Deštivé San Marino, Verona a Sirmione

Po noclehu v Rimini v hotelu Marebello jsme v sobotu 15.5.2010 vyrazili do hlavního města miniaturního státu San Marino ležícího na vrcholku hory Monte Titano v nadmořské výšce 755 metrů. Bohužel vzhledem k vládnoucímu klimatu, o němž si můžete udělat obrázek z jediné mnou pořízené fotografie kruhového objezdu, jsem toho z města moc neviděla, ale i to málo, co jsem přes proudy vody a hustou mlhu zahlédla, se mi moc líbilo a jsem pevně odhodlaná se tam vrátit. San Marino je v každém případě a v každém počasí rájem shopaholiků – dá se tady výhodně nakoupit téměř všechno, značkovými kabelkami počínaje a benátským sklem (dokonce za mnohem příznivější ceny a v lepší kvalitě než přímo u stánků v Benátkách samotných) konče. Promočení na kost jsme nasedli zpátky do autobusu a rozjeli se zpět na sever, do města, které proslavil William Shakespeare svojí tragédií o Romeovi a Julii.

Verona leží 30 km od jezera Lago di Garda a její historie sahá až do starověku, kdy zde sídlili Keltové. Později (od roku 89 př. n.l.) byla římskou kolonií a od 6. století n.l. se stala královským městem. Od roku 1263 zde po 127 let vládl rod Scaligeriů, jehož příslušníci si pro svoji nemilosrdnou a krutou cestu k moci vysloužili přezdívky jako "mastino" (mastif) nebo "cangrande" (velký pes). Jejich vláda však městu vyčerpanému sváry a nepřátelstvím mezi rody přinesla mír. V roce 1387 padla Verona do rukou Viscontiů z Milána a od té doby náležela cizincům – Benátkám, Francii a Rakousku. Nakonec byla v roce 1866 spolu s celým krajem Veneto připojena ke sjednocené Itálii.

Historické centrum Verony je stále lemováno zbytky původních hradeb a jedna z jejich bran vede i na Piazza Bra, kde se nachází veronská aréna, která byla dokončena v roce 30 n.l. a po římském Koloseu a amfiteátru v Capue nedaleko Neapole je třetí největší na světě (měří 139 metrů na délku a 110 metrů na šířku). Zemětřesení v roce 1183 přečkaly pouze čtyři z jejích vnějších oblouků, vnitřní arkáda se 74 oblouky zůstala naštěstí nepoškozená. Mě amfiteátr na přeplněném náměstí, natěsnaný mezi dalšími stavbami a ukrytý za nejrůznějšími transparenty, připadal ve srovnání s okrovým Koloseem, které může díky velkorysému

pise.cz/img/177891.jpg">prostoru kolem volně "dýchat", malinký a uťápnutý. A přestože pochází z římských dob, díky cihlové "fasádě" vypadá stejně středověce jako hrad Castelvecchio postavený v druhé polovině 14. století, ke kterému jsme zamířili vzápětí. Bohužel na prohlídku jeho interiéru, kde nyní sídlí muzeum, nebyl čas. Prošli jsme rovnou na překrásný 120 metrů dlouhý opevněný most přes řeku Adige, Ponte di Castelvecchio nebo také Ponte Scaligero, se třemi zmenšujícími se oblouky vycházejícími z pětibokých věží. Největší z nich má rozpětí 48,7 metrů a v době svého vzniku patřil k největším na světě, další dva oblouky měří 29,15 a 24,11 metrů. Most nechal postavil Cangrande II della Scala, aby si zajistil bezpečnou cestu z hradu v případě povstání.