První letošní filharmonní koncert ve čtvrtek 28. března 2019 se nesl v duchu Čtvera ročních dob, což byla klasika, kterou jsme si s kamarádkou nemohly nechat ujít (koneckonců koncerty Jihočeské filharmonie jsou poslední dobou jednou z mála příležitostí, kdy se konečně sejdeme a aspoň v rychlosti trochu pokecáme :o). Krom toho bylo moc příjemné mít po dlouhé době zase příležitost hezky se obléct, namalovat, nazout kozačky a vytáhnout štrasové šperky po babičce :o). Taky mě to přimělo si uvědomit, že si vlastně psychicky pořád připadám tlustá, neb i když jsem díky svým zažívacím peripetiím shodila dobrých deset kilo, pořád si neuvědomuju, že jsem tolik zhubla a pak jsem v některých okamžicích mile překvapená – asi jako když jsem si oblékla své luxusní červené pouzdrové šaty od Ashley Brooke a zjistila jsem, že mi po těle příjemně splývají, nejsou nikde napnuté, a když si sedám, nemusím trnout, jestli náhodou nějaký šev nepovolí :o). Připadala jsem si díky tomu nezvykle sexy :o)
Pokud jde o koncert jako takový, v první polovině nás podle slov pana dirigenta Talich čekala absolutní premiéra dané skladby v České republice, protože americký skladatel Phillip Glass a jeho Koncert pro housle a orchestr č. 2 neboli 
American Four Seasons se prý celkem hraje ve Francii a samozřejmě za oceánem (o Francii koneckonců pan dirigent nejspíš ví z vlastní zkušenosti, neb jeho kvarteto je tam poměrně populární a dost často tam hrají), ale do střední Evropy ještě moc nepronikl, takže bylo hezké, že jsme zrovna my měli tu čest :o). A překvapivě to byla snad první věc ze všech současných skladeb, které kdy Jihočeská filharmonie na svých koncertech zahrála, jež se mi opravdu líbila, jinak to bývá spíš hodně mimózní a připadám si trochu jako Louis de Funès v Četníkovi, když ho nutily poslouchat podobné nesourodé zvuky a skřípání místo fotbalového zápasu :o). Jako samozřejmě ne, že by bylo celé Americké čtvero ročních dob úžasné, to tedy ne, ale mělo dost pěkných částí s krásnými melodiemi, takže jsem si ho poměrně užila. Sice mě v orchestru trochu rušil hodně moderní zvuk kláves Yamaha, který v určitých částech nepřirozeně brnkal do rytmu (podle všeho se snažil nahradit či doplnit zvuk violoncella, ale na poslech to nebylo vůbec příjemné – v první chvíli jsem si říkala, co to asi cellistka má na svém nástroji za speciální udělátko, že vyluzuje takovéhle zvuky, a pak mi došlo, že se linou o kousek dál z Yamahy :o(
Po přestávce nás pak čekalo původní Vivaldiho Quattro Stagioni už bez doprovodného slova od pana dirigenta, který byl zároveň po celý večer houslovým sólistou a byl opět naprosto úžasný :o). Sice mi přišlo, že hrál na jiné housle než dřív, neb měly jiný a ne tak malebný zvuk, jako když jsme byli na Čtveru ročních dob poprvé nebo v Českém Krumlově, ale i tak to byl nádherný zážitek. Líbilo se mi, jak pan Talich v průběhu Jara chvílemi poskakoval jako při nějakém skočném irském reelu :o). Nebo jak na sebe s úsměvem jukali s první cellistkou a odsouhlasovali si nástupy :o). Či jak se snažil mít oči i vzadu, protože tentokrát nezvykle neseděl po boku ostatních houslistů, ale stál vepředu, a tudíž měl houslovou suitu za svými zády a těžko se mu dávaly signály :o). Poměrně vtipné mi připadalo, že jsem si těsně před koncem v duchu říkala, že nechci, aby to skončilo – prostě mi to jen tak prolétlo hlavou, aniž bych se nějak víc obtěžovala uvažovat, jestli už se vážně blížíme ke konci nebo ještě ne, a najednou šup a byl konec :o(. Říkala jsem si, že je to nejspíš důkaz, že už mám Čtvero ročních dob vážně pod kůží :o). Po mohutném aplausu následoval ještě přídavek, který pan Talich okomentoval slovy: "Tak na dobrou noc a na uklidnění něco od Bacha." :o)
Koncert byl skvělý a moc jsem si ho užila. Dokonce až tak, že jsem hned vzápětí spěchala koupit lístky na další koncem dubna :o)