První čtvrtletí roku 2019 kolem mě prolétlo jako neřízená střela, a přestože se může podle splněných cílů zdát, že jsem toho stihla relativně dost, osobně mám pocit, že jsem se nějak zasekla, že jsem uvízla v bublině vlastního světa, zatímco ten okolní kolem mě svištěl rychlostí namydleného blesku. Částečně to bude i tím, že jsem během prvních tří měsíců letošního roku stihla být dvakrát nemocná a ležet doma s antibiotiky (teď podruhé v březnu to byl pro změnu zánět dutin, asi abych se nenudila) a ještě pořád si nepřipadám úplně fit :o(. Spousta věcí, které jsem si původně myslela, že už budu mít touhle dobou dávno hotových, tak zůstala rozpracovaných a nedořešených a táhne se se mnou dál jako žvýkačka na botě. Možná i proto si se mnou v posledních týdnech zahrával blíže neurčený neklid, který jsem ubíjela ruční tvorbou. Nic moc jiného totiž nefungovalo a bylo to se mnou dokonce až tak zlé, že jsem nedoskládala ani puzzle Tygra bez krabičky, které jsem kdysi dávno dostala jako bonus k objednávce – prostě jsem ho vybalila, tak nějak vytřídila dílky, ale nesložila jsem ani celý rámeček (moc nepomáhalo ani to, že obrázek s předlohou je opravdu malinký a dílky bohužel zcela jednoznačně nezapadají pouze na jedno jediné místo) a zase jsem ho sbalila s tím, že ho nechám na jindy, až budu mít lepší náladu (nebo prostě tu správnou) a hlavně dostatek trpělivosti, protože momentálně, jak nemám u ničeho stání, mě to skládání prostě nějak nebavilo :o(. Oproti tomu vyšívání a pletení jakožto relativně jednotvárné činnosti, které zaměstnají ruce i mysl, ale zároveň poskytují dostatečný prostor na to o věcech v klidu přemýšlet, mi dělaly vyloženě dobře a minimálně právě v těch uplynulých týdnech u mě působily jako skutečný balzám na duši, takže proto se to teď u mě na blogu hemží vyšívanými obrázky :o).
Jinak kdybych měla shrnout jednotlivé měsíce, leden byl ještě v pohodě, to jsem se s vervou, nadějí a optimismem pustila do plnění plánů a s MoWem jsme objednávali vše potřebné jako diví (čímž mu ještě jednou děkuji za skvělou spolupráci a slibuji, že jeho služeb určitě v budoucnu znovu zneužiji, protože to byl zaručeně jeden ze světlých bodů mého snažení a kdyby všechno šlapalo jako nákupy s ním, už bych měla dávno hotovo :o). Zbytek však trochu drhnul a bylo zapotřebí hrozně moc úsilí a trpělivosti, aby se to vůbec, byť i jen o kousíček pohnulo někam dál, směrem, který bych chtěla. Asi to opět souvisí s mým věčným "časovým optimismem", kdy špatně odhaduju, co zabere kolik času, a pak jsem zklamaná, že jsem za víkend nestihla udělat všechno, co jsem si nalajnovala. V důsledku toho jsem v lednu postupně o své iluze a nadšení přicházela a korunu tomu nasadil zánět průdušek v závěru měsíce. Tipuju, že jsem se do toho všeho asi zase vrhla moc po hlavě a prostě mě to vyčerpalo (nebo už se projevuje ta moje střevní nepohoda oslabenou imunitou, čertví). Každopádně oproti únoru byl leden ještě procházkou růžovým sadem, v únoru jsem totiž se vším tím nekonečným obíháním kuchyňských studií a hobbymarketů a ostatními odpoledni strávenými úklidem a podobnými bohulibými činnostmi měla pocit, že nemám čas se snad ani pořádně nadechnout, natož abych se mohla zastavit a prohodit s někým pár slov :o(. No a někdy v polovině března se tohle vražedné tempo projevilo dalším marozením, takže si momentálně (po skoro dvou týdnech v izolaci) připadám trochu jako bych se probouzela ze zimního spánku :o). A snažím se to brát zvolna... jenže znáte to :o(
Ale teď už zpátky k Projektu a tomu, které cíle se mi za uplynulé tři měsíce podařilo splnit:
č. 26 – Znovu si přečíst Než jsem tě poznala, abych si to oživila, než se pustím do druhého dílu
Dočteno v pátek 18. ledna 2019, kdy jsem měla dovolenou, protože na mě lezl první letošní bacil.
č. 27 – Přečíst Život po tobě od Jojo Moyesové
Dočteno ve čtvrtek 30. ledna 2019, kdy už jsem natvrdo ležela se zánětem průdušek a neohroženě jsem se pustila rovnou i do třetího dílu. Můj názor na knihy si můžete přečíst zde.
č. 88 – Dohlídnout první sérii Stovky neboli The 100
To se mi podařilo uskutečnit opět během marození na přelomu ledna a února (první série konkrétně dokoukána v neděli 3. února 2019). Ze všeho nejslabší mi přišel čtvrtý a pátý díl, kdy jsem přemýšlela, že to možná zabalím, ale pak se na scéně objevil zemšťan Lincoln a zase to dostalo grády :o). Je to totiž zatraceně sexy maník a jejich romance s Octavií mě moc bavila :o). Seriál se mi nakonec celkem líbil a samozřejmě bych to nebyla já, kdybych se nepustila i do druhé série (o své neschopnosti přestat sledovat seriály po první sérii už jsem tu myslím psala :o).
Ta mi sice ze začátku přišla už trochu překombinovaná se vší tou vyspělou společností lidí z hor alias Mount Weather a jejich pokusy, nemluvě o tom, že se děj rozpadal do spousty linií a ne všechny mě úplně zajímaly, ale pak se to zase naštěstí zlepšilo, když Clarke a spol. začali spolupracovat s původními zemšťany a společně hledali cestu, jak se dostat na kobylku Mount Weather, líbilo se mi totiž drsňáctví jejich velitelky Lexy a kmene celkově :o). Konec mě ale dost zklamal – nelíbilo se mi, jak Clarke váhala, když vyhrožovala zastřelením prezidenta Mount Weather, aby propustili jejich lidi, nebo jak později váhala s vpuštěním radiace na jejich patro. Jakože chápu, že tam byli děti a tak, ale když byli v Mount Weather schopní postupně vraždit, resp. zaživa odebírat kostní dřeň jejím lidem tak dlouho, dokud je nezabili, zatímco ostatní nechali spoutané se na to koukat jak v nějakém zvrhlém koncentráku, a všichni dole v krytu o tom věděli a tiše s tím souhlasili, nebyl podle mě moc důvod váhat. Koneckonců oni pro ně taky neměli slitování a klidně vyhladili celou jednu vesnici raketou. Nemluvě o tom, že pokud byl prezidentův syn takový lidumil, měl začít dávat léčbu nejdřív dětem apod., nebo měl rovnou rukojmí propustit a pak zkusit najít nějaký jiný způsob, jak se k jejich kostní dřeni dostat. A taky se mi nelíbilo, že nechala velitelku zemšťanů prostě jen tak odejít poté, co porušila jejich dohodu, podle mě ji měla hned na místě zabít nebo se ji pak aspoň vydat hledat a skoncovat to s ní za to, jak s nima vyběhla, protože takhle se najednou chovala jako slaboch :o(.
Každopádně s třetí sérií už pokračovat nebudu, zkusila jsem kouknout na první díl, ale nebavilo mě to – že jako lidstvo najednou vyhladila nějaká umělá inteligence? To už fakt ne :o(
Vlevo sexy sympaťák Lincoln :o)
č. 11 – Poskladát puzzle Barvy podzimu (1500 dílků)
Taktéž zvládnuto během prvního marození na přelomu ledna a února (dělení na první a druhé marození mi docela vtipně připomíná takové to dějinné rozdělování na první a druhou světovou válku nebo před Kristem a po Kristu :o). Puzzle bylo překvapivě těžší, než podle obrázku vypadalo, protože ačkoli mělo hodně různě barevných ploch, podle kterých se dílky obvykle snadněji třídí, skládalo se z hodně malinkatých kousků, nemluvě o tom, jak mi daly zabrat všechny ty flekaté plochy kolem stromů :o). Nicméně nakonec jsem si s tím poradila a výsledné dílo jsem doskládala za nějakých šest dní v sobotu 9. února 2019.
č. 92 – Zkusit se podívat alespoň na nějaký díl seriálu Most
Seriál jsem si zařadila do výzvy na základě doporučení od MoWa, a protože jde o kriminálku, které má mamka docela ráda, koukaly jsme spolu. První díl byl celkem dobrý a přesně odpovídal takové té chladné severské krimi, byť teda hlavní postavy (i herci jako takoví) byly trošku divné, až mi připadalo, že snad každý druhý Švéd má Aspergera :o(. Nebo je to spíš možná jen taková módní vlna po Miléniu, že každý schopný vyšetřovatel musí tuhle diagnózu mít, jinak by si v oboru neškrte? Každopádně v první epizodě se toho odehrálo docela dost, přičemž nejlepší mi přišel samotný závěr s bombou v novinářově autě :o). Jenže druhý díl pak jakoby ztratil dech, s řešením případu v něm souviselo jen minimum scén, hodně se odbíhalo k vedlejším dějovým linkám, u kterých pořád vůbec nechápu souvislost s vraždou na mostě (zvlášť u té megery, která chce za každou cenu nechat manželovi transplantovat srdce) a které mě vůbec nebavily, nemluvě o tom, že tvůrci začali nastavovat děj sexem a promenádujícími se nahatými chlapy, u nichž byla souvislost s dějem hodně na hraně, takže to působilo spíš dost úchylně :o(. Jedinou jakž takž normální postavou zůstal po druhém dílu Martin Rhode, a to je co říct, protože v prvním dílu mi přišel poměrně divný. Čekala jsem, že se s vyšetřováním někam víc posunou, ale místo toho se děj prostě jen rozplizne a tvůrci jako by se zapomněli řešení případu věnovat. Výsledkem je, že mě to prostě nebavilo a po dvou dílech jsem další koukání vzdala. Říkala jsem si, že jsem seriálu dala stejnou šanci jako ve svém předloňském velkém testování, což mi přijde fér.
č. 94 - Zkusit se podívat alespoň na nějaký díl seriálu Endeavour
Další krimiseriál (tentokrát tip od Alineor), tudíž jsme opět koukaly s mamkou, a musím říct, že Endeavour (byť mi smysl jeho názvu pořád trochu uniká) mi seděl mnohem víc, než Most. Je to taková ta klasická kriminálka s hledáním motivů pro vraždy a potvrzováním alibi v milém retro stylu (odehrává se někdy v šedesátých letech, takže Morse vozí svého nadřízeného v parádním Jaguáru :o), žádné zbytečné kudrlinky a vedlejší zápletky, prostě jen samé vyšetřování a k tomu sem tam trocha vztahů na pracovišti – jakože mladého Morse kolegové nejdřív tepou, ale protože je šikovný detektiv s intuicí a talentem všímat si detailů, nakonec nad ním rozprostře ochranná křídla jeho nadřízený a ujme se role jakéhosi jeho mentora, který mu tluče do hlavy, že je lepší s kolegy vycházet a před šéfem zbytečně nevystrkovat růžky :o). Ideálně nenáročný seriál, u kterého divák přijde na jiné myšlenky, svým způsobem si oddychne, v klidu vyžehlí apod. :o). Vzhledem k tomu, že první série má pouze pět epizod, zvládly jsme ji s mamkou poměrně rychle a teď si brousíme zuby na další :o)
č. 45 – Přečíst Nepřítele mého nepřítele od Kateřiny Petrusové
Dočteno 25. února 2019 a moc jsem si knihu užila (viz tady).
č. 42 – Přečíst Lásku a zášť od Hany Marie Körnerové
Přečtena de facto za jediný den (první den jsem stihla přečíst jen jedinou kapitolu, ta mě ale navnadila a pak už to jelo), když jsem byla v březnu opět nemocná (resp. ještě v pondělí na dovolené, než jsem kapitulovala a šla regulérně marodit). A kniha se mi četla jedna báseň, to víte, romantika jak má být a přitom zase trochu jiná a vlastně naprosto originální zápletka (konkrétně jeden zinscenovaný únos kvůli satisfakci starší příslušnice šlechtického rodu, která byla kdysi dávno zatažena coby nevinná oběť do sousedského sporu). Nevím, jak to Hana Marie Körnerová dělá a kam na ty nápady chodí, ale moc se mi tahle různorodost líbí :o). Je sice pravda, že ke konci už mi přišlo, že bylo té fanatické zášti a výstřelů a skrývání až trochu moc, osobně bych tomu klidně bývala nechala volnější a méně akční průběh, ale i tak jsem si knihu báječně užila a byla mi skvělým společníkem ve chvílích, kdy mi nebylo zrovna nejlíp na těle i na duši :o)
č. 20 – Přečíst Křišťálové srdce od Mariny Fiorato
Přečtena taktéž během mého druhého marození, za zhruba čtyři dny a byla překvapivě dobrá. Až mi bylo skoro hanba, že mi ležela doma nedotčená víc než pět let :o). I proto jsem ale ráda, že jsem druhou vlnu projektu pojala takhle hodně knižně, protože z toho, jak se postupně prokousávám svojí knihovnou a třídím její obsah (rozumějte: zrno od plev :o), mám moc dobrý pocit.
č. 3 – Vyšít nadívaného Mikuláše na vánoční stromek se seznamem
Vyšívání se stalo mojí novou vášní, resp. staronovou a znovuobjevenou ale to je jedno. Jehla a nit mě zkrátka drží ve svém ocelovém sevření a já vyšívám a vyšívám tak, že se od toho nemůžu odtrhnout a vždycky chci ještě dodělat tuhle část nebo dovyšívat tamtu barvu (zkrátka další z mých závislostí, no :o). Jak už jsem se tu chlubila, během prvního marození v lednu jsem stihla dodělat obrázek pro Martínka, který jsem měla rozpracovaný od loňského podzimu, a hned nato jsem se pustila do dalšího obrázku k narození miminka, přičemž svoji vyšívací krasojízdu jsem zakončila nadívaným trojrozměrným mikuláškem, který poslouží jako ozdoba na vánoční stromek. Pokud jste sledovali i moji předchozí výzvu, víte, že na tohohle chlapíka (spolu s dalšími dvěma jeho parťáky) se chystám už pěkně dlouho, samotnému vyšívání proto předcházelo zhruba půldenní pátrání po těch správných bavlnkách v těch správných barvách, mikulášek totiž musí zapadnout k o sedm let staršímu bráchovi :o). Tahle jejich propojenost barvami je jednou z věcí, která se mi na nich moc líbí a důvodem, proč tvoří jakousi sadu (nebo budou tvořit, až je dokončím :o). To, co jsou u jednoho rezavé uši plyšového pejska, u druhého se použije na záplaty na pytli s dárky, jeden má fialové rukavice jen proto, aby další otevíral stejně fialovou dárkovou krabici a měl při tom na rukou zelené rukavice ve stejných barvách, jako je vánoční stromek, který nese jeho brácha atd., zkrátka neoddiskutovatelně propojená jedna velká rodina :o). Jen doufám, že nebude moc znát rozdíl mezi prvním průkopníkem a současným zbytkem party – přeci jen to vyšívám po dlouhé době, možná už dělám jiné stehy, teoreticky vyšívám v jiné náladě a tak, no uvidíme :o)
Vlevo vítězně dohledaný soubor všech potřebných bavlnek :o)
Jinak hledání a trefování té správné barevné škály bavlnek k vyšívání, aby červená z kabátku byla ta stejná, kterou jsem použila před lety, a aby i všechny ostatní barvy odpovídaly použitému "originálu", nebylo úplně snadné (nejdéle jsem hledala ony dva odstíny fialové, ke kterým budu muset ve výsledku zkusit dokoupit ještě nějakou nejtmavší právě na onu dárkovou krabici, neb jak se zdá, fialové mám ve své zázračné krabici se zásobami nedostatek a tady bude třeba použít tři odstíny a ne jen dva), a legrace nebyla ani trefit tu správnou hustotu kanavy :o). Ale můžu vám říct, že mě to neskutečně bavilo přehrabovat se nekonečnými hromadami svých současných zásob a hledat ten jediný správný odstín červené, zelené a světloulince šedé :o). A moc se mi líbí, že mám ještě pořád v portfoliu některé bavlnky po mamce, to jsou teprve ty správné poklady, neb takovou krásnou bílou s perleťovým leskem už dneska nekoupíte :o)
Jak už jsem psala v úvodu, vyšívání mě v současné chvíli příjemně uklidňuje, a to i když musím náhodou někdy kvůli přílišnému zamyšlení sem tam něco párat nebo rozmotávat zašmodrchanou nitku – pořád je to ten správný relax, který momentálně potřebuju :o). Díky tomu snad letos konečně tyhle mikulášské bratry dokončím všechny :o). Tenhle první se zlatožlutým seznamem mi šel poměrně rychle od ruky, protože jsem většinu stihla vyšít ještě během svého druhého marození. Dodělávky mi už nicméně zbyly do doby, kdy jsem se vrátila mezi živé a začala chodit do práce, tudíž se pracovní tempo značně zpomalilo, ale po večerech jsem se kousek po kousku dopracovala až k dovyšití posledních drobností a konturám, a potom následně k sešití předního a zadního dílu dohromady a vycpání mikuláška vatou teď o víkendu :o)
A závěrem jedno šťastné bratrské setkání :o)
Ve výsledku tedy celkem rovná desítka splněných cílů, což je slušné. Navíc jsem se teď koncem března zlepšila i co se týče počtu publikovaných článků – jednak jsem měla o čem psát, a jednak jak jsem byla doma, nějak mě chytla psavá. Smolení článků sem na blog jsem si poměrně užívala a z každého z nich jsem měla vyloženě radost :o). Tak vzhůru do dalšího čtvrtletí!