenka na ni mě ale posunula dál. Najednou jsem zase byla schopná uvažovat čistě logicky. Došlo mi, že jsem se nechovala jako týraná žena. Že jsem udělala obrovskou chybu, když jsem se nechala vyprovokovat k boji s tím podělaným hlídačem, a že jsem rozhodně neměla trefit toho vyššího chlapa, nejspíš Bavettova bodyguarda, úderem, za který by se nemusel stydět profesionální hráč baseballu.
A udělala jsem jedinou správnou věc: rozbrečela jsem se.
Najednou to šlo. Najednou bylo možné mi přidělit pokoj. Recepční skákala, jak Bavetta pískal, ale dokázala se vzbouřit a prosadila, že budu v samostatném pokoji s vlastní koupelnou a vařičem, abych nemusela v kuchyni potkávat ostatní matky a děti a neděsila je. Spěšně dodala, že samozřejmě měla na mysli moje zranění. Dala jsem jí svůj řidičák, svůj nový řidičák, a huhňavým, pokorným hlasem se jí omlouvala, stejně jako sekuriťákovi. Vůbec nevím, co to do mě vjelo, vážně mě to mrzí, jen jsem se hrozně bála a tak dále. Bodyguard byl nejspíš tupec. Dostal ode mě ránu – už za to by ho měl Bavetta vyhodit, ten chlap vůbec nedělal svoji práci – a teď dřepěl metr ode mě a tvrdil, jak ho mrzí, že mě tak vyděsil. A že jestli mu to dovolím, zvedl by mě a odnesl do pokoje. Ale jestli nechci, aby na mě sahal, může mě odnést Bavetta.
Napadlo mě, jak moc jsem si to všechno usnadnila. Čekala jsem, že Bavetta bude podezřívavý, paranoidní člověk s perfektně vycvičenou ochrankou, ale kdybych teď kývla, ten dobrák mě vezme do náruče a dopraví do pokoje.
Dokážu to. V tu chvíli jsem si byla jistá. A obrovsky se mi ulevilo. Amy bude v pořádku. Budeme v pořádku. Zmizíme z pitomého New Yorku a už nikdy se sem nevrátíme.
"Madam, můžu vás vzít?" zopakoval bodyguard. Jen jsem zavrtěla hlavou. Přestože mně osobně by to nevadilo, týraná Jane na sebe nenechá sahat cizí chlapy. Zvedla jsem se ze země. Až teď, když se adrenalin vyčerpal, jsem si uvědomila, jak moc mě všechno bolí. Neměla jsem nic zlomeného ani přeraženého, na to si dával Toro pozor. Potřeboval, abych byla schopná fungovat. Ale naraženiny jsou mnohem bolestivější a ten tělocvik s hlídačem mě dodělal. Bolestivé zasténání jsem ani nemusela hrát.
"Máme zavolat sanitku?" zeptal se Bavetta.
"Ne!" vyhrkla jsem až moc rychle. Musím zůstat tady, rozhodně nepotřebuju odvézt na pohotovost na rentgeny a kdo ví co. Navíc si nejsem jistá, jak by se jim líbilo, že Jane Potterová nezná číslo svého sociálního pojištění. Bavetta se zamračil a zkoumal můj zraněný obličej. "Nic mi není," zamumlala jsem. To týrané ženy říkají, ne? Že zakoply a zřítily se ze schodů. Že jim na záda spadla rozžhavená žehlička, několikrát. Nebo se omylem praštily litinovou pánví tak, že si přerazily čelist.
Naklonil se ke mně blíž, takže jsem si mohla levým okem prohlédnout jeho tvář pěkně zblízka. Vypadal dobře. V takovém obleku by vypadal dobře každý muž, ale z něj sebejistota přímo sálala... "Když mi řeknete, kde ho najdu, postarám se, aby vám už neublížil," řekl potichu. Překvapil mě. Vlastně se dostal už tím, že sem přijel, ale tahle nabídka rozhodně nebyla tím, co se dalo čekat od mafiánského synka. Nedovedla jsem si vybavit nikoho, kdo by tohle nabídl. Možná David, pedantský a vždycky spravedlivý šéf. Kluci od policie by to neudělali, protože věděli, co by jim hrozilo. Pokud bych vážně byla týraná žena, nedovedla bych si jako úkryt představit lepší místo. Mafián Bavetta, co se kromě konkurence s radostí zbaví i kreténských násilnických manželů." (str. 24-28)
Po hodně akčním úvodu pak sice nastal trochu méně záživný střed, kdy Jo na italském venkově neustále přemítala, jestli pro Roberta vůbec něco znamená, co k ní asi tak cítí a co s nimi s dcerkou bude dál a bla bla bla, ale dost to vynahrazovalo velice milé shledání s hrdiny předchozího dílu: s Robertovým bratrem Mikem, jeho ženou Paige a jejich psy. Na závěr se to naštěstí zase trochu rozeběhlo a ono rozpačité přešlapování skončilo a fičákem pokračovalo do velmi pozitivního finále, které bylo na mě možná až dost přeslazené, ale je to koneckonců primárně oddychovka, takže co :o). V knize jsou zase neskutečně vtipné dialogy a upřímně řečeno ono věčné pošťuchování Roberta a Johnnyho (stejně jako následné pošťuchování Roberta s Michaelem) vydalo za všechna hluchá místa, která se sem tam objevila, protože někdy měli fakt hlášky, co byly prostě nejvíc :o). Nepřítel mého nepřítele bylo zkrátka žůžo počtení, které jsem si neuvěřitelně užívala a ochotně jsem se nechala od autorky vodit na provázku jako oslík za větvičkou :o). Nemůžu si pomoct, ale styl psaní Kateřiny Petrusové mi naprosto vyhovuje a její knihy mi coby odpočinková četba, kdy se pobavím, zasměju a vlastně tak nějak podvědomě pořád vím, že to dobře dopadne, připadají jednoduše dokonalé :o). Už se těším, až si zase někdy za odměnu přečtu třetí díl a pak se nejspíš pustím do jejích knih znovu, kdykoli budu potřebovat spravit náladu :o)
"Guinta s sebou nemá pistoli. Řekl jsem mu, ať ji nechá v autě."
"No, teď jsi mě uklidnil."
"Nebuď nevrlej," zazubil se. Dneska jsem na jeho zlepšování nálady fakt neměl:
"Jdi do hajzlu. Potřebuju sekretářku."
"Tak nějakou přijmi, ne?" navrhl. Rozhodil jsem ruce v bezradném gestu:
"Jo, zájemkyň mám plnou chodbu!"
"Ježíši, ty jsi dneska teda na ránu," zabručel a zvedl se.
"Jdi udělat kafe," doporučil jsem mu a nezněl moc přátelsky. Stejně musel rýt:
"Já tu nejsem od dělání kafe!"
"Udělej kafe, nebo tě oddělám!" zařval jsem už naplno. Rozchechtal se. Ten magor se rozchechtal.
"Jsi vtipnej!"
Stačily dvě hodiny, a měl jsem toho všeho plné zuby. Seznam s věcmi, které měla Vita na starosti, se rozrostl na dvě stránky a já měl před sebou studené kafe, protože jsem pořád jen něco řešil po telefonu. Kontejner z Itálie čekal na proclení, jenže v průvodních dokumentech byla nějaká chyba a bylo potřeba, abych dojel do přístavu a vyřešil to. Věděl jsem, že tam zase bude někde překlep, případně blbě spočítaná daň. Úkon na deset minut, ale musel jsem tam. A nešlo to, protože mi volal jeden z obchodníků a potřeboval dohledat, jak jsme na tom se skladovými zásobami. Než jsem zjistil, jak se s tím pitomým programem pořádně zachází, bylo půl hodiny v háji. A telefon zvonil pořád – volali cizí obchodníci, kteří se snažili nakoupit naše potraviny se slevou, nebo se mi pokoušeli vnutit své produkty. Jedna jako stroj mluvící ženská chtěla, abych nakoupil knížky. Knížky! Nestihl jsem najít nějakou personální agenturu, která by nám rychle poslala schopnou sekretářku, aspoň jako dočasný zástup.
"Johnny!" zařval jsem po jedenácté. Seděl v recepci a byl připraven řešit osobní návštěvy, ale telefon okázale ignoroval.
"Nebudu to zvedat! Víš, že netuším, co po tobě ti lidé chtějí. Do toho mě prostě netahej."
"Sežeň mi sekretářku. Okamžitě. Jednou jsi vedenej jako manažer lidských zdrojů, tak se kurva seber a najdi někoho, kdo si tam sedne a bude zvedat telefony!"
Pár vteřin mě mlčky pozoroval. Já zíral na něj. Konec srandy. Nehodlám se tady z toho podělat. Do ticha zazvonil telefon a já zaklel.
"No dobře," pokrčil rameny Johnny a zmizel.
Chtěl jsem jít pro někoho dalšího – přece tu v kancelářích nejsem sám, ne? Jenže telefon nepřestával drnčet a já nakonec rezignovaně zvedl sluchátko a představil se.
Nebylo mi líp, když jsem trávil většinu dne venku?" (str. 52-53)